Poslední díly se již zabývaly spíše výcvikem a necítím se dostatečně oprávněná konkurovat dlouholetým trenérům a závodníkům. Pokud by to snad někomu bylo líto, možná ho potěší, že tak docela nekončím a připravujeme navazující seriál, který bude zaměřený výcvikově a bude ho se mnou sepisovat autorita nepoměrně zkušenější.
Co říci na závěr? Možná to, že pokud nejste dlouholetí trenéři (nebo takového nemáte), práce s koněm je nekonečná řada problémů, ke kterým neznáte řešení.
Chvíli máte pocit, že teď je to správné a takhle to má vypadat. Jenže vzápětí ten pocit ztrácíte, nevíte proč, ale nějak už to není ono, získáváte nejasné tušení, že něco začíná být špatně, nebo se zaseknete u nějakého cviku a nevíte, jak dál. Někdy máte štěstí, že najdete člověka, který vám nabídne řešení, častěji ale máte pocit, že zrovna na vás a vašeho koně nic nefunguje. Zkoušíte vyčkávat, lámat to přes koleno, někdy trestat, někdy vymyslet nějaký fígl…všechno víceméně naslepo a obvykle se nestrefíte. Zkoušíte různé způsoby, přemýšlíte nad možnými příčinami. Po několika dnech nebo týdnech máte chuť pověsit uzdu či uzdečku na hřebík a koně za uši do průvanu a jít pěstovat kytičky. Nedělejte to, protože řešení se objeví. Jen je potřeba si na něj počkat, nespěchat, dívat se a hlavně poslouchat.
Pokud koně neumlčíme trestáním, zpravidla nám časem pomůže. A pak nastává ten pravý okamžik euforie, kdy máte pocit, že vám svět leží u nohou, protože vy jste právě zvládli…. to je jedno co, třeba letmý přeskok nebo chytit koně ve výběhu. Pak chvíli máte pocit, že teď… ale to už jsem jednou psala, prostě se opakuje začarovaný kruh. Kruh? Spirála… stoupáme výš a výš a možná máme šanci že někde tam nahoře budou kruhy delší a krizí méně. Ale to musí povědět někdo, kdo se tam nahoru dostal, já nikoho takového neznám a myslím, že jsem ještě hodně dole. A pravidelně při každé větší krizi přemýšlím, jestli by nebylo lepší pěstovat kytičky… A pravidelně časem dojdu k tomu, že nebylo.
Tak ať Vám koně jdou!
