Osobní postřehy, názory a dojmy z několika měsíců R+ experimentů

U nás doma máme koně především jako kamarády, potom jako dopravní prostředek a nakonec jako sportovce. Momentálně u nás bydlí dvě kobylky s výkonností S ve vytrvalosti a mnoha kilometry v nohách z vandrů a třetí, nejmladší, která přišla na re-obsednutí a na svou vytrvalostní kariéru se teprve chystá. Za posledních 10 let mi prošlo rukama několik koní a majitelů s různými problémy. Během té doby jsem se poměrně dost posunula od komunikace „vyhrožovací" („když neposlechneš, tak...") ke způsobu odměňovacímu („když poslechneš, tak..."). Naučilo mě tomu nejvíc ze všeho výrazivo naší nejstarší kobylky, která dává přesně najevo, co si myslí - a na vyhrožování nasazuje kobylí výraz („Ještě chvíli mě rozčiluj a nebudu s tebou týden mluvit" - což dodržuje, už jsem párkrát svoje výchovné přešlapy žehlila a stálo to dost mrkví :-D).

V létě 2014 se ke mně začaly dostávat první informace o využití „čisté" pozitivky („pozitivního posilování") u koní. Cca půl roku jsem sbírala informace a zkušenosti a pak jsem se rozhodla, že to stojí za pokus - fungovat s koněm bez nutnosti jakýchkoli korekcí a vyhrožování mě dost lákalo, přestože mi to přišlo poněkud nereálné, především proto, že nemáme k dispozici prakticky žádné zázemí - všechnu práci děláme na otevřeném prostoru a na trávě. Během roku jsme začali experimentovat s klikrem se všemi našimi koňmi - dle očekávání se nejlépe chytla nejstarší, oproti tomu u nejmladší jsem narazila na několik zádrhelů a problémů. Neměla totiž jasno v tom, za co je odměňovaná a měli jsme asi dvě delší pauzy, kdy jsem propadala zoufalství, že to fakt nemá cenu. Nicméně studium a videokonzultace s kamarády (díky!) pomohly a momentálně je z ní největší „šprtka", která v případě silvestrovského ohňostroje přiběhne ke mně, stoupne si do základní pozice a řekne „budeme něco dělat?". Jelikož dobře zná cvik „stojí a čumí", tak ho po ní několikrát chci a pak je půl jedné a petardy pomalu utichají. Ještě loni to naprosto nepřicházelo v úvahu, běhala kolem a nešlo dělat nic jiného, než se modlit (s trochou nadsázky).

K čemu jsem tedy došla ohledně R+ a koní?

Při ježdění je R+ (tedy výcvik prostřednictvím pozitivní motivace) samo o sobě snadno využitelné, pokud jde o pouhou „základní ovladatelnost", tj. přiblížení k bubákovi a dotyk nosem, zastavení, rozejití, přechody. Pokud jde ale o korektní provedení složitějších prvků, většina lidí (alespoň pokud já vím) se přiklání k naučení klasických pomůcek (tedy tlaku) a s jejich pomocí vysvětlují další cviky. Já to považuji za vhodné i proto, že při sezení na koni máme díky fyzickým pomůckám kontrolu nad tím, co kůň dělá, čili jezdec ví, jak se kůň sestavil, aniž by to viděl. Osobně mám v první řadě velmi důkladně proodměňované zastavení na hlasový povel a učím to i ostatní. Považuji to u terénního koně za základ - pokud vím, že vždycky zastavím, mám vyhráno. A naopak, pokud kůň neumí spolehlivě zastavit, považuji za sebevraždu na něj lézt... S tímhle jsem začala už kdysi dávno, chci od koně, aby uměl zastavit na slovo nejen, když jsem vedle něj, ale i když jsem před ním, za ním a na něm. Už nás to několikrát zachránilo od utonutí v bažině, visení na větvi a podobných situací.

Myslím, že pokud koketujete s myšlenkou začít s R+, je dobré si ujasnit, co je vaší motivací. U mě to bylo „chci se to prostě naučit" a přidání drivu v některých cvicích - například couvání, jak ze země, tak ze sedla, nebo slalomování ze země. Odměny používám už mnoho let, takže ta myšlenka mi nebyla zásadně cizí, kombinaci tlaku a odměn považuji za logickou a funkční.

Je zásadní rozdíl, jestli vytasíte klikr na koně v zásadě „hotového", se kterým se znáte a máte domluvená nějaká základní pravidla, nebo na koně, který tyto pravidla nezná - ať už proto, že je úplně syrový, nebo ho někdo stihl např. nevhodným odměňováním pokazit. U koně, který považuje za samozřejmé, že na vás nebude šlapat, kousat a kopat, je to v zásadě snadné. U „nováčka" si musíte dávat mnohem větší pozor, co a kdy klikáte. Zvlášť, pokud se člověk rozhodne (jako já) že když kliká, tak nekoriguje, může se stát, že vytvoří chaos a nebude se cítit komfortně ani on, ani jeho kůň. Je hodně, hodně důležité soustředit se na emoce, protože když kliknete třikrát naštvanému koni, bude považovat naštvání za součást cviku a předvádět ho vždy. Možná i čím dál tím lépe a „radostněji". Pokud vám jde hlavně o to, se to naučit, zvažte trénink nejprve s nějakým menším zvířetem, než je kůň.

Existuje spousta striktních „pozitivkářů" a když se s nimi bavíte, máte tak trochu pocit, že „vše nebo nic", buď pojedete pouze pozitivně, nebo se nemusíte ani pokoušet, ale myslím, že to tak úplně není. I pokud jen začleníte do práce odměny a vylepšíte označení momentu „to je ono a přesně za TOHLE dostáváš odměnu", váš kůň to určitě ocení. Co se týče slovních markerů (označení momentu „teď to děláš dobře, tohle je to, co chci", tedy ekvivalent kliknutí - např. typické „Aaano, hooodný"), je dobré mít v hlavě jasnou představu toho, co chci, aby kůň dělal v danou chvíli (tedy nejen cvik jako celek, ale i mezikroky) - i tím zkrátím čas, který proběhne od vykonání cviku ke schválení z mé strany. Pokud se mi stane, že tápu, klidně si dáme během lekce pauzu, rozmyslím si to a začneme znovu. Je lepší koně nechat pár minut pást, potom znovu nasednout a rozhýbat, než za každou cenu něco násilně vytvářet. Často postup s pauzou zabere i méně času, nemluvě o pohodě obou.

Považuji ještě za důležité zmínit, že R+ je pořád jen metodika. Je potřeba se vzdělávat směrem „jak učit", ale nelze se přestat vzdělávat také ohledně toho „co vlastně učit", protože i s R+ můžete koně snadno naučit chodit se zarolovanou hlavou, prohnutým hřbetem a vlekoucíma se zadníma nohama.

Pozitivka má možná víc společného s dobře dělanou „klasikou" než s moderními způsoby komunikace a cosi-shipování. Právě od klasiků jsem slýchala, že při učení máme vytvořit takové podmínky, aby zvíře v podstatě náhodou udělalo to, co chceme, a pak ho pochválit. To je myšlenka dost opomíjená, dnešní trend je spíš hrocení konfliktů ve jménu budování respektu a jakýsi „boj o pozice", který je ale často zbytečný a uměle vykonstruovaný. Strašně nadužívané je slovo „dominantní", kterým se vysvětluje cokoli, co se nedaří. Ve skutečnosti je dominantních koní minimum a jen mizivé procento bude dominantní vůči člověku. Kůň, který má chodit na lonži na pravou ruku a nechce, snaží se pořád jít na levou, se proti člověku s bičem nepostaví na zadní proto, že je dominantní, ale proto, že ho celý život vodili z levé strany, nebo že člověk není symetrický a chová se na každou stranu jinak, nebo proto, že je sám křivý a pohyb na pravou ruku mu působí nepohodlí nebo až bolest. (více o dominanci zde) Správné řešení tedy není spratkovi vynadat a bičem ho přetáhnout, dokonce ani bezmyšlenkovitě prosazovat, že kůň mě MUSÍ respektovat a tudíž poslechnout, ale zjistit, kde je problém. Tedy jestli kůň umí být voděn z obou stran stejně dobře (kolik lidí umí vodit koně z obou stran stejně dobře?), jestli z obou stran stejně dobře ustupuje zádí a předkem, jestli je schopen se na obě strany stejně ohnout a provést třeba na ruce dovnitř plec... A pak je z mého pohledu člověk oprávněn zkusit to znovu. Jaké překvapení, kůň jde bez problému na kruh na obě ruce... Čímž neříkám, že domlácení koně bičem a tlakem těla nefunguje - leckdy ano (bohužel).

A k slíbenému semináři

Konal se 9. ledna 2016 v areálu Zemědělské fakulty Jihočeské university na katedře zootechnických disciplín. Zájem byl velký a seminář byl plně obsazený. Organizace byla naprosto perfektní, kromě informací jsme byli zásobeni i kávou nebo čajem a báječnými buchtami. Dopoledne jsme střídali teorii s tréninkem slepice a psa, dvou opravdu hodně odlišných živočišných druhů. Bylo zapotřebí začít opakováním, neboť nováčků bylo víc, než se předpokládalo.

Od čtyř kvadrantů operantního podmiňování jsme přešli ke konkrétní ukázce, „jak to všechno funguje" (podnět->chování->bridge->odměna) a jak chování tvořit (odměna->bridge->chování->podnět). (více v předchozích R+ článcích). Zajímavé bylo sledovat rozdílné reakce psa a slepice. U psa jsme viděli rychlou odezvu, zatímco slepice byla trochu nejistá. Nebo jsme spíš byli nejistí my, ohledně slepičího chápání? S každým zvířetem se pracovalo pouze krátce, což je při klikr tréninku nutností - můžeme trénovat jen tak dlouho, dokud má zvíře motivaci a my tedy máme jeho pozornost. U slepice se zdůraznilo, že jakožto pták je orientovaná na zrak, čili je důležité dělat mechanické pohyby a pravděpodobně až později pochopí význam klikru.

Ukázka práce se slepicí byla zvlášť pro mě velmi přínosná, protože už jsem podnikla jeden pokus „naučím se klikat na slepici" a nedopadlo to úplně slavně. Chtěla jsem po ní, aby „prostě vlezla do kurníku", ale brzy jsem to vzdala, protože jsem neviděla absolutně žádný náznak pochopení ze strany kvokavce a navíc jsem fakt nevěděla, jestli to dělám dobře. Tak jsem se vrátila k osvědčené metodě „řeknu psovi, aby zahnal slepice, a do kurníku je kdyžtak došťouchnu". Myslím, že jsem si na začátek vybrala moc těžký cvik a měla málo výdrže, protože bylo vidět, že té je na slepice potřeba opravdu dost. Hodlám to zkusit znovu, hlavně v rámci sebetréninku, protože myslím, že když dokážu udržet zájem slepice, koně nebudou problém.

Byli jsme opakovaně upozorněni, že je potřeba se dívat na situaci pokud možno nezaujatě, že zvíře nemusí sdílet náš pohled. Zatímco my interpretujeme situaci jako „jsem hodný člověk, co ti přinesl spoustu pamlsků, které jsem nakoupil za těžce vydělané peníze, protože tě mám rád", nesmíme zapomínat, že tato verze existuje v naší hlavě, zvíře to může vnímat jako „je zde spousta pamlsků a ten prevít mi brání je sníst".

Zejména u velkých zvířat je z bezpečnostních důvodů potřeba se nenechat unést tím, jak nám to báječně jde a neučit je kraviny. Vždy se musí začít základní manipulací, tj. aby zvíře chápalo, že má stát na místě, uhnout nebo se vzdálit, protože když prase naučíme probíhání tunelem a aport a pak zjistíme, že nás nepustí z ohrady ven, máme problém. Zkrátka je dobré nezapomínat, že zvířata jsou vynalézavá a všechno, co je naučíme, může být (nikoli ve zlé vůli) použito proti nám.

Odpoledne jsme se přesunuli do stájí, kde na nás čekala kráva, prase a koně. Kráva byla dost plachá, jednalo se o netypického jedince - její existence byla podmíněna účastí ve vědeckých experimentech. Začátek byl nutný pozvolný, poměrně rychle se ale „otrkala" a začala nabízet řešení. Bylo potřeba pořád dávat pozor, co se děje, protože stačil rychlejší pohyb a odebrala se do vzdáleného rohu, kde je zvyklá absolvovat odběr bachorových tekutin.
Prase mělo pro výcvik zásadní handicap, klapouchost (sklopení ušních boltců dopředu), což s sebou neslo omezené vidění. Oproti tomu mělo hodně nadšení pro jablka, takže bylo přesným adeptem na práci v chráněném kontaktu (tedy přes ohradu), než by se vyjasnila základní pravidla. Kůň byl velmi vyjevený z množství cizích lidí, navíc se na začátku tvářil hodně podezřívavě ohledně toho, cože to má žrát, takže jsme v první fázi v podstatě provedli jen úplně základní naklikání. Ve druhé fázi kráva evidentně šla za zvukem, který target vydával (jednalo se o kouli na násadě z teleskopického obušku, která při pohybu chrastila). Koně jsme vyměnili za chladnokrevnou kobylku, která se zároveň s následováním targetu učila udržet správnou vzdálenost od člověka při odměňování.

Po návratu do tepla jsme ještě mluvili o kombinaci R- a R+, což je u koní velmi dobře funkční (ostatně stejně jako samotné R-). V souvislosti s tím jsme viděli část videa Alexandry Kurland. Typické využití „pozitivky" je pomocí ní naučit koně přibližovat se nosem strašidlu, ať už se jedná o pneumatiku u cesty nebo o vodu. Jsou i lidé, kteří klikají uvolnění a správnou pozici v nějakém chodu, zde je to nejvíc o přesném označení momentu, nicméně chování je často „vyrobeno" klasicky, a kůň tedy pracuje proto, aby se vyhnul tlaku. Jen částečně „jezdecké" je moje využití povelu „pít" (nejen pro vytrvalostní koně se hodně hodí!). Na nejmladší klisně jsem jednou v terénu dojela k potoku, u kterého nikdy předtím nebyla, jeho šířka byla asi dva metry, druhý břeh nic moc, takže když se začala chystat ke skoku, dost mi zatrnulo. V poslední chvíli jsem zavelela „napij se" a kůň přestal dělat skokana, strčil nos do vody, dvakrát si lokl, otočil se pro ňamku a vodou v klidu prošel.

Míra kombinování je věcí osobních preferencí, já se snažím, abychom měli s koněm vždycky jasno, co děláme. Zařazuji jak lekce „čisté pozitivky", kdy pokud kůň řekne „radši seno", odcházím, tak lekce „tlakové" typu jdeme běhat, nebo dovez mě na kopec, tak i lekce kombinované. U těch se ale obzvlášť snažím chovat se vůči koni korektně a nechtít víc, než na co je kůň připraven.

Podotek na závěr, ještě jedna podstatná informace ze semináře - u koňovideí na youtube jsou často vidět nevhodné emoce. Koně, co myslí jen na pamlsek a jejich člověk je evidentně rozčiluje, nemají daleko k tomu, na něho zaútočit - tak tudy prosím NE. Nezapomeňte, že na internet může kdokoli pověsit cokoli a nemáte záruku kvality, proto na videa koukejte kriticky a nezapomínejte sami myslet namísto slepého přijímání všeho, co se vám řekne!
A paradoxně má smysl brát ke koním nekoňáky - až pak člověk uvidí, kolik podivných fám kolem koní koluje a kolik si jich sami živíme. Ptají se logicky, nezatíženě a někdy vidí i to, co člověk ponořený do problému nevidí, nebo už dávno považuje za samozřejmost (zajímavý článek na toto téma zde). Držím se zásady, že co neumím jednoduše a srozumitelně vysvětlit, to sama sobě předhodím k důkladnému prozkoumání, přehodnocení a konzultacím.

Kudy dál?

• Kombinace „tlak a klikr" - Alexandra Kurland, používá ho i při ježdění: http://www.theclickercentercourse.com/
• Team Connection Training - Shawna Karrasch, Hannah Weston, Rachel Bedingfiel - přeloženo do slovenštiny na: http://www.connectiontraining.eu/sk/