Koně a veterináři: Mohou spolu vycházet?

1. 03. 2010 18:00

Obrázky: 1

Autor: The Horse Foto: Dominika Švehlová Rubrika: Etologie koní Zdroj: TheHorse.com Překladatel: Dominika Švehlová Počet přečtení: 7872 Počet komentářů: 4 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

I veterináři by se měli učit, jak využít etologie k jednání se svými pacienty. Ve světě už na tato támata probíhají odborné přednášky. Třeba i u nás někdo najde inspiraci; prospělo by to veterinářům, ale i majitelům a hlavně - vyšetřovaným a léčeným koním.

autor původního textu: Christy West
20. února 2010, článek č. 15855

„Veterináři mají při své práci velkou nevýhodu - téměř vše, co udělají, je pro koně buď bolestivé, nebo ho to vystraší," tak začal Robert Miller, DVM svoji přednášku o psychologii koní a její aplikaci ve veterinární praxi na konferenci American Association of Equine Practitioners, která se konala 5.-9. prosince 2009 v Las Vegas. „Neznamená to však, že neexistuje způsob, jak by mohli veterináři „spolupracovat" s koněm. S trochou trpělivosti, dostatkem času a pochopením koňské přirozenosti - prchat před nebezpečím - mohou veterináři i majitelé snadno své koně „natrénovat", aby při ošetření pracovali s nimi a ne proti nim."

Na začátku přednášky Miller zmínil svá pozorování a metody, díky kterým se z něho stal odborník na chování koní, výcvik a imprinting.

Útěkový reflex koní a jak se mu vyhnout

„Hlavní způsob přežití koně je okamžitý útěk jako reakce na neznámý podnět," vysvětluje Miller. „Ten může být vizuální (zrakový), čichový, taktilní (hmatový), sluchový nebo se jedná o kombinace výše uvedených. Lekavost je častým důvodem, proč se koně zraní nebo ublíží lidem, kteří s nimi manipulují, a je to také důvod, proč se o koních říká, že jsou to hloupá zvířata. Naopak, lekavost koním pomohla přežít v přirozeném, otevřeném prostředí."

veterinární zákrok„Koně jsou bázlivá zvířata a tato bázlivost a lekavost jsou v nich geneticky fixovány, lze je po staletí domestikace modifikovat, ale nikoli eliminovat. Pokud někdo pracuje s nějakým živočišným druhem, musí poznat a akceptovat základní mechanismy chování tohoto druhu v přírodě. Proto: čím méně se kůň leká, když se okolo něho nebo s ním pracuje, tím méně přirozené je jeho chování."

Miller popsal evoluci zacházení s koňmi od tradičního přístupu „jdi rovnou na věc", využívajících různá zařízení a omezující prostředky, až po pomalejší, méně zastrašující způsoby.

„Postupně jsem změnil vše, co jsem dělat, a zpomalil jsem," přiznává se. „Nenosím s sebou celou zásobu různého vybavení. Dívám se na zem, stáhnu se, abych vypadal menší, a projevuji se pasivněji. Pacientovi se představuji tak, že přijdu nejdříve k jeho pleci, pohladím ho po noze a třu ji a čekám, až začne sklánět hlavu. Potom třu kohoutek a krk, a když krk jde dolů, začnu mu třít hlavu. Čekám na příznaky, kterým říkám „spuštění" - kdy se kůň rozhodne, že tu nejsem proto, abych ho snědl. Investuji tak minutu, možná dvě, abych zmírnil jeho strach. Mí klienti mají rádi můj přístup, ale důležitější je, že ho mají rádi i koně."

Tento přístup umožňuje Millerovi začít koně učit, aby akceptovali rutinní veterinární zákroky beze strachu a obrany. „Ten čas, který strávím tímto tréninkem, stojí za to, protože získám do budoucna mnohem lépe spolupracujícího pacienta. Cílem je vytvořit spíš respekt a podřízení, než bolest, která je příčinou strachu a fyzické obrany. Je bezpečnější a do budoucna mnohem výhodnější zabývat se tréninkem koně. Tyto metody určitě podpoří dobré jméno praktického veterináře, než používání různých donucovacích metod, které vypadají krutě, i když nejsou."

Chytání koní

„Pokud nemůžete koně chytnout ve výběhu bez kyblíku s jádrem, pak ho necvičíte, on cvičí vás," poznamenal Miller. „Kdysi jsem chytával koně jako normální lidé. Držel jsem vodítko za zády, jako by ho tahle maximálně všímavá zvířata nemohla vidět. Říkal jsem „hou" a tím koně účinně znecitlivěl na toto slovo. Uklidňoval jsem ho „hodný" a tím chválil za útěk..."

Nyní Miller doporučuje jednak tak, aby koni bylo nepříjemné to, že se nenechá chytnout, a příjemné, když se chytnout nechá. Ukázal několik videozáznamů, aby ilustroval princip, kdy se fyzicky vrhá za koněm a nutí ho se hýbat, když se kůň nechce nechat chytit, a okamžitě se zastavuje, dívá dolů a couvne, když se kůň dívá nebo otočí na něho. Tím se kůň učí, že může odpočívat, když bude věnovat pozornost člověku, který ho chce chytit, ale odmítnutí člověka má za následek další honění. V tuto chvíli je jen kousek k tomu, aby se kůň pohnul k člověku a nechal chytnout.

Tato výcviková lekce trvá jen pár minut a je třeba ji jen párkrát zopakovat, než bude kdykoli snadné koně odchytit. Je jen jedna poznámka: „Koně si spojí to, co se učili, s místem, kde se to učili. Takže budete muset to dělat (chytat koně) na čtyřech, pěti, šesti místech před tím, než si kůň (dané chování) přestane spojovat s určitým místem.

Imprinting

„Kůň je, na rozdíl od mnoha šelem, už při porodu hodně vyvinutý, aby mohl hned utéct před nebezpečím," řekl na přednášce Miller. „U takového živočišného druhu lze hned po narození začít s návykem na dotyky, tzv. imprintingem. Hříbě týden staré už může být naučeno akceptovat mnoho procedur, které se obvykle odkládají až na pozdější období. Například týdenní hříbě by se mělo nechat vodit, uvazovat, naložit do přepravníku, zastavit, otočit, couvnout na povel, dovolit člověku, aby se dotýkal všech částí jeho těla, zvedat nohy na povel a být vůči člověku podřízené. Hříbě, které se tímto způsobem znecitlivuje, si bude pamatovat tyto zkušenosti, i když po tomto prvopočátečním výcviku s ním nebude nikdo celé měsíce manipulovat."

„Provádím to u hříbat už celých 50 let bez nějakých problémů. Musíte se to však naučit dělat správně; jako cokoli jiného, pokud to neděláte správně, nesvádějte vinu na celou metodu. Je to propracovaná, rutinní procedura a doporučuji všem, aby se ji nejdříve naučili a až pak ji použili na hříběti. Pokud uděláte chybu, vytvoříte si trvalé problémy."

Miller popsal několik příkladů koní a jiných zvířat, u kterých takto byl proveden imprinting, s nimiž se pak několik měsíců nemanipulovalo, ale oni si stále pamatovali svůj první výcvik a když bylo potřeba, velmi snadno se s nimi jednalo.

„Pokud své klienty naučíte, aby to dělali správně, budete mít skutečně příjemné pacienty. Veterinární praxe je pak méně nebezpečná, méně stresující, mnohem zábavnější a účinnější."

Připojené obrázky

Připojené články

06.07. 2009 14:00 Aby se kůň nebál spreje

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. gamblerka

    pro veterináře asi nic nového

    11:47 - 02. 03. 2010

    Myslím, že dobrý veterinář takovou přednášku nepotřebuje, protože ví, jak se má s ohledem na etologii koně chovat. Zásadní je přístup majitele – nejde jen o výchovu koní, ale také o to, jak se např. na vakcinaci a odběry krve ve stáji připraví. Pochopitelně nikdo koně nechytá až když přijede veterinář. Hloučky zvědavců ze stáje pryč, postupovat pokud možno od strašpytlů (včas, než se rozkoukají) k veterinárním flegmatikům, zachovat absolutní klid i v případě, že je nutné některého koně více podržet. Někteří veterináři mají správné koňské charisma a opravdu se nějak dokážou převtělit v část inventáře boxu či další sloupek v ohradě, takže kůň ani zákrok neřeší.

  • 2. registrace zrušena

    dotaz

    12:26 - 02. 03. 2010

    The horse is a precocial species in that, like many prey species, the young are fully developed at birth and can run from danger soon afterward...

    ... Kůň je, na rozdíl od mnoha šelem, už při porodu hodně vyvinutý, aby mohl hned utéct před nebezpečím...

    Jenom dotaz. Jedná se o tutéž větu?

  • 3. Katka K.

    Re: dotaz

    15:57 - 02. 03. 2010

    Reaguje na 2.

    Domnivam se, ze smysl odpovida. Zvirata, ktera se rodi plne vyvinuta, se nazyvaji prekocialni (opak je altricialni) a typicky jsou to "koristni zvirata" (=prey species). Predpokladam, ze tento vyraz se prekladatelce nelibil, tak zvolila opak - namisto "stejne jako mnoho dalsich koristnich zvirat" pouzila "narozdil od mnoha selem", protoze selmy jsou zvirata (netusim ale z hlavy zda vyhradne) altricialni.

  • 4. jaja

    poznámky

    18:07 - 02. 03. 2010

    Dostávám se k webu až ted...
    Původní záměr byl víceméně podobný, jak psala Katka, nicméně jsem ke článku ještě "přieditovala" poznámky překladatele, které se koukám neuložily :-( (nebo už jsem neodklikla uložit já....) - jednalo se o poznámky o vývoji mláďat u šelem a "kořisti" (fakt se blbě překládá...), kdy kořist - a to většinou ta, co nežije v doupatech! - má často mláďata po narození dobře vyvinutá pro přípat útěku před predátorem, kdežto šelmy jsou klasickými zástupci zvířat s velmi nevyvinutými mláďaty, neb pro ně není problém si je v "doupěti" vypiplat a ubránit.
    Druhá poznámka se týkala pojmu imprinting, který podle etologů není správný (imprinting je možný u některých ptáků, kdy si nově vylíhlá mláďata vtisknou místo matky do hlavy například svého ošetřovatele a pak ho skutečně považují za matku a "myslí" si, že jsou lidi), kdežto tomu, co se zde ve článku popisuje slovem imprinting, by se správně mělo říkat "handling".

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 4 čtenářů. Celkový počet bodů: 20.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: