O Pony Expressu s předákem Jaroslavem Čermákem

15. 09. 2021 06:00

Obrázky: 6

Autor: Iveta Šedivá Foto: archiv J. Čermáka Rubrika: Jezdecké hry a tradice Počet přečtení: 382 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Pony Express byla kurýrní služba, která v letech 1860-1861 přepravovala poštovní zásilky z východního pobřeží USA na pobřeží západní. Roku 1984, jako spontánní projev nadšenců pro americký západ, se uskutečnila první jízda Pony Expressu v Československu. O této tradici, která se dochovala s různými obměnami do dnešních dní, jsem si povídala s Jaroslavem Čermákem, který zastává v této organizaci rovnou několik funkcí.

PONY EXPRESS Ze St. Joseph, Missouri do Kalifornie za méně než deset dní. HLEDÁME mladé, hubené, šlachovité chlapíky, mladší osmnácti let, kteří jsou dobrými jezdci a ochotní denně riskovat svou smrt. Přednost mají sirotci. Týdenní plat 25 dolarů. Odpovídejte na adresu STÁJE PONY EXPRESS ST. JOSEPH, MISSOURI.

Tak vypadal náborový titulek původní společnosti Pony Express, která si dala za cíl přepravit poštovní zásilky z amerického Divokého západu na čtyři tisíce kilometrů vzdálený průmyslový východ za méně než tři měsíce, což byla do té doby nejkratší možnost.

V 19. století USA zažily bouřlivý rozvoj. V důsledku průmyslového rozvoje a rozšiřování obchodu docházelo i k migraci obyvatelstva. Statisíce nadšenců se vydávaly na západ hledat neobsazenou půdu, a když v polovině 19. století byla v Kalifornii objevena ložiska zlata a vypukla zlatá horečka, vyrazily na cestu další statisíce dobrodruhů. Na západě závratným tempem vyrostla velkoměsta Los Angeles, San Francisco a Sacramento. Největším problémem se rázem stalo spojení západního pobřeží s východním. Situaci zdaleka neulehčoval fakt, že trasa napříč kontinentem vedla nebezpečnou pustinou plnou nepřátelsky naladěných indiánů, bojovníků kmenů Athabasků, Siouxů a Vraních noh, stejně jako profesionálních bílých banditů s kolty. Než mohla situaci vyřešit železnice či Panamský průplav, chopil se příležitosti kalifornský senátor William Gwin, který inicioval zřízení expresní poštovní linky, jež měla za úkol spojit Divoký západ s východním civilizovaným světem. Nová společnost dostala název Pony Express. Výjimečnost Pony Expressu spočívala v tom, že dopravu poštovních zásilek neobstarávaly tradiční dostavníky, ale vynikající osamělí jezdci na koních, kteří dokázali celou trasu projet zpočátku za jedenáct, později za neuvěřitelných osm až devět dní. Jde o štafetovou jízdu, kdy jezdci vezou poštu v sedlových brašnách (mochillách). (Zdroj: http://www.pony-express.cz/)

 

Jezdci jižní větve při dojezdu do Stříbrné Lhoty

Jezdci Evropského Pony Expressu každoročně zdolávají čtyři tisíce kilometrů dlouhou trasu, aby uctili památku jezdců původního Amerického Pony Expressu. S poštou jsou na cestě zhruba 108 hodin.

První jezdec Československého Pony Expressu Stanislav Vodenka vyjel na trasu 13. září 1985 ve čtyři hodiny ráno ze Stříbrné Lhoty u Mníšku pod Brdy. Na trase dlouhé 400 kilometrů vedoucí do Suchdola nad Odrou se vystřídalo 40 jezdců. Tradice vzpomínkových jízd pod stejným názvem trvá dodnes a jedním z nadšenců, díky kterým ani přes výdobytky moderní doby tato tradice neupadla v zapomnění, je Jaroslav Čermák, s kterým jsme si o Pony Expressu povídali.

Československý Pony Express, Evropský Pony Express, Americký Pony Express… Pojďme si v těchto pojmech udělat pro začátek trochu pořádek.

Co je co a jak spolu souvisí?

Ano, na první pohled to vypadá trochu složitě. Nicméně Amerika je sama o sobě a nemá žádnou návaznost na Evropu. Pony Express jakožto úplně původní kurýrní služba v Americe přepravovala mezi lety 1860­–1861 zásilky z východního pobřeží USA na pobřeží západní, ale zavedením a používáním telegrafu to zjednodušeně řečeno lehlo a tahle aktivita přestala být aktuální.

V současné době se v Americe Pony Express jezdí stejně jako u nás, tedy jako vzpomínková akce. Mezi jednotlivými státy, kde se Pony Express jezdí, jsou ale značné rozdíly. Neexistuje jednotná šablona pro všechny státy. Zásadní rozdíl mezi Evropou a Amerikou je v tom, že v Americe si jezdci za daný úsek platí, aby ho mohli jet. To znamená, že může přijít kdokoliv s tím, že chce jet konkrétní úsek, zaplatí si ho a odjede ho. Klidně se tak může stát, že daný úsek pojede zároveň pět jezdců.

Tomu moc nerozumím. Proč to tak je?

Na jednu stranu je pro ně čest ten daný úsek jet a tak si za to rádi zaplatí, ale na druhou stranu je v tom docela velká komerce. My se snažíme, aby to pro jezdce tady byla především ta čest. Myslím, že tak je to i mezi jezdci stále vnímáno, už jen proto, že ne vždycky se na všechny jezdce dostane. Úsek jedou vždy dva jezdci, a pokud na burzu přijde více jezdců, kteří mají o daný úsek zájem, tak někteří musí zkrátka počkat.

Takže je obecně spíše přebytek jezdců než nedostatek?

Jak kdy.

Miloš Lacina přezdívaný Bidlo, předák moravské východní větve a zároveň jezdec Pony Expressu

Z čeho se tedy zrodil Československý Pony Express?

Myšlenka Pony Expressu se zrodila v Čechách v osmdesátých letech, a logicky proto nesl název Československý. Po rozdělení republiky jsme neměli potřebu název měnit, takhle byl název zažitý a tak jsme ho ponechali. V té době se ale na Slovensko nejezdilo, jezdilo se jen mezi Mníškem pod Brdy a Suchdolem nad Odrou. Slováci se přidali až později. V současné době jde tedy o Československý Pony Express, protože se jezdí i na Slovensko a u nás se jezdí, jak my říkáme, česká část.

Nicméně proto, že se kromě Čech a Slovenska jezdí také v Německu a v Polsku, tak vznikl Evropský Pony Express. To je vlastně Rada, kde se schází šerifové jednotlivých států a domlouvají vše potřebné, jako například odkud kam se pojede, v jakých časech a podobně.

Jak často se tahle Rada schází a kdo v ní figuruje?

Scházíme se jednou za rok. Evropský Pony Express má svého prezidenta, respektive prezidentku, kterou je Jelena Becová, já jsem viceprezident a dále jsou zde zástupci, tedy šerifové jednotlivých států a strážce pokladu, který má na starost finanční stránku organizace. Na fungování Pony Expressu v jednotlivých státech ale není jednotná šablona, každý si to řídí trochu po svém.

Aby to ale ještě nebylo úplně organizačně jednoduché, Pony Express patří pod Westerners International, což je zastřešující organizace, která svou činností podporuje western v Čechách.

Když tak poslouchám názvy jednotlivých funkcí, setkal ses třeba někdy s názorem, že si jen na něco hrajete, že to sem do Čech nepatří a podobně?

Já osobně ne. Myslím, že v době, kdy to vzniklo, tak to bylo pro všechny zajímavé a nové a v současnosti je to už taková tradice, že to nikdo nezlehčuje a nezpochybňuje.

Jaké jsou trasy Pony Expressu v České republice?

Hlavní (historická) trasa je mezi Mníškem pod Brdy, respektive Stříbrnou Lhotou a Suchdolem nad Odrou vedoucí přes Jihlavu. Později se přidaly trasy mezi Stříbrnou Lhotou a Dolní Poustevnou, což je napojení na Německo, dále Stříbrná Lhota – Studánky na Lipně, Stříbrná Lhota – Lísková, Suchdol nad Odrou – Opava, což je napojení na Polsko a Suchdol nad Odrou – Bumbálka, což je napojení na Slovensko. Jednotlivé trasy jsou u nás nazývané větve a každá větev má svého předáka.

Moravští jezdci a pošťáci na předávce Bumbálka

Když říkáš, že se domlouvají trasy, časy a úseky, tak se nějak zásadně mění, nebo jde již o ustálené věci, které si spíš formálně potvrdíte?

Vždy se řeší, odkud kam se pojede. Jezdí se buď z Německa na Slovensko, nebo naopak. K tomu se připojují polští jezdci, kteří buď jedou do Čech, a nebo jedou z Čech. Ta úplně původní trasa u nás vedla ze Stříbrné Lhoty do Suchdola nad Odrou. Tam si myslím, že došlo k jediné změně, a to, že se trasa protáhla přes Beaver City, které tehdy ještě nebylo. Ale k jiné změně myslím nedošlo. Slováci mají jednu oficiální trasu vedoucí do Košic a jednu trasu vedoucí z Bratislavy do Žiliny.

Jednou za čas, většinou k nějakému výročí, se trasy rozplánují tak, aby ve výsledku při pohledu na mapu tvořily hvězdu.

Kromě plánování trasy je ještě potřeba spočítat, jak dlouho která trasa potrvá, kdy se mají jezdci potkat na hranicích, aby si předali poštu. To je vždycky to nejvtipnější.

Vychází to?

Zatím to vždycky vyšlo.

Když jsme u toho domlouvání, v dnešní době je zvykem řešit všechno narychlo, operativně. Stačí zavolat, napsat. Při jízdě Evropského Pony Expressu se ale mobily nepoužívají, je to tak?

Neměly by. Bohužel, aspoň si myslím, že někteří trošku švindlují a zavolají si, ale zase ne nějak významně. Nicméně pokaždé o tom mluvíme a připomínáme, že používání mobilu jen proto, aby si jezdci dali vědět, kde se aktuálně nachází, aby na předávce nečekali zbytečně déle, je neetické. Pony Express tímto způsobem nefunguje a fungovat nemá. Z hlediska bezpečnosti je ale určitě dobře, když ho má člověk u sebe a v případě nouze ho použije.

Jak dlouhé jsou jednotlivé úseky, jsou všechny stejné?

Snažíme se, aby jednotlivé úseky byly plus mínus stejně dlouhé a aby vedly přes místa, řekněme trochu, lidská, aby nevedly jen prostředkem polí. To znamená, že předávky jsou v nejbližší vesnici, což pro někoho znamená třeba o nějaký kilometr více nebo naopak méně. V průměru má každý úsek zhruba dvacet kilometrů.

Podle čeho se vybírá, kdo daný úsek pojede?

Jsou na to taková pravidla. Pokud někdo jel konkrétní úsek, tak na něj má automaticky nárok příští rok. Když by měl takový jezdec zájem o jiný úsek, tak musí počkat, zda bude volný, protože i na něj má přednostní právo jezdec, který ho jel loni. Je možné to samozřejmě na burze různě prohandlovat. Jakmile se tyto úseky obsadí, tak přichází na řadu jezdci, kteří mají přezku, ale předchozí ročník nejeli, a pak přichází na řadu greenhorni, což jsou úplní nováčci.

Liší se zájem jezdců o Pony Express v rámci republiky?

Určitě. My samozřejmě komunikujeme mezi sebou, a podle toho, kde je třeba jezdců méně a kde naopak na jezdce žádný úsek nezbyde, tak se nabízí jezdcům možnost jet úsek jinde. Od toho jsou právě ty burzy, které se konají většinou během května a června. Jízda samotná probíhá v druhé polovině srpna, takže je relativně dost času na to, aby se na trasu a svůj vlastní úsek připravili.

Nejdůležitější osoby české části Evropského Pony Expressu u pomníku ve Stříbrné Lhotě

Co třeba nějaké překážky na trati? Spadlý strom, nově vybudovaná silnice, řepka na polích, … Komplikují takové věci jízdu?

Pony Express se jezdí v druhé polovině srpna, to znamená, že už je po žních a tak alespoň z tohohle hlediska je to většinu bez komplikací. V přísaze jezdce je ale důležité pravidlo, a to, že každý jezdec má znát svůj úsek. To znamená, že každý zodpovědný jezdec Pony Expressu by si měl svůj úsek před samotnou jízdou projet, aby ho nic takového nepřekvapilo.

Když jsme si vyjmenovali, kde se Pony Express jezdí, překvapilo mě, že z našich sousedů chybí Rakousko. Proč tam se Pony Express nejezdí?

V Rakousku se jely dva nebo tři ročníky, ale už se nejezdí, protože je to tam poměrně složité, co se týče vyhledání tras, kudy by bylo možné projet. Podobná situace je i v Německu, ale tam se nám to daří řešit. Možná, že v Rakousku jsme tou dobou ještě neměli kontakty na ty správné lidi.

Jednu dobu dokonce vedly asi dva úseky přes Holandsko, protože start byl na německo-holandských hranicích, ale tam už se taky nejezdí.

Říkal jsi, že Americký a Evropský Pony Express jsou dvě naprosto samostatné jednotky. Přesto tady ale nějaké pojítko existuje. Dokonce došlo k nějakému významnému ocenění…

Zřejmě máš na mysli rok 1990?

Ano. Můžeš nám přiblížit, co se toho roku odehrálo v rámci Pony Expressu?

V roce 1990 došlo k propojení Československého Pony Expressu a Amerického Pony Expressu. Skupina Čechů letěla do Ameriky a jela část Amerického Pony Expressu. Potom přiletěli naopak Američané k nám a odjeli část našeho Pony Expressu. Díky tomuhle propojení pak guvernér státu Nevada Bob Miller vyhlásil 2. červen 1990 Dnem Československého Pony Expressu. Každoročně je pak tohle datum připomínáno jako významná událost státu Nevada.

Je známo, že dříve byly předávky pošty Pony Expressu vnímány jako velká událost, při které se sešlo i několik tisícovek lidí. To se v současné době asi už nestává, že?

Nestává. Myslím, že je to hlavně dobou. Tehdy byl Pony Express vlastně jediná westernová akce, která se u nás v republice konala, a to lidé vnímali úplně jinak. V té době to byla, řekněme s trochou nadsázky, taková rebelie a v lidech to vyvolávalo obrovské nadšení.

Dnes, tedy za normálních okolností, ne zrovna v době lockdownu, si může člověk vybrat z nepřeberného množství různých akcí, a sláva Pony Expressu poněkud ustoupila do pozadí. Nicméně 37 let tahle instituce funguje a stále jezdí. Lidé, kteří v tom jsou zapojení, to nedělají pro tu slávu a proto, že by byli někde vidět. Myslím, že každý to vnímá jako něco víc, jinak by to nedělali. Svědčí o tom i fakt, že je poměrně dost jezdců a díky tomu přibyla i nová trasa.

Jezdci Pony Expressu mají všichni jednotný dress code – červenou košili, žlutý šátek na krku a klobouk -– ale co mě zaujalo, někteří mají na pásku přezku Pony Expressu a jiní ne…

Je to tak. Přezku si může vyjezdit jezdec po třech letech, dva roky před tím jede jako greenhorn. Když podepíše přísahu na třetí ročník, tak přezku dostane, jak my říkáme, zálohově, aby ji na jízdu už měl, a když jízdu odjede, tak mu přezka zůstane. Pokud by jízdu neodjel, tak by ji měl vrátit, ale to se ještě nestalo.

Ty sám jsi jezdcem Pony Expressu?

Jezdil jsem. Mám odjeto asi třináct ročníků, ale pak jsem ze zdravotních důvodů jezdit přestal a začal jsem se víc věnovat té organizaci jako takové.

Už víme, že jsi viceprezidentem Evropského Pony Expressu. Těch funkcí, které zastáváš, je ale víc.

Původně jsem byl předákem západní větve, pak jsem se stal šerifem české části Československého Pony Expressu, pak jsem stal viceprezidentem Evropského Pony Expressu a kromě toho jsem ještě viceprezident Westerners International, kam Pony Express patří.

Kolik času ti zabere být v tolika funkcích? Usnadňuje ti tahle provázanost povinnosti a věci s tím spojené, nebo je to naopak o to náročnější?

Určitě to není jen činnost přes sezonu, jak by se asi mohlo zdát. Na jaře se konají burzy, kterých je dohromady sedm. Na podzim se zase naopak konají rozpravy, kde se vyhodnocuje proběhlý ročník a plány na příští rok. Samotná jízda Pony Expressu pro mě znamená zhruba týden na cestách, protože jezdím na předávky. Kromě toho se samozřejmě konají rady všech těchto organizací, kterých se účastním. To jsou ta oficiální jednání. V mezičasech ale připravuji podklady a vymýšlím různé věci pro oživení Pony Expressu a jeho zlepšení.

Teď jsem si třeba po vzoru Ameriky vymyslel takovou věc – v Americe jsou všechna předávací místa označená. My zatím nic takového nemáme. U nás se řekne, že tam a tam se sejdeme a předáme si poštu. S mým předchůdcem Luďkem Burianem jsme měli takovou vizi, právě po vzoru Ameriky, ta místa označit. Všechna místa předávek jsou pojmenovaná a očíslovaná, takže aktuálně připravujeme takové destičky, které budou to konkrétní místo předávky označovat.

To jsi mi připomněl, že jsem slyšela historku o jedné noční jízdě, kdy jedna z jezdkyň zapadla i s koněm kamsi do bunkru…

Jo jo, to byl docela silný zážitek. V rámci Pony Expressu říkáme, že používání mobilu je neetické. Neměl by se používat k tomu, aby si jezdci mezi sebou volali, kde jsou a kdy mají čekat na další předávce a tak podobně. O tom to prostě není. Nicméně vyrazit v dnešní době kamkoliv, obzvláště pak v noci a na koni je prostě riskantní, takže z tohoto hlediska to tolerujeme. Holky tedy vyrazily ve dvě ráno a opravdu bez mobilů. Kolem čtvrté měly být na předávce a ještě v pět tam nebyly, což už bylo divné. Pak se objevila pouze jedna z nich, takže došlo na zjišťování, vysvětlování… No, zkrátka se stalo, že i přesto, že holky měly trasou najetou a dobře ji znaly, jely prostě o nějaký metr vedle a jedna z holek se propadla i s koněm do betonového bunkru. Naštěstí cválali vcelku pomalu a tak se stalo, že kůň narazil hrudí do stěny bunkru a spadl tam po zadku. Zní to děsivě, ale snad zázrakem se nic nestalo ani jí, ani koni. Každopádně bylo obtížné, aby vůbec tu holčinu v bunkru zpětně našli, protože, jak jsem řekl, neměla u sebe mobil. Jedna z holek teda odjela, přivezla a předala poštu a s pomocí se vydala zpět. A co hůř, holčina byla celou dobu zapadlá v bunkru s tím koněm, protože se jí prostě nepodařilo dostat ven. Koně nakonec vytáhli ven hasiči jeřábem. Ale jak říkám, naštěstí to dobře dopadlo.

To je tedy zážitek. Takových zážitků máš víc?

Naštěstí ne moc, ale stává se. Můj asi nejhorší zážitek byl, když po dlouhém čekání najednou přijel na předávku jeden z jezdců celý od krve, ale úplně komplet. V první chvíli jsme samozřejmě nevěděli, jestli je to jeho krev, ani co se vlastně přihodilo. Nicméně jsme se dozvěděli, že cválali po řepkovém poli a někde tam trčel klacek, který si kobyla vrazila nad spěnku a přetrhla si žílu. Jak byla kobyla rozpumpovaná, samozřejmě krev stříkala jak z vodotrysku, takže kluk si sundal šátek z krku a snažil se to zaškrtit. Při tom ho to samozřejmě kompletně zasáhlo. Naštěstí jezdec je profesionální hasič, takže tu situaci zvládl dobře a stříkající krev ho z míry nijak zvlášť nevyvedla. Kůň se dopravil k veterináři, který ho ošetřil a všechno dopadlo dobře, ale to zděšení při pohledu na totálně zakrváceného jezdce blížícího se k nám, to se nedá popsat.

Uf. A co nějaký příjemnější zážitek, vtipná historka, bylo by i něco takového?

Nevím, jestli je to zrovna vtipná historka, ale taková zajímavost. V jednom ročníku vyrazili dva jezdci, tradičně ustrojení, ale pouze jeden na koni. Druhý vyměnil vysoké boty za běžecké a daný úsek odběhl po svých. Jezdec na koni zvládl úsek za jednu hodinu a třicet pět minut a bývalý jezdec, toho času běžec, zdolal úsek za jednu hodinu a dvacet pět minut. Nutno podotknout, že běhá závodně a tohle bylo v rámci tréninku.

Pro mě je vždycky fajn, když se ten daný ročník vydaří, trasa se odjede, pošta předá a všechno klapne podle plánu. Z toho mám vždycky ten nejlepší pocit.

Takže u Pony Expressu a vůbec ve všech těch funkcích, které zastáváš, tě drží právě tenhle pocit? Nebo proč to vlastně děláš?

Jo, je to tak. A taky ten pocit… nevím, jestli je to úplně správné slovo, ale jde tu o jakousi soudržnost. Ještě když jsem jezdil jako jezdec, tak člověk si řekl „dobře, ujedu dvacet kilometrů, o nic nejde“. Ale když by jeden z jezdců těch dvacet kilometrů neodjel, tak se může stát, že se celá ta šňůra, která je v současnosti dlouhá skoro čtyři tisíce kilometrů, prostě přeruší. A najednou je všechna snaha a práce zmařená. Takže ta snaha, ta odpovědnost a sounáležitost, to je to, co mě na tom baví. Všichni ti lidé to dělají zadarmo, nikdo z toho nic nemá. Naopak je to stojí čas a peníze, protože už jen to, že se musí někam přepravit, něco stojí.

Zaujalo mě, že Pony Express jezdí profesionální hasič. Kdo jsou vlastně jezdci Pony Expressu?

Ta škála lidí je obrovská. Od velmi schopných a sečtělých manažerů po tradiční farmáře. Profesionální hasiče už jsme zmínili, ale ta škála lidí je veliká a povolání jezdců jsou skutečně zajímavá.

Stalo se někdy, že některý úsek vypadnul, že někdo zkrátka tu svou část neodjel?

Stalo se, naštěstí ne často, ale občas se to stane. A tady právě hraje důležitou roli předák, jehož úkolem je vyřešit takovou situaci a zajistit, aby se jízda nezastavila, aby se pošta předala dál. Mně jako předákovi se to stalo dvakrát.

Co všechno je vlastně úkolem předáka?

Úkolem předáka je dohlížet na to, aby vše fungovalo. Měl by být u předávek a zkontrolovat, že pošta přijela, odjela a vše proběhlo dobře. Zároveň, pokud vede nějaký úsek třeba přes frekventovanou silnici, tak by měl pomoci zajistit bezpečné zvládnutí takového úseku. Obzvlášť pokud se jede v noci a ještě za nepříznivého počasí, mohou nastat nebezpečné situace.

Stává se, že jezdci čekají i několik hodin na předávacím místě, než se k nim pošta dostane? Nebo naopak, že někteří dojedou na místo předávky o tolik dříve, že ještě čekají na ty, kterým mají poštu předat?

Ano, všechny varianty se staly, všechny jsem zažil. Doslova se pošta předávala na koně, který sotva vystoupil z přepravníku, aby se mohlo hned vyrazit a stalo se, že bylo i tříhodinové zpoždění.

Pochopila jsem, že jezdci se tedy schází na burzách a rozpravách. Jsou ještě další akce, kde se společně sejdete?

My se občas snažíme udělat hromadnou akci, protože se většinou jezdci schází pouze v rámci těch jednotlivých větví. Nebýt covidu, měli jsme letos v plánu udělat na jaře burzu všech českých větví s tradičním country bálem, ale bohužel ho nebylo možné uskutečnit. Burzy jsme naštěstí stihli uskutečnit, ale měli jsme strach, jestli budou otevřené hranice. Naštěstí tedy byly, ale bylo to po celou dobu dost napínavé.

Co by se stalo, kdyby hranice otevřené nebyly?

Myslím, že bychom si poradili. Všechny předávky jsou opravdu přesně na hranicích, takže bychom si ty brašny prostě nějak předali. Problém by mohl nastat na německých hranicích, kde je předávka asi 300 metrů od hranic, ale to bychom asi také nějak vymysleli.

Jak vidíte budoucnost Pony Expressu?

Jezdců je pořád dost. Dokonce se přidávala další větev, abychom mohli vyhovět více jezdcům a lidem, kteří se chtějí zapojit. Máme takovou vizi, že právě tahle větev by se mohla propojit do Německa z jiného směru, než se jezdí doteď. V Německu se v současné době jezdí směrem nahoru na Berlín a Hamburg a tahle by mohla vést směrem na Norimberk. Rádi bychom, aby to v budoucnu neskončilo na hranicích, ale pokračovalo by se dál tímhle směrem.

Jaká je současnost Pony Expressu?

Řekl bych, že se to trošku liší v Čechách a na Moravě. Kolem Suchdola je přece jen pořád ještě více těch nadšenců, kteří se snaží udělat něco víc, než jen odjet daný úsek. Pořád se snaží organizovat nějaké věci a díky tomu se tam Pony Express dostává do povědomí veřejnosti o něco víc. Dokonce se zde postavila hospoda, řekněme takový Saloon, kde je stálý poštovní úřad Pony Expressu. V Čechách je to v tomhle směru slabší. Tyhle záležitosti jsou ale vždycky odvislé od toho, kdy se jede a kde zrovna jste na trase. Pokud je předávka plánována na noční hodiny, tak samozřejmě není ideální plánovat nějakou akci.

Má současné vedení Pony Expressu ještě dost elánu a nadšení pro nové věci?

Někdy to není jednoduché, ale pořád přibývají noví lidé a ta touha posouvat dál něco, co už má svoje jméno, svou historii, to je asi to, co nás žene dál. Byla by škoda, aby něco takového upadlo v zapomnění. Pořád bychom rádi zapojili třeba i to Rakousko, ale tam je to přece jen složitější. Ono i v Německu je to někdy náročnější, jak jsem říkal. Jsou tam úseky, kde jsou velké soukromé oblasti, kterými prostě nelze projet, takže se třeba koně naloží, popojedou pár kilometrů a tam se opět koně vyloží a pokračují dál, protože to zkrátka v současnosti jinak nejde. Jednou jsem si dokonce všiml, že Němci měli na sedle takovou známku, a když jsem se zeptal, co to je, vysvětlili mi, že to je povolení k vjezdu do lesa. Tam to není běžné a samozřejmé jako u nás, musí na to mít speciální povolení.

To je po celém Německu?

Mám za to, že ano.

Chystáte teď nějakou akci nebo novinku?

Za tři roky se pojede 40. ročník a v rámci toho by se měla určitě konat nějaká větší akce, ovšem zatím nebudeme nic prozrazovat, to je ještě poměrně daleko.

Celou dobu mluvíme o Pony Expressu jako o kurýrní službě. Jak to funguje, když budu chtít poslat dopis?

Možností je několik. Nejsnazší je přijít v době jízdy Pony Expressu na jeden z poštovních úřadů, které jsou vypsané na webových stránkách, koupit si pohled a poslat.

A jak se pohled dostane k příjemci?

Příjemce si ho může vyzvednout na poštovním úřadě, kam byl dopis nebo pohled poslaný. Pokud si ho nevyzvedne, tak ho v tom místě hodíme do poštovní schránky a standardně ho doručí Česká pošta. Poštovní úřady jsou napříč Evropou. Snažíme se to dělat zajímavé i po stránce filatelistické.

Kolik dopisů nebo pohledů se tak vozí?

Loni se vezlo kolem 300 pohledů a nejvíce se vezlo asi dva tisíce pohledů.

Moje poslední otázka: Kdybych se chtěla stát jezdcem Pony Expressu, co musím splňovat?

Jezdcem Pony Expressu se může stát každý člověk starší patnácti let, který vstoupí do organizace Pony Express Corral. Aby tě šerif corralu nebo předák větve přijal za člena, musíš být dle stanov „westernového vzezření a ducha“, tedy přijít třeba na rozpravu ve westernovém oblečení s kloboukem na hlavě. Další podmínkou je pravidelná účast na jarních a podzimních setkáních a být aktivní při organizování jízd a dalších věcí týkajících se Pony Expressu. O přijetí nového jezdce totiž hlasují ostatní jezdci a je výhodou, pokud už tě znají a vědí, že jsi nějakým způsobem aktivní.

Předávka pošty na Beaver City

Poslové vybavení na cestu střelnými zbraněmi, suchary, špekem a polní lahví převáželi čtyři kožené brašny, tzv. mochilly, upevněné u sedla koně a naplněné deseti až patnácti kilogramy poštovních zásilek. Jejich hlavním služebním úkolem bylo tryskem ujíždět k nejbližší stanici, která bývala vzdálená deset až patnáct mil, zde do dvou minut přehodit sedlo na čerstvého koně a ihned pokračovat v cestě. Samotní jezdci svoji službu společnosti chápali jako jakýsi druh sportu a snažili se překonávat rekordy. Legendární jezdec Robert Halsam ustanovil traťový rekord výkonem sedm dní a sedmnáct hodin, který později už nikdy nebyl překonán.

(Zdroj: http://www.pony-express.cz/)

 

Dnes už Pony Express není o rekordech a z původního vybavení zbyly jen mochilly s poštou, které však už zdaleka nepřeváží tolik zásilek. Dnešní Pony Express je o něčem jiném a jak již bylo zmíněno, je to něco víc než jen vyjížďka s předáním pošty, a každý jezdec Pony Expressu to jistě ví. Po příjemném povídání a krátkém nahlédnutí do historie mi osobně tato tradice připomíná, jak vzácné a křehké je spojení lidí na opačných koncích světa bez vymožeností moderní doby, stejně jako houževnatost, sílu i onu křehkost zvířat, které tak milujeme a bez kterých bychom se neobešli v kterékoli době.

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com