Malé děti u koní si můžeme rozdělit do třech kategorií – děti, které u koní vyrůstají, děti docházející do kroužků a děti, které se vyskytují u koní náhodně nebo nárazově i nezvaně. Dnes si probereme děti vyrůstající u koní.
Mít koně doma přináší spoustu radostí i starostí. Pokud k tomu přibude nový člen rodiny (dítě, ne kůň), mění to poměry. Koně si žádají svou každodenní péči, a skloubit ji s kojením, uspáváním, přebalováním atd. není snadné – ale ani nemožné. Vše v rukou a hlavě rodičů. Předpokládám, že mít koně doma znamená, že manžel se na tom podílí na škále od prosté tolerance, přes jen finanční podporu až po plné zapojení sil i prostředků do provozu stáje. Obvykle je však manžel v práci a matka na mateřské. Jsou jen tři způsoby, jak si užít mateřství i koně. Mít výpomoc s hlídáním – funkční a flexibilní babičku – nebo to zvládnout sama (při rozumném počtu koní) nebo mít výpomoc ve stáji.
Babičky jsou dnes obvykle dynamické, aktivní ženy, které mají svou práci a spoustu zájmů, přesto jsou mezi nimi i funkční babičky, které rády pohlídají, když je potřeba. Máte nějakou takovou? Gratuluji. Přijímejte pomoc, ale nezneužívejte a nepřehánějte (viz níže). Lepší je mírně rozmazlující babička než přísná, protože je také důležité, aby dítě být s babičkou „chtělo“. Vždyť ho pak doma zase trochu „opravíte“. Babička hlídající vnoučka matce kdesi poletující na koni je trojúhelník prospívající všem třem stranám. Podle nedávného výzkumu na Univerzitě v Oxfordu (Ann Buchanan, 2016) mají děti s blízkým vztahem s prarodiči méně emocionálních a behaviorálních problémů. Benefity jsou i reciproční – podle australské studie vykazovaly babičky starající se o vnoučata lepší kognitivní funkce (paměť, uvažování atd.) než ty, které se nestaraly o děti nebo neměly vnoučata. Má to ale háček. Starost o vnoučata jen jeden den v týdnu přinášela lepší kognitivní výkon než častější hlídání. Podle této studie platí, že prarodičovství je spojeno s celkově lepšími kognitivními funkcemi, velmi časté prarodičovství je však spojeno s nižšími kognitivními funkcemi, což může být způsobeno náročností i stresem. A co se týče matky v sedle nebo s vidlemi v ruce, zatímco babička hlídá, platí rovnice spokojená matka = spokojené dítě.
Pokud není hlídání, není ještě důvod psát inzeráty na bazoš, že z rodinných důvodů prodáváte svého kámoše… Je dobré podívat se na koně versus děti jako jistý druh podnikání. A byznys vyžaduje dobře si věci plánovat a organizovat, předvídat, delegovat, co se dá. Ještě než se dítě narodí, je dobré probrat management koní (včetně počtu koní) a hledat každou možnost, jak si ušetřit práci a čas, zmechanizovat i na první pohled nezmechanizovatelné. Cílem je minimální údržba při maximální spokojenosti koní.
Pokud jsou koně v režimu 24/7 s přístřešky a s celodenním přístupem k senu, není nutné běhat k nim ráno, v poledne, večer jako u kombinovaného ustájení box/výběh, kde je režim rozložený na celý den od ranního krmení, místování boxů, odvádění do výběhů atd. U dobře vyřešeného managementu 24/7 se dá úklid ploch naplánovat v době, kdy dítě spí nebo ho někdo může pohlídat. Jak už bylo tisíckrát napsáno, 24/7 neznamená žádná práce, přesto je tento systém natolik flexibilní, že není problém u rozumného(!) počtu koní poklidit, doplnit seno, natočit vodu, podat kyblíčky prakticky v jakoukoliv denní dobu – a třeba s „vydatnou“ a milou asistencí našeho předškoláka.
Jestliže je management koní doma náročnější (box a výběh) – musí se ráno místovat boxy, koně vyvést do výběhu atd., pak záleží na tom, jak jsou na koňské části rodiny zainteresovaní oba rodiče. Pokud ano – pak ve dvou se to lépe táhne a není co řešit, stačí si to dobře zorganizovat podle momentálního biorytmu prcka, pracovní doby, a vystřídat se. V případě, že muž je „od nevidím do nevidím“ v práci a zajišťuje rodinu finančně a fakt nemá čas ještě poletovat kolem ořů a opravovat ohrady, je organizace koňo-mateřských povinností jen na matce. Buď to zvládne sama (dva, tři, čtyři koně opravdu nejsou taková zátěž) nebo má kolem sebe partu holek, které rády vypomůžou za ježdění, nebo je finanční přínos druhé polovičky natolik vydatný, že lze najmout placenou sílu – buď ke koním nebo na hlídání. Pokud se s koňmi podniká (komerční ustájení, chov, jezdecká škola), pak je profesionální ošetřovatel nejspíš samozřejmostí.
Ano, jsou mimořádné události, které plány nabourají v nejméně vhodnou dobu, v čemž jsou koně i miminka velmi vynalézaví tvorové. Ale to se neděje každý den. Celá záležitost s malými dětmi u koní má své časové etapy. Kočárky, batolata, přeškoláci.
Kočárkové obdobíUspím, postavím kočár vedle jízdárny, odjezdím koně, možná ještě stihnu další vícepráce kolem stáje – chce to využít každou minutu, než se peřinka pohne… Osvědčené je také zabavit už větší kočárkové dítě hračkou nebo nějakou potravou – to jsou další cenné minuty a piškotové období již sedícího kojence také příliš nenabourá obvyklou stájovou rutinu. Obecně je kočárkové období u koní celkem pohodlně skloubitelné s veškerou opaterou koní i s ježděním – s kočárkem na dohled (dvouhodinové špacíry do lesa si bez pomoci budete muset odpustit).
Samozřejmě je dobré kočárek na jízdárně postavit (a zabrzdit) na bezpečném místě, kudy neprochází koně. Když si vzpomenu, jak kdysi ne zrovna přátelský poník vytáhl z kočárku mému synovi jednoho sychravého podvečera gumovou kachničku (důvod neznámý), zatímco jsme v klubovně řešili „důležité věci“, nebyla jsem zrovna matka roku. Nicméně miminko v koňařské rodině stráví spoustu času na čerstvém vzduchu, troufám si tvrdit, že mnohem víc než při „povinném“ venčení na odpolední procházce.
Tak už nám to chodí. Dokud si jen tak zeširoka ťape a sem tam sebou plácne, tak sice vyžaduje schopného „pastevce“ (pasačku), který ho bude nepřetržitě pronásledovat, řídit, zvedat, vodit, tišit, hrát si s ním… (a když se unaví, tak šup do kočárku, třeba ještě únavou zavře oči) – ale není ještě nutné zrychlit krok, navíc ještě nevymyslí moc rošťáren. Přesto nelze tohle stadium podceňovat.
Tito malincí človíčci mají schopnost teleportace v nestřeženém okamžiku – pokud možno do té nejhlubší louže, hromady koblih, do paddocku ke koni, ke kterému může jen majitel… Zkrátka, nedá se odložit, zavřít, ale ani nechat ladem. Dá se přivázat do kočárku s pytlíkem sušenek (ale budujete základy budoucí obezity, takže raději podávat po jedné), ale vhodnější jsou funkční babičky nebo jiní dobrovolní pastevci, protože v tomto období opravdu nelze dítě spustit z očí. Jistá míra nepolapitelnosti se táhne téměř do 3 let. Krytá jízdárna je celkem bezpečná ohrada pro dítě – vzpomínám si, jak si náš malej hrál s autíčkama a stavěl si dráhy v písko-pilinovém povrchu v hale, zatímco se kolem něj jezdilo. Někdo vidí špinavé dítě, jiný šťastné, špinavé dítě pečující o svou imunitu (a povrch jízdárny i při nejlepší péči jistě obsahuje i drobty z koblih, byť se průběžně odstraňují…). Jedna maminka tento způsob ještě „vytunila“ ohrádkou instalovanou uprostřed haly. To však vyžaduje ochotu lidského dvouletka v této izolaci setrvat určitou dobu.
Asi tak do třech let je zvíře pro dítě zajímavý podnět. Podle studie na Univerzitě Virginie (Judy DeLoache, M.B. Pickard, Vanessa LoBue, 2011) dávají malé děti přednost biologickému pohybu před pohybem neživých předmětů. Zajímá je, jak se zvířata hýbou a jaké vydávají zvuky. Nezajímá je hodnota zvířete, jeho využití nebo jaké z něj bude jídlo. Malé děti fascinují zvířata čistě proto, že „jsou“. Tato čistota mysli je důvodem, proč jsou koně vůči malým dětem často (ne vždy) přátelští a ohleduplní.
Mají své já, vědí, co chtějí a nechtějí. Vnímají zvíře jako živou bytost. Nasávají ovšem také jisté zásady chování u koní, se kterými jsou denně konfrontováni – a které také odkoukávají od dospělých. Od 3,5 let výš nevyžadují mít někoho neustále po boku, dá se s nimi i domluvit (někdy ne). V tomto věku je ideální je zapojit do práce ve stáji, většinou projevují minimálně desetiminutové nadšení z všelikého hrabání, zametání či pucování poníka, v rodinných stájích nechybí dětská kolečka, lopatky, malé hrábě… čím více nářadíček, hraček, houpaček, tím lépe.
Veškerá práce kolem koní se s nimi tedy dá udělat, jen trvá o poznání déle. A už nějakou dobu je pro ně koňský hřbet běžnou záležitostí. Pokud s námi nepracují, nebo se zrovna nevozí, najdou si jinou zábavu, zejména jsou-li alespoň dva (dvě). Tady záleží na míře úzkostlivosti matky… „Neviděla jsi děti? Neviděl jsi děti?“ Jako mladí a čerství rodiče jsme kdysi měli na jízdárně „vypuštěné“ předškoláky, kteří se tam „nějak“ realizovali, a když jsme konečně slezli z koně, zajímalo nás, kde jsou, abychom si je odvezli domů. Až po dvaceti letech jsem se dozvěděla, že chodívali i na molo k tehdy temné, hnědočervené hladině Labe. Někdy je lepší nevědět – že skáčou ze střechy „vejtřasky“, že sedí na žlabu u toho prevíta Sikha … že našli sirky. Nevědět, kolik dělá večer útrata v klubové občerstvovně.
Obvykle se děti na povození na koni těší (zvláště holčičky). Děti, které o svezení na koni nestojí, nám na druhou stranu ušetří čas a v budoucnu peníze, které by bylo nutné investovat do jezdeckých aktivit. Každé povození na koni není jen povození. Děje se tam hodně užitečných věcí nejen pro další eventuální jezdecký život, ale celkově pro zdravý vývoj. Malý mozek (cerebellum) dítěte, které se zcela přirozeně sladí s pohybem koně, cizeluje své propočty pro synchronizovaný pohyb těla na pohybujícím se koňském hřbetě. Dítě tak zcela hladce surfuje na hřbetě koně, aniž by potřebovalo něco vědět o poloviční zádrži nebo vydržující holeni nebo vnější otěži. Hravým způsobem se zcela nevědomě naučí používat sed. Jen je potřeba použít k dítěti adekvátního koně s odpovídající mechanikou pohybu. A studie také dokazují, že jízda na koni prostřednictvím aktivizace nervové soustavy podporuje kognitivní funkce. Pak tu máme benefit sociální – v některých stájích to „žije“ a dítě zažívá spoustu společenských kontaktů. A kázeň – u koní, co se týče bezpečnosti, nemá místo nedůslednost. Předškolák musí vědět, kam smí, kam nesmí a jak se chovat u koně (i když to pořád a pořád musíte opakovat). A pak je tu další významný benefit podle rovnice spokojená máma = spokojené dítě. Možnost vyčistit si hlavu při práci kolem koní nebo v sedle vnáší pohodu do celé rodiny, vděčná maminka na oplátku ráda něco dobrého uvaří, věnuje čas tolerantní polovičce a dětem zase při jiných aktivitách…
Závěr? Skloubit děti a koně je náročné (někdy opravdu hodně), nicméně velmi vzrušující, zajímavé a poučné. Článek by neměl vyznít, jak mít koně za každou cenu a postarat se, aby dítě nepřekáželo. Ideální je využít pro sebe i pro děti všech benefitů, které prostředí u koní nabízí. A jak prohlásil Winston Churchill: „Nedávejte svému synovi peníze – pokud si to můžete dovolit, dejte mu koně.“
Když do arény vjížděl kočár fenomenálního Australana Boyda Exella, zraky všech se upíraly především na ...
Otec české hipologie František Bílek, vizionář a muž, bez něhož by svět přišel o unikátní plemeno staro...
