Počítání cvalových skoků

Pět, čtyři, tři… a kruciš! Jistě víte, že si parkuroví jezdci odpočítávají cvalové skoky před odskokem. My jsme objevili jednoduchou hru, která může být návyková. Je přímo ideální k tomu, naučit se najít vhodný odskok.

Trefit správný bod odskoku někdo umí a někdo ne – většina jezdců tuší až poslední metr před skokem, jestli kůň skončí uprostřed trosek překážky, nebo jestli se přes ni ladně přenese. Atleti, kteří skáčou do dálky, jsou na tom vlastně stejně. Musejí se strefit nohou přesně před čáru a odskočit. Při skákání na koni rozhoduje o tom, jestli bude kůň k překonání překážky potřebovat málo nebo hodně sil, poslední dotyk předních nohou země.

Jestli odskok určuje kůň nebo jezdec, se odborníci stále nemohou dohodnout. Jisté je ale to, že o tom, zda dvojice překoná překážku v harmonickém souladu, nebo se netrefí, rozhoduje víc faktorů. Jezdec, který umí precizně odhadnout poslední cvalové skoky před skokem, výrazně zvyšuje šanci, že jeho kůň zůstane v rytmu a břevna na svém místě. Předně záleží na tom, jak pravidelně kůň cválá.

Pojďme si hrát

Tolik teorie, v redakci jsme chtěli vědět víc. Od které chvíle jsou jezdci schopni odhadnout, kolik cvalových skoků k odskoku potřebují? Našli jsme na internetu jednoduchou hru a rozhodli se ji vyzkoušet.

Na zemi leží kavaleta a jezdci se na ni musejí strefit. Přitom nahlas počítají jednotlivé cvalové skoky. Ale pozpátku – jde o to, kolik cvalových skoků před překážkou dokážou správně odhadnout. Kolo za kolem se blíží k ležící kavaletě a počítají: pět, čtyři, tři, dva, jedna, hop. Záludnost hry je v tom, že kavaletu každé kolo pokládáme jinam, aby se jezdec nespoléhal na rutinu. V prvním kole jezdec počítá jen poslední cvalový skok před odskokem, tedy jedna, hop. Druhé kolo začíná o cvalový skok dříve a počítají se dva skoky: dva, jedna, hop. Ve třetím kole počítá tři skoky a tak dále. Když to jezdci nevyjde, má jednu šanci na opravu. Pokud se přepočítá i podruhé, vypadává ze hry.

Do boje jsme vyslali pět dvojic a ukázal se velmi zajímavý rozdíl mezi odhadem a skutečností. Jedna jezdkyně věřila, že dokáže trefit maximálně tři skoky, ale nakonec jich zvládla šest. Seděla na školním koni, kterého jezdí několikrát týdně. Valach cválal klidně a pravidelně, přesto slečna potřebovala v prvních dvou kolech dva pokusy: „Potřebovala jsem otestovat, jak dlouhé ty cvalové skoky vlastně jsou.“ Profesionální parkuroví jezdci dokážou odhadnout šest cvalových skoků před skokem, jak daleko je odskok, ti se k němu ale nepřibližují kolo za kolem, jako jezdci z našeho testu.

Senzomotorika a zkušenosti

Vnímání vzdálenosti se u lidí vyvíjí mezi osmým a dvanáctým rokem života. Děti do osmi let ještě neumějí správně odhadnout vzdálenost a rychlost. V tomto věku buduje mozek nervová spojení ke koordinaci, zbytek už je zkušenost. Což dokázala i zmíněná jezdkyně, která se orientovala podle hrazení jízdárny a nakonec zvládla určit místo očekávaných tří celých šest cvalových skoků před odskokem.

Atleti, skokani do dálky, se orientují podle mety, aniž by na ni koukali. Před očima mají doskočiště a správný odraz určí díky rytmu svého běhu. Vědí přesně, kolik potřebují k odrazu kroků. Stejně tak běžci přes překážky musejí samozřejmě vědět, jak dlouhé jsou jejich kroky a jak daleko mají k odskoku. Odskoku pak podřídí posledních pět přesně umístěných kroků. U jezdce a koně je to stejné. Ve výhodě bývají jezdci s menšími koňmi, kteří na stejné vzdálenosti zvládnou udělat víc cvalových skoků než velký kůň.

Potvrdila to i další účastnice našeho testu. Její sportovní poník má v kohoutku jen 147 centimetrů a je ve skokovém tréninku. Dvojice zvládla přesně určit celých deset cvalových skoků před překážkou, což byl rekord našeho testu. Jezdkyně přitom předem odhadovala, že dokáže určit maximálně pět cvalových skoků. Jenže skoky svého koně byla schopná zkracovat nebo prodlužovat a spolehla se na svůj cit.

Pokud jde člověk pěšky, ovlivňují jeho kroky dva faktory – jeho tělo je řízeno okem a senzomotorikou. Receptory v kloubech a šlachách dodávají údaje o vynaložené síle a napětí. Člověk to nijak nevnímá, vše probíhá automaticky a funguje u někoho lépe, u jiného hůře. Dobrá zpráva ale je, že oko i senzory můžeme trénovat. Třeba profesionální parkurový jezdec Ludger Beerbaum je toho názoru, že cit pro odskok získá jezdec asi po dvou stovkách absolvovaných skoků.

V našem experimentu to vázlo především v prvních dvou kolech. Všichni jezdci se alespoň jednou spletli při počítání jednoho až tří cvalových skoků před překážkou. Pak žádné problémy neměli, dokud se vzdálenost nezvětšila na víc než pět cvalových skoků. Pak už jsme často slyšeli: „Pět, čtyři, tři, dva… sakra!“

Jak bystré jsou naše oči?

Oko je jeden ze šesti smyslových orgánů člověka. Přijímá až 80 procent všech informací. Svaly oka se hýbou častěji než jiné svaly lidského těla: průměrně 100 000krát za den. Sítnice má zase nejvíc citlivých buněk v těle, informace do mozku předává na milion nervových buněk citlivých na světlo.

Schopnost vidění blokují stresové hormony. Zornice se nemůže rozšiřovat, objekty na okraji zorného pole vnímáme jen z 20 procent. Pokud ve zrakovém centru dojde k hromadění informací, je to nebezpečné: v jedné studii uvedlo přes 80 procent dotázaných řidičů, že minimálně jednou v životě přehlédli červený semafor, protože jim něco odvedlo pozornost.

Barvy vidí ženy lépe než muži, vnímání barev je uloženo v chromozomech X. Ty mají ženy dva a muži jeden. Proto jsou ženy schopné rozlišit rozdíl mezi tóny červené a růžové. Muži proti tomu dokážou lépe odhadnout vzdálenost, což samozřejmě nesouvisí s okem, ale se zpracováním dat v mozku. Prostorové vidění řídí pravá polovina mozku, která je aktivnější u mužů a u leváků.

Obě pohlaví jsou oproti tomu slepá ke změnám, jak dokázal zajímavý experiment amerických vědců. Ptali se testovaných osob na cestu a zatímco subjekt přemýšlel, pronesli řemeslníci mezi ním a tazatelem dveře. Přitom vyměnili tazatele: tmavovlasého za světlovlasého, brýlatého za vousatého. Celá polovina dotazovaných si ničeho nevšimla a dál vysvětlovala cestu. Důvod: člověk rozpozná změny bez pohybu jen velmi obtížně.