Koňské Vánoce, na které nikdy nezapomenu (12)

7. 1. 2009 Kateřina Mrázová

V dobách minulých jsem trpívala nutkáním trávit Vánoce co nejintimněji se svým koněm (samozřejmě neúchylnou formou). Znáte to: kochající se jezdec a vycházky plné rolniček a zasněžené romantiky. Ač již bílého koně mám, ze svých požadavků nadržené Popelky jsem notně slevila: zaprvé - bělostný a romantický sníh nahradily různěslizké a nevábně barevné sračky (jejichž odstín se systematicky přenáší i na srst „bílého“ koně), a zadruhé - Vánoce jsou svátky klidu. Co je krásnějšího, než nemuset vystrčit nos? Žádné sračky, žádné stresy, pěkně klid a pohodička.

Šťastné a koňsky veselé...

Jen kdyby tohle chápali i koně. Notabene ti dva šmejdi, kterým kolektivně podřizujeme naše životy. Lavina událostí byla spuštěna již před Vánocemi, a to oddělením obou koní od sebe, do dvou různých zimovišť. Napohled banální záležitost, ne však pro hajtry; ta moje totiž moudře usoudila, že zrovna onen kýžený den je neoptimálnější dobou začít být (konečně) „samostatným“, a že neadekvátně dlouhý půldenní pobyt po boku cizího stáda je již plně dostačující. A vzala roha, protože doma je doma. Proč zdrhat za světla, když může utíkat po tmě? A přes poměrně frekventovanou silnici?
Proč vlastně s koněm po téhle trase zásadně chodím vpravo? Přece aby mohl neosvětlený klusat vlevo, v protisměru. A aby patálií náhodou nebylo málo, valacha kousek před cílem odchytí majitel stáje, který na základě mylné domněnky jeho nález nenahlásí. A tak Vaše zvíře nocuje zhruba 200m od domovského výběhu, aniž by to kdokoliv zainteresovaný tušil.

Není nic úžasnějšího, než nazítří zjistit, že váš kůň je „nikde“. Osmikilometrová procházka po stopě uprchlíka (odmala jsem toužila stopovat jako Indián, tak se mi to „konečně“ vyplnilo) naštěstí skončí happyendem, a zvíře je téhož dne nemilosrdně přestěhováno jinam - ke Klárce (Klárka totiž na celou svou ohradu vidí). Stále si myslíte, že už se nic nemůže přihodit? Omyl. Necelých dvanáct hodin poté šéf stáda tzv. kulečníkovým efektem prohodí právě vašeho koně plotem, a vida, máme novou honičku, tentokrát dle scénáře „Koukla jsem z okna, byli tam. Jdu přebalit malého... a než jsem ho oblékla, tak už mi volali, že koně jsou 4 kilometry odtud...“.
Zde přichází onen moment, kdy se ke slovu dostává jedno z božích přikázání:“Nezabiješ!“

Kromě toho se vaše do té doby klidné spaní zvrhne ve změť snů plných zdrhajících koní ne do okolních měst, ale i do vesmíru. Co třeba pozdrav z Pluta: nechybí vám jeden kůň? Poznávací znamení: bílá (uhm... skoro) barva, oči mimo důlky, vibrující nohy, z toho tři ze čtyř křivé...

Netřeba vysvětlovat, proč se mi pokaždé, když na displeji mobilu uvidím „Klárka“, preventivně zastaví dech a vzápětí tep. A jakmile hovor začíná větou „Promiň“, dostaví se tik oka a Parkinson. Proč se vlastně pronajímatel omlouvá mně? ...Aha, neutekli, ale kůň divně stojí na třech nohách. A to ještě buďme rádi, že kůň má JEN čtyři nohy: představa, jak okulhá třeba na tři z devíti... Brrr. Ale co byste pro své zvíře neudělali: naskáčete v kancelářských věcech do auta a hurá do sraček, ve kterých se brodíte po kolena, v marné snaze odchytit kulhavého chudáčka koníčka (ono totiž upření pohledu na nemocnou nohu koně šíleně bolí). Sláva, nic vážného... Za pár dní bude vše v pořádku.

Vraťme se ke koni, od něhož byl můj odtržen. Ten sice nikam neutekl, ale právě veselým utíkáním doma, tedy ve své ohradě, si přivodil tzv. neviditelné bebí. Neviditelné bebí je druh poranění, na základě kterého pouze odhadujete, jestli noha upadne, a typickým znakem je mylný dojem „hojí se to“. V praxi to vypadá tak, že zvíře přestane kulhat, největší část otoku opadne a teplota nevyskočí: a najednou ejhle, píšťala jako z národního divadla. Vymačkáte dva litry hnisu, divíce se, jak se „to“ dovnitř vešlo. Veterinář se jako vždy nediví ničemu, a vy záhy zjišťujete, že korespondence mezi opatrovateli obou koní probíhá na přeskáčku ve stylu „Co kůň? Dobrý?“, přičemž ta druhá strana vždy odpoví „nikoliv“. Skoro jakoby se herky střídaly: když je jedna v cajku, tak druhá se sebou něco provede. Že by protest? Ticho před bouří? Před Vánocemi?

A máme tu pár hodin před Vánocemi. Na displeji svítí „Klárka“. S ohledem na pozdní noční hodinu zřejmě nepůjde o přání „šťastných a veselých“. Bingo! „Promiň, že Ti kazím Ježíška, ale Fin kulhá, takže ho jdu odlovit, a až se přes bahno dostanu k noze, tak Ti zavolám...“ Můj kůň je totiž po několikanásobné absorpci bláta neprůstřelný, neb z téže hmoty naši předci vyráběli nepálené keramické nádoby.

Doplňuji svůj první odstavec: ku šťastným a koňským veselým stačí klid, pohodička, a žádný vlastní kůň široko daleko. I když vlastně... Teď je s průserem na řadě ten druhý. Ale co pak?:-)

P.S. Věnováno Maňáskovi, s láskou ode všech.
 

Pozn.red.: Příspěvky nejsou redakčně upraveny. Tento příběh se účastní vánoční soutěže Equichannelu 2008 o knihu PhDr. Daniely Dvořákové, CSc. - Kôň a človek v stredoveku.

Podobné články

Trójský kůň není žádným plemenem koní jako například starokladrubský nebo lipický kůň, a přesto ho zná celý svět. Své jméno dostal také po místě…

Pověst o Horymírovi a jeho věrném koni Šemíkovi známe ze školních let. V hodinách literatury, vlastivědy či dějepisu jsme se dozvídali mnoho…