Zesnulý se narodil v roce 1919, působil celoživotně jako významný plzeňský neurolog na neurologické klinice, na oddělení i ambulanci MÚNZ a ve Zbůchu. Jako laskavý a pečlivý odborník zanechal za sebou mnoho pacientů, kteří na něj vděčně vzpomínají.

MUDr. Zahrádka, jak to snad odpovídalo jeho příjmení, měl neskonale rád přírodu, svoji zahrádku, na které nepřetržitě pracoval. Pěstoval psy a kočičky a ze všeho mu nejvíce učarovali koně. Jim se věnoval s nezvyklým zápalem již od mládí, pečoval o ně a jezdil. Na hřbetu koně trávil i svoji poválečnou základní službu, když jako lékař s brašnou objížděl přidělené útvary. Vypráví se, že jednou jej při své inspekci na koni „přistihl“ i armádní generál, který, když spatřil takového „exotického“ doktora, nařídil mu okamžitě přidělit nejlepšího koně.

V průběhu působení v Ústavu sociální péče pro tělesně postiženou mládež ve Zbůchu pojal myšlenku spojit tohoto svého koníčka se svým lékařským posláním. Bylo to v letech, kdy k nám z ciziny začaly pronikat zprávy o nové léčebné metodě - hipoterapii. V realizaci tohoto záměru byl plně podporován ředitelem ústavu p. PaedDr. Petrem Štainiglem. Vyrostlo tak jedno z prvních středisek této léčby u nás. Zajížděli sem zainteresovaní pracovníci od nás i z ciziny, byly navázány trvalé přátelské vztahy se zařízeními v SRN, v Rakousku, na Slovensku i jinde. Zasloužil se o konání seminářů, školení, např. v ústavech doškolování. Na podnět ředitele ústavu připravoval vždy po čtyřech letech i mezinárodní sympozia. Sám napsal pro různé publikace i časopisy přes dvacet původních prací. Přednášek a příspěvků bylo nepřeberné množství.

Jeho založení bylo vědecky bádavé, do nejmenších detailů zkoumal patofyziologii postižených a nemocných, hlavně dětí, a vliv této metody na jednotlivé složky postižení a věnoval tomu všechno svoje úsilí. Sledoval předpokládaný terapeutický účinek a jeho kořeny, konzultoval svoje hypotézy i názory s odborníky, nedával si pokoj, dokud nenalezl odpověď. Svoje spolupracovníky a oddané žáky získával přesvědčivým, nenásilným způsobem a dovedl je pro tuto léčbu nadchnout.

Zasloužil se i o ustavení organizační báze této činnosti a stál u zrodu založení České hiporehabilitační společnosti a jejího časopisu. Řadu let byl jejím úspěšným předsedou. Usiloval o její čistotu a publicitu a zařazení do zdravotnických norem. V budoucnu pak, když už to jeho zdravotní stav nedovoloval, alespoň z dálky pomáhal a snažil se při krizích společnosti, jako „deus ex machina“, její činnost uspořádat, což se mu velmi dobře dařilo.

Ještě dnes jej vidíme, jak při sympoziích a přednáškách vystupovala jeho vysoká postava, jak dokázal přesvědčivě diskutovat a jak na přítomné mělo vliv jeho osobní charisma.

Mnohokrát jsme jej obdivovali všichni ti blízcí, kteří jsme znali jeho vážný tělesný celkový stav a hrozivou snůšku nemocí, jak dokázal navenek udržet příjemnou náladu. Nestěžoval si a působil vzdor této osobní situaci myšlenkově pozitivně, šířil optimistickou a uklidňující atmosféru.

Jednalo se o člověka čistého, duchovního aristokrata, který bude svojí rodině i nám chybět.
Budeme na něho vděčně a dlouho vzpomínat.

MUDr. Jan Klik a spolupracovníci rehabilitačního oddělení
Ústavu sociální péče pro tělesně postiženou mládež Zbůch
V Plzni 12. 1. 2009