Představte si, že jste majitel koně, se kterým máte neshody. Všem okolo, včetně trenéra, fungují různé metody, jen vám ne; mnohé se vám dokonce vnitřně příčí. A čím víc přemýšlíte nad příčinami, tím víc vám kůň hlásí „nejsem s tebou v pohodě!“. Potřebujete nutně pomoc, někoho, kdo to s vámi začne citlivě rozmotávat, kdo pomůže pro vás a vašeho koně najít směr doslova na míru. A právě v této oblasti se pohybuje Mgr. Petra Zemene, psycholožka a terapeutka dvojice kůň–člověk, která se oblasti hipoterapie věnuje již téměř dvacet let.
Mgr. Petra Zemene, DiS., absolventka FF MUNI v Brně, kde učila předměty týkající se terapeutického působení zvířat, věnovala se hiporehabilitaci a práci ze země, v současné době se hodně orientuje na terapii páru člověk–kůň. Opírá se o aktuální vědecké poznatky.
V čem je při terapii specifická dvojice člověk–kůň?
Kůň nikdy sám sobě ani člověku nic nenalhává, nemá potřebu kličkovat, je přímočarý. Lidé obecně v zájmu zachování sebe sama utíkají k různým obranám a vzorcům chování, na které pak kůň ihned reaguje. Zároveň do prostoru vstupuje historie obou jedinců – každý má své vlastní obavy, frustrace, očekávání… Sladit tak nesourodou dvojici na duševní úrovni vyžaduje, řekněme, trochu speciálnější přístup.
Takže asi ne gauč nebo křeslo?
Na kanceláři/terapeutovně není nic špatného, přece jen je to uzavřený prostor, kde člověk může získat větší pocit bezpečí, intimity a hlavně na vás nekoukají jiné oči než terapeutovy. Ale je to tak, většinou kancelář vynechávám. Pracuji přímo u koní — buď u nás doma s našimi koňmi (a psy), nebo u klienta ve stáji, v sedlovně, na pastvině, v lese; už jsem měla „sezení“ i přímo na jízdárně, když klient jezdil. Takže pracujeme i ze sedla, je-li třeba. Výhodou práce venku je prožitek „teď a tady“ – žijeme to, co se právě teď děje. A pracujeme s tím. Zvíře je výborné zrcadlo a vlastní emoce a nastavení nám sděluje ihned. Pro člověka jsou koně velkou motivací posouvat se dál. Někdy je náš kůň naší osobní výzvou – to, co nás na něm přitahuje, může zároveň vyvolávat rozporuplné pocity a generovat nepříjemné situace. Například si vybereme citlivého koně, protože nás může přitahovat jeho „oheň“, ale zároveň jsme sami citliví a těžko snášíme frustraci. Kůň nás může naučit, jak s emocemi pracovat, a ne je potlačovat.

Takže se dvojici člověk–kůň snažíte sladit tak, aby spolu příjemně fungovala, ale nikoli z klasického tréninkového směru, spíše prací na sobě a zjištěním, jaké potřeby klient má a jak se mu nejlépe funguje?
Ano. Prostřednictvím různých cviků pozorujeme sebe, koně a hledáme, co nám pomáhá a co nám to kazí. Pracujeme třeba na tom, co člověk potřebuje, aby si byl jistější, a jak si představuje svoji cestu. Moje vize je sebevědomý jezdec, který se sám zvládne manažovat. Nejsem tam od toho, abych radila a řídila každý jejich krok, jsem průvodce. Někdy probíráme, co ovlivňuje dnešní hodinu, jak se máme v těle, a jindy zabrousíme i do větších hloubek – k traumatům, strachům.
A není především nutné být nejprve vyježděnější, aby si mohl být člověk na koni jistější? Nebo je potřeba nejprve „zamést v hlavě“ a až potom pomýšlet na sedlo?
Záleží, o jaké jistotě se bavíme. Můžu si být jistá, že zvládnu dobře jezdit i ve cvalu, ale nemusím si být jistá s konkrétním koněm. Musím důvěřovat nejen svým schopnostem, ale i druhé bytosti. A to je dost zásadní. Velmi často vídám, že se lidé nebojí sednout na cizího koně, ale bojí se sednout na svého. Když se necítíte bezpečně vedle koně, je bezpečné na něj lézt?
Tak to samozřejmě není. A dá se docílit zlepšení povídáním?
V terapii se většinou povídá, takže to jde. Terapie ale není primárně o povídání, je také o důvěře, o vztahu, o procesu…
Z vaší zkušenosti si tedy začátečník poradí rovnou doma s vlastním koněm, pokud je jeho osobnostní charakteristika… jaká?
Většinou jde o kombinaci několika faktorů, které ovlivňují, jestli si jakýkoliv majitel/jezdec poradí. Někdo se obejde bez znalostí a dovedností z oboru jezdectví a chovu koní, protože se je naučí „za pochodu“ a má kolem sebe spoustu lidí, kteří mu pomáhají. Bez čeho se ale hůř obejdete, je vlastní osobnostní nastavení. Některé výrazné charakteristiky koně i člověka směřují k neúspěchu, jiné vadí méně. Například přílišná emocionální nestabilita může některým typům koní vyloženě nevyhovovat. Takže já s klienty pracuji nejen na teorii a praxi s koňmi (základy práce ze země, učení zvířat atp.), ale především na tom, jak to udělat, aby to fungovalo mně. Hodně si hrajeme s uvolněním a tlakem člověka, s pozorováním vlastního koně, učíme přivolání. Pracujeme s dechem, postavením těla v prostoru a budujeme důvěru. Pokud někdo chce, můžeme jít ke strachům opravdu do hloubky. Hodně v naší práci hledáme. Když někdo chce pracovat tlakem, pracujeme tak; když pozitivkou, není problém. Stejně tak kombinace. Provázím klienta jeho cestou a hodně lidí je překvapeno, když je nediriguju – že mají možnost a právo něco nedělat, říct „ne, tak mi to nevyhovuje“. Je to naprosto v pořádku, hledáme dál.

Rozumím správně, že pocit pohody a bezpečí pro člověka vnímáte jako klíčový při práci s koněm?
Naprosto.
Co byste poradila majitelům koní, hledajícím recept na spokojené dlouholeté společné fungování?
Ať v začátcích nehledají zkratky, ať se nebojí hledat sami v sobě, ať na sobě pracují. Zúročí se jim to nejen u koní, ale i v mezilidských vztazích, protože to, co se nám nedaří u koní, nám často nejde ani v životě. Bývá to provázané. Je důležité trénovat, učit se, vzdělávat se a neméně důležité je najít sama sebe. Akorát je to běh na dlouhou trať. Není to něco, co si přečtete v knížce „100 rad pro spokojený život“, ale hledáte někdy i roky, než to „docvakne“. Je jednoduché přijmout něčí zaručenou radu, jak žít svůj život (i ten s koněm), jak se cítit a proč. A může to být i v pořádku, každý to máme jinak. Jen si troufám tvrdit, že pokud si najdu cestu sám, bývá sice klikatá, ale tvrdě budovaná a člověk ji mnohem snáz zaintegruje do své osobnosti. Někdy to vše zvládneme bez pomoci – a někdy je fajn si přizvat do svého života další nezaujatou osobu.
Petro, děkuji za velmi zajímavý rozhovor!
Odkaz na web, kde se můžete dozvědět z profesního hlediska o Petře mnohem více zde.
Nedávný průzkum mezi britskými majiteli koní přinesl docela zajímavé poznatky o praktických obtížích spoj...
Kdy elitní skoková esa dosahují nejvyšší výkonnosti? A jak dlouho na parkurovém Mount Everestu zůstávají? ...