Pár tipů pro začínající a méně zkušené jezdce

31. 07. 2020 06:00

Obrázky: 9

Autor: Gabriela Rotová Foto: Gabriela Rotová Rubrika: Teorie ježdění Počet přečtení: 2182 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Stát se dobrým jezdcem je nelehký úkol. Je to běh na dlouhou trať, který důkladně prověří nejen naši vytrvalost, ale i fyzické a mentální schopnosti. V takovém maratonu je pak každá dobrá rada drahá. A v dnešním článku zkusíme pár takových předhodit. Proč si třeba jen jednu nevzít k srdci? Darovanému koni se přece na zuby nekouká! :)

Tak tedy – s úsměvem do toho, půl je hotovo. A to je pěkně prosím rada úplně první! :)

Nejlepší přítel – systém

Tím nejdůležitějším začneme. Vše, co s koňmi děláme, by vždy mělo postupovat od jednoduchého ke složitějšímu a měl by v tom být systém. Právě toto motto se vine jako červená nit vším od úplných začátků až po hvězdnou úroveň a není na něm nic nepochopitelného. Teoreticky jeho význam asi všichni chápou. Problém ale je, že v praxi se na teorii snadno a rychle zapomíná.

Pokud nám chybí promyšlená koncepce a my nevíme přesně, kudy a kam se bude náš proces vzdělávání rozpínat a postupovat, skončíme velmi záhy ve slepé uličce, ze které dál cesta nevede. Mnoho mírně pokročilých jezdců, kteří nemají pevnou oporu ve svém učiteli, často promění svou práci s koněm v eklektický guláš, který je navíc kořeněný řádnou porcí peprné nejistoty. Dělám to vůbec dobře? Tohle raději vynecháme, neumím to... anebo proč nezkusit to a pak zas tohle?

Pokud nemáme plán a jasnou představu, jak budou na sebe jednotlivé etapy výcviku navazovat, nejen že bude efektivita výcviku prachbídná, ale snadno se stane, že se brzy budeme plácat v celém širém moři těžce řešitelných problémů. Výcvik zkrátka a dobře nelze postavit na tom, co nám právě teď jde, co se nám právě teď líbí, co jsme včera viděli a co vyzkoušíme. Jistý „pracovní postup“ vyžaduje i pečení dortu, jinak to celé nakonec opravdu nebude k jídlu. Pro začínající a mírně pokročilé jezdce by proto mělo být vytvoření koncepce a plánu práce alfou a omegou všehomíra. Pokud nemáte pravidelně k ruce učitele, který vaši každodenní práci řídí, sedněte si a s tužkou v ruce vytvořte dlouhodobý plán (na šest měsíců) a krátkodobý (na daný týden a měsíc) – srozumitelný a uskutečnitelný – a toho se zuby nehty držte.

Právě nesystematičnost je to, co rýsuje přímou cestu k nespokojenému koni i jezdci. Podíváme-li se kolem sebe, najdeme nezanedbatelné procento dvojic, které dlouhodobě setrvávají na jednom a tom samém mrtvém bodu a mají soustavné neshody. To, že se nikam neposunujeme, že si se svým koněm nerozumíme dnes o nic moc víc než včera, ale nakonec vede ke ztrátě motivace a chuti do další práce. Úspěch není jen o píli a úsilí, které mu věnujete, ale i o „intelektuálním vkladu“ – o koncepci, přípravě, plánování...

Nezbytný výcvik

Přestože milujete svobodu a nezávislost. Přestože chcete se svým koněm především cajdat po lese a relaxovat. Přestože hledáte kamaráda a partnera, systematickému výcviku se vyhnout nemůžete. Věta „Já trénovat nepotřebuju, my chodíme jen ven“ je sice často slyšet, je ale mírně řečeno připitomělá. Jestliže jste si koupili koně, na kterého bez obtíží vylezete a jdete na vyjížďku, koupili jste si koně, který je na určitém stupni výcviku. Do tohoto bodu kůň dospěl, protože byl – někým jiným než vámi – systematicky vzděláván. Pokud by kůň nebyl od nejútlejšího věku systematicky trénován, nejen, že by s vámi nejspíše do lesa nešel, ale nenechal by se ani chytit ve výběhu a ani osedlat. Každý kůň a každý jezdec se tedy musí vzdělávat. A kontinuita tohoto vzdělání by měla být po celý aktivní život koně a jezdce zachována. Proces vzdělávání nikdy nekončí. Tedy – nikdy by končit neměl. Nejen, že se bez soustavného vzdělávání dvojice nikam neposune, ale brzy přijde čas, kdy začne být sama sobě (a svému okolí) nebezpečná. Bude totiž každý další den o něco málo horší. Kůň si nejprve usmyslí, že se napase u každého šťavnatého drnu. A proč by také ne, když to jde. Pak půjde doleva namísto doprava. Nezastaví, nepostojí... jednoho dne to otočí a půjde místo do lesa rovnou cestou domů. A jezdce se to celé týká zrovna tak. Bez korekce sedu a pomůcek se z někoho, kdo kdysi „jakžtakž“ seděl, brzy stává rozevlátá hrouda, která nejen, že koni nepomůže, ale ve výsledku jen a jen překáží.

I když s koněm pracujeme výhradně v terénu, musíme úroveň výcviku koně i jeho jezdce udržet a pokud možno rozvíjet. Nezbytnost kontinuity ve výcviku se tedy rozhodně netýká jen těch, kteří se zabydleli uprostřed jízdárny. Jestliže se budeme jen tak plácat, budeme si dělat výhradně co chceme a co je nám pohodlné, brzy nebude náš kůň ani bezpečný a ani zdravý. Určitou péči totiž potřebuje nejen hlava koně, ale i jeho tělo. Jezdec, který sebe a svého koně soustavně nevzdělává, tedy sebe i svého koně týrá. Zní to nadneseně, ale v jádru je to prostý a platný fakt.

Přeceňování sil

To, kolik sil a schopností reálně máme, kolik toho zvládneme, jen výjimečně koreluje s tím, co si my sami myslíme. I vědecké studie doložily, že jezdci mají významnou tendenci své schopnosti výrazně nadhodnocovat. Naše představy o naší úrovni by tedy měly mít nějaký racionální základ. Všichni potřebujeme zpětnou vazbu a kontrolu. Potřebujeme někoho, kdo je schopen naši úroveň a schopnosti objektivně posoudit a případně i korigovat. Proto je tak důležité, aby každý jezdec, i ten, který od života nechce nic, měl nějaké odborné – alespoň občasné – vedení. Proto je důležité, aby se jezdec stále vzdělával. Největší množství úrazů koní a lidí má totiž na svědomí nepozornost a přecenění svých schopností a schopností svého koně.

Zdrojem potíží mohou být i představy, které nejsou ukotveny v realitě. Tolikrát jsme viděli v televizi cválat kovboje z příkrých a kamenitých svahů, brodit Indiány prudkou řekou, skočit Černého bleska přes obří zeď, že si jsme skálopevně jistí, že na tom nic moc není. Vypadá to všechno tak jednoduché! Pokud byste se ale zeptali všech zkušených jezdců celého světa, zda se někdy dostali do nebezpečné situace, protože špatně odhadli své síly, všichni do jednoho by odpověděli – pokud by tedy byli upřímní – že nejednou zásadně chybovali.

Pro důraz a pro představu přidám i svoji zpověď. O první klisnu svého chovu jsem málem přišla právě kvůli své nezkušenosti a z ní plynoucímu špatnému odhadu. A to v situaci, která se na první pohled potenciálně možnou chybou ani nezdála. Byla jsem na vyjížďce sama, klisna ještě trochu zelená. Zatoulali jsme se dál než obvykle a pohybovaly se neznámým terénem. Byl chladný březnový den a počasí se náhle prudce zhoršilo. Začalo foukat, sněžit, teplota poklesla. V trajektorii nejkratší cesty domů se ale ocitl velký, zpola vypuštěný rybník. Snadno ho obejít nešlo a mně se nechtělo dělat dlouhou zacházku, byla zima a chtěla jsem být brzo doma. Rozhodla jsem se tedy jít po jeho okraji, břeh byl prudký, zarostlý a neschůdný. Vody tam nebylo moc a dno vypadalo pevně, štěrk, písek, nic moc bláta. Asi po osmdesáti metrech jsem ale přehlédla nerovnost, klisna předními končetinami zapadla do propadliny, o něco se zachytila a úplně zpanikařila. Nakonec odskočila, ale ztratila rovnováhu. Ve snaze neupadnout vyrazila přímo do středu rybníka. Během několika vteřin jsme byly po břicho ve vodě. V hlubokém bahně se ale klisna hystericky hrabala dál a dál. Po chvíli byla tak vyčerpaná a vystresovaná, že si lehla. Nebyla schopná žádné reakce. Téměř jsem nedokázala udržet její hlavu nad hladinou. Svůj díl si jistě vybral šok a podchlazení, březnová voda byla bolavě ledová. Obě jsme se nekontrolovatelně klepaly zimou. Držela jsem koně a volala o pomoc, samozřejmě marně, krajina byla liduprázdná. Po nějaké době se jí naštěstí podařilo zmobilizovat síly, postavila se a dostaly jsme se naprosto vyčerpané zpátky na břeh. Možná to nevypadá moc dramaticky, ale s odstupem let jsem si jistá, že nám ten den šlo o život. Vyvázly jsme nakonec bez vážných následků, ale je jisté, že jsem hloupě podcenila míru nebezpečí. I tak jsme nevyvázly bez trestu – klisna měla samozřejmě na dlouho problém s vodou.

Využijte tedy všechny zkušenosti zkušených, věřte jejich slovům, promýšlejte rizika a buďte ke svým schopnostem spíše skeptičtí. Berte si dobře míněné rady k srdci. Nerozvážnost a rozkošatělá odvaha, která k mladým jezdcům patří, nejsou dobří vůdci. Nezkoušejte zvyšovat skoky na maximum, nezdolávejte překážky, které mohou být nad vaše síly, nevstupujte na rušné komunikace, pokud si nejste jisti, že vašeho koně opravdu nevyděsí silný motor nebo uvolněná plachta náklaďáku... Nikde nenajdete bibli osudových chyb a omylů, a proto myslete na rizika a nepřeceňujte se. Všude jich totiž číhá překvapivě moc.

Nechtějte vyhrávat! 

Co je to za pitomost? Ale ano, je to tak. Na základní úrovni bydlí i tohle strašidlo. Touha po uznání. Touha ukázat, co všechno už umíme, i když toho ještě moc neumíme. Touha blýsknout se a zvítězit. Dobré jezdectví by ale nemělo primárně být o sebeprezentaci a o výsledcích. Výhry tedy raději vždy až v řadě druhé... soutěžením není radno začít!

A na to se nezdravě často zapomíná především ve výcviků dětí a juniorů. Sport není špatný, ale vždy by měl být nadstavbou, která je pevně zakotvena v radosti z pouhopouhé každodenní práce. Skupinové tréninky ale tento požadavek často přehlíží. Děti se vedou k tomu, aby to či ono dokázaly lépe, rychleji a účelněji než někdo jiný. A to není dobré motto. To ověřily i mnohé studie. Děti jsou ve výsledku ke koním hrubé, bezcitné, mají nezdravé požadavky a snadno se uchylují k trestům. Zaměřují se více na výsledek než na metodu, kterou k němu došly.

A pak také. Jezdectví je sport individuální. Proto by i individuální výcvik jezdce měl v zásadě převažovat nad výcvikem skupinovým. Abychom uspěli, musíme se intenzivně ponořit sami do sebe a do svého koně. Termín naslouchat není v této souvislosti slovo bez obsahu. Nepotřebujeme být draví a přemotivovaní, potřebujeme být soustředění, přemýšliví a stoicky klidní.

Setkala jsem se s desítkami dětí a jejich rodičů, kteří v dobrém jezdectví viděli jen maximální výšku skoku. Ježdění převážně za vidinou zlaté stuhy je ale od základů naprosto chybná koncepce. Jezdci, a děti především, se v řadě první musí naučit dýchat, cítit rytmus, být fyzicky i psychicky v harmonii se svým koněm. Koncentrovat se a vnímat nejen svůj vlastní svět, ale i svět diametrálně odlišné živé bytosti. A to je nesmírně těžký úkol. O čem to mluvím? O konečných výsledcích! :)

Je smutné, pokud absolvent jezdecké akademie či jezdec startující na skokové úrovni stupně L nepozná, kde jsou končetiny jeho koně při zastavení. Není schopen odhadnout, kdy má dát pobídku do cvalu tak, aby koni zásadně neovlivnil takt. Soutěže přináší zpětnou vazbu, zkušenosti, rozšiřují obzory, zvyšují adrenalin, posilují sebejistotu, posouvají nás vpřed... Rozhodně to ale není jen a jen o nich! Jezdec musí vědět, jak pod jeho zadkem funguje tělo koně a jak ho svými pomůckami ovlivňuje. Musí vědět proč a jak. Musí být schopen svého koně cítit, musí mít pocit zodpovědnosti... pokud nic z toho nemáme, jak můžeme žádat uvolnění, pravidelný takt, mít sebe a svého koně pod kontrolou?

Hledejte příklady a učte se z nich

Učte se sledováním vzorů. Učte se za pomoci vizuálních vjemů. Jde o tak zvaný Campeter efekt. Když my jezdci sledujeme jiného sportovce, například jezdce nad skokem, nevědomky se s jeho pohybem identifikujeme a skáčeme společně s ním. Dnes ale nepředkládám otřepanou radu – sledujte práci mistrů, využívejte Campeter efekt. To je samozřejmě dobrá rada s doložitelnými výsledky... Zkuste ale i něco jiného, zkuste se učit analýzou špatných příkladů.

Je jich kolem nás dost a dost a špatný výkon tak či onak všichni rozeznáme. Takže. Vyrazte za vzděláním na nejnižší úroveň skokových závodů v nejbližší horní dolní. Uvidíte jistě pěkné výkony, zaměřte se ale více na výkony špatné. Sledujte dvojici, která se řítí parkurem jako neřízená střela a jezdec na všechny strany vlaje. V takové dvojici máte možnost vidět učebnicový příklad kumulace chyb na jednom talíři. Kůň není pod kontrolou, jezdec jen těžko udržuje kurz, nemá představu o počtu cvalových kroků mezi překážkami, natožpak o ideálním místě odskoku, není schopen provést poloviční zádrž, jít s pohybem koně, neudrží v korektní pozici holeně a ani ruce a je tak strnulý, že ani nedýchá. Pozor. Na této úrovni není vyloučené, že dvojice, která je de facto karikaturou jezdectví, nakonec zvítězí. To na celé věci ale nic nemění. Vy, vzdělávající se divák, musíte problémy i přes zlatou auru vidět, musíte se z výkonu takové dvojice poučit. Tak tohle já nechci! Nikdo přece netouží po divokých soubojích, nestojí o intergalaktický chaos, chceme soulad a místo ragby balet! :) Všechna taková sláva je opravdu jen polní tráva! Ten, kdo je dnes vítěz, bude dost možná zítra nadobro poražený. Rychlá cesta k úspěchu není nutně dobrá cesta a kdo si počká, ten se dočká! :)

Nespěchejte tedy na sebe a ani na svého koně a pokud sportujete, nechtějte po dlouhou dobu vozit domů stůj co stůj poháry. Vaše první starty by měly být o technice, o kvalitě předvedení, o pohodě, o klidu a míru... dokažte svému koni i sami sobě, že soutěž je o prožitku a ne o výsledku. Pokročilí jezdci to obvykle vědí velmi dobře, ale začínajícím tato pravda často uniká. Pro okamžik slávy by mnozí klidně obětovali celý svět. Podstatné ale skutečně není to, jak uspějete dnes, podstatné je to, jak uspějete další měsíc, rok. Ze závodů si musíte odvážet především dobrý pocit. To je to nejdůležitější, oč tu běží... sportujte, ale sportujte v přátelské atmosféře, nemyslete na výsledky, hledejte prožitek. Kolbiště není posilovna těla, mělo by být oázou naší duše! :)

Nebojujte, buďte chytří!

Pokud začínající jezdec nemá dobré vedení (a dobrého školního koně), snadno získá dojem, že ježdění na koni je nekonečný urputný souboj se vzdorujícím zvířetem. Jde skutečně o to, kdo se lépe a účelněji prosadí? Kdo koho přepere? Ne, tak to opravdu není a pokud se vám to tak jeví, je zcela jistě někde něco špatně. Někdo vás ošálil a svedl z cesty! :)

Dobrý jezdec nikdy nemusí bojovat, projevovat vypjaté emoce, nepodrobuje si koně hrubými metodami a plošným otloukáním. Nikdo nemá takový silový potenciál, aby nakonec při konfrontaci s koněm neprohrál. Už v úvodu svého vzdělávání tedy preferujte jemné metody! Nejde o přesnost provedení cviku, ale o lehkost, s jakou je proveden. Nikdy nedopusťte, abyste se vy a kůň ocitli každý na opačné straně barikády. Svůj přístup nestavte na dominanci a hrubé síle. Pokud máte pocit, že vaše výcvikové lekce jsou právě takové, najděte si jinou školu, jiného učitele.  

Hodně začínajících jezdců je často natolik nejistých, a proto i zoufalých, že se uchýlí k jednání, za které se později hluboce stydí, přestože koně toho mnoho snesou a unesou. Svoji frustraci z neúspěchu řeší vztekem a sprostým násilím. Škubají v hubě, křičí a bijí koně. To můžeme často vidět nejen u dospělých, ale i u nejmenších dětí. U našich začátků by tedy vždy měl být někdo, kdo řekne dost, takhle tedy ne. Kdo nás zkoriguje. Ovládnout se totiž opravdu nemusí být snadné. Ne každý má dostatek sebekontroly a sebereflexe. Ale jde to i jinak. Proto by vedle vás vždy měl být někdo, kdo vás vede, kdo k vám promluví nejen o jezdectví, ale i o etice. O červeném výstražném světle tedy přemýšlejte a nikdy na ně nezapomínejte. Nejprve přemýšlejte, dýchejte a až pak jednejte...

Pro příklad netřeba obvykle chodit daleko, nezkušení jezdci bez vedení se často stávají předobrazem neúspěchu a to kolikrát i dlouho před tím, než se vůbec ocitnou v sedle. Koně z nich mají dobrý den. Od prvního kontaktu s koněm jsou tito jezdci plni velkých gest a zvučných emocí. Z boxu se ozývá jeden mlaskanec za druhým, stůj, povídám ti stůj!, jestli nebudeš stát, uvidíš, dej mi tu nohu! Plesk, plesk, plesk plus příval nadávek a verbálního rozjímání. Koně samozřejmě vůbec ničemu z toho nerozumí a ani rozumět nemohou. Člověk jen plýtvá silami. A vše je ve výsledku pořád jen a jen horší...

Plná kontrola svých vlastních emocí je ale jedinou dobrou odpovědí na každý nesoulad. Nadávky a tresty nic nezmění. Pokud věci nejdou tak jak mají, má to svůj důvod. Najděte ho a rozšifrujte. Jetliže toho sami nejste schopni, nebuďte hrdina a jděte si na dobrou adresu pro dobrou radu. Pozor ale. Pokud rada, kterou dostanete, obsahuje násilí, ať už ve formě průvleček anebo nadměrného zvyšování tlaku, hledejte radu jinou, jinde, na lepší adrese... Není totiž jisté, že bez dobrého vedení si sami poradíte, a to i když máte dostatek snahy a nadšení. Úplně každý z nás totiž potřebuje alespoň občas lehký dotek dobrého učitele.

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: