Operace Cowboy: příběh o koních a lidech na konci války

27. 4. 2024 Edgar Pachta Autor fotek: Archiv Velvyslanectví USA, Pinteres, Wikipedia

Končí duben roku 1945. Sovětské armádní sbory svádějí bitvu o Berlín, vyhánějí nepřítele z Moravy a Dolních Rakous. Americká armáda se probila až do Bavorska/Horní Falce a likviduje poslední ohniska německého odporu na samé hranici s Československem. V sídle štábu „čtyřhvězdičkového“ generála George S. Pattona, velitele 3rd U.S. Army, se rozdrnčel telefon. Adjutant zvedá sluchátko a se slovy „Naléhavé, pane“, je podává generálovi. Na opačném konci drátu je plukovník Reed, velitel 2. jízdní průzkumné skupiny, Pattonův dlouholetý přítel. Generál pozorně naslouchá a vzápětí odpovídá: „Dobrá, Charlesi, zachraňte je! Smeťte všechno, co se vám postaví do cesty, jen ať už jste tam! Tvoje jednotka právě dostala nový bojový úkol!“ Schyluje se k nevídané vojenské akci, která vstoupí do dějin pod názvem „Operace Kovboj“.

Z koňských sedel pod pancíře obrněnců

Pozemní síly americké armády měly ve 2. světové válce kromě pěších a obrněných divizí k dispozici i další samostatné jednotky, například samostatné tankové prapory, samostatné tankoborné a protiletadlové prapory, ženijní bojové prapory atd. Kromě speciálních praporů patřily k organizačním složkám pozemních sil i tzv. jízdní průzkumné skupiny. Jejich název napovídá, že původ těchto skupin spadá hluboko do historie, kdy v armádě USA začaly vznikat první dragounské pluky.

Historie 2. jízdní průzkumné skupiny se začala psát v roce 1836, kdy vláda Spojených států rozhodla o vytvoření 2. dragounského regimentu. Ten pak účinkoval v prvních bojích s Indiány a zúčastnil se mexicko-americké války v letech 1846–1848. Pod původním názvem bojoval na straně Unie v občanské válce Severu proti Jihu (1861–1865) a v indiánských válkách (1860–1890). V době 1. světové války (1914–1918) byl pluk převelen na evropské bojiště, kde jako jediný zastupoval americkou kavalerii.

Těsně před vstupem USA do 2. světové války (7. prosince 1941) se v armádě tohoto státu začaly dít velké změny ve jménu modernizace – mimo jiné na základě poznatků z tažení wehrmachtu proti Polsku (v září/říjnu 1939). Ty se týkaly především jezdectva, v jehož vybavení, výcviku a stylu boje se do té doby takřka nic nezměnilo. Pro kavalerii nastal konec jedné kapitoly a začínala se psát nová – spojená s mechanizací a převedením na zcela novou vojenskou doktrínu. Jízdní útvary byly přeorganizovány do podoby obrněných průzkumných skupin, které již vyměnily koně za lehké tanky a kolové i kolopásové („halftracky“) obrněné transportéry. V duchu starých tradic – a s nemalou dávkou nostalgie – mohly tyto jednotky nadále používat označení „jízdní“ a organizační řád stále pracoval s pojmem „eskadrona“ (původně oddíl jízdy o síle dvou rot). Za jejich názvem se ovšem v závorce objevilo písmeno „M“ (mechanizovaná).

Na bojištích 2. světové války tak figurovaly samostatné jízdní průzkumné skupiny, sestávající ze dvou eskadron a z nezbytných menších podpůrných jednotek. Kromě toho bylo po jedné jízdní eskadroně přiděleno ke každé obrněné divizi.

Novodobá historie 2. jízdní průzkumné skupiny (2nd U.S. Cavalry Reconnaissance Group (Mechanized)) se počítá od května 1942, kdy byl ve Fort Riley ve státě Kansas přeorganizován 2. jezdecký/dragounský pluk na 2. jízdní mechanizovaný pluk. Ten byl v roce 1943 přejmenován na 2. jízdní mechanizovanou skupinu, jejímž velitelem se stal plukovník Charles H. Reed – v pořadí 31. velitel jednotky od jejího založení. Na počátku roku 1944 došlo k další reorganizaci, na jejímž základě byla 2. jízdní průzkumná skupina rozčleněna do dvou eskadron: 2. a 42. Každá eskadrona čítala 702 mužů a sestávala z velitelské roty, 3 průzkumných rot, dělostřeleckého oddílu s šesti samohybnými houfnicemi (M8 ráže 75 mm), čety 17 lehkých tanků (M5 Stuart, od konce roku 1944 M24 Chaffee), 40 kolových obrněných vozidel (M4 Greyhound), 26 „halftracků“ APC (Armour Personal Carrier – obrněné vozidlo pěchoty), 4 sanitních „haftracků“, dále nákladních aut, vyprošťovacích a servisních vozidel a nezbytných džípů.

Kavaleristé byli věrni svému heslu „Toujours prêt“ (franc. „Vždy připraven“), které tvořilo součást znaku jednotky – zlaté osmicípé hvězdy. Zelenou palmovou ratolest ve znaku i motto jednotka získala v době války s Mexikem (1846–48), jako odměnu za atakování nepřátelské dělostřelecké baterie v bitvě u Resaca de la Palma. Bílá lilie symbolizuje její účast v 1. světové válce.

Všechny části „2. kavalerie“ se pak během července 1944 postupně vylodily v Normandii, aby se staly součástí 3. US armády známého generála Pattona. Ihned poté se zapojily do bojových akcí, v nichž plnily hlavně úkoly spočívající v tzv. průzkumu bojem. Kavaleristé se objevovali zcela nečekaně za nepřátelskými liniemi a šířili mezi německými vojáky strach a paniku, takže si záhy vysloužili přezdívku „Pattonovi duchové“.

Přes Francii do Německa

Svůj bojový křest prodělala „druhá jízdní“ v prostoru města Valognes, při zajišťování důležité silnice spojující Carentan s přístavem Cherbourgem. Poté, v sestavě 4. US obrněné divize, měla za úkol krytí jejího levého křídla. S ní došla až k řece Loiře, odtud dál na jihovýchod směrem do Nancy a k řece Mosele.

Právě v prostoru Nancy, s využitím starých pevnostních měst Belfort, Epial a Méty jako opěrných bodů, nesla „2. kavalerie“ v září 1944 hlavní tíhu prvního náporu německých pancéřových divizí, který byl součástí protiútoku skupiny armád „G“. Kavaleristé zde svedli několik těžkých a krvavých bitev, v nichž se jim podařilo ubránit svůj hlavní opěrný bod, město Luneville, a velkou měrou se tak zasloužili o nezdar celé německé operace.

2. jízdní průzkumná skupina se vyznamenala i v dalších operacích Spojenců, když v rámci Pattonovy armády v rekordně krátkém čase (48 hodin) přispěchala na pomoc jednotkám obklíčeným v městě Bastogne během mohutné německé ofenzívy v Ardenách, a v březnu 1945 překonala „nepřekonatelnou“ Siegfriedovu linii poblíž města Wasserbilligu. 26. března pak překročila veletok Rýn.

V Čechách

Na původní území Československa – tehdy označované jako „Sudety“, a tudíž součást Německé říše – vstoupila „2. kavalerie“ již 18. dubna 1945, kdy dobyla město Aš. Poté se přesunula podél předválečné německo-české hranice na jihovýchod do prostoru Hornofalckého lesa, její části operovaly rovněž v okolí českých městeček Bělá nad Radbuzou a Hostouň. K posledně jmenované obci se ještě vrátíme, protože zde došlo k akci, díky níž si „druhá jízdní“ získala slávu – nejen mezi milovníky koní …

Na konci dubna se 2. jízdní průzkumná skupina z prostoru Horní Falce přesunula podél hraničního hřebene Českého lesa na východ a 1. května již její větší část stála v Železné Rudě. Menší oddíly pronikly v následujících dnech přes Spigelhütte a Gsenget do Prášil, přes Mauth, Finsterau a Bučinu do Kvildy. V lesích Šumavy také svedla své poslední boje s nepřátelskými jednotkami. V prostoru severní a centrální Šumavy operoval německý pluk, jehož příslušníky byli mladí, zfanatizovaní důstojničtí aspiranti dělostřeleckého učiliště. Roztroušeny zde byly také menší skupiny Zbraní SS, Říšské pracovní služby (RAD), stejně jako vlasovci (Ruská osvobozenecká armáda). Dvě čety „2. kavalerie“ se v obci Zejbiš (dnes Javorná) dostaly do léčky důstojnických aspirantů. Brzy jim přišly posily a nepřátelský odpor byl zlomen, ve zbytečném boji v samém závěru války však padli dva příslušníci 2. jízdní skupiny a několik Němců.

Dále již postupovala „druhá jízdní“ v součinnosti s jinými americkými jednotkami – stejně jako ve Francii s 90. pěší divizí a navíc i s 2. pěší divizí, podle svého znaku nazývanou Indianhead (Hlava Indiána). Společně osvobodily Hartmanice, Klatovy a další česká města a vesnice. Z Klatov se „2. kavalerie“ přesunula do prostoru Žinkov a Nepomuku. V žinkovském zámku si velitel jednotky plukovník Reed zřídil své poslední stanoviště na našem území. Zde se skupina zastavila na americko-sovětské demarkační linii a setkala se s jednotkami Rudé armády.

Naléhavá žádost

Ačkoli hlavním záměrem plukovníka Reeda na konci dubna 1945 bylo osvobození zajateckého tábora v Bělé pod Radbuzou, se svolením generála Pattona rozšířil svůj plán postupu i na obec Hostouň, vzdálenou 60 km od Plzně. Proč se tak stalo? Do bavorského Eslarnu, kde sídlil štáb americké 2. jízdní průzkumné skupiny, 27. dubna přijel německý vojenský veterinář, který si vyžádal slyšení u velitele jednotky a přednesl mu žádost o záchranu „jakýchsi“ koní. Měl štěstí, že narazil na vášnivého jezdce a zkušeného „koňáka“ Charlese H. Reeda, jemuž nemusel nic dlouho vysvětlovat. Jako skuteční „Pattonovi duchové“ objevila se 28. dubna 1945 jedna bojová skupina 42. eskadrony v Hostouni na Domažlicku. Než se sem dostala, musela překročit frontovou linii a svést prudkou bitvu se zfanatizovanými zbytky německých sil.

A právě v Hostouni se odehrála akce, díky které „2. kavalerie“ vstoupila do dějin. Američtí jezdci tehdy vystoupili v roli ochránců významné součásti evropského kulturního bohatství – plemenného stáda bílých lipicánských koní ze slavné Španělské jezdecké školy ve vídeňském Hofburgu, kteří sem byli evakuováni spolu s dalšími vzácnými koňmi.

Ačkoli podle jiných zpráv se Američané o stádě vzácných zvířat dozvěděli jinak – z dokumentů, které měl u sebe jeden zajatý generál Waffen-SS, nebo z úst majora Luftwaffe, jenž si chtěl „polepšit“ v americkém zajetí – nemění to nic na skutečnosti, že jednali velmi rychle. Obavy o vážné ohrožení hostouňského hřebčína byly opodstatněné, nejen proto, že se do oblasti stahovaly jednotky 11. pancéřové divize Wehrmachtu, které se mohly spojit se skupinou armád „Mitte/Střed“. Kromě toho je možné, že americké velení uvěřilo německým zkazkám (podobně jako falešným zprávám o neexistující „Alpské pevnosti“, která se měla stát střediskem posledního odporu hitlerovců) o tom, že sovětští vojáci poráželi koně v Budapešti a východoněmecké Torgau, aby z nich vařili guláš …[1] Možnost, že se Hostouně i s hřebčínem zmocní Rudá armáda, byla reálná, protože na přelomu dubna a května 1945 ještě nebyla přesně vymezena demarkační čára mezi vojsky západních Spojenců a Sovětského svazu. A nakonec nelze vyloučit ani riziko, že by se po odchodu Němců mohli „nepřátelští“ koně (Hostouň se v té době nalézala v tzv. „Sudetech“, které byly od října 1938 součástí III. říše) stát obětí pomsty některých horlivých českých občanů. Ať už tomu bylo jakkoli, zapsala se akce amerických kavaleristů do historie, a navíc se stala námětem pro velkofilm z ateliérů Hollywoodu, nazvaný Zázračná záchrana bílých hřebců (Miracle of the White Stallions, 1963).

Hřebčín v Hostouni

Dříve, než se budeme věnovat samotnému průběhu Operace „Cowboy“, je namístě seznámit se alespoň stručně s historií hostouňského hřebčína i jeho osazenstva na konci války.

V letech 1. světové války musely být c. k. hřebčíny v Savatce v Haliči a Radautzi v Bukovině před blížící se frontou evakuovány. S nejvhodnějším řešením přišel hrabě Karl von und zu Trautmansdorff – Weinsberg, který pronajal dvory ve Svržně, Hašově a Tasovicích v okolí Hostouně. Díky tomu zde mohly být v roce 1916 zřízeny hřebčíny pro tři plemena: hannoverský kůň, arabský plnokrevník a anglický polokrevník. Nejvýznamnější byl dvůr ve Svržně, kde bylo ustájeno 200 klisen a tři hřebci. Později se počet koní rozrostl na 500, ale to už hřebčín spadal pod správu nové Republiky československé. O kvalitách chovu v Hostouni/Svržně svědčí, že se zdejší koně účastnili mnoha přehlídek a výstav. Tři koně s hostouňskou značkou se také uvedli na olympijských hrách v Berlíně roku 1936.

Historie se s malými obměnami opakovala na konci 2. světové války. V únoru a březnu 1945 ke stávajícím koním v Hostouni přibyli nádherní bílí lipicáni ze Španělské jezdecké školy ve Vídni, stejně jako koně donští a kabardinští, přivezení z jihovýchodní Rusi kozáky v německých službách, dále kůň nacistického ministra zahraničí Ribbentropa, hřebec uloupený jugoslávskému králi Petarovi II. atd. Ačkoli se údaje o počtech liší, bylo v hřebčíně celkem přes 600 zvířat, včetně 250 lipicánů. Již dříve, v zimě 1944/45 byla část lipicánů před nebezpečím náletů přepravena z Vídně do Piebru nedaleko Sankt Martinu v Rakousku.

V době, kdy se odehrál náš příběh, se spolu s lipicány do Hostouně přesunul také plukovník Wehrmachtu Alois Podhajsky (1898–1973). Rodák z Mostaru (v dnešní Bosně-Hercegovině) byl původně důstojníkem rakouské armády a ředitelem Španělské jezdecké školy v Hofburgu. Byl to ovšem také nadšený jezdec, který se jako reprezentant Rakouska v roce 1936 zúčastnil olympijských her v Berlíně, kde získal bronzovou medaili v drezuře (na hřebci jménem Nero). 1. března 1939 byl jmenován vojenským velitelem Španělské jezdecké školy. Na své vedoucí místo v Hofburgu se vrátil i po válce, v roce 1949. Navíc byla podle něj vytvořena ústřední postava filmu Zázračná záchrana bílých hřebců, kde jej ztvárnil známý hollywoodský herec Robert Taylor. Alois Podhajsky zemřel 23. května 1973 ve Vídni na záchvat mrtvice.

Dalšími aktéry příběhu jsou němečtí veterináři, kapitáni dr. Lessing a dr. Kroll a velitel hostouňského hřebčína plukovník Hubert Rudofsky, rodák z nedalekého Horšovského Týna. Dr. Rudolph Lessing působil v Hostouni jako vrchní „koňský lékař“ (německy Rossarzt), a byl to zřejmě on, kdo za jejich záchranu intervenoval u amerického velitele v Elsarnu. O koně se vedle německého vojenského personálu starali také váleční zajatci, jejichž podmínky zde byly jistě snesitelnější, než v některém z nechvalně proslulých „lágrů“[2]. Zatímco oba výše zmínění veterinární důstojníci krátce po válce přesídlili do Spojených států, kde se nadále věnovali své práci, horší osud potkal plukovníka Rudofskyho. Ten odmítl nabídku plukovníka Reeda, aby také odešel s Američany, ačkoli ve své vlasti se záhy ocitl jako v kleštích. Svými sudetoněmeckými krajany byl označován za zrádce, a nevyhnul se perzekucím československých úřadů, když byl vězněn a připraven o majetek. Nakonec přece jen emigroval na Západ, kde se těšil velké pozornosti médií a mohl se podílet na výcviku lipicánů v obnovené Španělské jezdecké škole ve Vídni. Ve snímku o záchraně bílých hřebců však postava Rudofskyho chybí.

A hřebčín v Hostouni? Ten v současné době žije a prosperuje, o čemž svědčily i velkolepé oslavy stého výročí založení, pořádané v květnu 2015.

„Zachraňte koně!“

Cílem Operace „Cowboy“ bylo co nejrychleji obsadit Hostouň a dopravit koně za americké linie. Nejprve měl „obhlédnout situaci“ kapitán Thomas Stewart, zpravodajský důstojník ze štábu „druhé jízdní“, který vstoupil do jednání s veterinárními důstojníky Wehrmachtu v Hostouni. Ačkoli Kroll a Lessing byli ochotni bez váhání stádo zachránit, plukovník Rudofsky zachovával věrnost německé branné moci a všemožně Stewartovi oponoval. Na roztržku s německým plukovníkem vzpomíná ve svých pamětech i sám Stewart. Rudofsky s největší pravděpodobností potřeboval nějaký čas na to, aby mohl zvážit všechna pro a proti dříve, než vydá závazné rozhodnutí.

Když už se zdálo, že je všechno na dobré cestě, vyvstal další, nečekaný problém. Do Hostouně přitáhl vojenský oddíl, tvořený směsicí ozbrojenců od různých zbraní Wehrmachtu, příslušníků Volkssturmu, Hitlerjugend atd. Velel mu generál, který chtěl nejprve Hostouň bránit a dokonce popravit Rudofskyho, když se dozvěděl o jeho vyjednávání s Američany. Kapitán Stewart však bojovnost prušáckého generála zchladil argumentem, že nedaleko odtud, za hranicemi je soustředěna celá jednotka obávaných „Pattonových duchů“, která se užuž chystá zaútočit. Výsledkem Stewartovy rétoriky bylo, že generál „po anglicku“ zmizel, a jednotka bez velitele ukázněně kapitulovala.

Po návratu kapitána Stewarta na velitelství 42. eskadrony byl vypracován plán další fáze Operace „Cowboy“. Pro hlavní nápor s cílem obsadit obec s hřebčínem byla zorganizována přepadová skupina (Task force) pod vedením majora Roberta P. Andrewse, jehož zástupcem byl kapitán Stewart. Brzy ráno 28. dubna byl z úseku 2. jízdní průzkumné skupiny zahájen krátký palebný přepad, pod jehož krytím pronikla Andrewsova bojová skupina německými liniemi na české území. Zakrátko dorazila do Hostouně, zatímco druhá část bojového uskupení se rozmístila o několik kilometrů dále, na zámečku v Újezdě sv. Kříže. Za klid a pořádek v Hostouni zodpovídal nadporučík William Quinlivan, energický velitel, který přísně zamezil jakýmkoli projevům anarchie, k nimž se mezi místním obyvatelstvem – v naprosté většině sudetoněmeckým – začínalo schylovat.

Krátce po svém příjezdu se z amerických vojáků stali skuteční kovbojové, když opustili svá pancéřová vozidla a spolu s osvobozenými spojeneckými zajatci se začali starat o koně. Válka však ještě neskončila, takže na transport stáda za americké linie prozatím nebylo ani pomyšlení. Naopak, vojáci 42. eskadrony se v Hostouni ocitli odříznuti od své základny v Bavorsku a museli být v bojové pohotovosti. K boji se skupinami německých vojáků, kteří se stále nechtěli smířit s porážkou, skutečně došlo, a dokonce dvakrát. Ačkoli Hostouň byla přímého útoku ušetřena, byli napadeni příslušníci 42. eskadrony při své cestě z Čech do bavorského Eslarnu jednotkami Zbraní SS. Kavaleristé si s útočníky poradili, avšak dva z jejich kamarádů se již nikdy domů nevrátili: při potyčce v Rosendorfu padl svobodník Raymond F. Manz, ve vojenské nemocnici v Norimberku podlehl zranění seržant 5. technické třídy Owen Sutton.

Náročná přeprava stáda

Po bezpodmínečné kapitulaci německých ozbrojených sil 8., případně 9. května 1945, již uzrála doba k bezpečnému transportu koní do americké zóny dál na západě. 15. května v ranních hodinách tak z Hostouně směrem do Bavorska vyrazila dlouhá kolona. Na nákladních autech jely březí klisny a hříbata, za nimi následovala většina koní v dlouhém stádě. Doprovod tvořily džípy a obrněné transportéry, osazené plně ozbrojenými americkými vojáky. S kolonou se vypravilo i množství civilistů, zejména německých běženců z oblastí již obsazených Rudou armádou, kteří až doposud našli azyl v Hostouni, za americkou demarkační linií.

Přesun kolony s několika sty koní neprobíhal zdaleka tak chaoticky, jak ho líčí film Zázračná záchrana bílých hřebců. Naopak, lze říci, že tento náročný logistický úkol Američané zvládli na výbornou, a probíhal bez větších komplikací. K jistému zádrhelu došlo až na československo-německé hranici, kde čelo kolony zastavili příslušníci Revolučních gard. Nechovali se nijak přívětivě a bylo zřejmé, že kolonu do Německa nehodlají pustit. Teprve když zezadu přijel obrněnec Greyhound a nadporučík Quinlivan nechal namířit velkorážní kulomet na chatrnou budovu celnice se slovy, že napočítá do tří a pak spustí palbu, gardisté se uklidnili a proti průjezdu kolony již nic nenamítali.

Stádo se drželo pohromadě a cestou se ztratili pouze tři koně. Všichni ostatní dorazili bez úhony do bavorského městečka Furth im Wald. Pak byli rychle rozmístěni do předem připravených stájí v městečku a hlavně v blízké osadě Schwarzenberg.

Operace „Cowboy“ se dělí na dvě časové etapy. První byla zakončena 8. května 1945, kdy skončila válka a tím pádem pominulo nebezpečí, že budou koně ohroženi válečnými událostmi. Druhou etapu představoval transport do americké zóny v Bavorsku. Na otázku, proč došlo 15. května – týden po skončení války – přece jen k tak náročné akci, nelze odpovědět jednoznačně. V žádném případě se tak nedělo kvůli špatnému stavu hostouňských stájí. Faktem však je, že v tomto období se již začínalo schylovat ke „studené válce“, a vzájemná nedůvěra mezi západními mocnostmi a SSSR vzrůstala takřka den ode dne. Tehdy již bylo jasné, že americké jednotky nezůstanou v Čechách dlouho, a země zůstane ve sféře Stalinova vlivu.

Po „mezistanici“ v Bavorsku byli vzácní koně převezeni přes rakouský St. Martin do Janova v Itálii. Někteří z nich byli přepraveni na lodi do USA, kde byli umístěni v armádním výcvikovém prostoru. Lipicáni skončili ve svém prapůvodním sídle, Lipici v dnešním Slovinsku, kde byl chov koní „na španělský způsob“ založen již roku 1580. Část koní se skutečně vrátila do Španělské jezdecké školy v Hofburgu, dva anglické plnokrevníky a několik tažných koní získala Československá vojenská zpráva. Není bez zajímavosti, že Američané odhadli hodnotu koní na 3 miliony dolarů, což byla tehdy mnohem vyšší částka než dnes.

Kovbojové v zeleném

Operaci „Cowboy“ beze zbytku provedli příslušníci americké 2. jízdní průzkumné skupiny (mechanizované), jejímž velitelem byl plukovník Charles Reed. Dělo se tak ovšem se souhlasem – a na základě rozkazu – generála George A. Pattona, který velel 3. americké armádě, jejíž součástí „2. kavalerie“ byla. Oba muži byli dobří přátelé se společnou láskou ke koním.

Generál George Smith Patton III. se narodil 11. listopadu 1881 v San Gabriel, stát Kalifornie, do rodiny s bohatou vojenskou tradicí. Jeho předkové bojovali ve válce Severu proti Jihu na straně Konfederace: dědeček, generál George Smith Patton padl v čele 22. virginského pluku, prastrýc, plukovník Walter Patton padl v bitvě u Gettysburgu (1. – 3. 7. 1863).

Mladý George se rozhodl své slavné předky následovat. Přesto, že trpěl dyslexií, absolvoval na výbornou vojenskou akademii ve West Pointu, v roce 1912 se zúčastnil olympijských her ve Stockholmu, při nichž skončil na 5. místě v nově zavedeném pětiboji (střelba, šerm, jezdectví, plavání, přespolní běh). Jako náčelník štábu generála Pershinga se zúčastnil 1. světové války a na základě zkušeností v ní nabytých pochopil a prosazoval význam tankového vojska.

Po vstupu USA do 2. světové války zastával významné funkce při taženích v Africe, na Sicílii a v Itálii. Platil za jednoho z nejlepších polních velitelů spojeneckých vojsk, na popularitě mu však nepřidávala jeho prudká povaha a přehnaná soutěživost. „Starý sekáč“ nebo „Tankový drtič“, jak se mu přezdívalo, s oblibou navštěvoval polní nemocnice, kde vyhledával „simulanty“, tzn. vojáky, kteří nevykazovali fyzické zranění. Poté, co zpolíčkoval psychicky narušeného vojáka, byl na deset měsíců odstaven ze služby. Jeho výbušná povaha nakonec způsobila, že mohl velet pouze jediné armádě, zatímco vrchním velitelem všech amerických sil v západní Evropě se stal generál Omar Bradley, původně jeho podřízený.

Generál G. S. Patton vstoupil do našeho povědomí zejména tím, že velel 3. armádě, jejíž součásti na konci 2. světové války osvobodily jihozápadní Čechy. Život temperamentního generála skončil tragicky poté, kdy se jeho štábní vůz 9. prosince 1945 na křižovatce na předměstí Mannheimu srazil s nákladním autem. Patton utrpěl vážná zranění, jimž 21. prosince 1945 podlehl. Když jej po nehodě převezli do nemocnice v Heidelbergu, položil lékaři otázku: „Jakou mám naději, že budu opět jezdit na koni?“

Druhý aktér „Operace Kovboj“, plukovník Charles Hancock Reed, se narodil roku 1900 v Richmondu ve Virginii. V roce 1922 nastoupil do vojenské akademie ve West Pointu, po jejímž absolvování začal působit u armádního jezdectva. Poté, co vystřídal několik jednotek, stal se operačním důstojníkem 10. jízdního pluku. V rámci modernizace americké armády pak zastával funkci velitele 633. tankoborného praporu, nakonec zástupce velitele 42. tankového pluku 10. obrněné divize.

Koncem roku 1942 byl převelen do Fort Jacksonu, kde se ujal výcviku 2. jízdního mechanizovaného pluku – slavné „2. kavalerie“. V lednu následujícího roku se stal velitelem jednotky, přejmenované na 2. jízdní průzkumnou skupinu (mechanizovanou), kterou pak přivedl až do české Hostouně. Stojí za zmínku, že plukovník Reed byl jedním z nejvíce dekorovaných velitelů US mechanizovaných skupin (kromě amerických vyznamenání obdržel i francouzský Válečný kříž s palmou, sovětský Řád slávy II. třídy atd.).

Plukovník Reed vysvětlil pohnutky pro záchranu koní prostě, ale výstižně: „Byli jsme již unaveni neustálým ničením a smrtí. Prostě jsme toužili a museli vykonat něco mírumilovného, humánního.“

A opravdu, cesta 2. jízdní skupiny – stejně jako všech dalších amerických jednotek – napříč západní Evropou až k nám rozhodně nebyla procházka růžovým sadem. Po skončení bojů kavaleristé oplakávali 93 svých mrtvých kamarádů, dalších 347 bylo zraněno, 38 se pohřešovalo. Svůj úmysl „nakopat Hitlerovi zadek“ američtí vojáci plnili se značným zápalem. A přitom se jim podařilo zachránit nejen spousty lidských životů, ale také stádo vzácných koní.

[1] Později se skutečně potvrdilo, že přinejmenším hřebčín v Torgau Rudá armáda v žádném případě nezdevastovala.

[2] Tito váleční zajatci vycházeli nad míru dobře s místním obyvatelstvem a údajně se stali otci několika tamějších dětí.

 

Hlavní zdroje:

  • Bohuslav Balcar: Z Normandie přes Ardeny až k nám. RESONANCE Domažlice, 2017.
  • Tomáš Chalupa: Američtí kovbojové zachraňovali výkvět koní z Hostouně na Domažlicku. Extra Story cz., 28. 5. 2018.
  • Chris McNab: Uniformy 20. století. Svojtka&Co., 2007.
  • Pinterest. Wikipedia.

 

Podobné články

Buffalo Bill se zasloužil o hodně. O smrt stovek či tisíců bizónů, mnoha indiánů, ale také o vytvoření legendy Divokého západu tak, jak jej známe, a…

Amazonka bojující s řeckým válečníkem, mozaika, 4. století n. l. z Antiochie (pomezí Turecka a Sýrie), antického města poničeného zemětřesením 6. února 2023

Současná řečtina používá pro jezdce a jezdkyně slova hippeis (jezdci) a amazones (jezdkyně). V jejich volbě se toho odráží spoustu.