Klaus Balkenhol

admin

Jeho vztah ke koním se zrodil na rodné farmě v německém Westfálsku, kde jezdil na všem, co mělo nohy – dokonce i na koze. Ačkoli se i on měl stát farmářem, rozhodl se ve dvaceti letech pro vstup do policejního sboru, protože situace v zemědělství se nejevila nijak perspektivně. Dalších šest let jezdil na provozních koních v drezúrních stájích v Solingenu. Tento pobyt byl pro jeho život klíčovým momentem: zde poznal svou budoucí ženu Judy, s níž ho od počátku spojovala láska ke koním a k drezúře.

Dodnes o sobě Balkenhol tvrdí, že je z valné části drezúrním samoukem: studoval klasická i moderní pojednání o drezúře a své poznatky následně zkoušel přímo na koni. Prvním koněm, kterého dostal u jízdní policie do výcviku, byl Oleander, s nímž – k velkému pobavení kolegů – při obchůzkách procvičoval prvky z Grand Prix.

Smích však kolegy brzy přešel, protože Klaus Balkenhol slavil na policejních soutěžích nemalé úspěchy. Tyto soutěže zahrnovaly parkúry, military a drezúru. V r. 1979 pak na svém služebním koni Rabauke skončil na CDI-W v Berlíně jako druhý. Dvojice měla u obecenstva takové přijetí a ohlas, že když Rabauke odešel do výslužby, rozhodl se policejní sbor v Dusseldorfu najít za něj přiměřenou náhradu.

Tou náhradou se stal Goldstern, jenž Balkenhola provázel na dvoje Olympijské hry. Goldstern byl jedním z mnoha koní, kteří byli jako nevyhovující chovný materiál nabídnuti policii. Klaus měl právo první volby a zvolil tehdy dvou a půlleté hříbě westfálského chovu pro jeho silnou záď, tři čisté chody a dobrou povahu. Goldstern ovšem nepracoval pouze na drezúře; běžná rutinní práce policejního koně jej neminula: hlídky na pěších zónách a chodnících Dusseldorfu, hlídky při davových shromážděních a při fotbalu si “odkroutil” jako každý jiný kolega. V roce 1988 ale se svým jezdcem vyhrál Evropský policejní šampionát, v roce 1991 následovalo vítězství v jednotlivcích Německa a v družstvech Evropy. Ve stejném roce skončil ve freestylu na Evropské GP jako druhý.

Za skutečný nástup však Balkenhol považuje rok 1992 a olympiádu v Barceloně. Tam tehdy jedenáctiletý Goldstern získal bronz v jednotlivcích a první zlatou medaili družstev. Úspěch se opakoval o čtyři roky později v Atlantě, kde se Goldstern objevil na svém posledním soutěžním vystoupení. Ačkoli publikum hlasitě aplaudovalo a pískotem kritizovalo poznámky rozhodčích, nepodařilo se dvojici podruhé dosáhnout na bronz v jednotlivcích. Útěchou bylo druhé olympijské zlato za soutěž družstev.

Po OH se Klaus Balkenhol ujal své nové role trenéra německého národního drezúrního družstva. Jako trenér působí dnes doma i v cizině. Jeho snad nejúspěšnější žákyní je dvaatřicetiletá Nadine Capellmann-Biffarová, která u něj jezdí už šest let. V roce 1996 byla s Balkenholovým koněm Gracioso náhradnicí v olympijském družstvu; později dopomohla německému družstvu k zisku zlata na evropském šampionátu, kde také vyhrála bronz v jednotlivcích.

Také jeho čtyřnozí svěřenci se jeví úspěšně – jeho dvanáctiletý hannoverský hřebec Garcon byl nedávno prodán do hřebčína poblíž Frankfurtu za blíže neurčenou, ale údajně rekordní částku. V současné době jej jezdí holandská drezúrní jezdkyně Ellen Bontje, s níž se už několikrát prosadil.

Chybí tak vynikajícímu jezdci atmosféra soutěží? Možná, aspoň trochu: “Dokážu si představit, že bych se vrátil zpátky na kolbiště – pokud najdu koně, který bude mít schopnosti na stupeň Grand Prix.” Zatím se však Klaus Balkenhol drží trénování a dělí se o své zkušenosti s jezdci na celém světě. I nadále však zůstává především mimořádně pilným a skromným člověkem: při jedné z jeho hodin přiběhlo na opracoviště nějaké děvče, aby odklidilo hromádku čerstvých “koblížků”. Někdo z přítomných se zasmál a zažertoval něco v tom smyslu, že není nad to být olympijskou hvězdou a mít někoho na takovou práci. Balkenhola taková poznámka vyloženě překvapila: “Ona je dole a já na koni. Až budu já stát dole a ona bude jezdit, půjdu pro vidle já..”

Balkenhol o základech

Cvik dělá kůň, ne jezdec. Pokud je cvik správně, okamžitě pochvalte koně.
S krokem koně toho moc nenaděláte, ale rozhodně uchovejte krok, který má od přírody.
Krk musí být rovný. Jestliže není, ztrácí kůň rovnováhu.

O pomůckách:

Nejtěžší je naučit koně, co po něm vlastně chceme. Jediný jazyk, jehož může jezdec použít, jsou pomůcky: sed, nohy, ruce. Kůň a jezdec musí mluvit stejným jazykem, aby se domluvili.
Pokud musíte pořád používat stejně silné pomůcky, je to jako byste na koně křičeli. Nakonec vás přestane vnímat.
Jako jezdec musíte klást své požadavky vždy stejným způsobem; v tom, co sdělujete svému koni, musíte být velmi přesní.
Kůň musí předbíhat pomůcky – pořád musíte cítit, že je schopen dát vám více, než žádáte.

O pasáži a piaffě:

Bič a ostruhy nepoužívejte přehnaně; kůň vypadne z rovnováhy.
To, jestli začnu napřed s výukou pasáže nebo piaffe, závisí zcela na koni. Pokud se na vyjížďce splaší a přejde do pasáže, použiji náležité pomůcky a takovou výhodu využiji.
Ruce mějte v klidu. Piaffe má provést kůň, ne vaše ruce.
Pokud při patnácti krocích piaffe popojedete o metr, není to taková hrůza jako dřív, ale dostanete jen 7 bodů. Zůstanete-li na místě, budete-li myslet při piaffe na couvání, dostanete i devítku.
Obyčejně se v sedle tak strašně snažíme dotlačit koně k piaffe, že ho vlastně pobízíme dopředu.

O tréninku:

Dejte si pozor, abyste koně nejezdili příliš dlouho za hranici, po niž je schopen pracovat.
Pokud koně nelimitují fyzické schopnosti nebo povaha, měl by hned od počátku projevovat důvěru a ochotu.
Drezúra musí být potěšením pro koně i pro nás. Jen v tomto případě se z ní stává umění.

S laskavým svolením redakce pro web zpracoval Equichannel.cz.