Ježdění se čtyřmi křížky na hřbetě?

18. 11. 2013 05:00, Aktualizováno 22. 11. 2013 07:50

Obrázky: 5

Autor: Katka Lipinská Foto: Kamila Bušková, Karolína Bálková, Petr Dvořák, archiv redakce Rubrika: Zdraví a psychologie jezdce Počet přečtení: 12944 Počet komentářů: 14 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Ne každý má to štěstí, že může začít jezdit v mládí. Spousta lidí si svůj dětský sen splní až kolem čtyřicítky nebo později. To s sebou nese spoustu nevýhod, ale i některé zajímavé výhody. Dnes se mrkneme na ježdění z pohledu čtyřicátníka a na specifika ježdění a trénování téhle skupiny. Myslím, že u autentického vyprávění o začátečnických trampotách se budou souhlasně usmívat i mladší ročníky.

srStárneme. Tím nemyslím jen nás konkrétně (třeba v redakci EQUICHANNELu :-), ale celou populaci. Varování útočí ze všech stran, sociologové vyhrožují, že dětí je málo, nebude nás mít kdo živit a máme myslet na důchod. Možná díky téhle propagandě, nebo za to možná může jen vývoj, se stále častěji setkáváme s tzv. „zralými dospěláky" i tam, kde by je dřív člověk pohledal. Třeba v sedle. Pár (desítek) let zpátky bylo běžné, že člověk začal jezdit někdy v pubertě (smělo se většinou od dvanácti let), jezdil deset, patnáct let, pak si založil rodinu a s rodinou a prací se už čas na ježdění nenašel. Když děti povyrostly, investovalo se do nich, protože přeci „mládí vpřed". Jenomže poslední dobou stále víc lidí zjišťuje, že čtyřicítka na krku není důvod k odpisu a když přestane být třeba vodit děti za ručičku, je tak akorát čas si splnit dětské sny. Třeba začít jezdit.

Pokud má člověk základy z mládí, je na co navázat a i když se tělo zezačátku trochu brání, stačí trochu cviku. Ježdění je motorická dovednost, která se nezapomíná. Pokud se začíná úplně od začátku, je to slušný nezvyk. Dítě si osvojuje nové dovednosti úplně automaticky, čím starší jsme, tím hůř se učíme. A asi je dobré si hned na začátku říct, že i při největší snaze a nejlepším vedení pravděpodobnost, že se kdokoli starší třiceti let naučí sedět a jezdit tak, jako šikovné dítě, které má odmala dobrého trenéra, je hodně malá. To ale neznamená, že se nemůže naučit slušně jezdit. Ježdění sice hodně závisí na tělesné pružnosti a zdatnosti, ale není to jen motorická dovednost. Obrovskou roli hraje hlava, zejména cit, vyrovnanost a schopnost nadhledu jezdce. A tady jsou ve výhodě dříve narození.

Jaké to je v praxi

„Bylo mi čtyřicet jedna let, když jsem začínala jezdit na koni," vzpomíná Jarka na své začátky před více než deseti lety. První, co mě zajímalo, bylo, zda se cítila nějak divně nebo nepříjemně mezi mnohem mladšími lidmi. „Tak to vůbec ne. Měla jsem dobrý pocit, že ve svém věku zkouším něco nového, do čeho se většinou pouští lidé o 20 a více let mladší a že mi to jde přibližně stejně jako jim, že to nezvládám o nic moc hůř. Pravda je, že můj věk mi nikdo nehádal (a nehádá) a tak to bylo i potěšující, když jsem většinou viděla takový ten pozitivní údiv, když jsem řekla, kolik mi je. Super také bylo, že jsem začínala a trénovala společně s dcerou (té bylo 16), takže jsme to prožívaly spolu a bylo to hrozně fajn."

jaNejvětším oříškem bývá fyzická stránka. Není snadné navyknout tělo na úplně nový druh pohybu a především se uvolnit. Roky sedavého zaměstnání sehrávají svoje. „Celý život hodně sportuji," říká Jarka, „a myslím, že jsem trénovaná a v hodně dobré kondici i proti o dost mladším lidem, ALE mám kulatá záda, chodím docela ohnutá ... a najednou po mně někdo neustále chtěl, abych se narovnala, zvedla hlavu, ... to byl ohromný problém a myslím, že stále je. Prostě ´narovnat proutek, který se 41 let ohýbá´, to fakt není snadné." V uvolnění hraje velkou roli i psychika, dítě nebo adolescent většinou nemá takovou zkušenost a představu, co všechno se může stát. A uvolnění je s psychikou těsně spjaté. Z toho vyplývá to nejdůležitější pro jezdce (jakkoli) starší věkové kategorie: je naprosto nezbytné, aby jej učil někdo, kdo toto ví. Zatímco adolescenta, který si není v něčem jistý, vyhecujete, nebo ho zkrátka přimějete myslet na něco jiného, u staršího člověka tohle nefunguje. On už si zpravidla v životě rozbil ústa víckrát, zpravidla i leccos viděl, zná sebe a své možnosti a nelze jeho pocity brát na lehkou váhu. Je tedy potřeba nesoustředit se pouze na fyzickou stránku, ale mnohem více než u člověka mladšího respektovat jeho představy, pocity a pracovat s nimi.

Vezměme si první cválání - dítě (je-li připravené) z něj nejspíš bude mít psinu. Adolescent (není-li úzkostlivý) buď bude chtít sám, nebo ho trochu pošťouchnete. Starší člověk (a nemám na mysli ani tak věkem, jako spíše zkušenostmi) může mít obavy - bude si pamatovat, jak těžko se jeho tělo přizpůsobovalo rytmu klusu, vidí, že cval je rychlejší a cítí, že v něm bude kůň hůř zvladatelný. Pokud ho do cvalu dotlačíte (nebo se donutí sám, aby se „neztrapnil"), bude tak ztuhlý, že se splní jeho nepříjemné obavy a velmi snadno si ze cválání vybuduje psychický blok. Proto je potřeba opravdu počkat, až se bude cítit a navodit takovou atmosféru, aby neměl pocit, že je do něčeho tlačen.

Koneckonců je jen málo lidí kolem čtyřicítky, kteří mají ambice co nejdříve brázdit kolbiště a drezurní obdélníky, většinou touží po úplně jiných věcech. Především relaxu a příjemném strávení času s koněm.

Co na to doktor?

Mnoho lidí si koupí koně a vyhodnotí, že „ve svém věku nemám zapotřebí se nechat buzerovat", nebo „pro mě škoda času" a po nezbytném seznámení začne raději jezdit hned ven, protože po tom přece vždycky toužili. Je to krásné a lákavé, nikdo jim to nemůže zakázat, ale stejně bych jim to raději vymluvila. Než člověk začne jezdit ven sám, měl by dobře znát své tělo, vědět, co zvládne a co ne. Nejde jen o pád, ale i o zdravotní poškození ztuhlého těla při prudším pohybu koně. Nejsme staří, ale sedavým způsobem života trochu „zdegenerovaní". :-)

skZeptala jsem se MUDr. Elišky Ludvíkové, jak je na tom člověk, který se rozhodne jezdit na koni po letech strávených převážně v kanceláři, dozvěděla jsem se toto: „Při snížené fyzické aktivitě dochází v těle k řadě změn, od oslabování svalů a zkracování šlach, až ke změnám metabolismu (např. nárůst hmotnosti, ateroskleróza, řídnutí kostí). Přiměřená fyzická aktivita je prospěšná v každém věku, zejména jako prevence výše uvedených zdravotních komplikací, musí však být přizpůsobena zdravotnímu stavu a úrovni zdatnosti jedince. S postupujícím věkem dochází k fyziologickým projevům stárnutí, které zákonitě mění i reakci a adaptaci na zátěž. Ubývá buněk a snižují se funkční schopnosti většiny systémů a orgánů. V pohybovém aparátu dochází ke snížení pevnosti a pružnosti svalů, což může vést k natažení či natržení, klouby bývají často postiženy určitým stupněm degenerativních změn a je změněn i rozsah pohybu v kloubech. Pokud se sportem člověk začíná, musí intenzitu zátěže stupňovat pozvolně a více dbát na prevenci úrazu. Vhodná je zejména vytrvalostní (aerobní) zátěž.

Nebezpečné jsou naopak prudké a rychlé pohyby. Před zátěží je velmi vhodná rozcvička s řádným protažením, při samotné aktivitě pak používání ochranných pomůcek (bezpečnostní helma, popř. vesta). Je vhodné se nepřetěžovat a cvičit pouze do nástupu únavy. Po výkonu je opět vhodné protažení, aby člověk nebyl druhý den namožený. Takováto fyzická aktivita by měla být pravidelná, nikoli nárazová."

Že starší tělo se regeneruje hůř, to potvrzuje i Jarka: „Vzpomínám na dny (a že jich hlavně zpočátku bylo), kdy člověk nemohl vstát z postele a/nebo sedět na jednáních a když už seděl, tak se pak zas nemohl zvednout... občas se mí kolegové docela bavili."

Jarka vypráví i o dalších potížích, které člověka začínajícího dříve možná ani nenapadnou, nebo pro ně nemá pochopení. „Oříškem bylo zvládnout bez ztráty květinky (tj. pokud možno bez rozruchu, pomoci, ...) nasednutí. Chodila jsem do stájí, kde nám do sedla nepomáhali a taky tam nebyly schůdky. A ono najednou (když člověk není gymnasta) ve čtyřiceti začínat se zvedáním nohy až kamsi pomalu do úrovně svého ramene, aby ji dal do třmenu a pak se ještě odrazit a vyšvihnout, obzvlášť když se koníkovi zrovna třeba nechce stát, to opravdu nebylo leckdy jednoduché. Nikdo mi tehdy neporadil a teprve časem jsem přišla na takové drobnosti, jako že se dá třmen prodloužit, nasednout a pak ho teprve zase zkrátit, ... ale i tak to občas není sranda. Když můžu a nejsou schůdky, ráda si pomůžu nalézáním z hrazení nebo jiného vyvýšeného místa a mám na to koníka docela dobře naučeného."

„Stará páka" na tréninku

Tohle bývá někdy problém. Není nic horšího, než když se člověk s určitými životními zkušenostmi dostane „pod ruku" ambiciózní, nepříliš empatické slečně. Velice těžko se vysvětluje, že něco už nejde, nebo ne tak rychle a hlavně, že jezdcovy priority jsou úplně jiné. Taky už je člověk zvyklý na trochu jiný přístup... výběr trenéra je tedy celkem zásadní věc.

A jak postupovat při výcviku? Zkušená cvičitelka ČJF Irena Hůlková k tomu říká: „Nikdy není pozdě se začít snažit se zlepšit a pro mě je velmi cenné, když si ´starší´ jezdci řeknou, že na sobě chtějí pracovat. Rozumný a zkušený cvičitel přizpůsobí jejich výuku aktuálním fyzickým možnostem. Také je potřeba brát ohled především na zdravotní stav jezdce. Pokud vidím, že je nemocný, nebo mu něco dělá problém, nesnažím se na něj tlačit, raději uberu nároky. Užitečná jsou protahovací cvičení, z těch profituje každý, ale jezdec opět nesmí být tlačen nad rámec svých možností. Když není v takové kondici, aby bez problémů zvládl celou hodinu, je rozumné jezdit ve dvou. Lze tak zařazovat delší přestávky na vydýchání a odpočinek a cvičitel se může oběma jezdcům věnovat střídavě."

Jak bylo napsáno výše, absolutní prioritou při výcviku je pohoda, dostatek času na vše a pocit bezpečí pro jezdce. Lonžování s protahovacími cviky není jen pro začátečníky, ale je dobré se k němu vracet pravidelně po každém výpadku nebo při větší ztuhlosti.

seKlíčový je vzájemný respekt, nejen koně, ale především člověka k člověku. Doby, kdy „každý pořádný trenér řval, až jezdci padali z koní" jsou snad za námi definitivně, přesto, pokud učíte někoho staršího, než jste sami, je potřeba mít na zřeteli, že dotyčný si věkový rozdíl uvědomuje, možná ho nenese úplně lehce a „komandování" mu nemusí být příjemné. Dobrý cvičitel se umí přizpůsobit specifikům jezdců a dokáže respektovat, že někdo je ztuhlejší, takže mu to zkrátka trvá déle, a není to důvod k netrpělivosti nebo zvyšování hlasu. I Jarka poznamenává: „Občas mi dělalo problém, že na mě trénující dost křičí. Plně to chápu, bere to tak, že mi něco neustále říká a já podle něj nic. Sama jsem taky taková a taky bych řvala, ale v tom věku se to snáší hůř a hlavně si člověk říká, že to nemá zapotřebí. Dělá to přece pro svoji zábavu, měl by to být relax a proč by tedy na něj měl někdo hulákat. Naštěstí jsem to většinou obrátila v legraci, a ten svůj věk spíše využila - že fakt to dotyčnému nedělám naschvál, že prostě se snažím co to jde, ale že v mém věku narovnat se je skoro nemožné. :-) Ještě dneska mi zní v uších: ´narovnej se, paty dolů, špičky ke koni, ...´ a přitom já měla pocit, že to všecko dělám, že se tak snažím, až mám nohy zlomené v kotnících a pořád to nebylo dost, z toho jsem místy skoro 'šílela'."

Dalším specifikem „životem ostřílených" lidí je, že mají sklony mnohem více pozorovat a přemýšlet. Je tedy dobré jim vše vysvětlovat. Při rozumném přístupu jsou ale hodiny s nimi velmi příjemné, protože mnoho věcí, které mladší ročníky vytáčejí nebo stresují, berou s nadhledem a humorem. Jsou si už vědomi toho, že v životě jsou i důležitější věci, než mašle z hobíků nebo zda zvládnou složit ZZVJ, a své potěšení ze splněného snu si nedají vzít. Vědí, že v ježdění jsou nejdůležitější pocity a dobré vztahy. Možná proto jim mnohem více záleží na vztahu s koněm a mnoho z nich časem zjišťuje, že nemusí nutně jezdit a nachází svou realizaci v práci ze země. Při trpělivosti, všímavosti a empatii mohou dosahovat výborných výsledků. Ostatně, četli jste, jak Fritz Stahlecker připravil hřebce Weydena na olympiádu ve svých cca sedmdesáti letech pouze prací ze země?

Na závěr ještě pohled jedné velmi dospělé Olgy

Učit se jezdit na koni jsem začala ve velmi dospělém věku, v osmačtyřiceti letech. Od té doby uplynuly čtyři roky a já se mohu podělit o pár postřehů.

vtJezdit na koni (a nemyslím tím placené hodinové vyjížďky jednou za čas) člověku dává i bere téměř stejným dílem, po psychické i po fyzické stránce. Neznám dokonalejší odreagování od stresu, nudy a melancholie, než je snaha udržet se na koni, řídit ho mnou určeným směrem a mnou určeným tempem. Pokud k tomu za pomoci trenéra přibude i úspěšně zvládnutý "složitější" prvek, pak je moje štěstí téměř dokonalé! Neznám nic, co by mi přineslo větší psychickou rovnováhu, než vyjížďka na koni podzimními (jarními, letními, zimními) lesy a loukami. A zároveň na sobě nikdy nepáchám horší násilí, než když v podzimních a zimních měsících (a leckdy i jindy), ve všední den, po devíti hodinách v práci jedu za tmy do stájí, zmrzlýma rukama čistím, sedlám a uzdím koně, a to vše proto, abych potila krev na jízdárně pod přísným a vševidoucím okem trenéra. Takže psychika osciluje na škále mezi nejhlubší skleslostí a nejvyšší eufórií. Mé velmi dospělé tělo na tento nevšední sport reaguje také dost bouřlivě - když nebolí klouby, tak bolí vazy, když ne vazy, tak svaly. A když nebolí nic, tak to znamená, že ležím v narkóze na operačním stole, kde mi sešroubovávají tříštivou zlomeninu zápěstí (utrženou pádem z koně). Ale kde jinde než na koni jsem se v životě dopracovala tak pevného zadku! Kdy dřív jsem mohla jíst vše a v jakémkoliv množství, aniž bych tloustla!

Když jsem po dvou letech strávených v různých jízdárnách, na různých koních a pod vedením-nevedením různých trenérů došla k závěru, že mě entuziasmus neopustí, pořídila jsem si dvě kobylky. Jedna je vzrostlý český teplokrevník (kromě mě totiž vozí ještě mého neméně vzrostlého syna), druhá menší paint horse. ČT není jednoduchá kobyla, je na mě až moc velká a silná a občas zmatkuje. Vyžaduje pevné vedení a zkušenosti, které dosud nemám. Vyjížďka na ní je adrenalinový zážitek a během tréninku ze mne vyždíme veškeré síly. Její obrovský přínos pro mě je právě v její složitosti - co si na ní zažiji, to je pro mě nová, většinou bolestivá zkušenost, co na ní usedím, to je pro mě krůček k upevnění sebevědomí, a co si na ní prosadím, to je pro mě velké vítězství. Za odměnu si beru na vyjížďky i na tréninky druhou kobylku - nezáludnou, chytrou, snaživou a pracovitou paint horsku. Vzhledem k její jemnosti a velikosti se mi opravdu dobře vodí. Na ní se mohu dokonale soustředit na sebe, na své jezdecké chyby a tak i maličké pokroky v ježdění si na ní mohu vychutnat častěji.

Kdybych v sobě našla drzost radit, pak bych začínajícím, velmi dospělým jezdcům poradila toto: nečekejte, neváhejte, začněte! Čím dřív, tím líp - každý rok je znát! Pořídili jste si koně? Najděte si přísného, ale trpělivého trenéra a setrvejte pod jeho vedením, jen tak dostane vaše snažení správný směr a nezničí vás ani koně! A nyní, když jste se dostali do tohoto bodu, necouvněte zpátky - máte zodpovědnost před sebou, před rodinným rozpočtem, ale hlavně před vaším koněm! Přes veškeré nepohodlí, boláky a přemáhání vytrvejte - má to cenu!

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. gumajz

    pěkný článek

    06:54 - 18. 11. 2013

    Začínal jsem taky později a při čtení jsem se zasmál. Jako bych to byl já :)
    Všem starším držím palce, ono to půjde.

  • 2. vladka

    hezké:-)

    08:14 - 18. 11. 2013

    přidala bych, že všechna zranění se hůř hojí, a vylézt na koně po nějakém vážnějším zranění je psychicky strašně náročné.

    Jinak snad jen to, že přes vyšší věk se při pravidelném ježdění to "bolí celé tělo" časem zlepšuje do "bolí něco" nebo "nebolí nic".

  • 3. Amber1

    Hezký článek

    10:06 - 18. 11. 2013

    Začala jsem jezdit v jednatřiceti a se vším souhlasím. Jen bych ještě dodala, že čím je člověk starší, tím má větší pud sebezáchovy. Dost si rozmyslí, než udělá něco byť sebe míň nebezpečného.

  • 4. vladka

    jak kteří

    10:10 - 18. 11. 2013

    Reaguje na 3.

    :-) no asi úplně 100% to neplatí. mám 5tý křížek na krku a stále dělám s koňmi blbosti. Prostě to vyplyne ze situace.
    Ale fakt nejhorší pro mne bylo, kromě začátku ve 38 letech, si sednout znovu na koně, který mne poslal dolů 2x tak, že byla prasklá žebra a vyhozený loket.

  • 5. Amber1

    4

    10:41 - 18. 11. 2013

    Reaguje na 4.

    Jasně, že to neplatí 100% ně. Vždycky se najdou, jak já říkám blázni, viz můj chlap, který se učil jezdit se mnou. Ten co dokáže vyvádět, to mě vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Takový lidi obdivuji a tiše závidím :)

  • 6. pupanec

    psychika

    12:05 - 18. 11. 2013

    Reaguje na 2.

    Svatá pravda,psychika je mrcha zrádná.O tom,jaké to je vracet se po vážném úrazu do sedla skoro v padesáti už něco vím.

  • 7. Tosca

    Zodpovědnost?

    13:41 - 18. 11. 2013

    Znám a trénovala jsem pár jezdců již v pokročilém věku (kolem 40-50) a nevím zda-li jsem měla jen trefu na určitý typ lidí. Všichni si po chvíli ježdění koupili koně, což není nic divného, ale nechápu proč si pořizují koně, které potom nezvládají a končí s těžkými úrazy a nebyl to jen jediný případ. Tak mi jen u toho chybí ten pud sebezáchovy. Občas jsem měla pocit, že náctiletí mají víc rozumu. Ti starší mi přijdou až příliš přecitlivělý.

  • 8. naideen

    Pud sebezáchovy

    17:23 - 18. 11. 2013

    Ačkoliv mám do čtyřicítky ještě hodně daleko,vidím sama na sobě,jak ten pud sebezáchovy roste. Přesně před 10 lety jsem se UČILA jezdit na jedné kobyče,vesměs hodná,ale když měla svůj den skákala přes motýly,sázela kozly jeden za druhym,lekala se vlastního stínu i sebemenšího šustnutí trávy 15 metrů od ní.Proště dáma uměla udělat ,,bordel".A mě to tehdá vůbec nevadilo,seděla jsem a čekala,až jí to přestane bavit :) dneska,o pár držkopádů bohatší bych na ní asi nevlezla...ale dodnes na ní vzpomínám a řikám si-zaplať pánbůh za to,byla to nejlepší škola! :)

  • 9. IvanHorseman

    Pud sebezáchovy a radost z pohybu

    22:12 - 18. 11. 2013

    Čtyřicítka za mnou a já si pořídil svého vlastního prvního koně. Samozřejmě pouze na rekreační ježdění.Jenže cca po roce již absolvuji zkoušky na jezdeckou licenci s dalšími adepty jezdeckého sportu,kteří jsou mladší než mé děti. Pak koupě asi mé životní kobyly a v cca 45 začínám závodit. Samozřejmě ideální je military, takže hurá do světa sportu.Jenže po prohlídce crosscountry následuje bezesná noc a otázky typu -přežiju to?Přežil jsem, dokončil a nádhera. Pak následovaly hlavně parkury a kombinace crosu a parkurů. Po cca 3 letech končíme pro zranění kobyly, přestavba domu, změna v zaměstnání,dalšídům, kila a roky přibily. Jenže v létě mi doktor doporučil změnu a tak když změna tak znovu do sedla.Sice trochu zahanben ale pomocí špalku jsem se na kobylu vydrápal/ sice jsem si vyslechl - Ivane a uvědomuješ si, že ta kobyla nebyla 5 let pod sedlem a je to vyhlášená"atomnaja bomba" - ale přece nenechám přizabít někoho cizího/. Pro seznámení jsme si dali necelých 20 min krokem na jízdárně a nááááááááádhera. Pak ještě několik dalších ježdění -jenže pak byla kobyla u hřebce,já více jak 3 týdny mimo ČR a tak už se zase těším do sedla a 55 a snad to ještě půjde. Sice ani nevím kde je založená licence..... no uvidíme.

  • 10. HelaS

    Jak jde čas

    00:23 - 19. 11. 2013

    Reaguje na 9.

    Když mi bylo prvních cet, byly děti a nebyli koně.
    Za druhých cet jsem si koupila první kobylu.
    Za třetích cet další dvě.
    Bude mi 55 a bojím se furt. Děsně.

    A jako - co? Courání po terénu je setsakra náročná disciplína, ne? Lesokůň musí umět obraty, musí být lehce ovladatelný,musí důvěřovat jezdci a jezdec jemu... vzájemně se vytahují z rozličných malérů. Musí umět zastavit na fleku, nechat jezdce nasednout kdekoliv a z obou stran; neprchnout, když je třeba odskočit do křoví či když se z nějakého důvodu ten jezdec sesype dolů.
    V jazyce sportovním: musí umět skok Z, drezuru ZL, navíc obrat kolem koně a klidné couvání. Také musí být k tomu všemu řádně nasvalen, správně krmen; musí mít dobrá kopyta i v hlavě srovnáno.
    Musí mi umět sdělit: sem ne, tady to není bezpečné... a pokud zapadne do bláta po plece, musí mi říct "hele, slezz na chvilku, já se z toho vyhrabu a pak zas můžeš..."

    Až se mi nebude dařit na ta záda vylézt ani z tvárnice či židle, tak holt... holt si koně naučím na to, co zvládnu. Jo, podstatný je ten rozhovor s koněm.

    A´t je to jak chce, rozumím mladejm, žře mají ten tah na branku ctižádosti poměřnování se s jinými. I jiným, kterým stačí ten rozhovor.

    Je asi jen jedna věc, která u koní není. Nuda :-)

  • 11. vladka

    zvu na vytrvalost

    11:17 - 19. 11. 2013

    Reaguje na 10.

    helo přijď k nám, ve vytrvalosti se poměřuješ s tratí a sama se sebou - lesojezdci tuhle disciplínu zvládají skvěle.

    Jo taky už připravuju koně na dobu, až na ně nevylezu ze země - nastupuji z různých vyvýšenin - jezdím bez sedla. Akorát s jedním si to netroufnu - ale možná i náš dialog dospěje časem tam, aby pochopil, že panička je rozbíjecí a musí se k ní chovat slušně i bez sedla a bez uzdečky:-).

  • 12. Shadowboo

    Obrovský dík

    11:53 - 19. 11. 2013

    Katko nesmírně vám děkuji za váš článek, po jeho přečtení mám o dost lepší pocit, že zvládnu vše. Pod taktovkou mé skvělé trenérky vím, že chci pokračovat dále a učit se co jde. Děkuji

  • 13. Shadowboo

    Gratulace

    12:05 - 19. 11. 2013

    Reaguje na 9.

    Gratuluju :) přesně tak jsem začínala, ze začátku jen na ty vyjdy do přírody, teď trénujeme drezurně a já doufám, že se jednou zůčastním nějakých závodů s licencí v kapse :) a hlavně, že nám to půjde :) přeji jinak hodně štěstí do budoucna nejen vám, ale i ostatním snažícím se :)))

  • 14. Katka K.

    Díky moc...

    12:54 - 19. 11. 2013

    za milé reakce a další zkušenosti. Mně čtyřicet sice ještě není, ale už to taky není daleko a člověka to tak nějak naplňuje optimismem...:-)

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 10.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: