Naše první setkání s dvouletou Anetkou proběhlo koncem března roku 2007. Rodiče za námi přišli, protože jejich dcera byla diagnostikována s tzv. centrálním hypotonickým syndromem a ještě samostatně neseděla, nestála, ani nechodila. Byla schopna se udržet ve vzpřímeném kleku, také zvládla sed na patách a sed s dopomocí. Do té doby maminka s ní pravidelně navštěvovala rehabilitaci a doma cvičila denně Vojtovu metodu.

Anetka na jaře 2007 na Gulliverovi. (foto: Pavel Duchoslav) >

Anetka při prvním setkání s koněm sice nejevila žádné známky strachu, ale téměř s námi nekomunikovala a byla velice fixovaná na maminku. Pohybové schopnosti, které jsme mohli u ní pozorovat, dávaly velkou naději na zdárný průběh terapie, proto jsme se rozhodli začít s hipoterapií 2 týdně. Vybrán byl 7letý anglický plnokrevník Gulliver, jehož pohyb hřbetu je nenáročný na koordinaci a rovnováhu. Ze začátku jsme střídali polohy vleže na bříšku (pasení koníčků) a sed pozadu s oporou o natažené horní končetiny. Polohy byly vybrány s cílem aktivovat vzpřímení trupu a normalizovat (zvýšit) svalové napětí. Sed pozadu zařazujeme většinou u těchto dětí na pár minut, jako motivaci do dalšího vývojového stupně. Terapie probíhaly maximálně 10 minut, víc holčička fyzicky nezvládala. Na závěr vždy následovala dlouhá relaxace vleže na zádech koně, kdy na Anetce byla znát lehká únava, ale také radost z proběhlé terapie.

Anetčin rychlý pokrok nás všechny mile překvapil a již po měsíci byla schopna kvalitního sedu popředu s držením za madla, i když stále jen 10 minut. Zpočátku holčička proplakala celou terapii, protože těžce snáší jakékoliv změny. Za další měsíc již zvládala bez obtíží sed popředu s držením za madla v plné délce terapie 20ti minut a bez pláče, chvílemi se dokonce laškovně usmála na fyzioterapeutku. Postupně jsme zvyšovali tempo a změnili jsme koně s tzv. relaxačním pohybem hřbetu za více dynamického - 5letého anglického plnokrevníka Green Landa.

< Anetka na Tranzitovi na jaře 2009 (foto Pavel Duchoslav)

Poté následovaly letní prázdniny, po kterých se k nám Anetka vrátila. V listopadu 2007 byly patrny další změny k lepšímu, holčička vydržela chvíli stát, začala si broukat první slůvka a o měsíc později udělala první kroky s držením za 1 ruku. Sed se stával jistější, pomalu se začala pouštět rukama při chůzi a hodně se rozmluvila. Terapie probíhaly celý rok až do června 2008. Od začátku dalšího školního roku Anetka přesedlala na ještě náročnějšího koně - anglického plnokrevníka Tranzita, jehož dynamický a energický pohyb hřbetu je velmi náročný na stabilitu, koordinaci a rovnováhu. Jeho pohyb je velmi specifický a vzácný, protože rozhýbá pánev sedícího jezdce jako při chůzi do schodů.

Anetce jsou 4 roky a je na ní vidět radost z každého setkání s námi a koníkem. Při terapiích se směje, potleskává a na závěr se mazlí s koněm. Holčička udělala od počátku veliký pokrok. Začínala na relaxačním koni vleže s oporou o předloktí 10ti minutovou terapií a dnes jezdí bez držení za madla 20 minut na koni s nejnáročnějším pohybem hřbetu. Anetka se hodně rozmluvila, při prvních setkáních téměř nekomunikovala s okolím, dnes se na nás směje, rozumí všemu a domlouvá se s ostatními svou vlastní řečí. Z nejistého sedu se za 2 roky dostala do stoje se samostatnou chůzí, běhá a zvládá i nerovný terén i schody. Terapie si užívá a my se radujeme z každého setkání s ní.

Anetka nyní běhá sama z kopce a do kopce (foto archiv OS Svítání). >

Pokračovaní hipoterapie i dalšího rehabilitačního cvičení má stále smysl. Naším společným cílem je do budoucna ještě více zdokonalit chůzový vzor a vzhledem k dosavadnímu pozitivnímu efektu hipoterapie podpořit Anetčiny verbální schopnosti.

Paní Regina, maminka Anetky: Jak jsme se dostali ke koním? Tak to začalo v čekárně u neurologa v nemocnici, kde byl plakát a ihned nás to oslovilo. Zpočátku jsme měli strach z jízdy, protože do té doby jsme neměli možnost s koňmi přijít do styku. Ale po pár jízdách se vše změnilo a my si jízdu na koních jen užívali. Vlastně už zpočátku jsem si byla jista, že dceři jízda na koni pomůže, věřila jsem tomu, jelikož jsem si přečetla o této metodě z knih. Mé očekávání se splnilo a já mohu jen poděkovat za výbornou práci lidí, kteří se hipoterapii v Liberci věnují. Jsou výborní a vždy velmi vstřícní a milí. Jsme moc rádi, že můžeme provozovat hipoterapii právě ve Svítání.