Když se svěří... Katka Mrázová

23. 12. 2016 EQCH redakce Autor fotek: archiv autorky, Marcela Klingorová, Michael Bok

Draace. Opravdu ji musíme představovat? :-) Pisatelka skvělých fejetonů a vtipných příběhů ze života, pravidelná přispěvatelka nejen zde na EQCH. Věříme, že vás stejně jako ostatní její texty potěší a pobaví i její "zpověď".

Jak Katka sama sebe popsala?

Jsem latentně ambiciózní jezdkyně, která momentálně nejezdí! :-)
Jedenkrát měsíčně zavítám do dostihovky, ale to je čistě relax záležitost. První a druhý lot člověka nabije, třetí zabije; bez patřičné fyzičky to následující den bývá dost výživné :-)

V kolika letech jsi vůbec poprvé zauvažovala nad hmotou, zvanou „kůň"?

Dle vyprávění rodičů jít se mnou do ZOO znamenalo nedojít dále než k poníkům vozících děti. A když jsem ve svých cca čtyřech letech místo koně namalovala tatru, byl to významný den!

 Učila tě rodina, oddíl, nebo jsi úplný samorost?

Začínala jsem v oddílech, ale oplácané a neohrabané děti typu já dělaly kariéru víc s vidlemi než v sedle. A pokaždé, když jsem si řekla „a dost, kašlu na to", jsem se dřív nebo později vrátila; ale světe div se, zázrak se nekonal, jezdecké nemehlo jsem byla pořád.

Vlastního koně jsem si koupila již jako samorost, a protože jsem si samozřejmě pořídila tříletého, snažím se tyto své začátky v paměti spíš potlačit. Probíhalo to přesně dle režie „Jak to nemá vypadat":-)))

Jsou koně tvou zálibou, nebo už profesí?

Přes deset let jsem hlásala, že profese u koní nikdy, aby se z hobby nestala „jenom práce". Nicméně osud mě zavál do pozice ošetřovatelky a propadla jsem tomu. Žila jsem tím, dýchala jsem pro tu práci a stýská se mi, byť bych za pohodlí kanceláře už neměnila.

Jaký typ koní máš nejraději a proč?

Příjemně temperamentní, menšího vzrůstu. Prostě žihadla schopná odpálit z nuly na sto. Upřednostňuji plnokrevníky (anglické i arabské) a mám bílou nemoc, i když více než barva u koně rozhoduje tvar hlavy. Koně s „kýblem" mě nerajcují, kůň se musí umět tvářit:-)

 Popiš nám svůj „koňský park".

První kůň byl drobeček vážící 700 kg, ale z A1/2 matky. Kámoš do nepohody a obrovská osobnost, takže mi pomohl pochopit, že malý a hbitý kůň mi sedí víc. A když se v mém životě ocitl bílej A1/2 a převrátil mi existenci naprosto naruby, bylo mi jasné, že po čtvrtině a polovině musí přijít na řadu stoprocentní anglický plnokrevník. Ale abych to neměla fádní, z plňase mi patří jen část, takže momentálně koňský-vozový park činí jeden a půl koně vlastních, jeden v mé pěstounské péči a spousta oblíbenců ve Váňově:-)

Na co své koně máš a co s nimi děláš?

Okolí mě vždy cíleně vedlo k pochopení, že na tohle (ať už to bylo cokoliv) nemám. Vlastně bych měla mít dohled i na oprášení futer ve stáji. Akorát že já si moudře poradit nenechávám, a když udělám přesně pravý opak (naposledy zmíněný nákup ex-dostihového koně), je z toho pokaždé poprask, kterým se nakazí i lidé nekoňští. A ti mívají o můj osud největší starost. Prý jestli vím, že ten kůň bude potřebovat sedlo a že na něm přece nemůžu jezdit, když je dostihovej. Coby občan maloměsta jsem z několika zdrojů opředena různými mýty, a cokoliv se podaří, ať už mně nebo mým svěřencům, je tím pádem dílem šikovného koně/náhody/mizerných soupeřů/slepého rozhodčího. Takže koně mám, abych s nimi mohla bořit mýty, doslova a do písmene!:-)))

Pravdou však je, že před deseti lety by mě ve snu nenapadlo, že budu závodit. Mé srdce patří dostihům a prvního koně jsem si koupila čistě kvůli vycházkám do lesa, kdy vrcholem umu byl přežitý Hubert. Lákaly mě pouze distanční dostihy a s příchodem bílého A1/2 to vypadalo, že vytrvalost klapne, jenomže ten kůň jako na potvoru zatraceně dobře skákal.

 A tak jsem se shodou všech absurdit já, zarytý odpůrce skákání, který by si radši nechal uříznout ruku, než musel skočit křížek, ocitla na parkurových kolbištích. A vyzkoušeli jsme si s bílým i všestrannost, díky které jsem ochutnala i drezuru. A tak jsem po mnoha letech zjistila, že drezura, na kterou nemám vhodného koně (natož hlubší dovednosti), je mi jezdecky nejbližší. Divácky mě uchvátila disciplína „WE", ale zůstávám nohama na zemi a doufám, že čerstvě pořízený plnokrevník půjde v military šlépějích. Pokud bude chodit drezury lépe než bílej (což bude zcela určitě :)) a parkury a cross aspoň z poloviny tak dobře jako bílej, budu naprosto blažená, nezávisle na stupni obtížnosti. Problém nastane, pokud ten kůň bude fakt dobrej, protože dobrý kůň v jezdci zažehává všelijaké nápady, a já výzvám tohoto charakteru těžko odolávám :-)

Samozřejmě pokud nic z toho neklapne, svět se nezboří. Rezavého jsem si vyhlédla v dostihovce už v únoru, nějak mi padl do oka a strašně moc jsem si přála, aby byl můj, a kamarádka že prý by do toho ráda šla se mnou. Mám mnoho důvodů věřit intuici, protože když se začátkem září probudíte a řeknete si „konec sezóny ještě není, ale za zeptání nic nedáme" a obratem přijde odpověď „odvezte si ho klidně zítra", je to jasné znamení. Ten kůň je neskutečně senzitivní, a jestli ho k nám Bůh poslal jen proto, aby nám dělal kašpárka a my čurali smíchy, pak je všechno v naprostém pořádku.

Kdo nebo co tě inspiruje v práci s koňmi? Máš nějaký vzor?

Z drezurní elity rozhodně holky Rosické (Jana s Kačkou) a Adéla Neumannová. Pilířem pochopení symbiózy mezi člověkem a koněm mi byly články Karola Hollého a prakticky se nebráním žádné metodě - pokud neubližuje koni. Je tisíc možných způsobů, jak koni požadavek přednést, a žádný z nich není ten jediný správný. Důležité je, aby na konci práce nestál zlomený či vyhořelý kůň/jezdec. Letos si moje malé jezdkyně za odměnu vybraly lekci se Zuzkou Prokopovou a přínosné (a především motivující) to bylo pro nás všechny.

Ale největší inspirací je mi moje virtuální manželka Lída Slavíková. Neznám člověka, který se umí takhle rvát se životem a který je vzorem prakticky ve všem, co se koní týká. Člověk nemusí vyhrát Hamburské Derby, aby byl Někdo! :-)

Jakou roli v tvém životě s koňmi hraje EQUICHANNEL? :-)

Významnou. Užitečné rady a informace jsem čerpala především z něho, v prvních letech koňaření byl pro mě naprosto zásadním zdrojem, protože mě nasměroval. A hlavně mě seznámil s důležitými lidmi, kteří mi - naštěstí - pravidelně otevírali oči:-)

Kam až jsi to s koňmi „dotáhla"?

Naprosto nepochopitelným sledem událostí došlo před lety k situaci, kdy jsem se ocitla na dvanáctém místě oblastního skokového žebříčku „TOP TEN". A to jsem ke sbírání bodů měla pouze jednoho koně a nula trenérů (samorost). Prostě to nějak vyplynulo, byť to nebylo ani trošku logické :-)

 Když jsem s bílým skládala zkoušky ZZVJ, byla jsem o patnáct a více let starší než ostatní adepti. Drezuru jsem trénovala na zmrzlé louce mezi písmeny zapíchnutými v krtincích a první dvojskok jsem okusila až na zkouškách. Vnitřní nutkání překonat fobii ze skákání bylo silnější než sebezáchova, ale závodní začátky byly krušné, protože můj milovaný „příjemně temperamentní" kůň mi každou chybu dal výstavně sežrat. Ono se snadno řekne „dobrý skokan", ale „dobrý skokan" umí v rámci skákání vymyslet neuvěřitelné kreace právě proto, že si to může dovolit. A zatímco doma se pan skokan k tréninku staví velmi laxně (nebaví, nuda), v parkurech předváděl turbo a první roky mě vozil jak špinavé prádlo. A to je přesně ten případ, kdy člověk vypadá jako pitomec, protože koně všichni znají z tréninku jako líného osla, na kterém hrkají dětičky, a na takovém oslu by přece vyhrál každý, že ano.

Máš nějaký svůj osobní nebo profesionální „koňský zlozvyk"? A jak s ním bojuješ?

Ani ne tak zlozvyk, jako spíš úchylku, a to jsou věci na koně. Bazary na Facebooku by měly být zákonem zakázané. A i když jsem přikoupila půlku dostiháka, pořád nepoměr silně bije do očí, a nejstrašnější položkou jsou uzdečky. Nechtějte vědět, kolik já mám uzdeček. A podsedlových deček. Asi se mi to v technické místnosti líhne, nebo co, protože když dvě prodám, přibydou čtyři...

Co považuješ za největší překážku v soužití lidí s koňmi?

Neochotu hledat chyby jinde než u koně a netrpělivost. Problémy většinou pramení z banality, přehlížené, opomíjené (v lepším případě) anebo potlačované silou. Pro mě je příjemnější pohled na „problematického" koně, který se postupně zlepšuje (byť vymetá poslední místa a nikdy nic nevyhraje), než na vítězné tažení zvířete, které práci bere celostně jako trest. A je naprosto fuk, o jaký typ práce se jedná. Člověka přece nemůže těšit, když splnění požadavku z koně „vymlátí".

 Pro mě je prioritou spokojený kůň, a když už musí vykonávat činnosti, které ho viditelně netěší, snažím se mu je ze všech sil zpříjemnit, motivovat ho. Nejhorší pro koně bývají nedomyšlená jednání lidí, a jelikož koně nemluví, mají s popisem pocitů směrem k lidem problém. Někteří koně úděl přijmou bez pohnutí ucha, přestože bolaví jsou, a jiní názor dají najevo ostřeji, díky čemuž jsou rozděleni na „hodnej" a „hajzl" a jede se dál. Beze snahy odhalit příčinu.

Netrpělivost je samostatnou kapitolou. Lidé chtějí všechno ideálně ihned, bez ohledu na konkrétního koně/jezdce. Ano, dotáhnout požadavek do vítězného konce je žádoucí, ale pokud se výsledek nedostavuje, je potřeba se vrátit o krok zpátky nebo najít jiný postup. Není ostudou seskočit a dodat koni odvahu ze země, není ostudou říci „mám strach, radši až příště". Raději si „problém" vycupitám stylem „každý den o centimetr blíž", než abych vytáhla bič a v louži, která žere nohy, poté stál psychicky vyřízený kůň, který zážitek vstřebá formou „louže = budu hodně bit a pak za to pochválen". Všechno má svůj čas, a pokud jsou jezdci/trenéři/majitelé netrpěliví či neochotní na požadavcích slevit, nadělají tím většinou víc škody než užitku. Kůň je od přírody naprogramován, aby negativní postřehy vstřebal hlouběji než ty pozitivní, a každý lidský exces je naprosto zbytečnou částečkou puzzle, která může vygradovat do celostního vzájemného „nepochopení".

Není potřeba být zaříkávač: stačí jen používat zdravý rozum. Typickým příkladem vzájemného nepochopení jsou exdostihoví koně, kteří mívají nálepku „vypatlaní", z čehož automaticky pramení „dostihy jsou týrání". Přitom realita je naprosto jiná: dostihový kůň byl celý život pod sedlem učen pracovat buď v klidu anebo přepnout a utíkat na plné kule. Byl naučený se „hecovat", protože pokud má vyvinout vysokou rychlost a srdce a plíce mají tuto zátěž utáhnout bez poškození organismu, je potřeba napumpovat do oběhu hormony vyvolávající stres. A najednou bác, kůň se ocitne mimo dostihový trénink, „hecování" se stává nežádoucím a problém je na světě. Málokdo se pozastaví nad faktem, že exdostihový kůň je v podstatě remonta, která nic jiného než reagovat na stresové situace utíkáním neumí. Stres do života koně neodmyslitelně patří (igelitové pytlíky vlající ve větru by mohly dlouze vyprávět :)) a záleží čistě na člověku, jaký způsob regulace koňova stresu zvolí: jenomže tato „převýchova" vyžaduje čas a pochopení. A toho se každému exdostihákovi nedostává, kůň vyfasuje škatulku „magor" a špína se hází na dostihy, přestože v dostihovém tréninku to zvíře fungovalo normálně. Přitom většina dostiháků má pracovní náplň o dost záživnější než sporťáci, dostihů si v roce odběhne pár a zbytek času pod sedlem tráví v lesích a na loukách.

 Jakou nejlepší věc ses od koní naučila?

Žrát granule Schaumann. Jsou výborné jak suché, tak i s mlíkem :-)))

Co je pro tebe v jezdeckém umění nejtěžší?

Donutit se jít jezdit :-)

Závodit mě baví nesmírně, o tom žádná. S bílým jsme kromě klasiky (parkur, drezura) z hecu absolvovali vytrvalost i pár westernových disciplín a největší euforie přicházela na dráze v dostihovce. Ale sebrat se a jít trénovat je očistec, pokud člověk jezdí sám. Naštěstí mám u koní holčičky, kterým se snažím vštípit základy, a ty jako eliminátor prokrastinace fungují perfektně :-)

Ale abych korektně zodpověděla otázku: u mě skákání. Nepřišla jsem mu na chuť. Ale ten pocit, když se s vámi kůň řítí kurzem crossu a fungujete jako celek, ten je prostě k nezaplacení, toho se nevzdám :-)

Jaké knihy nebo filmy s koňmi bys našim čtenářům doporučila a proč?

Moje knihovna je dostihová, stejně jako filmotéka.

Z filmů si dovolím vyzdvihnout nesmrtelného Phar Lapa, těsně za ním cválá další legenda - Seabiscuit. Nicméně do kolen mě naprosto nejvíc dostal parkurový Jappeloup, ten film je tak nádherně lidsky zpracovaný, že mě neomrzí.

 Vyhlásit top trojku knížek si netroufnu, ale první mě napadla „Koně formule A1/1", sestavená z fotografií a reálných příběhů z dostihového prostředí. Po jednom z koňských hrdinů jsem si pojmenovala bílého (jsou si v mnoha ohledech velmi podobní), a když už tedy Fin, tak Fin se vším všudy. A tak má můj bílej všude finské vlajky, já finský mobil, při MS v hokeji se fandí Finům a pijeme finskou vodku. A jala jsem se po původním Finovi z knížky pátrat, abych zjistila, jak doopravdy vypadal, což jsem neměla dělat, protože vyšlo najevo, že onen původní Fin se ve skutečnosti jmenoval Nor. Naprosto mi to zbořilo auru :-)

Co ti koně dali? Co vzali?

Dali mi víc, než o čem jsem coby dítko snila, i když tu Velkou pardubickou už nejspíš nevyhraju. Tím, že se o své stádo starám denně, nejsem tlustá věčně sedící u počítače osoba a trávím mnoho času v přírodě, kam bych se normálně jít nedonutila.

A co mi koně vzali? Jeden zub a dva nehty. A snad to tak už zůstane:-)

Podobné články

Slovenská vytrvalostní jezdkyně Dominika Malíková Kleinová suverénně zvítězila v žebříčku FEI pro rok 2023. Jaká byla její cesta na vytrvalostní…

Dostihy jezdí jedenáctou sezonu, přičemž prvních osm let absolvovala vždy jen pár startů za rok. Poté, co však před třemi lety nastoupila k trenéru…