Naše jízdárna má velikost 30×50 m (tedy 1500 m2) a přímo navazuje na venkovní boxy. Stavba byla rozdělena do dvou etap. V první etapě šlo o srovnání terénu, přípravu na navezení spodní stavby a zakopání odvodnění. Ve druhé fázi pak o samotnou stavbu jízdárny a navezení povrchu.
Ve svém článku uvedu některé zdroje materiálu a jeho množství. Záměrně neuvádím ceny, které se mohou výrazně lišit v každé lokalitě a také mohou být nasmlouvané dle odebíraného množství. Dále neuvádím náklady na dopravu, které mnohdy činí více, než je cena materiálu samotná (příkladem je písek, kdy tuna vyšla na 99 Kč včetně DPH a cena dopravy 130 Kč bez DPH za tunu, tedy celkem tuna písku vyšla na 230 Kč/tunu).
První fáze začala na jaře roku 2008. Pozemek máme v "mírném" jižním svahu. Slovo mírné mám schválně v uvozovkách, protože při srovnávání terénu (šíře 30 m) vznikl na vzdálenější straně zářez do terénu o výšce téměř 3 m. Byla sice možnost na jedné straně rýpat a na druhou navážet, ale tím bychom se dostali příliš nad úroveň domu a přišli bychom o možnost sledovat koně na jízdárně z terasy. Takže se pouze rýpalo a hlína se odvážela pryč. Díl si vzalo zahradnictví, kde z ní vyrábí substráty, další hlínou se srovnaly části pozemku a vzniklo tak ještě travnaté opracoviště 20×40 m. Největší množství je ale úhledně navezeno nad pastvinou a tvoří tam částečně val chránící nás před vodou tekoucí z lesů nad námi. Rýpání bylo téměř nekonečné a odvezlo se neuvěřitelných 2500 m3 zeminy (4500 t, tj. cca 450 tater) a bagrista zde rýpal více než 300 hodin čistého času.
Do srovnaného terénu se udělaly ještě drenážní rýhy a položila drenáž. Zejména dvě místa bylo nutné pečlivě odvodnit, protože zde vyvěrala spodní voda. První fáze skončila na podzim 2008 a finančně nás totálně vyčerpala, proto jsme byli nuceni druhou fázi stavby jízdárny odložit na neurčito. Trvalo to přesně dva a půl roku, než mohla začít druhá etapa. Mezitím si srovnaný plac hezky sedl a díky drenáži krásně vyschl. Velmi dobré je i to, že všude je břidlice, tedy materiál, který sám o sobě dobře propouští vodu. Celé ty dva roky jsme pozorovali, jak louže z budoucí jízdárny mizí již za několik hodin po dešti. Krom toho jsem celý ten čas využil k průběžnému obhlížení různých jízdáren, zkoumání možností skladby spodní stavby a zejména povrchu.
Stala se z toho skoro posedlost. Všude jsem se vyptával, pozoroval louže, prašnost i tvrdost a hloubku různých povrchů. Zajímalo mě též, jak vypadá povrch po letech používání..
Spodní stavba jízdárny slouží k tomu, aby měla kam bezprostředně protéci přebytečná voda z povrchu jízdárny. Bylo mi jasné, že se tato část jízdárny nesmí ošidit, jinak budou louže a jízdárna bude při horším počasí nepoužitelná. Na skladbě spodní stavby nebylo příliš co řešit. 
Zkušenost různých lidí a doporučení bylo jednoznačné:
Štěrky a kamenivo jsme brali z okolních lomů.
Na výběr bylo několik variant (a neexistuje obecné řešení vhodné pro každého):
3. Bílý křemičitý písek – hit poslední doby. Stále častěji se s ním můžeme setkat v moderních areálech a slintat nad tím, jak je tento povrch úžasný, elastický, neprašný.. Ano ano, to je svatá pravda. Má to ovšem také svá ALE.. I na tomto povrchu lze hodně zkazit. Především nevhodnou volbou frakce (rozuměj velikosti zrníček písku) a také nedostatečným zavlažováním. Viděl jsem několik nepoužitelných jízdáren s bílým pískem, kde se koně bořili v běžném klusu až po spěnkové klouby.. Pokud jde o frakci, pak jako nejvhodnější se jeví 0-1 mm, případně 0-3 mm. První je ale vhodnější, protože vytváří elastičtější povrch. Hrubší zrna nedoporučuji, protože povrch bude příliš hluboký a to i s použitím drcené geotextílie. Konec konců bez té textílie nebudete s povrchem z bílého písku spokojeni nikdy. Právě spojení písku a textílie tvoří onu pružnou a neprošlápnutelnou hmotu. Krom toho textílie lépe drží vlhkost. Pokud tedy budete uvažovat o bílém písku, rozhodně jej na jízdárnu nedávejte bez drcené geotextílie a také si dobře spočtěte kapacitu své studny (či jiného zdroje vody). Bílý písek musí být neustále mokrý, pokud jej necháte proschnout, hrozí, že vám vítr rozfouká povrch po širokém okolí a především budou koně prošlapovat až na spodní vrstvu a budou tahat ven kameny. Bílý písek se chová podobně jako jemný mořský písek. Když půjdete po pláži a půjdete pískem, na který nešplouchá voda, budou vás bolet nohy, neboť se budete bořit hluboko do něj. Naopak pokud půjdete po vlnami zvlhčeném písku, nikam se neproboříte, půjde se vám mnohem lépe. O zavlažování se ještě zmíním v samostatném odstavci..Naše volba povrchu: Po dlouhém zvažování bylo o povrchu rozhodnuto: Varianta 3, tedy bílý křemičitý písek, s geotextílií. Frakce 0-1 mm a doporučená vrstva 9 cm.
Vzhledem k naší poloze jsme si písek nechali dovézt ze 70 km vzdáleného Kaznějova. Písek je praný a vozí jej úplně mokrý, takže v dodávce zaplatíte i spoustu vody… Vydatnost takto mokrého písku se počítá cca 1,8 t na 1 m3. Při vrstvě 9 cm a 1500 m2 plochy (=135 m3) bylo potřeba 243 tun písku.
Ve chvíli, kdy jsme došli k závěru, že na jízdárnu dáme z mnoha důvodů bílý písek, začali jsme shánět i geotextílii. Nabízelo se nám několik firem, které se zabývají dodávkou povrchů (ať již kompletní, či jenom geotextílie). Rozdíl mezi cenovou nabídkou nejlevnější a nejdražší činil více než 300 %, přičemž jsem se dozvěděl, že všichni používají stejný materiál. Takže jsem sáhl po té nejlevnější variantě od firmy J&F CZ, která geotextíli přímo vyrábí. Doporučené množství jsou 2 kg/m2, tedy při ploše 1500 m2 bylo potřeba 3 t sekané geotextílie. Záměrně jsme volili černou textílii, která v bílém písku lépe rozbíjí odlesky a nepříjemné pálení do očí za slunného počasí.
Velmi důležitá vrstva, která má zabránit promíchání kamenů a štěrku s povrchem jízdárny. Naprosto ideálním řešením jsou plastové rastry (ecoraster, ecoflex a další podobné). Bohužel jejich cena je tak vysoká, že jsou rastry pro běžného smrtelníka na nekomerčně využívanou jízdárnu nedostupné. Na plochu 1500 m2 by vyšly něco přes 250 tisíc bez DPH. Proto jsem hledal jiná řešení.
Jedna z věcí, nad kterou se při plánování často mávne rukou… Ale jsou také důležitou částí jízdárny, zabraňující erozi povrchu. Nejlevnější variantou byly staré, vyřazené, betonové pražce. Stavěli jsme dva na sebe, čímž vznikla "vana" jízdárny o hloubce 40 cm, což při navezení spodní stavby a povrchu v celkové výšce 30 cm zůstane obrubníček 10 cm vysoký, což je ideální. Mnohem náročnější bylo vybudování ochranné opěrné zídky na straně zářezu do terénu. Tam jsem z mnoha variant zvolil zídku ze ztraceného bednění šíře 20 cm postavenou na betonovém základu do hloubky 30 cm. Výška zdi 1 m, výška zdi nad úroveň budoucího povrchu 70 cm.
Samozřejmě se dá jezdit na jízdárně bez ohrazení, ale není to vhodné zejména pro mladé koně. Krom toho to může být nebezpečné a to zejména při skákání. Dlouhou dobu jsem si lámal hlavu, jak jízdárnu ohradíme. Nakonec mi jako "dar z nebes" spadl inzerát, ve kterém byly nabízeny bukové kůly o délce 2,60 m a průměru 9-12 cm za zlomkovou cenu podobných kůlů z měkkého dřeva. Neváhal jsem ani minutu a odkoupil vše, co prodávající nabízel. Tvrdé bukové dřevo by mohlo chvíli vydržet. Přesto jsem se rozhodl nezatloukat dřevo do země, ale zabetonovat po obvodu kolejničky, na které jsem následně kůly přišrouboval, což jistě zvýší jejich životnost a usnadní případnou výměnu. Krom toho jsou takto mnohem pevnější a stabilnější, než by byly zatlučené přímo v zemi.
Jak jsem se již zmínil v odstavci o povrchu, v případě volby bílého písku by měla jízdárna mít vyřešené zavlažování, protože písek je nutné držet stále mokrý. Tuto část jsem poměrně podcenil. V loňském roce jsem nechal vyvrtat studnu a špatně jsem si spočítal vydatnost. Respektive jsem si nespočítal potřebný odběr. Studna je sice schopna dát cca 10 m3 vody za den, ale ve vrtu je naráz pouze 1,2 m3. Aby se dala zavlažit celá plocha, bylo nutné instalovat 6 rozprašovačů (průměr 3/4“). Každý z těchto rozprašovačů má odběr 120 litrů/minutu. Tedy obsah vrtu je jedním rozprašovačem vystříkán na povrch jízdárny za cca 12 minut, při 6 rozprašovačích za 2 minuty! Pak trvá cca 2 hodiny, než se vrt znovu naplní. A problém byl na světě… Byl jsem tedy nucen hledat jiný zdroj vody, což se mi naštěstí podařilo. Pokud by se mi to nepovedlo, byl bych nucen koupit nádrž a do ní postupně ze studny pomalu vodu přečerpávat, aby se pak dala naráz vystříkat. Mám ozkoušené, že se písek dá udržet mokrý i za slunných dnů, pokud se na něj pustí závlaha 2x za den na cca 10 minut. Problém by ale nastal, pokud by písek hodně proschl (například z důvodu poruchy zavlažování). Pak by to bylo na zavolání hasičského vozu, aby povrch prolil, protože rozprašovače by musely běžet několik hodin, na což by však nebyl dostatek vody. Závlahu máme řízenou automaticky, zavlažujeme ve 3 okruzích po dvou tryskách (kvůli tlaku vody) a do každého okruhu pouštíme vodu 2x za den na 10 minut. Nastavené to máme tak, aby jedno zkropení proběhlo těsně před tím, než přijedeme z práce a jdeme jezdit, a druhé probíhá nad ránem.
Během dvouapůlletého čekání na druhou etapu jsem se dopustil jednoho chybného rozhodnutí, které se mi při realizaci neskutečně vymstilo. Naskytla se mi možnost výhodné koupě kamení, ale ve frakci 64/112, tedy velký makadam. Přes varování, že se to nedá urovnat, jsem jej nechal na plac navést, cca 50 tun. Při pokusech o jeho rovnání skákala lžíce bagru po jeho hranách a šutr byl stále na stejném místě. Z těch 50 tun se podařilo strojově srovnat cca 40, deset tun kamení jsme rovnali ručně. Velké kameny působily potíže během celé spodní stavby. Stále se draly nahoru, nedalo se po nich pořádně jezdit. Náklady na jejich urovnání mnohonásobně překročily úsporu v jejich ceně, krom toho jsem se během jejich rovnání dostal do stavu, kdy jsem to chtěl celé vzdát, protože jejich rovnání trvalo několik velmi náročných víkendů…
Krom problému s makadamem byla i tak potřeba spousta lidské, ruční práce. Většinu prací jsem dělal svépomocí a s pomocí kamarádů. Stavění opěrné zídky, betonování, budování ohražení. S tím jsem i předem počítal. Bohužel i rovnání a rozprostírání lomového prachu byla z 80 % ruční práce. Bagr nám pouze navozil hromádky, ale udělat slabou vrstvu bohužel nedokázal. Samostatnou kapitolou ruční práce byl povrch. Jak namíchat písek s geotextílií. V návodu na textílii bylo, že je vhodné dát vrstvu písku, pak vrstvu textílie, znovu vrstvu písku a znovu vrstvu textílie a nechat to přejet traktorem s rotavátorem. Bohužel jsem nikde po okolí nenašel zemědělce, který by rotavátor vlastnil.
Zvolili jsme tedy jiný způsob. 4,5 cm písku (stažené lžící bagru podél lešenářských trubek), pak celou dávku geotextílie a znovu 4,5 cm písku staženého lžící podél lešenářských trubek. Z počátku se bagru příliš nedařilo a museli jsme hodně dorovnávat hráběmi, poslední třetinu už to dostal bagrista do ruky a rovnání bylo podstatně méně. Takto navezený povrch jsem uvláčel obrácenými bránami, čímž došlo k celkem slušnému promíchání písku a textílie. Následně jsem pod brány dal trámky a brány zatížil. Takto se povrch dorovnal téměř ideálně. Poslední fází bylo pořádné prokropení (deštěm) a uválení celé plochy válcem.. A zdá se, že by to mohlo být "to ono".
Výsledek můžete vidět na fotkách, případně na našich stránkách http://rohan.blazek.info ve fotogalerii, případně zde naleznete i webkameru s živým obrazem na jízdárnu (nevím ale, kolik snese současných připojení :-)). Stránky musím nyní trochu zaktualizovat, aby i v hlavních sekcích byly aktuální fotky. Pokud budete mít zájem si přijet zatrénovat a náš povrch otestovat, je tu otevřená možnost… Martin Blažek
Ostrov Naděje v Běstvinách u Dobrušky se ponoří do sváteční atmosféry. Už tuto sobotu 13. prosince od 1...
Pět, čtyři, tři… a kruciš! Jistě víte, že si parkuroví jezdci odpočítávají cvalové skoky před odskok...
