MVDr. Jan Filla: „Sebelepší odborník vám není moc platný, pokud nepřijede, když ho potřebujete“

14. 10. 2020 07:00

Obrázky: 4

Autor: Iveta Jebáčková-Lažanská Foto: archív MVDr. Filly Rubrika: Zdraví a veterinární péče Počet přečtení: 1622 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Veterináře doktora Fillu zná každý, kdo ve světě koní aktivně působí a má přehled o dlouholetých prakticích s bohatými zkušenostmi. Fanoušci plnokrevného chovu si ho spojují také s vedením hřebčína Napajedla a s odborností na reprodukci koní. Zasvěcení vědí, že i dostihové sedlo bývalo panu veterináři přítelem. Víte ale, že doktor Filla funguje již více než 30 let podobně jako James Herriot? Tedy v roli terénního odborného veterináře pro choroby koní, který jezdí v denních i nočních hodinách ke kolikám, k ucpaným jícnům a kastracím nebo k akutním úrazům či kulhání koní soukromých majitelů? A nedávno se znovu narodil…

Co se stalo, pane doktore?

Prostě jsem padl a bylo po mně.

Jako druhé narozeniny budu mít 31. říjen. Loni v tento den se mi ve vteřině otočil život vzhůru nohama. Tedy spíš mým blízkým. Když jsem si pak mnohem později četl papíry a viděl diagnózu „srdeční smrt“, tak mi vlastně poprvé došlo, jak vážné to bylo. Ale měl jsem štěstí v neštěstí, protože mám asi nejlepší ženu na světě. Nejen, že věděla, jak se provádí kardiopulmonální resuscitace, ale hlavně neztratila chladnou hlavu a vytrvala až do příjezdu záchranky. To trvalo víc jak 30 minut. Důvody, proč tak pozdě, nechci řešit, prostě to bylo tak. Záchranáři pokračovali ještě nějakou dobu a nakonec se podařilo srdeční činnost obnovit. Ale vzhledem k té hrozně dlouhé době bez srdeční akce byly vyhlídky na další život prachbídné. Nicméně zázraky se dějí – a já se po 8 dnech umělého spánku začal probouzet. Pro rodinu a všechny nejbližší musel být ten o něco víc jak týden hrozný. Ta nejistota, co bude. I když to zní zvláštně, smrt nemusela být tou nejhorší variantou.

Ale podařilo se. Nakonec jsem se, po skoro 3 měsících po nemocnicích, vrátil do jakžtakž normálního života. A pak už to šlo, s pár komplikacemi, velmi rychle k normálu. Na jaře už jsem byl zase v terénu. To, co se mi honilo hlavou v kómatu, by bylo námětem pro jiný článek…


MVDr. Jan Filla s rodinným plemeníkem Sleeping Indian

Chtěl jste být dřív veterinářem, nebo jezdit?

Prvotní byli koně. Už od předškolního věku. Docela jasně si pamatuji, jak jsme seděli s kamarády na schůdku před našimi dveřmi a dívali se na dlouhou frontu žebřiňáků před mlátičkou, která lomozila na plácku před naším. Vidím jako dnes naleštěné postroje se stříbrným kováním i červenými střapci, hnědáky, vraníky i sem tam nějakého šimla. Ryzáka jsem viděl poprvé, až když ke Kulhánkům, kteří bydleli ob jeden dům od nás, přijeli kluci ze Šinkvic. Takové koně jsem do té doby ještě neviděl. Štíhlí, dlouhonozí a na první pohled nezvykle vysocí. Bylo to tím, že jezdci nebyli žádní dlouháni a měli velmi krátké třmeny, takže se zdálo, jako by měli kolena až pod bradou. Dá se říct, že mě to uchvátilo, a možná právě tehdy se moje směřování obrátilo k dostihům a chovu plnokrevníka, aniž bych si to samozřejmě uvědomil.

V té době mě ale koně uchvacovali „v jakékoli podobě“. Kolikrát jsem si umínil, že půjdu za statek, kam pouštěli koně na pastvu, a pokusím se na některého vylézt. Nikdy jsem k tomu ale nesebral odvahu. Ani ne tak ze strachu z koní, jako spíš z představy, že by mě někdo chytil. Byl jsem docela plaché dítě. Takže jsem na naplnění mého snu čekal až do svých 15 let. V té době se ale taky rozhodovalo, kam na školu. Díky moudrým radám rodiny i učitelů jsem zavrhl několik, mimochodem docela šílených, plánů na brzkou specializaci a pokračoval ve všeobecném studiu na gymnáziu. Čímž jsem odložil důležité rozhodování na dobu „až budu moudřejší“ (bez komentáře). Ale už tehdy bylo jasné, že to bude „o koních“, takže prakticky připadala v úvahu buď zemědělka nebo veterina. Pro veterinu jsem se pak rozhodl jednak po setkání s veličinami tehdejší koňské veterinární  medicíny, docenty Holým a Kottmanem, a to přímo „v akci“ v terénu, a jednak díky docela všední příhodě. Asi v druhém ročníku gymnázia jsme místo tělocviku dostali za úkol odnést několik spartakiádních laviček právě do tělocvičny na veterině. Z Jarošky do Králova pole to není daleko, ale pokud je červen a vlečete docela neskladný předmět, může vám to připadat jako celá věčnost. Když jsme pak v cíli naší cesty odpočívali, prostředí školy mě úplně okouzlilo. Tělocvična sama byla v budově bývalé jízdárny C. K. dragounského pluku. Připadala mi jako znesvěcený chrám. Ostatní budovy bývalých kasáren na tom byly lépe, protože tam byli slyšet a hlavně cítit koně. Z jedné takové stáje vyšel zřízenec, vedl na dlouhém, stočeném vodítku koně a v pískovém výběhu ho začal lonžovat. Tento obraz mi utkvěl v paměti a dnes v něm bezpečně rozeznávám okamžik rozhodnutí.

Co je nejtěžší na profesi veterináře?

Tohle fakt nevím. Myslím, že ta profese je skvělá. Pokud je ovšem možné ji vykonávat jako svobodné povolání. V tom dřívějším modelu, jako zaměstnanec ovézetu (dřívější okresní veterinární zařízení) nebo podnikový veterinář, bych ji už asi dávno nedělal. Jedině snad na klinice v Brně. Ta možnost, vrátit se tam, tady byla. Ale mým snem bylo dělat soukromě pro soukromé chovatele. Takže se mi vlastně splnil sen.

Nefrustrují vás majitelé, kteří dělají boty a nevědomky třeba ubližují koním? Jak to řešíte? Mluvíte s nimi bez servítků?

To je poměrně komplikovaná problematika. Ta škála osobností, které člověk potkává, je nesmírně široká. James Herriot píše, že aby člověk mohl dobře vykonávat tuto profesi, musí mít rád lidi. A to, obávám se, není tak úplně můj případ. Mám rád některé lidi. A to je docela něco jiného. Když se nad tím zamyslím, jsem v tomhle směru, pro výkon tohoto povolání, poněkud hendikepovaný. To, co mě osobně silně frustruje, je velmi často způsob myšlení některých lidí. Paradoxně doplácím na pečlivou vědeckou výchovu, které se mi dostalo od mého školitele doc. Ladislava Němečka při mém postgraduálním pobytu na chirurgické klinice v Brně. Trpělivě, laskavě, ale zároveň přísně mě vedl k tomu, co se dnes označuje jako kritické myšlení. Konkrétně – nepodléhat ani přílišnému nadšení, pokud se něco daří, a stejně tak neházet flintu do žita, když nic nevychází podle představ. Mám na mysli samozřejmě hodnocení výsledků experimentů a ostatní vědeckou práci, ale ono to platí i v běžném životě.

Abych se ale vrátil k vašemu dotazu: kupodivu lidí, kteří dělají chyby a ubližují svým koním z pouhé nevědomosti nebo nezkušenosti, je menšina. Začátečník si obvykle nechá poradit.

Daleko větší problém, zvlášť v dnešní facebookové době, jsou lidé, kteří jsou indoktrinováni nějakou módní „teorií“ nebo trendem. Anebo tím, čemu říkám „módní diagnózy“. Tady mohu uvést jeden konkrétní nedávný případ, kdy docela nadějná parkurová klisna začala být „neslaná, nemastná“, tedy sice nevykazovala žádné konkrétní příznaky onemocnění, ale byla snadno unavitelná a zcela jiná, než jak se projevovala dřív. Stav trval již několik týdnů a majitelka to chtěla řešit. Klinickým vyšetřením se nepřišlo na nic, ale laboratorní vyšetření přineslo zajímavý výsledek:  Sledované stopové prvky (selen, měď, železo a mangan) byly buď na horní hranici, nebo dokonce nad ní. No a zjistilo se, že majitelka přidává hned několik vitamíno-minerálních doplňků najednou. Jejich vysazením došlo ve velmi krátké době k úpravě stavu, ale pointou celého případu byl fakt, že podlehla facebookové „selenománii“, a tak si řekla, že jistota je jistota. Ale právě u stopových prvků platí víc než jinde: všeho s mírou.

Jak má nezkušený majitel koně vybírat veterináře?

Samozřejmě nejčastěji (a podotýkám, že správně) se první kontakt s veterinářem děje na základě doporučení známých. Někdy to vyjde napoprvé, ale mnohem častěji dojde k „druhému kolu“, když doporučený veterinář z nějakého důvodu neudělá dojem. Pokud mohu radit, měl by to být specialista na koně. V dnešní době už se prostě nedá zvládat malá a velká praxe dohromady. Jsou to už v podstatě dva různé obory a každý chce to své.

Taky se samozřejmě koňský veterinář nemůže bát koní, nebo s nimi neumět zacházet. Rozhodně by to měl být „koňák“ i s jinou než veterinární zkušeností s koňmi. A měl by je mít rád. Pokud je jimi posedlý, je to ještě lepší! V tomto bodě bych chtěl upozornit na jedno velké ALE, které může výše uvedené dost zrelativizovat. Sebelepší odborník vám není moc platný, pokud nepřijede, když ho potřebujete. Samozřejmě se taková situace může stát, a tady záleží, jak se s ní dotyčný vypořádá. Pokud vám jen suše oznámí, že nemůže a položí telefon anebo vám ho nezvedne vůbec (a nezavolá za chvilku zpět), tak je na zvážení volba jiného veterináře. Zvlášť, stává-li se to častěji. Já osobně se v těchto případech snažím pomoct i po telefonu – a řada věcí se takto dá zvládnout –, anebo doporučím nějakého kolegu poblíž, případně mu sám zavolám. Prostě se snažím, v rámci možností, vyřešit zákazníkovi jeho problém. Tohle je obecně cílem každé služby.

Nejlepší variantou vztahu zákazník-klient je situace, kdy máte „svého veterináře“. Je k tomu zapotřebí oboustranné důvěry, jejíž vytvoření vyžaduje určitý čas a většinou se nepodaří najít „toho svého“ na první pokus. Pokud se už ale jakýsi „nadstandardní vztah“ vytvoří, měl by být opečováván jako oko v hlavě, a to z obou stran. Pro veterináře je to výhoda stálého klienta se vším, co k tomu patří. Chovatel pak nemusí v případě nouze obvolávat široké okolí a ví, že „jeho doktor“ přijede. Z pohledu poskytovatele služby mohu prozradit, že, zcela logicky, upřednostním „svého“ klienta před tím náhodným v případě časového souběhu. Člověk, který neustále zkouší a volá hned toho, či onoho, si jistě v nějaké svízelné situaci zase nějak poradí. Ale ten, kdo volá jen mně, je na mně de facto závislý – z toho vycházím, jsem-li před podobnou volbu postaven…

K čemu jezdíte nejraději a na jaké diagnózy nejméně rád? Je pravda, že nejmíň se veterinářům v terénu chce ke kolikám?

Začnu tím, kdy jezdím nerad. A máte pravdu, že koliky jsou ty nejméně oblíbené případy. Přestože velká část se jich vyřeší injekcí Flunixinu, další část se může vyvinout velmi nepříznivě. Pak se obvykle řeší dilema typu Brno (veterinární klinika - pozn. redakce), nebo uspat. Mám sice pár klientů, kteří klidně koně do Brna pošlou, ale to jsou ti, jak se dnes říká, „finančně nezávislí“. Ti ostatní, kteří pracují s jakýmsi rozpočtem, musí zvažovat, jestli si to mohou dovolit, neboť pryč je doba pionýrského nadšení dr. Žerta a dr. Mezerové. Dnes jsou ceny za operaci koliky docela „západní“ (a jsou zde i další věci, které bych tady nerad rozebíral). Takže koliky raději ne.

Co se týče diagnóz, tak bych zmínil pasáž z knihy Richarda Gordona Doktor v domě: „Choroby kožní skýtají nejpříjemnější specializaci. Jsou to tiché, nedramatické případy, které vás neburcují o půlnoci a nenutí vás vstát od oběda. Pacienti stižení kožní nemocí nikdy neumírají, ale na druhé straně se také jaksi nikdy ani neuzdravují. Soukromý pacient, jenž se stane dermatologovým ,případem’, je tudíž pravidelným zdrojem příjmů do konce odborníkova dlouhého života.“ Takže asi tak… :-)

Ale otázka možná byla míněna „kam jezdíte rád“. Především tam, kde mě rádi vidí, tj. tam, kde jsou mí klienti zároveň i mými přáteli. V téhle situaci pak většinou nezáleží na diagnóze. V takovém prostředí vzájemné důvěry jde všechno rázem nějak lépe a i zapeklité diagnostické rébusy se daří rozplést a vyřešit.

20 sezón strávených v Hřebčíně Napajedla určilo hlavní specializaci: reprodukci klisen

 Čím majitel ušetří veterináři čas?

Tady jsou možnosti docela široké, ale na druhé straně jsem v tomto bodě už vlastně rezignoval na nějakou osvětu. Samozřejmě, jsou moderní stáje, kde je vždy dostatek světla, teplé vody, nebo dokonce vytápěná místnost, a kde se můžete náležitě připravit prakticky na jakýkoli výkon. Ale taky jsou stáje, pamatující, bez velké nadsázky, dobu bujarého mládí Františka Josefa, kde není téměř nic. Anebo dvorek či výběh, kde není vůbec nic, ani střecha či pevná půda pod nohama. Takže když přijedu třeba k zadržené placentě, někdy v únoru, v noci, a v nízkém, z vepřovic postaveném chlévě svou pacientku spíš tuším, než vidím, není to zrovna radostná perspektiva. Milého strejdu naprosto vykolejí mé sdělení, že na tohle budu potřebovat světlo, skomírající baterka na to fakt stačit nebude. Načež se pustí do hledání prodlužovačky a nějaké žárovky. Někde tady přece musí být… Když se konečně rozsvítí žárovka, pošlu všeobecnou náladu k bodu mrazu žádostí o teplou, čistou vodu. Nejlíp dva kbelíky. Nastane opět hledání rychlovarné konvice. Naštěstí i tahle mise dopadne, oproti očekávání, úspěšně. Aby konvice ohřívala, musí se ovšem zase vypnout světlo – a na dlouhé minuty se zase všichni ocitneme v úplné tmě…, což ovšem nemůže zkalit radostnou naději, že se konečně blížíme k tomu, kvůli čemu jsem vlastně přijel. Když je vše hotovo, netroufám si už říct o další vodu na umytí, nebo dokonce o ručník…

Myslím, že z příkladu je zřejmé, čím by se dala ušetřit spousta času. Zároveň ale opakuji, že jsem v tomto bodě skeptik a raději si řeknu o vše potřebné už při úvodním telefonátu. Anebo si, po zhodnocení volajícího, raději vezmu s sebou horkou vodu do kanystrů. Tohle je obecně o lidech a naučit se to prostě nedá. Buď to v sobě někdo má, anebo nemá.

Jak nerozčílit veterináře?

Zajímavá otázka. Jsem docela prchlivý a velmi snadno „vytočitelný“. A s věkem se to bohužel nezlepšuje. Takže průšvih se, v naprosté většině případů, rodí již při úvodním telefonátu.

„Dobrý den, volali jsme doktora XY, ale ten je na dovolené, potom paní doktorce ZW, ta je skutečně skvělá, ale má teď nějaký případ, pan doktor AB nám nebere telefon a tak teda (co se dá dělat) voláme vám.“

„Dobrý den. Máte rentgen?“

Sobota 2 hodiny 18 minut ráno (žádné dobrý den, ráno ani nic jiného): „Žešíme tu problööm. Muže kuň žrat sečku? Škyt.“

Když telefonát proběhne v pořádku, pořád ještě není vyhráno:

Anamnéza: klisna, prvnička, nechce dát napít novorozenému hříběti. Po příjezdu mi okamžitě vpadne do uší charakteristická kulisa bujaré oslavy. Jako svatba, nebo co. V průjezdu stodoly dlouhý stůl, girlandy žárovek, světlo jak na jevišti, hlasité překřičování. A v boxu, narychlo stlučeném z prken, vyděšená klisna a za ní sotva se na nohou držící hříbě. Můj zásah se asi dost podobal Kristově vyhnání penězoměnců z chrámu. Všechno dopadlo dobře, ale už mně, nevím proč, nevolají. :-D

Jak se bráníte „kecálkům“? Někteří majitelé, když jde o jejich koně, nejsou schopni zavřít pusu… posloucháte je pozorně?

To je trošku složitější. Obecně jsem považován za toho ukecaného spíš já, ale asi vím, kam míříte. Hodně záleží na obsahu onoho mnohomluvného sdělení. Někteří lidé popisují velmi podrobně a barvitě průběh onemocnění v době před mým příjezdem. Sice velmi často zdůrazňují nedůležité a opomíjejí zásadní, ale to nevadí. I tak je to nesmírně cenné při získání anamnézy. Vyznat se v tom je už můj úkol (od čeho jsem doktor?). Horší je, když jsem zavalen nejrůznějšími předběžnými diagnózami, postavenými na základě informací z nějakého diskuzního fóra. Než přijdeme k trpícímu zvířeti, tak vzduchem létá Cushing, kissing spines, nedostatek selenu, špatný palmární úhel a podobné věci. Tam se pak snažím udržet v mezích jak mluvčího, tak i vzrůstající hladinu adrenalinu. A při tom všem se dopídit aspoň nějaké užitečné informace. Na cestu zpět si ale obvykle musím pustit Mahlerovo Adagietto, Wagnerův Soumrak bohů nebo podobnou „vypalovačku“, abych nabyl zpět ztracenou duševní rovnováhu.

Spíte se zapnutým nebo vypnutým mobilem?

Samozřejmě se zapnutým. Koňský veterinář si nemůže dovolit nějaké ordinační hodiny. Průšvihy se tvrdošíjně odmítají dít v pracovní dobu. Pochopitelně se mi stalo, že jsem zapomněl telefon v autě anebo jsem omylem ztišil vyzvánění, zmáčkl profil „letadlo“ anebo podobně. Ale rozhodně si nikdy nevypínám mobil, abych měl pokoj. To už se obloukem vracím k výše uvedenému konstatování, že sebelepší odborník je vám k ničemu, když se mu nedovoláte.

Poznáte u nových klientů rychle, jak moc zkušení/nezkušení jsou?

Samozřejmě. Ono už když vám někdo volá, že koně bolí kotník, a na otázku, jestli je to někde opuchlé, se dozvíte, že to není vidět kvůli takovým těm ponožkám, tak víte, na co se asi máte připravit. (Na vysvětlenou: z kotníku se vyklubal spěnkový kloub a ponožky byly rousy.) Ale to je spíš ojedinělý případ. V dnešní době se za zkušeného pokládá skoro každý. Díky záplavě drahocenných informací, získaných na sociálních sítích, si většina myslí, že je zkušená až dost. Takže tohle téma není ani tak o zkušenosti, jako spíš o obecné inteligenci. A ta nemusí souviset se vzděláním. Mám dokonce pocit, že např. mnohem hůř vycházím s lidmi technicky zaměřenými. Muž, stavební inženýr nebo strojař, s offroadem a pitbullem = pozor! Tihle obvykle všechno ví a nikdo jim nebude nic vykládat. Ale nechci generalizovat. To je vždycky špatně.

Rok 1983, závodiště Bratislava – p. doktor Filla v sedle Sexty (po Korok), pozdější matky klisny Sesi, třetí z Velké pardubické 2001

Setkáváte se častěji s vychovanými koňmi, nebo s „méně na veterináře připravenými“?

Jak pacifikujete nevychované koně? Jak koně bojácné?

Těžko říct. Kůň je většinou odrazem svého majitele, jezdce nebo ošetřovatele. I když jsou samozřejmě i takoví, kteří budou hodní, ať se o ně stará (či nestará) kdokoliv, a stejně tak i koně zlí a v mnoha směrech nevychovatelní, bez ohledu na všechny snahy.

Co se týče té „pacifikace“, tak v tomhle směru nemám moc čisté svědomí, když se ohlédnu zpět. Častokrát jsem neudržel nervy na uzdě a zachoval se tak, že se po letech sám za sebe stydím. Dnes je ale situace trochu jiná, už jen v tom, že koně mají své reálné majitele, a ti jsou mí zákazníci. A mlátit koně před zákazníkem prostě nejde. Ono to nejde ani jinak, ale tady si to člověk aspoň uvědomí v pravý čas. Takže pokud se dá předpokládat, že s tímhle koněm to prostě po dobrém nepůjde, snažím se použít, ještě v klidu, některé běžné „donucovací prostředky“, jako např. fajfku nebo vyvázání přední končetiny.  Ale pokud hrozí nějaké skutečně rezolutní obranné reakce, používám sedaci.

Pane doktore, je něco, co byste na závěr rozhovoru rád vzkázal majitelům koní, kteří potřebují veterináře?

V prvé řadě bych jim přál, aby se všechny jejich kontakty s veterinářem omezily na plánované preventivní akce. Protože takový ideální stav je nepravděpodobný, nebo spíš zcela vyloučený, přeji všem, aby našli toho „svého doktora“, na kterého se budou moci obrátit. S maličkostí i s vážným problémem vždy v klidné jistotě, že přijede, kdykoli to bude třeba – anebo že jejich problém pomůže vyřešit jinak než osobně. Nebo se o to aspoň pokusí.

Děkuji za krásný rozhovor se spoustou cenných rad. A přeji v prvé řadě zdraví – a potom ještě spoustu spokojených pracovních let!

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: