Kde anglické lišky dávají dobrou noc

31. 5. 2012 Monika Brucknerová Autor fotek: archiv autorky

Poslední zastávka při mém cestování po Británii skončila spokojeným oddechnutím v malých a od civilizace naprosto odříznutých stájích věhlasného trenéra pana Alana Kinga, Barbury castle stables poblíž Swindonu... Vychutnejte si poslední díl povídání Moniky Brucknerové!

Stáje věhlasného trenéra pana Alana Kinga: alankingracing.co.uk.

Ještě jsem stihla navštívit stáje ve Skotsku (poblíž města Newcastle Upon Tyne) ve svém volnu a zajezdit si po skotských kopcích. Byla jsem v šoku, v jakých podmínkách jsou trenéři ve Skotsku schopni chovat koně - například zbudovat maštal v bývalé vojenské nemocnici:-) V Newcastlu je nádherný most, který se překlápí, pokud potřebuje projet loď, je to významná technická památka, v noci krásně osvětlená;-) Vypadá jako obrovská harfa.

Pobyt u pana Kinga byl pro mne nejpříjemnější a nejpohodovější, už jsem byla dobře „vycvičena" díky předchozím zkušenostem... Peníze logicky menší a práce náročnější, než v Newmarketu, ale vše vyvážené perfektním přístupem všech okolo bez zbytečné řevnivosti a závisti. A zase můj typický nástup do práce - přes známost, tentokrát kamaráda, kterého jsem potkala v Británii na dostizích. Všiml si mne, když jsem česky spílala neposlušnému koni při vodění před dostihem ve stájích;-) Nastupovala jsem po absolvování rovinové sezóny v Newmarketu, teprve v této stáji jsem si uvědomila, jaká to je vizitka - jezdit v Newmarketu. Ve stájích mě respektovali všichni, včetně trenéra, headladů a jezdců. Příjemný pocit, bezesporu.

skokový styl některých dostihových koníStáje pana Kinga měly dva yardy - horní a dolní, vzdálené od sebe lehce přes míli. Dolní yard většinou koně překážkoví a horní yard koně převážně rovinoví. Odpovídalo to i rozložení tréninkových drah - na dolním yardu byla „škola" - ohrazený prostor, kde se překážkáři učili skákat a dlouhý gallop. Na horním yardu byly tři gallopy - jeden na „allweather" - tedy umělý povrch do prudkého kopce, a dva na trávě - jeden do stejného kopce, druhý více po rovině a delší. V případě potřeby koně přecházeli mezi yardy a trénovali na sousedním yardu. Musím říct, že to byl pan trenér - jeho překážkáři byli perfektně a pečlivě připravováni na steeplové dostihy, opravdu je školil a koně se „zaskakovali". V roce, kdy jsem pro něj jezdila, aspiroval na šampiona překážkových trenérů, zaslouženě. V Británii není až tak běžné překážkové koně zaskakovat a učit skákat. Někteří trenéři vytáhnou koně z rovinových dostihů a pošlou ho do lehčího steeplu bez předchozí přípravy. Až v momentě, kdy to nejde, uchylují se ke skákání i v tréninku, osobní zkušenost bohužel. Možná i kvůli tomu jsem si u prvního trenéra z jednoho dostihu přivezla jen ohlávku a uplakané oči, kůň si srazil v překážkovém dostihu vaz, v dostihu skákal poprvé v životě...

A jak se to už pro mne stalo standardem, přes všechny zkušenosti mé úvodní ježdění neoslnilo;-) Začala jsem na překážkových koních, kteří po letním odpočinku začínali přípravu na překážkovou zimní sezónu. Takže silní koně ve stylu časované bomby. Kůň pode mnou šílel a pokoušel se to zabalit, měla jsem plné ruce práce ho vůbec v terénu zvládnout. Po této ukázce proběhla přede mnou porada velení, co se mnou. Buď přiberu (měla jsem váhu na dvouleté rovinové koně), abych měla aspoň požadovaných 65 kg na překážkáře, nebo mě přeřadí. Naštěstí mě přeřadili - šla jsem k rovinářům. Usoudili, že jsem moc lehká a slabá na ta nadupaná monstra. Jak snadno lze změnit život k lepšímu!

V Británii se od jara do podzimu běhají rovinové dostihy, na začátku podzimu začíná sezona překážkářům, která trvá až do jara. Dostihy se tedy konají celoročně. Koně odpočívají různě - někteří trenéři je po sezoně nechají týden chodit v kolotoči, pak je vypustí pod dekami na pastviny, koně nejsou po celou dobu odpočinku ve stáji. Před začátkem další sezony je ve výběhu uloví, koně pak týden vyvádí v kolotočích při krokování, poté začnou vyklusávat pod jezdci. Jiní trenéři nechají koně stát celou pauzu v boxu, koně chodí pouze do kolotoče, maximálně na chvíli vyřádit např. do haly... Sednout si na odpočinutého koně je někdy opravdu o život, často se to řeší sedací, kdy je koni na úvodních pár jezdeckých lekcí aplikováno sedativum do žíly. Několikrát jsem takového koně jezdila a přemýšlela, jestli není lepší ho jezdit bez přispání, protože mnoho přispaných koních stejně vyvádělo, ale ztráceli rovnováhu a člověk netušil, jak jsou na tom s reakcemi, bylo to stresující.

Práce v této stáji se nijak nelišila od dalších stájí, opět se stájí na začátku sezony prohnal svrab, kdy koně nastupující do tréninku (hlavně mladí koně) jsou oslabeni a stávají se snadnou kořistí pro herpes. Naštěstí jsou vždy okamžitě zavedena přísná karanténní pravidla a herpes během dvou týdnů zmizí stejně rychle, jak se objevil. Vím, že Britové očkují proti svrabu, ale netuším - vypukl sezónně v každé stáji.

ve stájích nečekejte luxusTyto stáje měly jednu zvláštnost - podestýlali jsme koně penězi. Doslovně:-) Koně byli podestýláni papírem - drobnými kousky recyklovaného papíru, který byl původně britskými bankovkami. Pokud byly kousíčky modré, jednalo se o dvacetilibrovky. Červené byly původně nejvyššími bankovkami - padesátilibrovkami. Koně, které jsem ošetřovala, tak jsem zásadně stlala na červenou podestýlku ;-) Papír se přivážel ve velkých žocích. Papír jsem ale moc oblíbený neměla - nesál, podél všech boxů byla stružka na odvádění moči, která se proplachovala hadicí. A lepil se na mokrou podlahu a stěny boxů. Měl jednu výhodu - nesléhával se, byl pořád krásně nadýchaný. Neměl tendence plesnivět, ale dokázal zatuchnout, museli jsme každé ráno obrátit celý box vzhůru nohama, aby se podestýlka prokypřila a promíchala. Papír neprášil a koně ho nežrali. I když to také nebylo vždy pravda. Boxy, kde byli koně ustájeni v průběhu dostihů, byly často nastlány proužky novinového papíru. Měla jsem pár koní, kterým jsem po příjezdu na dostihy musela pečlivě odstranit veškerou podestýlku až na beton, protože se po příjezdu hladově na ni vrhli a začali do sebe soukat novinový papír!

Jezdci v této stáji ráno před ježděním a odpoledne kydali své koně, které měli přidělené, 4 až 5 zvířat. Koně neměli napáječky - pouze kýble, které bylo nutné mýt a vodu koním nosit. Trenér a headlad vyžadovali, abychom je upozorňovali, pokud kůň nedopil. Podestýlka se nepříjemně lepila na nářadí, ale časem si člověk zvykl. Další specifika této stáje byla absence koleček. Každý měl svou plachtu (kterou si žárlivě střežil), při kydání ji rozložil před boxem a vrstvil vykydaný materiál, co plachta (a člověk) unesl. Přehodit na záda a pomalu odnést na valník, vysypat. Bylo to odporné a fyzicky náročné. Pokud si to člověk neohlídal a plachtu položil do mokrého, byl během kydání celý olepený papírem (a hnojem). Plachty někdy byly opravdu těžké (když je člověk líný jít dvakrát), takže často za urputného hekání jsem ji táhla stájí po zemi a doufala, že si toho všimne silný princ a odnese ji za mě na valník:-), tato strategie byla velmi často úspěšná. Nicméně po luxusu krásných, velkých a zároveň lehkých koleček z Newmarketu to byl pro mne návrat do středověku...

V každé stáji člověk dostává sadu základního vybavení - svou uzdečku, své sedlo, podsedlové dečky, čistění, ohlávku a vodítko, popřípadě plachtu. Výměnné froté dečky a obaly na podbřišníky vždy po jednom použití na koni odkládá a bere si na dalšího koně čisté. Vše je nutné střežit jako oko v hlavně, některé věci (čistění, ohlávka a vodítko) je lepší nosit si domů a ještě označit - kovovým štítkem s číslem. Mohlo by se stát, že se věci záhadně ztratí a nikdy je původní majitel nenalezne. Nedbalost ostatních ovšem skýtá skvělou možnost, jak své nehezké vodítko vyměnit za jiné, hezčí. Pak záleží na postavení toho, kdo se lepší věci zmocnil, pokud se vše provalí. Výše postavení nemusí tuto věc vracet.

I v této stáji jsme měli ubytování - hned vedle stájí. Zcela nové roubené domky ze dřeva, moc hezky se v nich bydlelo za pakatel - když si člověk porovná ceny ubytování v Británii. Ale opravdu jsme byli zcela mimo civilizaci - k nejbližšímu obchodu minimálně 5 mil.

Ve stájích pana Kinga jsem si plně užívala poměrně výjimečné pozice - trenér mi poměrně brzy (druhý den) svěřil nejlepší rovinovou kobylku na mém yardu - vyhrávala na úrovni listed a group... A překvapivě mi ji ponechal po celou dobu mého působení, což je dost výjimečná situace - koně na ježdění se často střídají, aspoň v Newmarketu jsem měla každý den 4 jiné koně na ježdění...

Před dostihem s JabarrouVytížení jezdce v práci má svá pravidla, je přesně dáno, kolik koní může jezdec denně maximálně jezdit (4 koně, další navíc pouze se souhlasem jezdce a za příplatek, pokud si pamatuji dobře:-)), jaký musí mít minimální plat, pracovní volno a další zašiťuje tato organizace: www.naoss.co.uk. Já se to dozvěděla až v Newmarketu a díky tomu jsem zpětně zjistila, že můj předchozí zaměstnavatel ani jeden z parametrů nedodržoval. Zároveň trenér musí každého jezdce přihlásit, odvíjí se od toho poplatky. Někteří venkovští trenéři toto nedodržují a při případných kontrolách jezdcům dávají volno, aby se nevyskytovali ve stájích při kontrole. Jsou za to vysoké pokuty, ale děje se to stále...

Nechal mě jezdit rychlé práce na trávě, dokonce i den před významným dostihem jsem ji v tréninku měla já. Žokej se mě před dostihem ptal, jak poslední dobou pracovala, trenér se mě chodil ptát, jaký z ní mám pocit. Učila jsem se jezdit hlava - hlava, pouštět nebo naopak nepouštět koně před jeho tréninkového soupeře. V Newmarketu se tato speciální příprava často přenechává profi žokejům - trenéři si je zvou a platí i na běžné ježdění... Vrchol blaha bylo, když kobyla svůj velký dostih vyhrála - ale já jsem jí věřila. Byla to „mašina", profesionálka, v práci fantastická. Stačilo ji jen rukama postrčit a ona svého stájového kolegu hravě přetáhla o pár délek. A nedávali se k ní do tréninku úplně slabí koně... Zároveň byla velmi vyrovnaná, vychovaná, opravdová dáma. Měla mou úctu. Možná trošku nervózní ve stáji při sedlání, ale to bylo omluvitelné, těšila se do práce.

Zároveň jsem v téhle stáji (směsice Čechů, sem tam Němec a Francouz) měla výsostné postavení díky znalosti angličtiny. Za dobu strávenou v Británii jsem získala slušnou slovní zásobu okolo koní, takže jsem na našem yardu byla nekorunovaným králem - headlad a trenér komunikovali především se mnou, ostatním jsem dělala tlumočníka. Jen trošku mě rozčilovalo, jak Angličané bez rozdílu preferují Francouze, když je vlastně až tak moc díky historii nemusejí. Ale být Francouz je dobrá vstupenka pro ježdění v Británii. V téhle stáji jsem měla možnost vyzkoušet nácvik koně na startovací boxy. Ale moje kobylka zklamala, když cvakly přední dveře, leknutím si sedla na zadek jako pes;-) Dostala jsem jemnou výtku trenéra, že jsem ji měla okamžitě vystrčit rukama ze startovacího boxu. Napodruhé jsem už chybu neudělala a kobylka za dva dny vyskakovala z boxu jako profík. Jen mě docela děsilo, jak málo místa je ve startovacím boxu. Místo sotva na koně, ale kam dá jezdec nohy... Zcela oprávněně jsem se bála, že pokud se kobylka lekne, uskočí do strany na stěnu, a pak ven, může se stát, že já zůstanu kolenem viset za dveře. Nic příjemného.

charitativní dostihV této stáji se opět koně před ježděním dávali do kolotoče, pak ještě chodili vyklusávat do haly. Což bylo mnohem lepší, než klusat venku vydaný všanc rozmarům počasí. Do sedla nás zásadně vyhazoval osobně headlad. Ale byl to takový drobek, sotva 50 kg. Takže člověk raději částečně na koně vyskočil sám, když ho viděl;-) Jezdilo se opět 4-5 koní denně. Narozdíl od Newmarketu zde koně chodili i na procházky pod sedlem do údolí vedle stájí. Bylo to moc příjemné a pohodové.

Moje oblíbenost u trenéra dosáhla takové úrovně, že jsem směla jet jako vodič na charitativní dostih, kde jela dostih jeho manželka. Jely známé osobnosti a část sázek a vyhrané peníze šly na charitu. Hezká akce. S manželkou trenéra jsem si už dříve padla do oka, sekretářku jsem také měla pod palcem;-) Dostala jsem krásné fotografie z tohoto charitativního dostihu.

John Mc CririckAbsolutně nezapomenutelný je dostihový komentátor John McCririck, člověk, kterého na žádném dostihu určitě nepřehlédnete. Jeho neuvěřitelné outfity a všudypřítomný doutník (o ten zápach doutníku, který se okolo něho šíří, člověk doslova zakopne) patří ke koloritu britských dostihů. John v akci: www.youtube.com/watch?v=vlimnFLOCFo

Ať vypadá a „voní" jak chce, patří mezi nejúspěšnější sázkaře, je to velmi bohatý člověk, který zbohatl při sázení na koně. Vřele doporučuji si zadat jeho jméno do Google obrázků a pobavit se jeho neuvěřitelným vzhledem. Užijte si ho, především jeho převleků a naprosto typických posunků: www.youtube.com/watch?v=UXAK-2TQ_bA&feature=related

A jako rozlučku s Anglií a především touto stájí jsem dostala osobní pozvánku na hon - přímo od manželky trenéra. Byla jsem upozorněna, že akce je jen pro zvané a není vhodné se o ní šířit - hony na lišku jsou v Británii zakázané. Takže ve smluvený čas jsem dorazila na smluvené místo a spatřila krásný zámecký park, malý zámeček a hlavně obrovitou smečku psů a velké množství krásných koní. Vše jak z historického filmu, absolutně věrné tradici se vším všudy.

Druhý den jsem opouštěla Británii a její krásné koně...

V poslední stáji mi zopakovali, že se kdykoliv mohu vrátit, že u nich mám dveře vždy otevřené. Asi nejvyšší možná forma pocty, jaká se mi v Británii kdy dostala. Na pana Kinga a lidi okolo něj vzpomínám moc ráda.

White horsesMezi poslední památky Anglie patřili její bílí koně - prehistorické památky vyryté do křídového podloží, návštěva perfektně udržované H.M.S. Victory a především divokých britských koní. Poníci a krávy se volně pohybují v oblasti národního parku New Forest poblíž Southamptonu.
Navštívených památek bylo mnoho, ale pokusila jsem se vám přiblížit aspoň ty nejvýznamnější.

Anglie a její koně se mi hluboce vryli do srdce, byl to zážitek opravdu na celý život. I přes všechna úskalí bych se rozhodla zase stejně a vyrazila na zkušenou za britskými koňmi...

Podobné články

Pokračujeme v našem „anglickém“ vyprávění. Vzestup a pád – ano, řeč je o legendárním Newmarketu. Místu příběhů Dicka Francise, sídle anglického…

Jako vše nejlepší v životě i tohle přišlo naprosto nečekaně, bylo velmi málo času na rozmyšlenou a já vůbec netušila do čeho jdu. Ale stálo to za to!…