Jezdectvo Konfederace za války Severu proti Jihu

29. 07. 2021 06:00

Obrázky: 22

Autor: Edgar Pachta Rubrika: Historie jezdectví Počet přečtení: 505 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

V tomto roce si připomínáme 160. výročí od vypuknutí nejkrvavějšího konfliktu v dějinách Spojených států amerických, tzv. americké občanské války. Hlavním cílem této ozbrojené konfrontace byla snaha celkem 13 států z jižní části USA o sebeurčení, k čemuž bylo základním předpokladem odtržení (secese) od Unie; proto je konflikt známý i pod názvem „válka Severu proti Jihu“.

Přestože v létě 1861 byla většina aktérů střetu přesvědčena o jeho krátkodobém trvání, válečné akce se protáhly na plné čtyři roky, poznamenané vzrůstající brutalitou a nasazováním modernějších zbraní a nových taktických prvků. Bojové akce z pozdního období konfliktu již někdy nesly pachuť masakrů první světové války. Nicméně, na obou válčících stranách byl po celou dobu přikládán velký význam kavalerii, ačkoli i její způsob boje se postupně „modernizoval“. Jezdectvo stálo na prestižním místě v armádě jižanské Konfederace – především v první polovině války.

Kavalerie byla prestižní a nejnákladněji vystrojovanou zbraní armády Konfederovaných států amerických. Každý jezdec přijížděl do služby na vlastním, z předchozí doby osvědčeném koni. Všichni jižanští džentlmeni v šedých uniformách se předháněli v jezdeckém umění, všichni dokonale ovládali své zbraně, které jim v mírových dobách sloužily především k lovu.

Jeden profederální pozorovatel z počátku války konstatoval: „Mám-li srovnávat, pak musím říci, že konfederační jezdectvo dělá svému jménu větší čest, nežli to naše [seveřanské]. Ačkoli není schopno atakovat velké pěchotní formace tak, jako tomu bylo v dávných válkách konce století minulého a prvních let našeho, skvěle se hodí k průzkumné činnosti, spížování, a ze zálohy může přepadat nepozorné a izolované kompanie pěchoty. Službu v sedle snášejí jezdci trpělivě a bez větších nároků, se schopností jezdit několik hodin bez odpočinku, přičemž v jezdeckém umění jsou nedostižitelní … celkově vzato jsou lepší v porovnání s našimi – nepočítaje tu hrstku jezdců ze Západu [v Unii].

Všeobecně o americkém jezdectvu

V letech občanské války začal způsob taktiky jezdectva směřovat od ofenzívy k defenzívě, s důrazem na výzvědy, průzkum a přepadovou činnost. Rychlý nástup pušek s drážkovanou hlavní ve 40. a 50. letech 19. stol. navíc způsobil, že mohutné jezdecké ataky si vyžadovaly krvavé oběti a ztrácely na účinnosti.

V první polovině konfliktu měla v případě jezdectva jednoznačnou výhodu Konfederace, jejíž jezdci byli přivyklí životu v sedle a zacházení s palnými zbraněmi. A navíc, z Jihu pocházela velká část zkušených důstojníků federální armády, kteří po vypuknutí války odešli bojovat za své domovské státy.

Od roku 1863 začala Jižany dohánět kavalerie Unie s několika schopnými veliteli, až postupně získávala vrch. Jezdectvu seveřanských Yankee však budu věnovat další samostatné pojednání.

V době občanské války se nejčastěji vyskytovaly čtyři druhy jezdectva:

  1. Kavalerie, určená především pro boj v sedle, vyzbrojená karabinami, pistolemi a šavlemi. Ve své době však tyto požadavky splňovalo jen malé procento jízdních sil – šlo především o jednotky Unie na Východním válčišti v prvé fázi konfliktu.
  2. Jízdní pěchota (jízdní střelci), která – jak již název napovídá – se přesunovala koňmo, ale bojovala pěšky. Ve druhé polovině války se k této taktice uchylovala většina jednotek, považovaných za jezdecké.
  3. Dragouni, tradičně (již od svého vzniku v západní Evropě na přelomu 16. a 17. stol.) hybridní zbraň s jezdeckou výstrojí, ale s předpoklady pro boj pěšky.
  4. Nepravidelná jízda (partyzánští harcovníci nebo gerila), která své akce prováděla většinou v sedle, a měla velmi různorodou výzbroj, často kořistního původu.

 Veškerá kavalerie za občanské války plnila pět základních úkolů, zhruba v této posloupnosti:

  1. Průzkum terénu a maření obdobných aktivit protivníka
  2. Obranné a zadržovací aktivity
  3. Pronásledování a znepokojování poražených nepřátelských sil
  4. Ofenzivní akce
  5. Hloubkové nájezdy na nepřátelské komunikační linie, zásobovací sklady, železnice apod.

Zde můžeme zaznamenat nápadnou změnu ve srovnání s dřívějšími časy masových útoků kavalerie ve vyrovnaných šicích „koleno na koleno“ proti čtvercovým sestavám pěchoty, jako např. za napoleonských válek. Zatímco muškety s křesadlovým zámkem a hladkou hlavní, běžné ještě v prvních dekádách 19. století, měly účinný dostřel kolem 90 metrů, pěchota s modernějšími puškami s drážkovanou hlavní a perkusním zámkem, s přesným dostřelem 270 metrů i více, kosila rychlou palbou jezdce i koně ještě dříve, než s ní mohli přijít do kontaktu. Podtrženo a sečteno: „rychlopalba“ pěchoty (často v kombinaci s dělostřelectvem – rovněž modernizovaným) kosila nepřátelskou kavalerii jako kachničky na střelnici, díky čemuž chrabré „šarže“ jezdectva dostávaly sebevražedný nádech, bez očekávaného strategického efektu (jako např. legendární, mnoha mýty opředený útok britské „Lehké brigády“ v krymské válce).

Nicméně to neznamená, že by útočné akce jízdy skončily v koši – jen byly vedeny spíš proti kavalerii protivníka, než proti mnohem nebezpečnější pěchotě. Jezdecké ataky v klasickém pojetí se udály v bitvách u Brandy Station (1863) a Yellow Tavern (1864), střetné boje jezdectva se odehrály v první bitvě u Bull Runu (1861) nebo v bitvě u Gettysburgu (1863).

Vzhledem k výše uvedeným okolnostem se však pro jezdectvo stala prioritou průzkumná a výzvědná činnost; což pro nástupnické jednotky kavalerie U.S. Army platí dodnes – ovšem s tím rozdílem, že koně jsou nahrazeni džípy a lehkými obrněnými vozidly. Jízdní vojáci tedy sloužili jako zvědové – „oči“ a „uši“ armády. Jejich absence mohla způsobit velký problém, jak se ukázalo zejména před bitvou u Gettysburgu, kdy velitel Severovirginské armády generál Robert E. Lee několik dnů postrádal své jezdectvo pod velením jinak vynikajícího J. E. B. Stuarta.

Pro samotné příslušníky jezdectva byly atraktivní dalekosáhlé nájezdy do hloubky nepřátelského území, v prvé řadě proto, že nabízely možnost dobrodružství a vojenské slávy, ačkoli jejich strategická hodnota byla často mizivá. Defenzivní akce jezdectva měly svůj význam při krytí ustupujících vojsk po prohraných bitvách. Naopak pronásledování a obtěžování poraženého nepřítele bylo často zanedbáváno (především ze strany Severu).

Organizace a výzbroj

Americký jízdní pluk kolem poloviny 19. stol. byl složen z deseti rot (kompanií, setnin) po 100 mužích. Dvě nebo více rot mohlo být dle příležitosti sloučeno do batalionu/praporu, později eskadrony. Regimenty v době občanské války však zřídkakdy dosahovaly předepsaných počtů, takže byly zpočátku často rozptýleny mezi pěchotními divizemi nebo sbory. Jakmile si však velitelé uvědomili význam hloubkového průzkumu a nájezdů, začali je soustředit do větších celků se samostatným velením. Tak se stalo běžnou praxí slučovat jízdní pluky po dvou až čtyřech do brigád. Dvě až čtyři brigády vytvářely jízdní divizi; takovým tělesem zpočátku disponovala Severovirginská armáda. Do konce války postavila Konfederace 137 různých jezdeckých pluků.

Kavalerie byla vždy doprovázena bateriemi nebo prapory jízdního dělostřelectva a trénem muničních a zásobovacích vozů.

Základní výzbroj všech jízdních jednotek té doby tvořily dlouhé palné zbraně, ať již šlo o pěchotní pušky s drážkovanou hlavní, nebo brokovnice. Stojí za zmínku, že velitelé mnoha jízdních jednotek Konfederace na začátku války nebyli schopni opatřit své muže regulérní jezdeckou výzbrojí, takže jim místo karabin a šavlí tolerovali pouze lovecké brokovnice (nejlépe dvojky, často se zkrácenými hlavněmi, doplněnými ramenním popruhem).

Pro boj v sedle byly zcela nejvhodnější karabiny. Ve srovnání s pěchotními puškami byly lehčí a lépe ovladatelné, což se však dělo na úkor nižšího dostřelu a menší přesnosti. Většinou šlo o jednoranné předovky ráže .52 nebo .56. Ve výzbroji jezdectva již byly také jednoranné zadovky – karabiny vzor 1859 Sharps (ráže .54), jejichž hruběji zpracované napodobeniny produkovali puškaři na Jihu. Na straně Unie se rovněž objevila sedmiranná opakovačka Spenser, která se stávala oblíbeným trofejním artiklem jižanských jezdců; nicméně zbrojní výroba Konfederace nedokázala produkovat mosazné nábojnice k tomuto typu zbraně.

Ke standardní výzbroji kavaleristy patřil jeden až dva perkusní revolvery (tehdy ještě běžně nazývané „pistole“), obvykle šestiranné, značky Colt nebo Remington nebo jejich kopie z různých manufaktur. Příslušníci některých jednotek (např. jezdci Johna Mosbyho) nosili až čtyři revolvery – pro zvýšení palebné síly. Jistou raritou byl dvouhlavňový perkusní revolver Le Mat, který měl kapacitu 9 kulových ran a navíc jednu hlaveň pro brokový náboj.

Šavle, neodmyslitelná součást výzbroje každého jízdního vojáka, zvyšující jeho marciální vzhled, se v letech občanské války používala čím dál méně, a mnoho konfederačních jezdců ji nenosilo vůbec. Nehodila se k jejich „modernímu“ způsobu boje; někdy byla dobrá leda k „opékání masa nad ohněm“, jak uvedl jeden z velitelů jižanské jízdy. Naproti tomu jezdecké regimenty z Jižní Karolíny, včetně jízdní části legie Wade Hamptona (jednotka postavená tímto zámožným plantážníkem z Jižní Karolíny sestávala ze čtyř rot jízdních, šesti rot pěších a dělostřelecké baterie) se od šavlí nemohly odloučit. Podle slov důstojníka 1. jihokarolínského jízdního „muži Wade Hamptona milovali nadevše boj, při němž mohli uplatnit své šavle“.

Nicméně, podle jednoho zahraničního pozorovatele (podplukovník A. J. L. Fremantle z britského pluku Coldstream Guards) nosili jezdci Severovirginské armády šavle zavěšené „kuriózním způsobem u sedla pod kolenem“, a údajně, když vyrazili do útoku, ve chvíli, kdy měl zaznít povel „zbraň z ramene“ (voják předtím držel šavli v pokrčené pravé ruce, s čepelí hrotem nahoru, opřenou hřbetem o rameno, a na uvedený povel se zapřel nohama ve třmenech, mírně se předklonil, povolil otěže, napřáhl ruku od těla tak, aby – rukojeť pevně sevřenou v pěsti – hrotem zbraně směřoval horizontálně proti nepříteli, ostřím nahoře (aby neporanil uši koně)), zarazili, sesedli a začali pálit z karabin, aby ve skrumáži neriskovali ztrátu svých cenných čtyřnohých kamarádů.

Koně

Odjakživa platilo, že kavalerie musí být vybavena v prvé řadě – koňmi. Jezdec bez koně již postrádá své opodstatnění, stává se z něj pouhý pěšák. Nicméně, kůň s jezdeckou výstrojí nebyl nikdy právě nejlevnější, a proto jak Sever, tak i Jih na začátku války váhal s navyšováním počtů své kavalerie. Není divu, když zřízení jednoho jízdního regimentu přišlo asi na 300 000 dolarů, a roční údržba stála dalších více než 100 000! – Pro srovnání: opakovací karabina Spenser stála nějakých 35 dolarů za kus. –

V případě armádního koně nemohlo jít o ledajakou hemelku: Podle předpisů armády Unie měl být kůň pro kavalerii vysoký nejméně 15 pěstí, vážící minimálně 950 liber (cca 475 kg), starý 4 až 10 let, patřičně navyklý sedlu i uzdě. Zvířata měla být tmavších barev, bez defektů jako je dýchavičnost, deformace kopyt, choroba kloubů nebo exostóza. Pro vojenskou službu byli preferováni valaši, na druhém místě klisny (protože jsou „vpředu nižší“). Za zcela nevhodné byli považováni hřebci, kteří jsou „nestálí“ a agresivní. Nicméně, v Konfederaci nedostatek vhodných koní neumožňoval tato pravidla striktně dodržovat. Navíc se úměrně tomu, jak rostla poptávka po koních, vyskytovali všelijací podvodníci, kteří armádě prodávali nevhodná, někdy i nemocná zvířata …

V roce 1861 federální vláda stanovila cenu za jezdeckého koně na 119 dolarů. Ovšem, jak válka pokračovala, zvyšovala se poptávka, a tím pádem rostly ceny zvířat. Tak se v roce 1865 pohybovala cena za koně kolem 190 dolarů, ačkoli v jižanských státech se – také díky inflaci – vyšplhala až na 300 dolarů!

Denní dávka krmiva pro koně (v armádě Unie) měla obnášet 10 liber (cca 5 kg) sena a 14 liber (cca 7 kg) obilného zrní. Při splnění požadavků na kvalitu to mělo být dostatečné množství pro výživu zvířete, nicméně výkyvy armádního zásobovacího systému – obzvlášť v Konfederaci – neumožňovaly zajistit dodávky krmiva v dostatečném množství vždy a tam, kde ho bylo nejvíc zapotřebí.

Navíc se obě znepřátelené armády potýkaly s dodržováním pravidel pro životní podmínky koní, s čímž si nelámalo hlavu ani množství dobrovolnických důstojníků. Nedostatečné počty a ubohé odborné znalosti členů veterinárního personálu (tzv. „koňských lékařů“) byly častou příčinou mnoha onemocnění, jako je hříběcí (horečnatá nemoc), podlomy, svrab a vozhřivka, šířících se po armádních stájích. – Pro zajímavost, veterinární služba byla v armádě Spojených států oficiálně zřízena až v r. 1916. –

Koně dopřávali jízdním jednotkám značnou mobilitu, ačkoli někdy se jejich výkony vyšroubovaly na samý okraj fyzických možností. Například při nájezdu J. E. B. Stuarta na Chamersburg v Pensylvánii (1862) museli jeho kavaleristé během 27 hodin urazit vzdálenost 80 mil (130 km). Takové výstřelky ovšem značně snižovaly bojovou připravenost jednotek a vyžadovaly mnoho času na zotavenou.

Jezdci

Konfederační jezdectvo v prvních letech války se těšilo – oprávněně – mnohem lepší pověsti, než jeho seveřanský protějšek, a Jižané na jízdu Yankeeů pohlíželi s patřičným despektem. Bylo to dáno především skutečností, že silnice na agrárním Jihu byly vesměs ve špatném stavu a kůň zde sloužil jako dopravní prostředek mnohem více, než kočár nebo dostavník, obvyklý na urbanizovaném Severu. Navíc, kůň, podobně jako puška a smečka loveckých psů, nezbytně dotvářel osobnost jižanského džentlmena. Na Jihu také již dlouho před válkou panovala silná tradice miličních rot, a patrioti volali po shromažďování „stíhačů otroků“, což vedlo k rozvoji národní kavalerie ještě před rokem 1861.

Po celou dobu války platilo na Jihu pravidlo, že odvedenec nebo místní komunita musí nést veškeré náklady na pořizování a údržbu svých koní na vlastních bedrech, a přestože vláda v Richmondu chápala veškeré nevýhody s tím spojené, nemohla se s tímto nešvarem vyrovnat. Konfederační vojáci původně vstupovali do služby na smluvní období 12 měsíců, s vlastním koněm. Smluvní období se od jara 1862 protáhlo „na neurčito“, ovšem jedno bylo jisté: Pokud kůň onemocněl, utrpěl zranění nebo uhynul, musel se jeho majitel vrátit domů a přijet na novém, pořízeném na vlastní náklady. Podle všeobecně uznávaného pravidla se měl voják s novým koněm vrátit do 60 dnů, jinak mu hrozilo, že se z něj stane „sprostý“ pěšák. A to byla pro každého Jižana potupa!

První významný velitel jižanské kavalerie byl již zmiňovaný James Ewell Brown „Jeb“ Stuart, jehož jezdectvo u prvního Bull Runu rozprášilo federální pěchotu; později získal slávu a pozvedl morálku jižanské veřejnosti, když v rámci svých průzkumných misí dvakrát obkroužil celou Potomackou armádu Unie.

„Jeb“ Stuart se 16. července 1861 stal velitelem nově vytvořeného 1. Virginského jízdního regimentu. Pluku, považovaného za elitu konfederačního jezdectva, sestávajícího z deseti kompanií (nesly označení A – M), s mužstvem, naverbovaným vládou na jeden rok. Dne 22. dubna 1862 byl pluk zreorganizován a pak sloužil po větší část občanské války. Příslušníci tohoto pluku, kteří si brzy vysloužili přezdívku „jezdci na černých koních“, si ve všech ohledech počínali velmi statečně a disciplinovaně, až byli dáváni za příklad celé armádě. Část z nich nosila elegantní šedé uniformy s černým vyložením a dekorativními šňůrami na prsou, k tomu vysoké jezdecké boty a klobouky se širokou krempou, ozdobené perem.

Další zajímavý pluk byl sestaven z dobrovolníků státu Texas. Jeho zakladatelé – B. Frank Terry a Thomas Lubbuck – sloužili jako adjutanti generála Beauregarda, vítěze v první bitvě u Bull Runu. Jejich zásluhy jako pozorovatelů a zvědů ocenil sám prezident Konfederovaných států Jefferson Davis tak, že Terrymu propůjčil hodnost plukovníka, Lubbuckovi podplukovníka, s oprávněním zřídit regiment „rangerů“ o deseti setninách. Na jejich provolání reagovaly stovky dobrovolníků zapálených pro věc Konfederace, každý z nich s vlastními zbraněmi a výstrojí; jakmile voják nastoupil službu a byl ohlášen ministerstvu války, obdržel od konfederační vlády koně. Po třiceti dnech dosáhl pluk předpisového stavu 1000 mužů a byl zařazen do armády Konfederace jako 8. Texaský jízdní, „na dobu trvání války“. Koně pro pluk byli vybráni z „asi tisícovky, uvázaných provazy u špičatých kůlů“ poblíž Fair Grounds v Bowling Green v Kentucky.

Základním předpokladem pro přijetí do řad Terryho rangerů bylo vlastnictví přinejmenším brokovnice, šestiranného revolveru a kompletní koňské výstroje včetně uzdění, uvazovacího provazu zvaného cabrista, sedla a sedlové deky, ačkoli existuje mnoho důkazů, že každý muž měl přinejmenším dvě další ruční zbraně (pistole/revolvery), nůž Bowie a velkou polní láhev. Ve výzbroji se vyskytovaly různé druhy karabin, stejně jako obdivované revolvery Tranter (sám Terry nosil čtyři tyto revolvery). Navíc k identifikaci Terryho harcovníků napomáhala texaská sedla, užívaná takřka všemi muži.

Přestože jakási jednotnost panovala v oblasti výstroje a výzbroje, nedalo se totéž říci o stejnokrojích vojáků: stejně jako většina konfederátů, i oni se snažili alespoň vytvořit zdání uniforem v podobě krátkých šedých kazajek (s červenými lemy) a kalhot. Žádný z Terryho harcovníků by si ovšem nedovolil jít do války bez insignie Osamělé hvězdy (znak státu Texas), vyjádřené přinejmenším na jedné části uniformy, v prvé řadě na klobouku a opaskové sponě.

Velkou slávu si vydobyla jednotka Mosbyho partyzánských rangerů, 43. prapor virginské jízdy. Sto až sto padesát hochů, které vedl „Šedý duch“ John Singelton Mosby, dokázalo na Východním válčišti vázat více než 40 000 vojáků Unie, chránících důležitou železniční linii. Ani tito jezdci nenosili jednotné uniformy, ačkoli se v jejich šatníku vyskytovala šedá kazajka s lemovkami v předpisové barvě kavalerie – žluté.

Kam se poděl Stuart?

Na začátku tohoto článku jsem se zmínil o fatálním pochybení generála Stuarta v době bitvy u Gettysburgu. Dopustil se lehkomyslnosti, díky níž mu mnoho historiků klade za vinu porážku konfederační armády v této osudové bitvě. Co se tenkrát vlastně stalo?

Koncem června 1863 postupovala Severovirginská armáda do hloubi Pensylvánie a dokonce se chystala obsadit její hlavní město, Harrisburg. Jižanský velitel Robert E. Lee měl v úmyslu porazit Potomackou armádu. Mělo to však jeden háček: Lee netušil, kde se jeho protivník zrovna nachází. Úkolem vypátrat Potomackou armádu pověřil velitele své kavalerie, charismatického vojáka a vynikajícího jezdce J. E. B. Stuarta. Ten však byl tou dobou zaneprázdněn jistým soukromým tažením do Marylandu.

Ctižádostivý, teprve třicetiletý generál totiž hledal satisfakci. Před časem málem utrpěl porážku od reorganizované seveřanské jízdy, a přestože jeho neúspěch neměl z taktického hlediska žádné následky, utrpělo značně Stuartovo ego, přivyklé sklízet vavříny. Rozhodl se, že zaútočí na nepřítele v Marylandu: objížděl brigády Potomacké armády, přetínal jejich zásobovací linie a dokonce se prodral až před Washington. Hotová galerie husarských kousků! Jenže to ani v nejmenším nepřiblížilo Konfederaci k rozhodujícímu vítězství. Co však bylo nejhorší: Stuart ponechával Leeho v slepotě. Naštěstí měl konfederační vojevůdce před sebou váhavého protivníka, jehož kavalerie byla právě zaměstnána podobně zbytečným „nájezdem“.

Lee, zneklidněný, že se svým vojskem postoupil příliš daleko od domovských základen, nakonec rozhodl, že své jednotky soustředí v okolí městečka Gettysburgu. Tam 1. července – k nemalému překvapení – narazil na silné uskupení seveřanské jízdy pod velením starého harcovníka Johna Bufforda. Zkušený velitel ihned vytušil úmysl konfederátů, postavil se jim na odpor a poslal pro posily. Jeho sesednuvším kavaleristům se dařilo dvě hodiny zadržovat „rebely“, než začaly přicházet jednotky federální pěchoty. Takové vyčerpávající srážky si ovšem Jižané nemohli dovolit. Kdyby Lee jen tušil, že Potomacká armáda se pohybuje na jih od Gettysburgu, byl by ji zřejmě ihned napadl. Ale po neukázněném Stuartovi pořád ani vidu, ani slechu …

Bolestně postrádaný generál se objevil, až když byla bitva v plném proudu a geniální Lee nemohl zabránit chybám několika svých dalších podřízených. „Jeb“ Stuart, zářící štěstím a hrdě se chlubící kolonou vozů s kořistí, zpočátku nechápal, proč se mu od kolegů dostalo tak chladného přijetí – než byl předvolán do Leeho stanu. Je známo, že Robert E. Lee byl útočný jen na bojišti, zatímco v soukromí jednal mírně. Obyčejně neměl ve zvyku vytýkat svým podřízeným chyby, jejich nedostatky velkoryse přehlížel. Ve Stuartově případě však bezpochyby přitvrdil. O obsahu soukromého rozhovoru se žádný z obou mužů nikdy nezmínil. Pravdou zůstává, že J. E. B. Stuart si výtku svého nadřízeného vzal k srdci a od té doby plnil své povinnosti bezvadně. V bitvě u Yellow Tavern 11. května 1864 byl postřelen projektilem z revolveru Colt, a následujícího dne svému zranění podlehl.

Místo bravurního „Jeb“ Stuarta poté zaujal Wade Hampton, velitel očividně vyzrálejší, a zřejmě proto i efektivnější. Na Západním válčišti krvavého konfliktu vedl konfederační jízdu Nathan Bedfort Forrest, který díky své odvaze a agresivitě dosahoval pozoruhodných výsledků s využitím malých sil. Nicméně, nerad se podřizoval autoritám, což vedlo ke špatné koordinaci v bitvách. Na válečné scéně za řekou Mississippi se proslavili velitelé kavalerie John S. Marmaduke a „Jo“ Shelby.

Všichni tito smělí muži, svádějící boje s nepřátelskou přesilou, si ovšem zasluhují více pozornosti, než jen krátkou zmínku. Těmto, i dalším, neslavně proslulým vůdcům konfederační kavalerie možná v budoucnu věnuji celý článek.

 

Podle zahraničních pramenů

Veškerý obrazový materiál pochází z archívu, příp. sbírky autora. Obr. 11 a 12 zachycují exponáty ze soukromé sbírky; publikováno se souhlasem majitele.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com