Ale vlastně je to ohlédnutí za uplynulou „pětiletkou“ v chladnokrevném chovu, tak, jak jí vnímám já od doby, kdy jsem poprvé (v roce 2007) napsala novoroční zpověď. Opravdu jsem se na ni tentokrát připravovala, odmítala jsem v duchu své oblíbené ironizování a přijímala v duchu současné všeobecné „egoizování“, jakože jsme každý velký borec v tom, v čem si myslíme.
A! to je právě ono, co mne za pět let potkalo, že jsem se vrátila na primární úroveň a opět žasnu nad věcmi, které mi každý den begánci (fujtajxl slovo) podstrojují.
Za pět let překotného vývoje v oboru jsem ráda, že platí nadšení řady mladých lidí (tohle jsem si vykradla z minulé zpovědi), kteří mají chuť pro chladnokrevníky bez ohnutých hřbetů něco udělat. Že opravdu chladnokrevníci mají své image a své miláčky a dnes už je mi jedno, že nikdo v této zemi ještě stále nepostrádá školu pro vzdělaného chovatele chladnokrevníků.
Děkuji za ty mladé „zvědavce“, kteří téměř s nasazením života před Herodesem Josefem přijeli ke mně coby mí žáci na spousty moudrých vět a praktik do kurzů a hlavně skláním před polovinou z nich – ženami a dívkami, že byly cílevědomé, rozhodné a odhodlané. Výsledkem toho je, že se nám „pumpuje“ do chovu řada s láskou vycvičených a odchovaných koní.
Jéžišmarjá, a co teprve mí milí junioři a jejich paní ředitelka z domova, no tak ti vůbec vytrvali a vygenerovali mezi sebou skupinku budoucích specialistů s koňským potahem – jinak už o živnostnících v lese ani nemluvím, kočí patří minulému století. A můžu dětem na kolbišti stavět branky na ovladatelnost na úrovni olympiády, stejně to zcela chladnokrevně „daj“. Protože chladnokrevníci jsou otevíranými dveřmi k sociálni rehabilitaci zmatených opuštěných kluků a holek, protože jak jsem zjistila – chladnokrevníci mají Duši.
A ta Duše je čím dál víc žádaná u lidí, kteří ji hledají únikem z betonu a přeoráváním pole a pak jsou najednou na konci sezony opálení od slunce za gajrami nebo kopačkou na brambory.
Pak se také ohlížím na jednu památnou větu a vděk za ni patří panu doktoru Jarkovi, který (stručně) řekl, že se musíme podívat, jak to s chladnokrevníky dělají v cizině a od té doby jsem s týmem lidí, které mám ráda, rajtovali po západní cizině a západní cizina rajtovala zase v Česku. Někdy s koňmi, někdy bez koní, ale utvrdilo mne to a mně milé lidi, že to „tu“ děláme s chladnokrevníky docela dóst dobře. Jak manuálně, tak intelektuálně. Takže už si nepřipadám v evropské společnosti jako popelka a vážím si profesní kolegiality v Bretani jako ve Skotsku jako v Ardenách. Protože středoevropští megahorse s cejchem SV na pravém stehni přesvědčili, že Rumunsko není Česko.
Děkuji malému šikovnému sdružení lidí, produktivnímu Centru, za vizionářství v chovu a hledání stezek pro nachované množství ušlechtilých beganů bez cíle, aby stezky vedly k široké cestě s cílem. Milánkové, těším se na vás všechny v další pětiletce! Kdo vlastníte své GZ, i na ty, které vlastní vaši břichatí GZ :-).
P.S.: GZ – genetické zdroje.
