Autorka následující série článků Vlaďka Tučková je studentkou doktorského programu zoologie na Přírodovědecké fakultě JČU. Zajímá se zejména o etologii koňovitých, hlavně zeber a somálských oslů. V rámci své práce se pak zabývá výzkumem pachové komunikace a značkováním pomocí trusu a moči. Měla možnost strávit dvě letní sezóny mezi zebrami a osly v několika českých zoologických zahradách pozorováním tohoto chování a ráda by se alespoň trochu podělila o svoje poznatky nejen o etologii, ale o čeledi koňovitých jako takové. Vedle toho se považuje za obyčejného rekreačního lesojezdce, věčného začátečníka, který si své jezdecké neumění kompenzuje studiem teorie.
Většina koňáků jistě tuší, že kůň domácí není jediným zástupcem čeledi koňovitých (Equidae), ale že ke koňovitým náleží i zebry a osli. Vložím však ruku do ohně za to, že valná část koňařské populace považuje zebry pouze za pruhované koně v pyžamu a osli za méně inteligentní odnož koní s dlouhýma ušima. Nenechte se však mýlit. Stejně jako jiní savci (a nejen savci) vykazují navzdory své zjevné podobnosti velkou variabilitu v chování, sociálním systému a celkovém způsobu života. Mimo to je většina zástupců ve volné přírodě ohrožena vyhynutím a je tak jistě užitečné se blížeji podívat na bratříčky a sestřičky našich koňských miláčků.
Zástupci čeledi koňovitých (Equidae) jsou lichokopytníci (Perissodactyla), stejně jako jejich nejbližší žijící příbuzní nosorožci (Rhinocerotidae) a tapíři (Tapiridae). Společným znakem řádu však není lichý počet prstů (tapíři mají např. na předních nohách prsty čtyři), ale to, že osa končetiny prochází prostředním prstem a celá váha těla tak spočívá, na rozdíl od sudokopytníků, na tomto jediném prstě.
Vězte však, že navzdory neuvěřitelné rozmanitosti a rozšířenosti koně domácího, kterou však má na svědomí pouze člověk, jsou oproti sudokopytníkům lichokopytníci v postatě na ústupu. Sudokopytníci jsou totiž mnohem lépe uzpůsobeni životu na nízkokalorické stravě, kromě toho jsou schopni obývat rozmanitější prostředí. Můžeme je překvapivě najít třeba i ve vodě. Podle nejnovějších molekulárních studií náleží totiž k sudokopytníkům např. i kytovci. Ano, velryby a delfíni jsou vnitřní větví sudokopytníků; jejich nejbližšími žijícími příbuznými jsou pak hroši.
Ale zpět ke koňovitým. Čeleď jako taková čítá pouze jediný rod Equus, k němuž náleží osm druhů. Nicméně toto číslo se dost často mění podle toho, jaký zrovna převažuje názor. Obdobný chaos pak panuje ve fylogenezi koňovitých, tzn. v jejich evoluční historii. Dlouho platil názor, který krásně kopíroval rozšíření jednotlivých dnes žijících druhů. Podle tohoto pohledu se při přechodu Beringovy úžiny ze Severní Ameriky (ano, moderní koňovití mají severoamerický původ, ačkoliv následně tamtéž vyhynuli) se v Asii nejprve odštěpila linie koní, tzn. kůň domácí a jeho tzv. sesterský druh kůň Převalského, poté následovala větev tvořená oslem asijským a jeho bratříčkem kiangem. Poté se koňovití dostali do Afriky, kde se nejprve odštěpil osel africký, který je sesterský zebrám. Zebry pak vytvořily samostatnou tzv. monofyletickou větev (tj. mají jednoho společného předka). Blíže severu Afriky se odštěpila zebra stepní a její sestra zebra Grévyho a na jihu pak zebra horská. Nejnovější pohledy na fylogenezi koňovitých však tento model začaly bořit. Zebry údajně nejsou vůbec monofyletické a pruhování tak vzniklo pravděpodobně několikrát nezávisle na sobě. Všechno pak samozřejmě komplikují i nedávno vyhynulé druhy, jako je např. kvaga, a případně i značné množství poddruhů, které bývají občas povyšovány na samostatné druhy.
Otázka fylogeneze koňovitých je tedy dosud nevyřešená, avšak s rozvojem molekulárních metod se jistě brzy nějakého uceleného pohledu dočkáme. Následující výčet zástupců jednotlivých druhů koňovitých proto neodráží fylogenezi čeledi, ale postupuje spíše od laické veřejnosti méně známých zástupců až po ty relativně „populární".
Jak již bylo řečeno, to, jestli zebry tvoří jednu skupinu mající společného předka, je dosud otázkou, avšak vedle různě „nechutných" shodných morfologických a molekulárních znaků vykazují pro laika na první pohled nápadnou podobnost, spíše až nerozlišitelnost, svým pruhováním. Názory na to, proč jsou zebry vůbec pruhované, se zase, „jak překvapivé", liší.
Na rozdíl od oslů a koní nebyl žádný druh zebry domestikován, ačkoli jisté pokusy byly prováděny (např. baron Rothschild jezdil po Londýně s čtyřspřežím stepních zeber). Jako hlavní důvod pro nedomestikaci zeber je uváděna jejich přílišná plachost. Bizarním důvodem je pak prý jejich lepší periferní vidění, takže se zebry údajně nedají chytit do lasa. Jiní autoři pak tvrdí, že důvody pro nezdomestikování zeber jsou spíše kulturní než biologické.
Zebra Grévyho (Equus grevyi)Nejméně hojným a ohroženým druhem zeber, ve volné přírodě čítajícím pouhých 750 dospělých jedinců, je nejseverněji žijící zebra Grévyho. Obývá suché savany až polopouště Keni a Etiopie. Poznáte ji snadno. Je nejvyšší, má nejdelší uši a nejhustší a nejtenčí pruhování. Na zádech pak má široký úhoří pruh. Na rozdíl od zbylých druhů zeber, jejichž hlasový projev je možno nazvat jako „štěkání", zebra Grévyho spíše hýká podobně jako osel. Svým chováním je oslům (zejména tomu africkému) navíc velice podobná. Hřebci tohoto druhu totiž nebrání harém podobně jako koně, ale naopak brání až několik desítek kilometrů rozlehlá teritoria, na která lákají klisny. Klisny pak vytvářejí naprosto nahodilé skupinky bez stálých vztahů a bez hierarchické struktury. Jedinou dočasně trvalou vazbu tvoří matka a její potomek.
Největší stádo tohoto podle mého názoru nejkrásnějšího a nejzajímavějšího druhu zeber najdete v Zoo ve Dvoře Králové, ale můžete je vidět i v Praze, v Brně či Ostravě.
Zebra horská je naopak nejjižněji se vyskytující druh. Jeho areál sahá od Namibie po Angolu. Podle IUCN je zařazena jako zranitelná, čítá populaci okolo 9000 jedinců. Obývá drsné skalnaté polopouště jihoafrických hor. Prostředí je chudé na pastvu, zebry horské jsou proto velice agresivní a zvyklé bránit každé stéblo trávy do posledního dechu. V zoo musí být dokonce krmeny každá zvlášť, málokdy uvidíte dva jedince žeroucí z jedné hromádky sena. Konflikty jsou na denním pořádku i přes přísnou hierarchickou strukturu. Ta je natolik striktní, že u zeber horských se na rozdíl třeba od koní vůbec nevyskytuje vzájemné čištění a jedinci se k sobě příliš nepřibližují. Přesto se, podobně jako koně, sdružují do klasického harémového uspořádání tvořeného hřebcem a jeho klisnami s hříbaty.
Zebru horskou také rozeznáte snadno. Barva jde více do hněda, pruhy jsou různě široké, nejširší jsou na zádi. Kromě toho má tzv. hrdelní lalok a na ocase z pruhů žebříček. Uši jsou krátké, ale delší než u zebry stepní. Zebru horskou lze rozčlenit na dva poddruhy – zebru Hartmannové (E. z. hartmannae) a zebru kapskou (E. z. zebra). Nicméně podle některých autorů jsou to spíše dva samostatné druhy, i když podle novějších pohledů tento názor nebyl podpořen. Na rozdíl od zebry kapské, která se v zoo prakticky nechová, je zebra Hartmannové v zajetí běžně chována. Najdete jí např. v Zoo ve Dvoře Králové a v Zoo Ústí nad Labem.
Zebra stepní obývající primárně savany je nejhojněji se vyskytující zebrou. Dle IUCN je tento druh málo dotčený, čítá populaci několika set tisíc jedinců, což však nemusí platit o jednotlivých poddruzích. Areál druhu sahá od Súdánu až po Jihoafrickou republiku. Stepní zebra je na rozdíl od předchozích druhů zeber vzhledem i chováním nejvíce podobná koním. Vykazuje harémový typ sociálního uspořádání. Skupina je zpravidla tvořena hřebcem a jeho klisnami s hříbaty. Na rozdíl od zebry horské zde však není hierarchická struktura tolik přísná a jedinci jsou schopni dotyku např. v podobě vzájemného čištění, aniž by se u toho snažili zabít.
Pruhy zebry stepní jsou široké a to na rozdíl od zebry horské nejen na zádi, ale na celém těle. Nemá hrdelní lalok, ani hřbetní pruh, ani žebříček na ocase. Barva je krásně černobílá s výjimkou mladých či naopak starých jedinců, kteří mohou mít pruhy lehce nahnědlé. Laicky řečeno, je to kůň v pyžamu. Pro mnoho obyčejných smrtelníků je rozeznání tohoto druhu však značně komplikováno rozrůzněním do několika poddruhů právě podle charakteru pruhování. To vykazuje tzv. klinální variabilitu, tzn. proměnlivost vzhledu jednoho druhu způsobenou postupnou změnou znaku v řadě sousedních populací uvnitř areálu druhu, která je daná odlišnými podmínkami prostředí. Např. zebra bezhřívá (E. q. borensis), poddruh stepní zebry žijící nejvíce na severu, má nejtmavší pruhy dosahující na končetinách až ke kopytům, a chybějící hřívu. Taktéž severní zebra Böhmova (E. q. boehmi) má obdobný charakter pruhů, ale již má hřívu. Když pak postupujeme až na jih, hříva se jednotlivým poddruhům prodlužuje a pruhování naopak ubývá a objevují se četné mezipruhy. Mezipruhy jsou patrné u zebry Chapmanovy (E. q. chapmanni), které začíná též ubývat pruhování na končetinách. Nejjižnější poddruh, zebra damarská (E. q. antiquorum), pak má nohy téměř čistě bílé. Samostatnou kapitolu pak tvoří nedávno vyhynulá zebra kvaga, donedávna považovaná za samostatný druh. Zdá se však, že i ona je důkazem klinální variability a představovala tak jen nejjižněji se vyskytující poddruh zebry stepní.
Dá se říci, že zebru stepní najdete v každé „lepší" zoo. Nejhojněji je chována zebra Chapmanova.
Za týden si představíme další příbuzné našich koní: osly. Jací vlastně jsou?
Pět, čtyři, tři… a kruciš! Jistě víte, že si parkuroví jezdci odpočítávají cvalové skoky před odskok...
Ochránci přírody začali vykupovat pozemky pro rezervaci zubrů a divokých koní v Doupovských horách v Karlova...
