Moje malé velké vítězství nad týrači koní

Ráda bych se s Vámi podělila o něco, co považuji za své velké osobní vítězství a také jeden ze splněných snů. Ale abych začala pěkně od začátku.

V roce 2008 mi rodiče udělali velkou radost, když mi pořídili prvního koně. Byla to mladá kobylka. Měla jsem ji ale samotnou, proto jsem jí začala shánět kámoše. Přes svého tehdejšího trenéra jsem sehnala krásného malého černobílého poníka. Radost pohledět. Měl ovšem menší problém. Byl koupen od cirkusáka Berouska. No byla to fakt síla. Poník měl velký strach z lidí, stále opatrný. Špatně se mu nandávala ohlávka, obtížně se chytal….a strouhání kopyt, to byla zkouška ohněm. Ale nakonec ke mně přilnul a všechny činnosti jsme již prováděli lehce. Ke kobylce jsem si našla trenéra, který mě cvičil podle metod Phillipe Karla. Udělala jsem si díky ní licenci a podívala se i na pár oficiálních závodů. Takhle jsme si žili až do maturity.

Pak jsem udělala přijímačky na obtížnou vysokou školu a rozhodla se koně prodat. I kvůli rodičům, kteří je doma už nechtěli. Měla jsem kvůli nim doma často rozepře.

Po vložení inzerátu, se doslova slétla smršť telefonátů se zájmem o prodej mých koní. Chtěla jsem, aby zůstali spolu, takže jsem je prodala lidem, kteří s tím souhlasili. Byla to rodinka, jež se rozhodla koupit koně pro svou dceru. Trochu mi ti lidé neseděli, ale chovali se mile a dušovali se, že se za koníky budu moct kdykoliv přijet podívat. Koně jsem jim tedy prodala.

Po prodeji bylo již velmi obtížné se s nimi domluvit na nějaké návštěvě. Stále se na něco vymlouvali, že jsou buď nemocní, nebo na dovolené…a zněli vždy dost podrážděně. Tak jsem toho nakonec nechala. Občas jsem akorát prohlédla facebook, jestli třeba ke svému profilu někdo z nich nepřidá fotku koníků, ale nic takového se za ty čtyři roky nestalo.

Roky plynuly, já začala závodit ve vytrvalostních závodech na koních, co jsem jezdila kamarádce. Štěstěna se na mě usmála, až když jsme se jednou vraceli ze závodů a kvůli uzavřené silnici jsme museli jet oklikou. Byla jsem ze závodů unavená, přesto mi vesnice, kterou jsme míjeli, projela hlavou jako blesk a já si vzpomněla, že tady jsem koně určitě prodala. Skoro jsem zařvala na kamaráda, co řídil, ať zastaví u krajnice a vyběhla z auta. Stáje byli podle vzpomínek někde za dvorem, takže jsem zvolila okliku a ke stájím doběhla zadem. Jakmile jsem je našla, rozbitým oknem jsem nahlédla dovnitř.

Na ten pohled nikdy nezapomenu. Kobyla i poník stáli ve hnoji. Vyzáblí. Poník se na mě ani neotočil. Zato kobča zařehtala a vyrazila k rozbitému oknu, kde jsem stála. Okamžitě mi to vehnalo slzy do očí. Přes slzy jsem skoro neviděla před sebe, ale to mi nebránilo, abych došla k vratům a ty bez rozmyslu otevřela. První co si pamatuji bylo, jak mě při vchodu dovnitř, praštil přes nos hrozný zápach. Ve všech ostatních boxech měli totiž prasata. Samozřejmě bez podestýlky a pouze ve výkalech. Dobelhala jsem se k boxům, kde stála kobča s poníkem. U kobči ležely střepy z vysypaného okna a roztržená ohlávka ve hnoji. Žádná sláma, seno, voda…nic. Vystouplé kosti měli odřené místy až do krve. Poník mě konečně zaregistroval a přišel ke mně. Oba jsem stále objímala, hladila a omlouvala se za to, co jsem způsobila.

Když jsem se konečně dostala zpátky k autu, kamarádům jsem s brekem vysvětlila, co se stalo. Byla to hodně trpká cesta domů. V noci jsem vůbec nemohla spát. Najednou ve mně škublo…že jsem ty vrata od stájí nezavřela, jak byly původně??? No a tak jsem už neusnula vůbec. Ve tři ráno jsem se sebrala, těch skoro 100 km tam dojela a šla zkontrolovat vrata. Samozřejmě že byly pootevřené! Koním jsem dala mrkve a tvrdý chleba, udělala rovnou fotky a zmizela odtamtud.

Byli jsme domluvení s kamarádem a jeho přítelkyní, že se tam na konci týdne zajedou podívat a zkusí jim navrhnout, zda by jim je neprodali. Já se do toho nechtěla zapojovat. Měla jsem takové tušení, že já bych byla ta poslední, komu by je chtěli prodat. Nicméně, již v pondělí mi Vašek volal, že přes starostu zjistil číslo na jednoho z nich a zavolal tam. (Mám skvělé kamarády 🙂 ). Snažil se mu namluvit, že o koních ví od známých, a že by je rád koupil. Pan Černý oznámil Vaškovi, že se musí poradit s manželkou. Ať si zavolá v pátek. …Další čekání. Jinak v ten pátek mi měl Vašek podat zprávu, jak to dopadlo, hodinu před tím než jsem šla do divadla na Cimrmana. Můžu říct, že to bylo to nejhorší čekání v mém životě. Mobil stále nezvonil a mě už z toho bylo na omdlení. Než mi konečně zavolal, jak se věci mají, dvakrát jsem zvracela. Samozřejmě mi volal, že p. Černý nezvedá telefon a že to bude zkoušet dál. …Z divadelní hry jsem nic neměla! Nedokázala jsem se uvolnit, stále jsem nad tím musela přemýšlet.
Druhý den mi Vašek volal, že se konečně dovolal, a že je on ani jeho manželka paní Černá nechce prodat. Strašná zpráva!! Vašek se mi ještě dokonce sám nabídl, že tam zajede osobně, a zkusí je ukecat na prachy. Taky neuspěl.

Nevěděla jsem co dělat dál. Naštěstí mám úžasné přátele. Další kamarádka Anča dokázala přes známé zařídit veterinární kontrolu. Ale ne takovou, která tam dojede nejdřív za měsíc. Na konci týdne je tam už měli. Výsledky ale byly jiné, než jsem očekávala. K žádnému odebrání ani pokutě nedošlo.

Zbývala mi už jen jediná možnost. Zajela jsem tam sama. Dveře otevřela manželka. Měla jsem srdce až v krku. Pozdravila jsem s podáním ruky a spustila. Myslím, že jsme mluvili aspoň ¾ hodiny. Nakecala jsem jí, že již bydlím s přítelem, máme koupený dům a že bych si ráda koupila kobylu s poníkem zpátky. Že prodat je, nebyl můj úmysl ale rodičů….zajímala jsem se, jak se vede její dceři a další žvásty. Hlavně jsem ale nasadila laťku, co se týče peněz. Nabídla jsem jí 2x tolik, než za kolik je ode mě koupili. Koupili je tenkrát za 48 tisíc. Hrozné. Ale v tomhle případě pro mě peníze neměly žádnou hodnotu. Madam mi sdělila, že to musí probrat s dcerou, že teď jedou na dovolenou, tak že se jí pak zeptá a dá mi vědět.

Další měsíc čekání. Rozhodla jsem se, že nebudu tlačit na pilu a vážně nezavolám dříve než za měsíc. Nikdo se mi neozval, tak jsem se nakonec odhodlala a na konci srpna zavolala. Dvakrát mi zavěsila. Večer konečně napsala smsku, že dcera souhlasí, pokud dám ten dvojnásobek ceny. TAKOVÁ ÚLEVA.

Nesnáším lidi, kteří vyřizují obchody po SMSkách. Ani jednou jsme si nezavolali. Nakonec jsme ale vše dohodly a já pro ně se dvěma kamarády vyrazila. Můžu říct, že jsem větší štěstí nezažila. Koně byli sice stále vyhublí, ale měli již aspoň nastláno. Největší sranda byla, když jsme nakládali. Měla jsem strach, že tam poník nebude chtít vlézt. Nakonec mě ale oba dva do hengru víceméně natlačili. Opřeli se mi hlavou do zad a už jsme stáli v hengru. Bylo vidět, že se jim po tom PEKLE, bude vyloženě stýskat 🙂 . Ženská sbalila skoro sto tisíc, modré průkazy mi ani nedala, že je prý ztratila a tím byl obchod uzavřen.

Zalil nás nevídaný pocit štěstí. Slíbila jsem si, že je jednou koupím zpátky. A ono se to povedlo. Byla tam celkem vysoká daň, mimo ty peníze, to že jsem za ty dva měsíce čekání zhubla přes 10 kilo. Ničeho však nelituji!!! Ta radost že mohu vzít zase oba koně na vyjížďku, kdy jedu na kobče a ponďa běhá kolem nás vesele na volno, mě hnala stále kupředu.

Potom co mi vystavili duplikát na oba koně, a dopsali změnu majitele jsem pocítila ohromnou úlevu. Vidět tam napsané své jméno bylo velmi osvobozující. Nikdo mi už nemůže nařizovat, jak s nimi mám nakládat. Zařídila jsem jim krásný domov a ve společnosti dalších tří koníků. Je sice velká zodpovědnost živit najednou dva koně, když ještě studuji, ale můžu říct, že to bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí.

Tento článek může dát naději někomu, kdo řeší podobný problém. Tak doufám, že to svůj účel splní. Přeji hodně štěstí.