Když slovo umí dát větší ránu než zásah kopytem

admin

Svět kolem koní umí být krásný. Naplňují jej chvíle štěstí a radosti ze zdravě narozeného hříběte, prvního sednutí do sedla obsedanému koni, prvních sportovních úspěchů či první vyjížďky bez pádu. Pro jezdce jsou velkými milníky první zvládnutí pracovního klusu, první cval, první správné projetí rohu na jízdárně, první křížek, kolmák, oxer, první přeskok, první parkur, první úspěšně zajetá drezurní úloha atd. Jezdeckému umění se člověk učí celý život a stejně tak se učí i všemu kolem koní. Žádný učený z nebe nespadl (ač si někteří z nás mohou myslet, že snědli všechnu moudrost světa), a proto nám každý malý pokrok dělá radost a s hrdostí a nadšením se díváme za další překážkou, dalším drezurním cvikem, dalším cílem.

A protože je dnešní svět pevně spojen se sociálními médii, je velmi často to první, co uděláme, pochlubení se světu – ať už je to na Facebooku (asi nejčastěji), Twitteru atd. a samozřejmě doplněné fotografií či videem. A může přijít první rána. Místo očekávaných liků a pochvalných komentářů se totiž mnohdy objeví i kritické hlasy – někdy oprávněné, někdy neoprávněné a někdy zcela zbytečně rýpající. Vzhledem k tomu, jak sociální sítě fungují a faktu, že má člověk mezi „přáteli“ např. na Facebooku více lidí, než by si slovo „přítel“ zasloužili, se pojí také fakt, jak velký dosah mají naše sdělení. Sice lze nastavit ono sdílení pouze mezi „přátele“ nebo širokou veřejnost, ale občas se člověk pochlubí také v různě zaměřených skupinách, kde má naše sdělení dosah opět širší. Členy skupin totiž nejsou jen lidé zařazení mezi naše přátele. A s tím se zvyšuje nebezpečí kritických komentářů.

Často se tak pod fotkou hříbátka, na které je majitel pyšný, nahrnou komentáře typu: je strmé, hlava jako kýbl, co ta záda, no fuj po tomhle otci a jak mohlo někoho napadnout připouštět jeho matku?

Pod fotkou či videem prvního úspěšně překonaného křížku, kolmáku, oxeru či jakékoliv jiné překážky se objeví komentáře typu: jak to jezdec sedí, co ty ruce, chudáček koníček, kterého jezdec tahá za hubu, jak odporný má kůň skokový styl + opět se dostaneme k obligátnímu, jak mohlo někoho napadnout připustit jeho matku, bylo jasné, že z toho vypadne takový průměrný kůň, všichni koně po tomto otci jsou na hlavu a nebo mají ataxii atd. atd. atd.

Pod fotkou plemenného hřebce, kterého někdo nabízí k připouštění, se objeví „milé“ komentáře: co ten otec, co ta matka, co ta barva, co ta KVH, co ta rodina, co vlastně dělá v plemenitbě a rozjede se to optimálně stylem jak byla komise, která mu dala licenci naprosto padlá na hlavu, pravděpodobně hráli na ruku někomu se správným příjmením, protože náš Jeník licenci nedostal a podívejte (ideálně na přiložené fotce), jak je dokonalý. Nebo vyjádření, že naše klisna má v sobě krev olympijských vítězů a stejně by nás nenapadlo dávat jejího potomka do chovu, protože my jsme pokorní atd.

Pod fotkou klisny, kterou chceme v letošním roce připustit, se objeví téměř navlas stejné komentáře jako výše uvedené, doplněné o komentáře k exteriéru, výkonnosti, nulové hodnotě dané klisny atd.

Prostě a jednoduše, ve chvíli, kdy člověk něco zveřejňuje, musí počítat nejen s pozitivními, ale také negativními ohlasy. Je nevyvratitelným faktem, že síla internetu je čím dál větší a za klávesnicí je člověk mnohem statečnější, odvážnější a dovolí si více, než kdyby stál člověku tváří v tvář. A tak se i jedinci, kteří by v jiných situacích mlčeli nebo by je ani nenapadlo něco vyslovit, často přidají a podléhají „stádovému efektu“. S tím je spojena také obliba komentovat rozličné a někdy i to, čemu nerozumíme, a poslední dobou je módní být více kritický, a čím více sarkastický člověk je, tím lépe. Hrdina je to a ještě lépe, odborník!

Ale pozor, ne všechny komentáře výše jsou myšleny zle, často je zkušenější chovatelé a jezdci myslí jako rady a v dobrém. Je třeba tedy zásadně a bez emocí rozlišovat v komentářích, a ač je to někdy velmi těžké, vyhnout se emotivním reakcím na ně, neboť mnohdy jen rozjedou nechtěné. A opravdu se vyskytnou i negativní komentáře kolikrát oprávněné a někdy téměř i logické a nutné! Ne vždy je zveřejněná situace, fotka či video takové, aby si nezasloužilo kritiku a jestliže si ji zaslouží, je správné, pokud se jí dostane – ovšem optimálně v korektní formě, bez zbytečných urážek.

Problém je bohužel ve způsobu komentování – jakmile nastoupí sarkasmus a ironie, je zle. Kolikrát je mnohem lepší poslat zprávu člověku přímo, tedy tak, aby celý svět na Facebooku neviděl naše kritické vyjádření. Je to jednoduché a nestojí to víc námahy než jeden klik navíc, než začneme text psát (např. „nezlobte se, tahle fotka není vhodným příkladem“ nebo „nemáte jinou fotku, tahle Vašemu koni nelichotí“ atd.). Nesmíme zapomínat, že jsou i lidé, které mohou nepříjemné komentáře skutečně srazit na kolena. Unést je je někdy opravdu těžké. A také mohou být lidé, kteří ještě nejsou tak zkušení (ať už v chovu nebo v jezdeckém umění) a nenapadlo je, že toto zveřejnit jim moc nepřidá. Každý někdy začínal. A to, že člověk fotku nasdílel a dobrovolně ji dal všanc, není omluvou pro veřejný lynč. Navíc se dá komentovat slušně bez zbytečného rýpání.

Je ale také pravdou, že občas se člověk ironickým či negativním komentářům nevyhne! Ve chvíli, kdy komise do chovu vybere hřebce, který opravdu nesplňuje dle našeho názoru požadované, reagujeme. Ve chvíli, kdy v drezurní soutěži vyhraje člověk, který si to dle předvedené jízdy nezasloužil – reagujeme; ve chvíli, kdy se dle našeho událo něco špatného – reagujeme. Je to logické a je to také základ fungování sociálních sítí = akce (zveřejnění informace, fotografie či videa) a reakce (komentáře a like).

A teď si všichni položme otázku, kde je ona hranice – co komentovat a co nikoliv? Co je ještě v pořádku a co už je za hranou? Kdy začíná ono hromadné zbytečné komentování toho samého jen proto, abychom ukázali… Co vlastně?

Jaká jsou tedy základní pravidla:

Ve chvíli, kdy něco zveřejňuji, musím počítat s tím, že se mohu dočkat jak kladných, tak i záporných reakcí. Je třeba proto přemýšlet, co vyvěsit na „zeď“ a co nikoliv.
Ve chvíli, kdy zveřejňuji fotografii, pohlédnu na ni kritickým okem (pokud možno nezaujatým) a to stejné učiním i s videem.
Ve chvíli, kdy něco zveřejňuji, uvedu případně i důležité informace jako např. – náš první křížek. Je sice pravděpodobné, že 80 % lidí to přehlédne a stejně si rýpne (je prý prokázáno, že většina lidí se podívá pouze na obrázek či video a psaný text ignoruje), ale věřme, že si to někteří i přečtou.
Přidávejte potřebné informace, nikoliv ty zbytečné a přebytečné, např. u klisny, u níž chcete poradit s výběrem hřebce, to budou informace o klisně – původ, plemenná příslušnost (+ v jaké PK je klisna zapsána), KVH, výkonnost, charakter, jezditelnost + požadavky, které máte na hřebce či představa o hříběti. Vynechte nepodstatné věci.
Pečlivě vybírejte fotografii, aby pokud možno realisticky vystihla daného koně či danou situaci – není nic horšího než nelichotivá fotografie, ta opravdu svádí k nepříjemným komentářům (na druhou stranu lze takové fotografie pořídit mnohem snadněji než ty pěkné, proto také mají fotografové 90 % svých pořízených fotografií za odpad).
Ve chvíli, kdy komentujete něčí příspěvek, zamyslete se nad svými slovy. Slova umí ranit, navíc ta veřejně pronesená mají větší účinek. A ačkoliv lze komentáře odstranit, nepůsobí to dobře, neboť pak si zase nestojíte za svým názorem. Zauvažujte, zda není lepší napsat soukromou zprávu buď s radou nebo tipem, nebo prostě jen suše napište, že tato fotografie koni či jezdci nelichotí a že by bylo lepší zvolit jinou. A obrňte se, protože stejně jako komentující, i druhá strana umí býti nepříjemná.
Pokud jste častým komentátorem, a z valné části zbytečně nepříjemným, věřte, že se to o vás rozšíří. Svět kolem koní je jedna velká drbárna (stačí si na chviličku sednout mezi diváky či se zastavit u jezdců či ošetřovatelů, to budete koukat), ale to je i jiných sportů. Je nutné být proto připraven i na případné osobní setkání na jezdeckých či chovatelských akcích a také na to, že nemusíte patřit mezi oblíbené jedince, sociální média prostě nejsou anonymní… Občas stačí přidat jednoduché „Snad to nebudete brát zle“, „Nemyslím to špatně“, apod.
Jestliže se často povyšujete nad ostatní, pak nečekejte slitování, ani kdybyste byli olympijským vítězem či držitelem Oscara za nejlepší herecký výkon v hlavní roli. U slušného chování se na zásluhy nehledí!
Ve chvíli, kdy budete nabízet koně jako „raritu“ nebo „vzácnost“ na základě barvy, připravte se na peprné reakce. Barva prostě nejezdí. Ne, opravdu ne ani ta zlatá, ani černá, ani puntíky, ani pruhy (jednou určitě přijdou, nebojte). Nejezdí, neskáčou ani nemají lepší charakter – a už vůbec ta barva nesvědčí o ideálních předpokladech pro některou z jezdeckých disciplín.
Pokud jste zkušeným chovatelem a jezdcem a komentujete příspěvky jiných slušně a věcně, nevzdávejte to! Každý takový je cenný a v dnešní době je čím dál těžší se učit od zkušenějších osobně. Každá informace od zkušeného člověka je cenná, a ač se někdy dočkáte nemilých komentářů a reakcí, věřte, že dalším x lidem, kteří asi ani nezareagovali veřejně, jste mohli pomoci!
Když někomu komentujete koně, a že je to někdy potřeba např. v případě žádosti o radu ohledně výběru vhodného hřebce, dělejte to slušně. Vyhněte se rýpavým komentářům, které by mohly druhou stranu zranit. Radíte a rady by neměly ranit. A rad si každý cení, ačkoliv mohou i lehce zabolet.
Co je psáno, to je dáno a v případě internetu pomalu platí „na věky věků“. Věřte, že pokud máte informaci typu JPP (= jedna paní povídala) např. o plemenných hřebcích, můžete způsobit nedozírné škody. Stačí jednou napsat, že potomek toho hřebce měl ataxii a že to má určitě po otci, nebo že potomci onoho hřebce mají špatné RTG či špalky atd. ‒ ponese se to s nimi dále. Jestliže takovou informaci skutečně nemáte ověřenou nebo oprávněně podloženou, nešiřte ji dále. Něco jiného je dozvědět se něco od zainteresovaných či zkušených osob a něco jiného je, když támhle „Růžena z prasečáku povídala…“
Stejné co výše platí i například při doporučování plemenných hřebců. Ruku na srdce – opravdu si myslíte, že jeden plemenný hřebec je vhodný na jakoukoliv klisnu? Skutečně? Bez rozdílu? Tak si tu otázku položte ještě jednou. No vidíte. Takže až se zase objeví dotaz „Jakého hřebce na moji klisnu“, tak se na tu klisnu nejdříve podívejte. Zaměřte se na její původ atd. a pak teprve můžete radit hřebce. Ne, že vyhrknete hřebce, kterého má váš kamarád (Jeník od Pepíka je přece perfektní!), hřebce, po kterém máte koně (jezdím po něm 1 super koníka, takže ostatních 99 potomků je přece určitě skvělých), hřebce, po kterém máte připuštěnou klisnu (vybrala jsem si ho já!), hřebce se správnou barvou. Základní pravidlo zní – vybírá se hřebec pro klisnu, nikoliv klisna pro hřebce!

Život kolem koní není jen plný radosti, jak je uvedeno v úvodním odstavci, ale je také hodně náročný: na čas, na finance, na psychickou i fyzickou odolnost, na štěstí, na zdraví i na lidi, kteří vám v mnoha případech mohou více než pomoci, a to i svým negativním, ale oprávněným názorem. Pokud někdo realisticky zhodnotí vašeho koně či vaše jezdecké umění, může to zabolet, ale je to právě ten stupínek k odrazu výše, k progresu. Jen je nutné tyto informace podávat tak, aby člověk druhého zcela neodradil. A to je občas umění.

Řekli byste to, co občas napíšete do komentářů, tomu druhému také do očí? Ne? Tak proč to píšete?

Jestliže máte koně, ať už hříbě, odstávče, klisnu, plemenného hřebce, sportovního či rekreačního koně, nestyďte se za ně! Stejně jako většina z nás nemá na to být Miss World či zahrát si z fleku Supermana ve slušivém elastickém oblečku, ani mezi koňmi nejsou všichni bezchybní (exteriérově, charakterově) a všichni nemají na to vyhrát zlato na olympijských hrách. Ale všichni jsou skvělí, jsou naši/vaši, všechny je bez rozdílu milujeme. A o tom to přece celé je, takže je vesele foťte, natáčejte a ukazujte ostatním. Buďte pyšní! Ale realističtí 🙂

PS: I autorka tohoto textu má chvíle, kdy se neubrání sarkastickým či ironickým vyjádřením. Na nejmenovaném körungu mi taktéž ve chvíli, kdy byl vybrán hřebec dle komise s výborným pohybem, ujelo nahlas suché „To si dělají srandu? Ten pohyb jako ukázal kde? A hřebčí výraz je kde?“ I já si občas na přehlídce řeknu, že ten či onen kůň se opravdu neměl kvalifikovat, nebo že toho či daného hřebce bych na danou klisnu opravdu nevolila, ale neventiluji to veřejně (pokud se mne na to vysloveně někdo nezeptá, alespoň většinou). Ale i já jsem jen člověk, a i já umím být nepříjemná. Jen se to nesmí přehánět a musí se brát ohledy na ty druhé (i když to člověk musí občas prodýchat). Na druhou stranu, na jakékoliv chovatelské či jezdecké akci každému koni i jezdci zatleskám (pokud zrovna v tu chvíli nemačkám spoušť na foťáku). Je to slušnost, a to i kdyby dvojice shodila všechny překážky na kurzu nebo kůň zrovna není dle mého gusta (zatleskala jsem i onomu hřebci zmíněnému výše). I tak si potlesk zaslouží, přišli a bojovali, snažili se, zkusili to, šli s kůží na trh – a to je víc, než většina kritizujících doma od počítače dělá.