Napoleonovi Tataři (II)

18. 03. 2021 06:00

Obrázky: 20

Autor: Edgar Pachta Rubrika: Historie jezdectví Počet přečtení: 249 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Příběh litevských Tatarů, kteří byli na podzim 1812 zařazeni do Napoleonovy gardy, je hrdinský i tragický, stejně jako osudy jiných jednotek Grande armée, účastnících se nešťastného tažení do Ruska. Na počátku roku 1813 francouzské linie u Poznaně (Posen) překročilo pouze 30 Tatarů – vše, co zbylo z někdejší eskadrony. Jejich téměř sto kamarádů, včetně velitele majora Achmatowicze, našlo smrt na zasněžených pláních Rusi, mnozí až ve finálním boji před litevským Vilnem (10. až 12. prosince 1812). Ačkoli se pravoslavní kozáci pokoušeli muslimské potomky Zlaté hordy zcela vyhladit, zachovala si četa těch, kteří přežili, solidní bojeschopnost.

Místo eskadrony rota

Jak již bylo řečeno v předchozí kapitole, ve středověku se značné množství Mongolů (Evropany nazývaných „Tataři“) usadilo na území Litevského velkoknížectví, zahrnujícího dnešní Litvu, Bělorusko a část Ukrajiny. Po celou dobu se těšili jistým výsadám, a přestože si uchovávali své tradice a mohamedánskou víru, byli považováni za šlechtice. Na přelomu léta a podzimu 1812 byla z těchto tatarských dobrovolníků vytvořena eskadrona, jejíž hlavní služební náplní byl průzkum, křídelní zajištění, nenadálé přepady nepřítele – zkrátka role lehké kavalerie, k níž byli Tataři v sedlech svých hbitých koní takřka zrozeni.

Pozůstatky tatarské eskadrony byly přítomny ještě srážce u Kalisze 13. února 1813. Pár těch, kteří přežili hrozné útrapy, přišlo do Poznaně, kde se jejich provizorním velitelem stal poručík Lubański. Záhy jej nahradil „domácí“ kapitán Sultan Samuel Murza Ułan. Ještě ani zcela neskončilo Ruské tažení, a již se schylovalo k bojům v Německu. V březnu maršál Bessières, velitel Napoleonovy gardy, začlenil litevské Tatary do pozůstatků 3. gardového pluku švališerů-kopiníků, který v červenci 1812 sám zorganizoval na Litvě. Tento nešťastný pluk byl zdecimován v bitvě u Slonimu 19. října 1812; přežil pouze jeho depot.

Litevští zemané a Tataři v řadách 3. švališerského však spolu nevycházeli dobře, takže Ułan – údajně na doporučení podplukovníka Dautancourta – požádal samotného Napoleona o povolení shromáždit nový tatarský pluk. Císař mu vydal oprávnění k rekrutaci ve Francii a jako posádkové město určil Mety (Metz). Tak se kapitán Ułan spolu s rotmistrem (maréchal des logis-chef) Samuelem Januszewským v dubnu 1813 vydal do Met, kde se však dozvěděli smutnou novinu: 200 Tatarů, bývalých zajatců z řad carské armády, již odešlo do Itálie, aby tam posílili 1. a 2. cizinecký regiment. Nepomohl ani pokus o slyšení u ministra vojenství Henriho Clarkea v Paříži, takže zklamaný Ułan v čele několika obtížně sehnaných rekrutů (různé prameny hovoří o 14 až 24 mužích) přijel v červnu do Frankfurtu nad Mohanem, kde měl základnu 1. pluk gardových švališerů-kopiníků. Tam se všichni služby schopní Tataři sloučili s Poláky, k jejichž regimentu byli také na přímý Napoleonův rozkaz definitivně přidruženi.

Síla roty dosáhla na přelomu června a července 1813 až 63 (podle některých pramenů 53, nebo jen 47) mužů; kromě kapitána Ułana zde byli dva poručíci (jeden z nich se jmenoval Ibrahim/Jorahim) a dva seržanti/četaři (marechals-des-logis), a ovšemže nesměl chybět ani duchovní správce, imám (jménem Assan-Alna). Tehdy, v létě 1813, již začínalo jedno z posledních Napoleonových tažení, které se odehrávalo převážně v Sasku a přilehlých oblastech, včetně severozápadních Čech.

Organizační změny

Kolem padesáti Tatarů tak cválalo do bojů proti Rusům, Prusům, Rakušanům a dalším při kampaních v Německu a posléze ve Francii, nadále v rámci polských kopiníků. Organizačně bylo prvních šest rot (kompanií, setnin), které od nynějška posílily 1. kopinický regiment, považováno za „Starou gardu“; zbývajících šest kompanií bylo od srpna 1813 bráno jako „Střední garda“; a 13. a 14. rota sloužily jako „Mladá garda“. Litevští Tataři pod Ułanovým velením tvořili 15. kompanii a od srpna 1813 byli považováni za součást „Střední gardy“. V její sestavě se vyznamenali u Lipska, Peterswaldu a Hanau. Bitvy u Drážďan 27. srpna 1813 se údajně zúčastnilo 50 mužů a tři důstojníci.

Pod tlakem ztrát a porážek zaznamenala gardová kavalerie 9. prosince 1813 další změny v podobě vytvoření třech výzvědných (eclaireur) pluků, přidělených k jízdnímu granátnickému, dragounskému, resp. 1. kopinickému pluku Císařské gardy. Napoleon tak chtěl vytvořit francouzský protějšek ruských kozáků, kteří jeho Grande armée při ústupu z Moskvy působili velké potíže.

V důsledku této reorganizace bylo osm kompanií 1. kopiníků přetvořeno na 3. výzvědný pluk (3rd Eclaireurs). Tento pluk byl v praxi připojen k 1. kopinickému a podřízen celkovému velení jeho plukovníka, generála hraběte Krasińského. Velitelem (chef d’escadron) 3. výzvědného byl major Jan Kozietułski. Stejně jako kopiníci-zvědové, i litevští Tataři bojovali ve Francouzské kampani 1814 až k samým branám Paříže. Prožili tak druhou – a zároveň poslední – zimu, ohraničující jejich krátkodobou existenci.

Spolu s Tatary byly do sestav 1. švališerského nakonec zařazeny i zbytky 3. švališerského, a tak dvě litevské jednotky v císařské gardě přestaly existovat jako samostatné útvary. Polské a litevské kontingenty ve francouzské armádě zkrátka musely být sloučeny.

Tatarská jednotka, která byla v prosinci 1813 zahrnuta do výplatní listiny 3. výzvědného kopinického pluku, čítala asi 43 jezdců a účastnila se mnoha akcí Francouzského tažení, při nichž ztratila třináct mužů – šest zabitých a sedm zajatých. Po Napoleonově abdikaci se Ułan a jeho 14 přeživších kavaleristů vrátilo domů.

Uniformy

Ještě v létě 1813 nosilo asi šest litevských Tatarů starší uniformy v převládající zelené barvě (kabátek, kalhoty), zatímco jejich kamarádi fasovali novější, zřejmě jednodušší model. Zelenou mohla nahradit šarlatová, červenou vestu vystřídala žlutá s černými paspulkami; nadále se udržely žluté ornamenty. Pokud jde o kalhoty, změnila se jejich barva ze zelené na indigovou. Mužstvo mohlo nosit i užší světlé pantalóny s pruhy (zelenými) na bocích.

Nicméně odznaky v podobě půlměsíce a hvězd se udržely až do počátku roku 1814. Tehdy předepsal generál Krasiński jednotce regulérnější uniformu (modrou, s karmínovými doplňky), snad aby ladila se stejnokroji 1. kopiníků. Vývoj tatarského stejnokroje, pokud jde o střih a uniformní detaily, probíhal ve dvou obdobích: 1812 a pak 1813 a 1814. V posledním roce, když Francouze ve strastech dlouhých pochodů a nepřetržitých bojů začalo opouštět štěstí a nebyl čas ani prostředky na velké inovace, dostávala tatarská uniforma jednodušší, konvenčnější podobu, byly vypouštěny některé její ozdobné prvky a objevovaly se části totožně s výstrojí pravidelných jednotek. Nicméně, navzdory všem úsporným opatřením si uniforma vždy udržela orientální ráz, což bylo specifikum Tatarů, stejně jako pověstných mameluků.

V roce 1813 byla špalkovitá čepice nahrazována kalpakem nebo spíš papachou kozáckého stylu (z černého beránka, bez stínítka, s prostým koženým podbradníkem). Odstraněn byl také měděný půlměsíc a hvězdy. Naopak byly přidány bílé kordóny (závěsné šňůry), z nichž visely dva pletence („raketky“). Ke kalpaku byl nyní připevněn červený chochol a z pytlíku byla odstraněna paspulka.

Poddůstojníci Tatarů mohli mít hodnostní označení v podobě šikmých prýmků na předloktí rukávů (ačkoli v této podobě nebylo poplatné pro ostatní gardové jednotky), a to i na šedém převlečníku s kruhovou pelerínou.

O uniformách důstojníků nelze říci nic určitého. Nebudeme jistě daleko od pravdy, když řekneme, že zde – podobně jako u císařových mameluků – hrála velkou roli individualita. Některé ilustrace skutečně svědčí o módním „mameluckém“ vlivu; někteří důstojníci (v tomto období existovali pouze tři) si snad osvojili i francouzské epolety. Podle některých obrazových pramenů či rekonstrukcí mohli mít tatarští důstojníci černě lakované kožené, zlatě zdobené bandalíry a patrontašky (sumky), žluté vesty a čabraky atd.

                                         

K sedlání patřila červená čabraka se žlutým okrajem, stejnobarevné přikrývky holstrů, označené korunovaným N, a rovněž červený vak za sedlem, se žlutými lemy. Je zajímavé, že Tataři používali různé varianty sedlání: kromě čabrak uherského stylu zdobených stejně jako u švališerů používali Tataři sedlové přikrývky na polský či pruský způsob (viz ilustrace).

Tak jako tak, dobové ilustrace i moderní rekonstrukce hovoří jedině o tom, že uniformy litevských Tatarů představovaly míchanici různých stylů, což ovšem přispívalo k pestrobarevnému efektu, který nabízely napoleonské armády té doby. Tataři byli očividně tvrdí a dovední bojovníci, kteří svým exotickým vzhledem lákali soudobé umělce, o čemž svědčí celá řada rytin, litografií a dalších materiálů.

Nové šavle

Při reorganizaci v dubnu 1813 byla zakřivená sabre à la turc nahrazena šavlí vzor AN IX, kterou měli polští kopiníci. Výstroj tvořila černá patrontaška ozdobená měděným „císařským“ orlem. Řemení z bělené telecí kůže, ačkoli se objevovaly i zelené bandalíry. Stejně jako dříve, hlavní zbraň představovalo kopí s praporkem (jeho horní část byla nyní červená, případně zelená, dolní vždy bílá); k tomu pár pistolí.

Důstojníci gardových litevských Tatarů si ovšem podrželi individuální šavle, někdy skutečné unikáty, svědčící o vysoké úrovni uměleckých řemesel, zaměřených na potřeby důstojníků. I v nejzazších končinách Napoleonovy říše se tedy nezbytně dbalo na zdobnost a okázalost.

Epilog

Dlužno poznamenat, že i v případě Napoleonových Tatarů šlo vesměs o mladé muže, kteří vyhledávali akční život plný nebezpečí, nechtěli zažít nudu a víceméně počítali s ukončením života slavnou smrtí. Nejen Tataři, i jiní vojáci v období baroka a raného romantismu zaujímali k smrti poněkud jiný přístup než vojáci současnosti. Dvojnásob to platí o příslušnících lehké kavalerie – ženoucích se vstříc smrti na koních v divokém kalupu, až se kopyta téměř nedotýkají země …

K 30. prosinci 1813 čítali litevští Tataři už jen 16 jezdců a 7 pěších. V dubnu 1814, po císařově abdikaci, odvedl kapitán Ułan přeživších 14 Tatarů zpět do Polska, kde ukončili svou krátkou, ale slavnou službu Napoleonovi, stejně jako vzácné snažení o samostatnost Litvy. Definitivní tečku za existencí Napoleonových litevských jezdců učinil Krasiński, který je dal k dispozici ruskému imperátorovi.

Dnešní Litva, která byla do roku 1990 jednou z republik Sovětského svazu, představuje pouhý stín své bývalé slávy. Po krátce trvajícím období samostatnosti, kterou země získala díky mírové dohodě mezi císařským Německem a revolučním Ruskem na konci první světové války, byla v roce 1940 anektována SSSR.

Nicméně, historie se zopakovala, když Litva 11. března 1990 vyhlásila nezávislost a vymanila se tak z 50 let trvající sovětské nadvlády. Snahy litevského národa o samostatnost tak byly korunovány úspěchem (přestala se zde vyrábět elektronika apod., a občané Litvy – stejně jako dalších dvou pobaltských států – nyní jezdí „na přivýdělek“ do zemí EU).

Litevští Tataři v jiných armádách

Domnívám se, že povídání o Tatarech v období napoleonských válek by nebylo úplné, aniž bychom si připomněli jejich účast v jiných armádách, než byla francouzská. Dokonce se tak dělo mnohem dříve, než Napoleon vůbec vtáhl na území Polska a Litvy, neřkuli do Ruska. Již na konci 18. století, po finálním rozdělení Polsko-litevské Rzeszpospolité, zařadili Tatary do svých armád Rusové a Prusové – každý stát ze svého záboru.

Ruští Tataři

Litevský tatarský jízdní pluk byl zřízen imperátorem Pavlem I. (vládl 1796–1801). Podle starých pravidel se skládal z řadových jezdců, „tovaryšů“ (druhů, pocházejících z nižší šlechty), „náměstků“ (zhruba poddůstojníků) a důstojníků. Dne 9. června 1797 obdržel výstroj, výzbroj i koňskou výstroj inspirovanou tradicemi lehké východní jízdy. Zčásti bylo zachováno i originální tatarské názvosloví pro kabátek či kalhoty.

Řadoví vojáci (početní) tak nosili kabátek (dulam) z červeného sukna s tmavomodrým límcem a manžetami, kalhoty (širovary) z tmavě modrého sukna, černé holínky (sapogy) s tupými špičkami, s ostruhami přibitými k podpatkům, šerpu (kušak) ze zeleného (případně žlutého) „stamedu“ (bavlněná textilie), žlutavé jelenicové rukavice s manžetami, cylindrickou čepici z černého beránka s červeným soukenným dýnkem a červenými harasovými šňůrami se střapci, a s vysokým bílým chocholem (sultánem) z krátkého peří; opaskový závěsník (portupeja), sumka (ljadunka) i její ramenní řemen z červené juchtoviny po okrajích lemované bílou nití, vše s měděnými přezkami a kováním; přes levé rameno žlutý jelenicový bandalír, s přezkou, sponkami i nákončím měděným, a s železným kroužkem pro zavěšení karabiny.[1] Výzbroj tvořila husarská šavle s železnou záštitou a výztuhami (černé kožené) pochvy, se zápěstníkem (těmljakem) z červené juchtoviny, obšitým bílou nití, a karabina s měděnou garniturou; sedlo husarské, čabraka červená soukenná, se zubatou obrubou z tmavě modrého sukna, s bílým šňůrovým lemem po obvodu zoubků; vak (čemodan) tmavomodrý soukenný.

Tovaryši se od řadových odlišovali jen detaily, v podobě bílých šňůr podél kabátku a kalhot, bílých petlic na hrudi a bílo-červených harasových šňůr na čepici; kolem krku černý nákrčník (galstuk). Kromě šavle byli vyzbrojeni párem pistolí a kopím/píkou s červeno-modrým praporkem. Nebyli vyzbrojeni karabinou, takže nosili řemen s patrontaškou přes levé rameno (stejně i náměstci a důstojníci).

Náměstci se oblékali v podstatě stejně jako tovaryši, jen kolem límce a manžet měli našitý stříbrný „poddůstojnický“ prýmek. Šňůry a střapce na čepici byly bílé, chochol bílý s černým vrškem. Výzbroj doplňovala hůlka, rákoska. Na rozdíl od tovaryšů neměli kopí.

Důstojníci nosili uniformu se stříbrným šňůrováním, s bílým chocholem s černým kořenem. Šerpa stříbrná, s černou a oranžovou příměsí, vlevo se střapci. Sumka a řemen byly zhotoveny z červeného safiánu, stříbrně prošívaného. Zápěstník na šavli černý kožený, se stříbrným prošíváním a třapcem. Všechny měděné součástky řemení byly pozlacené. Rákoska jako u náměstků.

Pro zimní období měli všichni příslušníci tatarského pluku předepsán dlouhý modrý soukenný kabát (polokaftan) s červeným límcem a manžetami. Ozdobné doplňky se zde řídily stejným pravidlem jako na kabátcích. Na počátku 19. století ruští Tataři postupně splynuli s hulány.

Na přelomu 18. a 19. století každá eskadrona ruské armádní jízdy čítala 120 řadových jezdců na dobrých koních domácích plemen. K tomu přináležel ještě štáb, hudebníci a nebojoví. Deset eskadron tvořilo standardně pluk lehké jízdy.

Mimochodem, chov vojenských koní v Rusku po jistém čase dosáhl takové úrovně, že mohly být celé jednotky vybavovány zvířaty stejné barvy. V těch dobách se říkalo (a možná říká dodnes), že tak jako lidé, i koně se liší svým charakterem podle oblasti původu, a povahu koně lze odhadnout podle jeho barvy. Od koketních světlých hnědáků, plných nápaditosti a troufalosti, k vytrvalým kaštanově hnědým, od povolných grošáků k paličatým ryzákům …

Pruský tatarský pluk

Na podzim 1795 byl dřívější polský tatarský plukovník Baranowski králem Fridrichem Vilémem II. zplnomocněn k postavení jednotky lehké jízdy v síle 5 eskadron, složené z mohamedánských Tatarů a příslušníků rozpuštěné polské armády. Tento nově zřízený „pułk“ sestával – kromě důstojníků a poddůstojníků – z 250 tovaryšů (towarzysz), plně bojeschopných drobných polsko-tatarských šlechticů, a z 250 řadových vojáků (pocztowy).

Početní, vojáci druhého sledu, na rozdíl od tovaryšů neměli kopí, ale zato byli vyzbrojeni karabinami. Podle obrazových materiálů se jejich uniforma značnou měrou držela původních polských vzorů; to lze říci zejména o čapce a kabátku katance, zatímco kalhoty a čižmy byly husarské. Všechny hodnostní znaky byly přirozeně pruské. Důstojníci měli stříbrno-černé šerpy a portepé (třapec na šavli), tovaryši, kteří se také vyznačovali epoletou na levém rameni, měli na šavlích červený hedvábný zápěstník, početní kožený. Důstojníci a tovaryši nosili černou hedvábnou šálu, početní kožený nákrčník s bílou sponkou. Stojí za zmínku, že pruské vedení respektovalo muslimské náboženské předpisy a povolilo Tatarům nosit hladce vyholené hlavy.

Barvy praporků (viz ilustrace) měly být odlišné podle eskadron. Na podzim 1799 došlo k transformaci „bosňáckého“ pluku na pluk „Tovaryši“(Towarczys) a následně byl také Tatarský pluk přetvořen na prapor (půlpluk) Tovaryšů, v němž měli Tataři tvořit již jen jednu z pěti eskadron. Počátkem roku 1806 byla i tato převedena na křesťanskou tovaryšskou eskadronu. Jednotka Tovaryšů v roce 1808 posloužila jako základ pro 1. a 2. pruský hulánský pluk.

 

[1] V původním textu (viz seznam pramenů) je uvedena pistole, ale zřejmě se jedná o omyl. I v rámci polského „tovaryšského“ systému byli tovaryši vždy vyzbrojeni kopím, početní (řadoví) krátkou puškou.

 

Hlavní zdroje:

  • LE PLUMET – RIGO. Garde Impétiale Cavalerie. Tartares Lithuaniens 1813–1814. Collection TRADITION MAGAZINE – Premier Empire
  • Tartares lituaniens de la Garde imperiále. Wikiwand
  • Lithuania, Napoleon’s Ally On the Road to Moscow (The Story of the Lithuanian Tartar sof the Imperial Guard), by John Beresford Welsh, Jr., Olympia, WA
  • Richard Knötel, Herbert Knötel Jr. – Uniformekunde (lose Blätter)
  • Иcтoричеcкoе oпиcaнiе oдeжды и вooружeнiя рocciйcкихь вoйcкь, C. Пeтeрбургь, 1899
  • Richard Knötel: Uniformenkunde (Lose Blätter), Rathenow 1897

 

Připojené články

16.01. 2020 06:00 Napoleonovi kyrysníci
05.02. 2020 06:00 Napoleonovi kyrysníci II
19.02. 2021 06:00 Napoleonovi Tataři

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com