Přijeli jsme po desáté hodině, v cílové rovince se již představovala první spřežení, tribuny zely prázdnotou a v padocku probíhalo hodnocení klisen českomoravského belgika. Pořadatel jistě nesdílel mé nadšení, že u stánků není fronta a sedím si, kde se mi zamane tak, abych viděla co nejvíce. S poslechem to bylo občas horší, protože piloti stíhaček si pilně nalítávali své hodiny. Páteční program měl být věnovaný dětem a školám, zřejmě však bylo pro většinu kantorů důležitější, aby žáci seděli ve třídě. Ne tak pro mého syna, který se oficielně ulil a dostal se ve světě koní zase kousek za humna.
Motto výstavy 4 země – 1 vášeň oslavilo dvacáté výročí vzniku Visegrádské skupiny a tento kousek nedávné historie prohloubila historie plemen koní. Poslechnout si komentář kolekce koní plemene shagya v podání pana Otto Dlaboly stálo za to a obdivuji jeho nasazení a encyklopedickou znalost rodokmenů i k nim vážících se dějinných souvislostí, kterou v dobrém slova smyslu dštil na prořídlou tribunu.
A když jsme u toho dějepisu, tak ukázky využití moravského teplokrevníka byly standardní, povídání o jeho cestě naší minulostí je zajímavější a je v tom i trocha nostalgie. Vzhledem k tomu, že nám ve stáji loni jeden moravský teplokrevník přibyl, poslouchali jsme a sledovali pozorně.
Tradičně atraktivní a pozitivně ladící bylo vystoupení Anny Reinbergerové „Kůň a pes" a užili jsme si také spřežení fríských koní, nad jejichž tandemy vlály vlajky V4. A náš dojem – fríským koním to v lehké zápřeži sluší prostě víc než v sedle. Kam dál – na kafe, docela slušné slevy v některých stáncích s jezdeckými potřebami nám vyprázdnily peněženku.
Stíhačky nepřehlušily skupinu trubačů na shagya arabech z maďarského hřebčína Bábolna, džigitovka na huculech nepostrádala dynamiku a pozor – pólo s vysvětlováním úderů se mi líbilo víc – docela jsem si oddechla, čekala jsem trochu drsnější vodění koní, ale i přes komplikovanou soustavu řemínků na hlavě byli ovládáni velmi lehce. Spíš jsem měla dojem, jako kdyby předvídali, kam kdy prudce zatočit.
Málem bych zapomněla na emotivní a přitom působivou ukázku činnosti koňské záchranky, rádi jsme přispěli i my. Mohla bych psát ještě dál, ale spíše doporučuji nasednout do nějakého dopravního prostředku a vydat se do Pardubic. Na rozdíl od „halových" výstav je příjemné vidět koně na trávě, ve velkém prostoru. Musím říci, že monotónní šum v halách je oproti závodišti rychleji otupující. A mimochodem – selhal mi fotoaparát, takže nezbývá, než se přesvědčit na vlastní oči, jestli jsem to s chválou nepřeháněla. Víkend bude plný sluníčka a v Pardubicích i pestrého světa koní.
Co všechno vás v sobotu v prostorech dostihového závodiště v Pardubicích čeká, si přečtěte v článku 13. Koně v akci – pozvánka na sobotní program.
EQUICHANNEL.cz vás bude i nadále o výstavě Koně v akci informovat, zítra vám přineseme reportáž přímo z místa dění včetně fotografií a videí.
Nedávný průzkum mezi britskými majiteli koní přinesl docela zajímavé poznatky o praktických obtížích spoj...
Jedním z nejstarších řemesel na vesnici bylo řemeslo kovářské. V Evropě se kováři zabývající se ř...
