Léto s koňmi: Letní dětský tábor nejen očima poníka Labíka

30. 9. 2014 Gabriela Šedivcová Autor fotek: foto Zdeňka Šimková, kresby Lída Slavíková

„Zítra přijde něco velkého. Takové přípravy se nedějí každý den (ba ani čtvrtrok). Jsem sice malý, ale mám syndrom velikosti Napoleona, šéfuji celému svému stádu a rozhodně poznám, když se něco chystá!" pořehtával si pro sebe poník Labík. Ale ostatní koně byli v klidu, ti už znali, jak to chodí, když přijde období jekotu...

Nejstarší ze stáda - plňas Arny - vyšel z přístřešku a rozvážně se odsunul na konec pastviny se slovy: „Užívejte klidu, dokud můžete". Naopak Bukva, přezdívaný „magor Bukva" (mezi koňmi i lidmi), netrpělivě běhal a vyhazoval u vchodu. Labík důležitě vysvětloval nově příchozímu haflingovi Jurášovi, proč Bukva lítá jako šílenec: „Má rád totiž každý vzruch. Je mu už 5 let, ale stále se na něm nejezdí. Nikdo to nechápeme. Prostě vždycky, když přijede ten divně zapáchající a oblečený pán s velkými destičkami, tak ho odvedou, a pak zas vrátí. Bukva samozřejmě ani netuší, co se dělo, protože do něj něco píchnou, jinak to s ním nejde, je to magor, to ti povídám, nevydrží ani vteřinu v klidu! No a nakonec přijde jeho opatrovnice se slovy: ´Ty jsi teda dáreček.´ A nic, má klid, jen nás tady všechny prudí na pastvině, i když teda já osobně si s ním někdy rád zablbnu. Co ty?" Labík si ani nevšiml, že ho hafling už dávno neposlouchá, protože je zabořený v trávě stylem „Žer, dokud můžeš". Primadona arabského plemene jménem Natala se producíruje celou pastvinou s hlavou vysoko zdviženou - přesně tak, jak je nejkrásnější. Na rozdíl od haflinga i plňase zastává heslo „Ukazuj se, dokud můžeš".

*„Co se děje? Co se děje? Co to má být?" začne naštvaně pořvávat Labík. Nikdo si ho nevšímá, všichni jsou na jeho nevrlé pořehtávání zvyklí a to ho točí ještě víc. Pak už to starého Arnyho přestane bavit a konečně Labíkovi odpoví: „To jsou Jake a Tlusťoch, budou tu po „období jekotu" a pak zas odjedou pryč." „Jak jako? Se mě nikdo nezeptal a prostě mi jen tak strčí do stáda nějakou skoro krávu a přetloustlého koně bůh ví odkud z lesa? Sotva jsem vzal na milost haflinga, a to jen proto, že ho nic nezajímá, do ničeho se nezapojuje a jen se láduje trávou. A teď tohle!" rozčiluje se dál Labík. Zase si nevšiml, že Arny už je dávno ve svém oblíbeném koutě a pouze pozoruje, co se bude dít. Labík má spoustu práce, aby nové kolegy usměrňoval a dostatečně jasně jim ukazoval, kdo je šéf. Trochu se bojí Tlusťocha, aniž by to dal najevo, přeci jen Tlusťoch má o spoustu kil navrch, ale je to mírná povaha a nedělá problémy. To strakáč Jake, s tím je potíž, hned si všiml arabky Nataly. Né, že by si ho ona nevšimla, prý s ním má dokonce každý rok románek, ale nejdřív dělá, že ji strakáč vůbec nezajímá. Labík běhá kolem, co mu nohy stačí, a tuto jasně mileneckou dvojku odděluje. Až začne svítat. Znaven z celonočního šéfování padne k zemi, jak to má rád - na mrtvého koně, lehne na bok, natáhne nohy, vykulí břicho, položí hlavu a hlasitě oddychuje. Vzbudí ho dětský povyk, ale jen pohne uchem a zkontroluje, zda někdo hlídá. Hlídá zrovna Bukva, na toho sice není vůbec spolehnutí, jenže je tak moc unaven, že hned zas usne.

„Pomóc, útěk, pomóc!" škubne sebou Labík. Rychlostí blesku vyskočí a je připraven k útěku (on tomu říká pozice k boji, ale všichni vědí, že zas takový hrdina není, pokud jsou v jeho přítomnosti děti). Totiž v době, kdy spal, sešly se k němu děti a teď se mu pěkně vysmály, jak sebou škubnul. „To vám nedaruju," pořehtal si pro sebe Labík. Jen co děti opustily výběh, přišel Arny a všem připomněl pravidla, jak přežít období jekotu: „Takže, bude to stejný jako každý rok, nejdřív se budete muset obrnět hodně velkou trpělivostí, než se ta stvoření naučí, jak se co dělá. Některá stvoření budou v pohodě, poznal jsem je, byla tu loni. Takže nechat sebou hejbat, jak chtějí, a budete mít klid a dostanete za to odměny." „Žrádlo? Slyšel jsem žrádlo?" probral se hafling Juráš. „Nepřerušovat!" zapištěla Natala a mrkla na strakáče. „Jo, i třeba žrádlo. Pak na nás polezou a budou různě cvičit, takže na nic nereagovat, prostě úplně vypnout. Pak přijde složitá část, magora se to netýká, vlezou si na nás a najednou máme reagovat a snažit se je poslouchat. Je to bordel. Pro ty pomalejší ještě jednou, nejdřív nereagovat, pak najednou reagovat. Už jsem to zažil roky a stejně jsem tohle nikdy nepochopil. No nic. Nakonec vám dojde, že už máte reagovat. Na závěr důležitá rada. Kdo vyfasuje tamtu malou s bičíkem a kovbojskými botami, radím vám, nesnažit se protestovat. Je sice malá, ale má páru a až moc kuráže, něco jako tady náš Napoleon," pošklíbl se na závěr Arny Labíkovi. Arny věděl, že mu to projde, mohl si to v jeho letech dovolit. Navíc je ve stádě uznávaný, závodil dlouhá léta a zažil toho spoustu.

Všechno probíhalo dobře, koně si evidentně vzali Arnyho rady k srdci. Jen Juráš rychle prokoukl, že ten prcek na jeho hřbetě, kterého skoro ani necítí, nemá šanci udržet mu hlavu, když se mu chce žrát. A že se mu chce žrát pořád. Nakonec měl smůlu, místo travnaté jízdárny chodí v pískové kruhovce. Relativní klid ovšem panoval jen do chvíle, než se Labík lekl (a on se leká velmi často). Někdy tedy dlouho vyhlíží, čeho by se mohl leknout, ale teď se opravdu lekl. Kdo by nelekl, když zrovna vyjel sousedovic traktor, který tam jezdí v době sklízení sena přece úplně minimálně! Jasně, nikdo jiný se nelekl. Lekl se, popoběhl, holčička s bičíkem a kovbojskými botami se „naštěstí" udržela a pak to vypuklo. Začala do Labíka plácat hlava nehlava a ječet a pištět. Labíkovi to přišlo jako věčnost, než stihla zasáhnout jiná osoba na ukřičenou holčičku. „Hej, koukejte všichni, to bude divadlo. Tipujte vítěze souboje naštvaných záprtků," zavolal na ostatní strakáč a mrkl významně na arabku. A taky bylo. Skončilo to remízou, oba byli chyceni a odděleni, ale budou si to pamatovat do dalších dní...

*A pamatovali, oba vždy čekali na příležitost, kdy udělat jeden druhému schválnost. Kovbojka se ale nikdy nedala a i přes svůj věk si důsledně stála za svým. Na druhou stranu Labík ji naučil, že všechno plácání má své meze. Mezi sebou si ostatní koně šuškali, že je to snad spolu začíná bavit. Labík o tom však nechtěl slyšet. Je pravdou, že nikdy proti kovbojce nešel dál, než byla schopná zvládnout, toho si všimli všichni. Možná i proto ji na Labíkovi nechávali jezdit dál. Předposlední den si každé dítko mohlo vybrat, na kom pojede závěrečnou soutěž. Nejvíc zájemců měl samozřejmě Arny, který už vše uměl sám a měl dostatek trpělivosti. Na Juráše skoro nikdo nechtěl, protože bylo jasné, že závěrečný trail se pojede na travnaté jízdárně, a ač byl oblíbený na ošetřování i pro svou barvu, při ježdění si prostě nemohl pomoct a žrádlo bylo silnější. Bukva byl ze hry, ten na ježdění ani nechodil, ale kdyby se hodnotilo lítání s dětmi po pastvině, to by byl na roztrhání. Natala s Jakem na tom byli podobně, své obdivovatele měli, ale při každé nepozornosti malých jezdců se valili k sobě, takže představa, že se trail jede jednotlivě, děti trochu odrazovala. Tlusťoch by mohl soutěžit s Arnym v prvenství, co se týče trpělivosti, jen kdyby nebyl tak velký. Šel z něj respekt, i když je to dobrák od kosti. Labíka nechtěl nikdo, to se dalo čekat, jen malá kovbojka mu zůstala věrná. Ovšem bylo jasné, že ti dva si zas budou vyřizovat své účty a nebudou mít čas soutěžit.

Už je to tady, koníci i děti jsou vyfešákovaní a může se začít! První jel Arny, který absolvoval celý trail s naprostou jistotou bez jakýchkoliv problémů. Někdo by mohl podotknout, že tomu chyběla jiskra, ale pro jiskru si Arnyho děti nevybíraly. Dokonce zvládl i úplně nový strašák! Ostatní koně se inspirovali a s menšími obtížemi, ale zas o něco rychleji se svými jezdci úspěšně trať absolvovali. Nejvíce se čekalo, co bude vyvádět Labík s kovbojkou. Kovbojka si moc dobře pamatovala loňský rok, kdy nedokončila, protože se jen vztekala a vztekala, že ji koník neposlouchá, jak ona chce a ten ji úplně ignoroval, protože už její rozčilování a plácání vůbec neřešil, jak z toho otupěl. Labík zas chtěl vyhrát, protože jako šéf stáda věděl, že by vyhrát měl a měl by jít příkladem. Nikdo netušil, co si ti dva řekli, ale něco si šuškali a pak vyrazili. Šlo jim to dobře, až nečekaně dobře, že se všichni koně postupně otočili a s napětím sledovali, jak to dopadne. Kovbojka se snažila přesně navádět, Labík zas ocenil, jak se snaží, a snažil se také. Jenže pak přišel strašák. Labík se opravdu bál, ještě navíc zafoukal vítr, a tak popoběhl. „Teď to vypukne!" volal Bukva a splašeně lítal okolo, což Labíkovi zrovna dvakrát nepomáhalo. Už se malá kovbojka natahovala s bičíkem, ale pak najednou z ničeho nic bičík zahodila a začala Labíka hladit a mluvit na něj a uklidňovat, že to spolu zvládnou. Všem spadla čelist, tohle nikdo nečekal, ani Labík ne. Udělalo mu to moc dobře na duši, odfrkl si, našponoval se a strašáka proběhl kosmickou rychlostí až do cíle. Každý z přítomných zůstal udiveně stát. Ticho a překvapení přerušil až dobrák Tlusťoch: „Oni to dokázali, oni se spolu dohodli a vyhráli!" Bylo to tak, vítězem letošního ročníku se zaslouženě stal Labík s kovbojkou. To bylo radosti...

A na závěr malá rada od Arnyho:

„Když s námi chceš trávit čas,
nejdříve pořádně nás poznej,
ať pochopíš, jací jsme, včas,
dřív než prohlásíš, ten je hroznej."

Příspěvek byl zaslán do naší soutěže Léto s koňmi.

Podobné články

Slovenská vytrvalostní jezdkyně Dominika Malíková Kleinová suverénně zvítězila v žebříčku FEI pro rok 2023. Jaká byla její cesta na vytrvalostní…

Dostihy jezdí jedenáctou sezonu, přičemž prvních osm let absolvovala vždy jen pár startů za rok. Poté, co však před třemi lety nastoupila k trenéru…