O umírání

Strach

Když se člověk dívá do odcházejících očí, běží mu hlavou spousty myšlenek. O některé jsem se s vámi chtěla podělit, ale není snadné je zhmotnit ve slova. Alespoň se o to pokusím. To první, co se dostaví, když vás překvapí to, co vaše zvíře asi už instinktivně tuší, ale vy ne, je pocit dusivé bezmoci a obrovské touhy bojovat. Vážně se nedá nic udělat? Přeci když se budu snažit, musí jít něco udělat… aspoň na chvíli. Chcete to prodloužit, ale pokud máte alespoň zbytky soucitu se svým zvířetem, vaše rozumnější já si postupně uvědomí, že to je strašně sobecké přání. V dalším hnutí mysli vás tedy možná napadne, jestli to tedy naopak neukončit, abyste předešli tomu, že váš miláček bude strádat nebo trpět bolestmi, které nepoznáte. Ale to je taky nefér ve chvíli, kdy ho vlastně po většinu času ještě nic nebolí, i když vás bolí každý pohled na něj.

To, co vám napovídá „skončete to… nejlépe hned“, není nic jiného než strach. Strach, že to nesnesete. Že to bude moc bolet. Že nezvládnete péči. Že nepoznáte, až bude čas ho nechat odejít. Nebo že to nedokážete. Říká se, že nejhorší smrt je z vyděšení. Něco na tom je, strach je to, co člověku nejvíc brání si užít ty poslední dny nebo týdny, protože se pořád bojí, kdy to přijde. V hlavě mu tikají pochybnosti o sobě. Jedna věc dokáže vyměnit strach za sílu. Připustit si, že se bojím – proč ne, na tom přece není nic špatného. Ale spolu s tím si také uvědomit, že když se zabývám svým strachem a svými pochybami, myslím přitom na sebe, ne na to zvíře, kterému bych se teď měl (a chtěl) věnovat nejvíc. Vlastně to není nic jiného než odvedení pozornosti u tříletého dítěte, kterému nechceme koupit lízátko. Ale funguje to i na dospělého, přiznat si svůj strach a vzápětí se jím přestat zaobírat, protože se zabývám něčím jiným. S vědomím toho, že když si člověk myslí, že už nemůže, má ještě dvakrát tolik sil.

Když jsem si o tomhle tématu sem tam s někým povídala, většinou měli lidé největší strach z toho, že nepoznají, až přijde čas nechat zvíře odejít. Asi není divu, protože jsme často svědky toho, že lidé nechávají zvířata trápit příliš dlouho. Nemyslím si ale, že je to proto, že to nepoznají, nýbrž proto, že to z nějakého důvodu (zpravidla nezájmu nebo naopak výše zmíněného strachu) poznat nechtějí. Několikrát v životě jsem se dostala do situace, kdy jsem musela rozhodovat o žití nebo nežití jiné bytosti, dvakrát se navíc jednalo o zvířata, která nebyla moje a zaručuji vám, že pokud se pozorně podíváte a do zvířete vcítíte, že bezpečně poznáte, jestli už nastal čas odchodu. Existují samozřejmě i určité známky v chování, ale vaše intuice zafunguje neomylně. Pokud zvíře chce a je připraveno odejít, poznáte to.

Bojovat?

Horší jsou situace, kdy zvíře navzdory bolesti odejít nechce a chce bojovat. Pokud je stav beznadějný a není moc možností, jak bolesti tlumit, je určitě humánnější ho uspat. Jako kocour, kterého jsem jednou sebrala v příkopu s přeraženou páteří. Přesto se bránil jako lev. Nejdřív jsme si mysleli, že nechce umřít, ale po chvíli jsme pochopili, že to není smrt, se kterou bojuje, ale že bojuje s námi, jak mu velí jeho instinkt zalézt si někam a tam počkat na smrt.

Někdy je naopak těžké rozlišit, jestli jste to vy nebo zvíře, kdo tady bojuje. Kdo si nechce připustit, že existují síly, proti kterým jsme bezmocní, připoutává k sobě zvíře a brání mu v odchodu. U zvířat, jako jsou třeba psi, kteří jsou na nás velmi fixovaní, se i tohle může stát. Naším úkolem ale teď není bojovat, není to náš boj ani naše smrt, my jsme jen průvodci a záruka toho, že zvíře nenecháme příliš trpět. Je špatně, pokud se člověk nechává jen pasivně vléct životem s pocitem, že nic nemá ve svých rukou, ale zrovna tak není dobře, když bojuje proti všemu. Smrt je smíření.

„Držela jsem tě a šeptala ti: volno, běž, utíkej…a ty jsi šel. Šel jsi tam, kam za tebou nemůžu.“

Smíření se s tím, že to tak má být a v tom smíření je i klid a pocit pohody. A ten nezbytně potřebujete k tomu, abyste si ty poslední dny, hodiny nebo minuty užili jako nikdy předtím. Je to proto, že najednou jste skutečně teď a tady. Víte, že tahle možnost už nikdy v životě nepřijde, takže se skutečně plně soustředíte na společné okamžiky a nenecháte se rozptylovat ani spěchem, ani ničím jiným zvenčí. A také ničím jiným zevnitř. Najednou nemáte žádné ambice, o nic neusilujete, protože už není oč, žádná budoucnost není, jen přítomnost. Takže nikam nesměřujete, prostě jste tu, vnímáte a žijete. Četla jsem opakovaně od lidí, kteří přežili vlastní smrt, že až v tom okamžiku si uvědomili, že vlastně celý život „nežili“, jen existovali, a až v okamžiku setkání se smrtí začali skutečně žít.

Tyhle okamžiky, pokud to člověk dovolí, mají potenciál ho změnit. Jsou nesmírně cenné, protože ukážou, na čem opravdu záleží, a ukážou, jak cenné je umět žít přítomností, teď a tady. A většině z nás je nestačí prožít jednou, protože bohužel, lidé rádi zapomínají. Možná to bude těžko k uvěření, ale znám velmi blízce případ člověka, který se z poměrně dobrého zdraví náhle dozvěděl zdrcující zprávu, že mu zbývá už jen pár týdnů života (2-3 měsíce) a není mu pomoci, přičemž ho čeká již velmi brzy velké utrpení. Obrat v jeho životě byl ohromný, najednou zjistil, že všechno, za čím se předtím honil (a že se honil!), nemá smysl. Obrat byl ohromný i v celé rodině, která byla náhle plná trpělivosti, ohleduplnosti a laskavosti. A pak za pár týdnů se stal zázrak. Diagnóza byla mylná, žádné nebezpečí nehrozilo. Člověk by řekl, že takový zážitek vás změní pro zbytek života. Někoho možná ano, ale většinu lidí ne. Postupně se vracíte zpátky ke svým zažitým zvyklostem, opět se honíte pro prkotiny a necháváte se zmítat ješitností, ambicemi nebo svými strachy. Ani tak velký šok zkrátka jednou v životě nestačí, protože člověk je nepoučitelný. Proto se musíme pořád dokola setkávat se smrtí, abychom se znovu a znovu učili, jak žít.

Obr. vpravo: Leží na svém oblíbeném místě na počítači, nejlépe tak, aby se dotýkal mojí nohy a hlídá, co píšu. Nepodceňuji ho, on cítí ubývající síly a už dávno ví, jak málo času mu zbývá a že až budete číst tohle povídání, on už tu nebude. Ale je mu to jedno. Žije v přítomném okamžiku a právě teď je naprosto spokojený.