Lena Waldmann: Koně potřebují být koňmi

5. 08. 2020 06:00

Obrázky: 13

Autor: The Horse Magazine Foto: © archiv Horse Magazine, Kenneth Braddick dressage news, K-H Frieler Rubrika: Drezurní ježdění Zdroj: The Horse Magazine Překladatel: Cerhová Martina Počet přečtení: 720 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Tentokrát vám přinášíme rozhovor Christophera Hectora s mladou vycházející drezurní hvězdou. Lena Waldmann – to jméno si zapamatujte. Možná o ní čtete poprvé, ale určitě to nebude naposledy…

Vždy mě potěší, když v drezurním světě čím dál více ovládaném neuvěřitelným množstvím peněz natrefím na jezdce, který se dostal nahoru díky svému talentu, a navíc je za svůj talent odměněn možností sedlat nádherné – a ultra drahé – plemeníky.

Lena pracuje v Hřebčíně Bonhomme, vedeném Rebeccou Gutman. Někteří z vás si možná pamatují, jak paní Gutman nepotěšila Paula Schockemöhle a Andrease Helgstranda, když je přebila na poslední hannoverské aukci hřebců po körungu, a vydražila tak hřebce Confess Colour za 1 890 000 euro. Licitátor tehdy ignoroval protinabídku ze strany týmu „Schockstrand“. Hannoverský chovatelský svaz se s ním následně rozloučil a oficiálně se za pochybení omluvil. Ale nakonec to byla právě Rebecca Gutman, kdo má ve stáji skvělého nového hřebce!

Lena Waldmann mě velmi zaujala coby nová tvář ve Frankfurtu, a to navzdory své nezkušenosti v soutěžích na této úrovni. Její jízdy byly velmi pěkné a všichni její koně byli uvolnění a ježděni korektně.

Jaká byla Vaše cesta vzhůru?

„Moje kariéra začala v pony klubu. Závodila jsem, ale ne na vysoké úrovni. Po škole jsem chtěla cestovat po světě, a tak jsem pracovala jako letuška pro Lufthansu, kvůli čemuž jsem se přestěhovala do Frankfurtu. A pak mi šéf Clip-My-Horse, pan Plönzke, nabídl práci v Hřebčíně Tannenhof. Jezdila jsem pro ně čtyři a půl roku a díky tomu jsem se také dle mého v jízdě na koni zlepšila.“

Kdo Vám pomáhal?

„Jeho dcera Anja Plönzke. Byly to skvělé časy. Po čtyřech letech mi nabídli práci ve velmi dobré stanici hřebců, Hřebčíně Bonhomme, a tak jsem se přestěhovala do Berlína. V Tannenhofu jsem zažila skvělé časy a měla jsem několik velmi dobrých a talentovaných koní. S Dissertation jsme se kvalifikovaly na Burg-Pokal, než byla prodána rodině Rothenberger. Já tak nemohla ve Frankfurtu startovat, protože byla prodána před finále. Nechtěla jsem v této stáji zůstávat, protože byla zaměřena na prodej koní. Zažila jsem tam skvělé časy a navíc je pro mne důležité vzdělávat mladé koně, a chtěla jsem s nimi být delší dobu než jen rok nebo dva. Bylo trochu unavující prodávat je v době, kdy začali být dobří. A pak před asi dvěma a půl lety přišla nabídka na práci v Hřebčíně Bonhomme.“

Muselo to být jako přijít do nebe, stáj plná špičkových koní…

„První rok byl náročnější, protože než jsem tam začala pracovat, hřebci moc nezávodili. Byla to tedy tvrdá práce připravit je, ale vždy jsem věděla, že jsou to koně neuvěřitelné kvality.“

Do Frankfurtu jste přivezla tři z nich: Cadeau Noir, Morricone a Fiderdance. Byli všichni v Bonhomme, když jste tam začala pracovat?

„Všichni už tam byli. Kupujeme je na körunzích a plemeníci v naší stáji zůstávají až do své smrti. Což byl také důvod, proč tam byli ještě přede mnou, a doufám, že to také bude jejich domov až do smrti.“

Kdo Vás trénoval? Odkud pochází Vaše tréninkové metody?

„Nebyla to jen Anja. Po škole jsem tři měsíce jezdila ve stáji Heike Kemmer. Byly to skvělé časy a během posledních šesti let jsem měla možnost s ní opět jezdit, ačkoliv jsem už u ní nepracovala. To bylo skvělé, stejně tak to, že mi pomáhala i na závodech. A posledního půl roku trénuji s Monikou Theodorescu, z čehož jsem nadšená. Miluji její styl a doufám, že náš čeká dlouhá spolupráce.“

Tohle je poprvé, co startujete ve finále Burg-Pokal, bylo z toho třetí a páté místo a vypadala jste naprosto v pohodě…

„Možná to bylo tím, že jsme se snadno kvalifikovali. Dle mého je to snadnější, když máte více než jednoho koně!“

Ale pokaždé jste startovala jako první…

„Já nevím, celý víkend jsem si prostě užívala. Nebyl na mě žádný tlak. Věřím svým koním a vím, že tuhle atmosféru bez problémů zvládnou.“

Ale ve Frankfurtu je pro koně celkem děsivá atmosféra, diváci jsou hodně blízko a hned nad obdélníkem v prvním patře…

„Ano, ale měli jsme dost času na to, aby si na atmosféru zvykli. Možná to pro mě bylo snazší, protože jsou to plemeníci a jsou zvyklí na davy lidí a velké arény z přehlídek hřebců.“

Ale nejsou přehlídky hřebců spíš o tom, aby se koně afektovaně předváděli, například v přehnaném klusu na střední čáře, zatímco diváci nadšeně tleskají do rytmu…

„To je pravda, a to je to, co jim musíte vysvětlit. Že závody nejsou to stejné jako přehlídka hřebců, ale v základu jsou na tu atmosféru zvyklí.“

Jsou Vaši tři hřebci různé osobnosti?

„Jsou naprosto rozdílní. Morricone je nejmladší, ale je to neuvěřitelný kůň. Zbožňuji ho. Je mu sedm let a začala jsem jej jezdit před rokem. Za ten rok se mnou byl na šesti nebo sedmi závodech, ne více. Začali jsme závodit minulou zimu a tuhle sezónu jsme byli na třech nebo čtyřech závodech, ale je z nich nejklidnější.“

A přitom se říká, že Millenniovi potomci jsou blázniví…

„Tak to v žádném případě nemůžu potvrdit. Máme ještě jednoho Millenniova syna, čtyřletého Maracaná. Je to také speciální hřebec a také s velmi dobrým chováním. V tom jsou stejní – je to úplně jiný kůň než Morricone, ale oba se chovají skvěle. Musím říct, že Monica tohohle koně také miluje. Nemůžu od Morricone chtít víc. Neustále mi naslouchá a neustále se pro mě snaží udělat maximum. Snaží se, abyste na něm vypadali skvěle. Je pro mě čest jezdit ho, má talent pro Velkou Tour. Opravdu umí piafovat…“

Už jste si s tím pohrávali?

„Ano, než mi přišla informace, že budeme moci startovat na Burg-Pokal ve Frankfurtu. To jsem volala Monice a říkala jí, že si nejsem jistá, jestli do Frankfurtu můžeme, protože jsme začali pracovat na jiných věcech, jako je piafa a přeskoky každý jeden skok. Říkala, že se během týdne přepneme zase zpět a že s tímhle koněm to nebude problém. A měla pravdu, protože se bez problému „přepnul“ zpět.“

A co další z hřebců, Cadeau Noir?

„Ten je o dva roky starší a je to úplně jiný kůň. Jakmile vejde do obdélníku, je ho plno. Opravdu o sobě ví, že je plemenný hřebec. Je úplně jiný, ale také má velký talent pro Velkou Tour. Vždy je ochotný k práci, což je pro profesionální jezdce ta nejdůležitější věc. Jestliže chcete něčeho dosáhnout, potřebujete partnera, který do toho jde s vámi.“

„Mým třetím koněm je Fiderdance, který se kvalifikoval na Louisdor Preis pro mladé Grand Prix koně a ten je něco mezi těmi dvěma. Musíte mu dodat trošku sebevědomí. Po vjezdu do arény je vždy trošku stydlivý a vy ho musíte ujistit: „Vše je v pořádku, děláš to dobře. Jsme v tom spolu.“ Je to skvělý učitel, protože já moc zkušeností s mladými Grand Prix koňmi nemám a s ním jsme prošli cestou z Malé do Velké Tour. Přejít z Prix St Georges do Grand Prix pro něj bylo snadné. Nebylo nač si stěžovat, protože se vše velmi snadno učil a nyní to musíme jen vypilovat. Vždy je prostor pro zlepšení. Letos jsme vyhráli Grand Prix, nějaké národní závody, ale být na mezinárodních Grand Prix závodech od nás obou požadovalo trochu více sebedůvěry, trochu více síly, trochu více… Vždy je prostor pro zlepšení.“

Jak často s Monicou Theodorescu trénujete?

„To záleží na tom, kolik času má, kolik mám já závodů a kolik přehlídek hřebců musíme absolvovat. Jednou za šest nebo osm týdnů k ní jedeme nebo přijede ona do naší stáje.“

Řekněte mi více o Bonhomme. Kolik je tam plemeníků?

„Máme šestnáct plemenných hřebců aktivně působících v chovu. Je to hodně práce, ale musím říct, že je to to nejkrásnější místo pro hřebce, jaké jsem v Německu viděla. Není to tak daleko od Berlína, nějakých třicet minut.“

To není špatné. Berlín je město plné zábavy…

„Je to tak akorát pro práci, abyste ji mohli dělat, jak chcete, ale dost blízko na to, abyste mohl jít za zábavou! Miluji jezdit pro Bonhomme a jsem nadšená z toho, že jsem jejich hlavním jezdcem. Miluji ten pocit, když jsem večer ve stáji a už tam nikdo jiný není. Ráda se jí procházím a jsem se svými koňmi: Morricone, Cadeau Noir, Fiderdance, Maracaná, D’Egalité. Jsou to všechno superstar. Jsou to tak kvalitní koně a já bych si nemohla přát víc. Myslím, že je před námi velká budoucnost.

To zní až pohádkově…

„Ano, je to svým způsobem ráj na zemi“.

Co jsou pro Vás ty nejdůležitější principy výcviku?

„Pro mě je nejdůležitější to, že dáváme koním možnost být koňmi. Miluji jezdecký sport, miluji trénink s koňmi, ale je pro mě také důležité, že chodí ven, že chodí do výběhu. Chodím s nimi do lesa, kde můžou cválat, jak chtějí. Mohou cválat vodou, jsou prostě… koňmi. Dle mého názoru nebyli koně stvořeni pro ježdění, takže musíme mít neustále na paměti, že bychom jim měli něco vracet, protože moji koni mi dávají všechno. Trénink samozřejmě probíhá na jízdárně, ale možnost vzít je vycválat do lesa, co jim hrdlo ráčí, je pro mě také velmi důležitá.“

Ten, kdo tyto hřebce vybíral, měl rozhodně „oko“…

„Máme opravdu skvělý tým. Rebecca Gutman je šéfovou a rozhodně má dobré oko. Kdykoliv má možnost, je s námi na přehlídkách hřebců. Robert Conredel je šéfem, který je ve stáji každý den, je naším vedoucím. Je na přehlídkách hřebců a hřebce také vybírá.“

Jak je to s přehlídkami hřebců? Ten přehnaný klus za jásotu diváků mi přijde jako nejlepší způsob, jak koně pobláznit…

„Jsou některé hřebčince, co své hřebce předvádí, co to jen jde. My ne. Prostě ne. Na přehlídky se v lednu až březnu snažíme brát maximálně tři hřebce. Ne víc než tři, protože tak se to dá dle mého zvládnout. A snažím se z nich „nevymáčknout“ na přehlídkách vše.“

Tady ve Frankfurtu se mi hrozně líbilo, že jste na konci každé úlohy u každého hřebce zahodila otěž a kůň byl naprosto uvolněný…

„To se dá naučit. Je to hlavně otázka důvěry, nic víc…“

A jak vidíte svou budoucnost?

„To je dobrá otázka. Zkuste mi ji položit zase za pár let.“

Nechcete do reprezentace?

„Tak to je hodně těžká otázka. Každý jezdec chce samozřejmě závodit na nejvyšší úrovni. Reprezentace je velký sen, ale vím, jak je těžké se do ní v Německu dostat. Takže na to tolik nemyslím. Snažím se prostě každý den, měsíc a rok zlepšovat a uvidíme, co přijde…“

„Má cesta je možná trošku jiná. Můj trénink je trošku jiný. Podle mě totiž nic není nemožné, vždy se najde cesta, pokud ji hledáte. A s hřebci zvlášť to čas od času nejde tak, jak byste si přáli, ale když hledáte tu správnou cestu, najdete ji. Možná to jen potrvá déle, než kdybyste na ně tlačili. Mám tu například skvělého Grey Flannella, což je hodně citlivý kůň, k němuž jsem měla dlouho problém najít cestu. Jezdila jsem na něm, ale nebylo tam spojení, pouto. A nedařilo se mi ho najít několik měsíců, možná až rok. Zkoušela jsem všechno, dlouhou otěž, jízdu bez sedla, vyjížďky do lesa. Zkoušela jsem prostě vše. Ale nakonec se nám to podařilo a našli jsme k sobě cestu. Teď už je tu pro mě a společně jsme vyhráli tři hvězdy se 74 %. A to je pro mě ve skutečnosti největší letošní úspěch, protože jsme spolu navzájem bojovali a teď bojujeme společně a dle mého jsme skvělá dvojka.“

Připojené obrázky

Připojené články

23.10. 2009 05:00 Tváře současné drezury: George a Monica Theodorescu

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: