Je to ještě sport?

18. 8. 2016 Lucie Franková Autor fotek: Josefin Akerberg a the Horse Magazine

O problematice etiky v jezdeckém sportu se mluví často a domníváme se, že by se mělo dál, protože koně nejsou cvičebním nářadím. Zveřejňujeme příspěvek na toto téma, který nám zaslala Lucie Franková, drezurní jezdkyně, aktuálně žijící a závodící v Holandsku.

Již před 10 lety jsem v diskuzích na EQUICHANNELu upozorňovala na to, že jezdecký sport a především ten drezurní se vydal špatným směrem. Ve skutečnosti je to ještě mnohem horší, než jsem si tenkrát myslela. Měla jsem tu možnost v uplynulých pěti letech pracovat v různých sportovních stájích v sedmi různých zemích Evropy. Poslední tři roky žiju, jezdím a aktivně závodím v Holandsku.

ssPoznala jsem mnoho významných trenérů, jezdců a byla na největších závodech jak v drezuře, tak ve skákání. Skutečnost je velmi smutná. Těch lidí, o kterých se dá říci, že své koně jezdí svým nejlepším vědomím a svědomím, je ve vrcholovém sportu opravdu pomálu.

Ve skokových disciplínách vládne barování. O tom, jak se to dělá, vám můžu chvíli vyprávět, mám to z první ruky. To, že se kůň švihne bičem přes přední, nebo zadní nohy ve chvíli, kdy je nad skokem - aby je více zvedal - o tom asi mnozí víte. Stejně tak se to dělá s dřevěným nebo kovovým bidlem, kdy se kůň praští přes nohy. Kovové bidlo navíc vydá typický zvuk, kterého se kůň i lekne.

Nebo se dají upravit překážky tak, aby se kůň praštil. Existuje tzv. „obrácený oxer", což je ve skutečnosti doublebar s vyšším předním bidlem než zadním. Kůň se pak uhodí při doskoku zadníma nohama. Ti důmyslnější trenéři a jezdci používají průsvitné, tenké bidlo (ze speciálního skla nebo plastu), které zavěsí nad vrchní bidla překážky. Kůň je nevidí a ačkoli skok bezchybně překoná, praští se o něj, jelikož je deset až dvacet centimetrů nad skokem. Stejně tak používají někteří kovová, těžká bidla namísto dřevěných, pokud kůň udělá chybu, pěkně se udeří. Viděla jsem i namísto kulatých bidel hranatá a na jejich vrchní straně kovové lišty, o které se v případě nepozornosti kůň udeřil předníma nebo zadníma nohama.

O mazání různých gelů, které zvyšují citlivost kůže, aby byl kůň na své nohy opravdu opatrný, a když udělá ve skoku chybu, tak si to jó zapamatoval, nebo o tom, že do kamaší se mu dají víčka od piva, která ho samozřejmě zraňují... o tom jsem jen slyšela, se vším ostatním jsem se setkala osobně. Na vlastní oči a nejednou jsem viděla koně skákající s průvlečkami tak těsně staženými, že měli hlavu mezi předníma nohama a oči vytřeštěné. A v případě jakékoli nepozornosti výprask bičem a škubání za hubu.

Samostatnou kapitolu týrání koní ve skokovém sportu pak tvoří udidla. Není mi jasné, jak je vůbec možné, že FEI povoluje tolik druhů, naprosto ke koni neetických, bolest způsobujících, extrémně ostrých udidel, přičemž přirozená reakce koně na bolest v hubě, tedy otevírání huby, je zde co nejvíce zneviditelněna na krev dotaženými nánosníky znemožňujícími nejen otevřít hubu, ale i pořádně dýchat a polykat. O jezdeckém stylu, extra silné ruce nebo kopání špornami bohužel nemůžu psát tak otevřeně, jelikož je to dost těžce prokazatelné. Co je ještě ježdění a co už je týrání koní, to si každý musí posoudit sám.

A teď k drezuře

Jako aktivní drezurní jezdec a trenér se snažím neustále a marně poukazovat na to, že sportovní drezura již nemá s původním pojetím drezury nic společného. Podíváme-li se, jak vysvětluje slovo drezura wikipedie: „Sportovní drezura, která klidnou prací s koněm, jeho cvičením a systematickou gymnastikou, za předpokladu náležitého přihlížení k jeho psychice, vede k plnému rozvinutí jeho výkonových možností".

aaPokud budete pozorovat opracoviště na mezinárodních a mnohdy i národních závodech, zjistíte, že sportovní drezura dnes zhusta znamená znásilňování koně nadměrným používáním páky a ostruh, s koňmi zalomenými daaaleko za kolmicí, kteří s prohnutým hřbetem capkají na místě v rytmu úderu špornou, koně s hlavou mezi předníma nohama, nebo ohnuté až k jezdcově botě. Není už ani příliš šokující, vidíme-li koně do krve odřené, huby dokořán otevřené, navzdory švédským nánosníkům dotaženým tak silně, že je to viditelné i opticky, z dálky, na obrazovce televize. Stewardi mají po dokončení úlohy mnohdy problémy nánosník zase povolit, aby zkontrolovali hubu koně... Gesto FEI, které mi připadá spíše jako výsměch. Na loňském MS v Cáchách byly dva velmi diskutabilní momenty, které vyvolaly pobouření. První, kdy byl Edward Gal vyloučen ze své druhé jízdy pro krev v hubě a následně jeho Undercover dosti zděšeně opouštěl obdélník, pln stresu, poskakuje jako panáček na holi. Druhý, kdy Mathias Rath s Totilasem dokončil a dočkal se dokonce solidního výsledku, přičemž si i méně bystří diváci všimli, že kůň není fyzicky v pořádku a kulhá.

Dnes, po OH v Riu máme další skandál. Co se vlastně stalo? Holandská jezdkyně Adelinde Cornelissen a její kůň Parzival dorazili do Ria. Už při veterinární přejímce kůň vyplazoval jazyk. Adelinde začala svůj test a kůň se po celou dobu snažil otvírat pevně staženou hubu, mlel pysky a chvílemi mu z ní jasně visel vyplazený jazyk. Adelinde po dvou minutách svou jízdu vzdala, poté, co několikrát vyplazený jazyk pohledem kontrolovala. Fér akt? Ne, ono jí čistě logicky nic moc jiného nezbývalo. Moc dobře věděla, že skóre nebude dobré a lidé si ji zapamatují jako tu, co jela s vyplazeným jazykem a hubou dokořán celý test. Takto zůstane v mysli lidí jako hrdinka, která nadevše miluje svého koně a upřednostnila ho před olympijskou medailí.

cqaAdelinde na svůj Facebook napsala srdceryvný, logicky znějící příběh, jak Parzivala něco kouslo a měl extrémní reakci na toto kousnutí, horečky 40 stupňů Celsia a oteklou celou čelist. Chtěla vzdát a nestartovat, ale další den se Parzivalovi tak ulevilo a horečky klesly na normál, že se nakonec rozhodla startovat. Tisíce lidí píší Adelinde, že si zaslouží zlatou medaili, že je skvělá, nejlepší a jak opravdu miluje svého koně. Ach... podívejte se, jak moc Adelinde miluje svého koně: https://www.youtube.com/watch?v=No5UrKmTbD4 Posuďte sami. V médiích pak vyšel článek, že Parzival skončil z důvodu zlomené čelisti. Tato zpráva byla vzápětí popřena a vysvětlena jako omyl redaktora.

Nicméně svět se rozdělil na dva tábory, jeden, který považuje Adelinde za hrdinku, milující majitelku svého koně, a vyjadřuje jí podporu. Druhá polovina ji považuje za tyranku koní a odsuzuje jak fakt, že vůbec startovala, den předtím odjezdila a pak hodinu opracovávala koně, který měl předešlý den extrémně vysoké horečky a alergickou reakci. Navíc si svět tak nějak všiml, že dost možná svého koně zase tak nemiluje, když uviděl fotografie z jejího tréninku a opracovávání.

Na Adelinde byla dokonce podána žaloba Američankou Colleen Kelly a to pro používání kontroverzní metody rollkur neboli hyperflexe. Bohužel jakákoli podobná žaloba nemá podle mého názoru absolutní šanci na úspěch a myslím, že to ví i Colleen. Ono o úspěch u soudu asi ani nejde, jde tady o něco úplně jiného. Jde o to, aby se svět probudil, aby FEI začala brát tenhle problém vážně, aby to vůbec začala brát jako problém.

Upřímně vůbec to není o Adelinde, ona totiž není jediná a ani není v používání této dosti drastické metody ta nejhorší, ale něco se musí stát a někdo musí být reprezentantem této metody, aby jednoho krásného dne byla tato metoda zakázána a tento zákaz byl respektován. Mimochodem, už byla jednou vyloučena pro krev v hubě. A to na WEG v roce 2010 v Kentucky. Pokud má někdo nyní pocit, že jsem předpojatá, nebo že to přeháním, můžu ho jen ujistit, že v Holandsku vedle těchto lidí jezdím dnes a denně, člověk tady rolkur už nepovažuje za něco zvláštního, je to běžná, každodenní realita, zvláštní je vidět tady jezdit někoho jinak.

Ale kde to všechno vzniklo?

Takže teď trochu historie rollkuru. První mezi drezuristy, kdo s touto metodou trénoval a byl spatřen, byla Němka Nicol Uphoff s Rembrandtem, avšak tehdy to nebylo zdaleka tak extrémní a nikdy ho nepoužívala tak násilným způsobem. Zdokumentováno to bylo jen jednou. Rembrandt byl velmi silný a temperamentní kůň, se kterým si dlouho nevěděla rady, proto to řešili touto kontroverzní metodou.

csNicméně dost možná jejich příběh inspiroval holandského drezurního jezdce a trenéra Sjefa Janssena, který sám nebyl nikdy nijak úspěšný, jeho první stáj zbankrotovala a známý byl jen svými aférami. Pak ale potkal Anky van Grunsven a kromě známosti na osobní rovině spolu začali také trénovat. Není tajemstvím, že Anky měla asi 200 koní, než konečně uspěla s Bonfirem. Toho také začala trénovat se Sjefem a používali metodu hyperflexe neboli rollkur. Anky s Bonfirem vyhrála olympiádu a stala se velmi uznávanou a oslavovanou jezdkyní a trenérkou po celém světě. Následovali další koně jako Salinero nebo Painted Black. U Anky a Sjefa trénoval a učil se svého času i Edward Gal, který později slavil úspěchy s Gribaldim, ale nejvíce se proslavil s úchvatným Totilasem. Rollkur se stal pro mnohé symbolem úspěchu, jednoduchou cestou k vítězství, cestou, jak efektivně a rychle trénovat koně. Jezdci a trenéři po celém světě ji začali kopírovat. Používajíce k tomu ostré páky nebo průvlečky. Jezdit extrémně v hyperflexi a ohýbat koně do naprosto nepřirozené pozice tak začali top jezdci jako Andreas Helgstrand, Patric Kittel, Adelinde, Hans Peter Minderhound, Mathias Rath i Isabell Werth. Dnes to vidíme na opracovištích napříč všemi úrovněmi.

Nebudu zde dlouze rozebírat, proč je rollkur nevhodnou tréninkovou metodou, jak působí na fyzickou i psychickou stránku koně a že se jedná o týrání. O tom již bylo napsáno i natočeno mnoho. Stačí zadat slovo rollkur do vyhledávače nebo youtube a můžete se vzdělávat a zajímat. Několik odkazů na články v češtině najdete i pod tímto článkem.

vwTo, co bych chtěla rozebrat, je, jak to vůbec mohlo dojít tak daleko, jak je možné, že světem kolují videa a fotografie jezdců, u kterých i každý laik kroutí hlavou, a krátce po pořízení těchto záznamů inkriminovaní jezdci dostanou medaili či pohár. Na opracovištích stewardi nedělají snad vůbec nic, trčící jazyky, otevřené tlamy dokořán, koně odřené do krve od šporen... potrestán a diskvalifikován není nikdy nikdo. Pokud byl kdy kdo vyloučen, bylo to pro krev v hubě během úlohy a stalo se to Patriku Kittelovi, Edwardu Galovi i Adelinde. Všichni to pak pro tisk odůvodnili tím, že se kůň tak snažil, až se kousnul do jazyka. Na co máme pravidla o welfare a neetickém ježdění, na co máme stewardy, na co máme FEI? Co dělá FEI pro to, aby chránila blaho a zdraví těchto nádherných, ušlechtilých, vrcholových sportovců? Co dělá FEI pro to, aby podporovala správnost, férovost a původní myšlenku jezdeckého sportu? Zhola a vůbec nic. Ba naopak podporuje pravý opak.

A já se ptám, co se musí stát, aby se něco změnilo? Posílat otevřené dopisy FEI, psát pobouřené články, rozohněné diskuze na internetu... to vše je k ničemu, FEI měla mnoho let na to, aby nějak zasáhla a něco změnila. Nic se nestalo a nestane. Jediná šance, jak chránit blaho našich čtyřnohých partnerů a posunout hranice jezdeckého sportu zpět tam, kde mají být, je, aby se do toho pustila vnější instance, spolky pro ochranu zvířat, správní novináři a reportéři, rozpoutala se veřejná kauza a ukázalo se světu, kam to FEI dovedla. O to se teď snaží i zmíněná žaloba na Adelinde Cornelissen... Upřímně, já v Adelinde nevidím „čarodějnici", na kterou je třeba uspořádat hon. Sama Adelinde není ten problém, problém jsou rollkur a další drastické tréninkové metody napříč všemi odvětvími a všemi úrovněmi jezdeckého sportu a to, že tito jezdci se stávají vzorem a idolem pro miliony dalších a jsou kopírováni a to, že FEI je za to přímo zodpovědná a FEI mlčí ... to je problém.

Video, které jsem pro tento účel také vytvořila: https://www.youtube.com/watch?v=2lD6tZYe2EA

 

O autorce:

Lucie Franková jezdí, trénuje a závodí v holandském regionu Noord Brabant, jež je centrem jezdeckého dění a domovem jezdců jako Anky van Grunsven, Imke Bartels nebo top skokanů jako Michael van de Vleuten. Snaží se o posunutí sportovních hranic zpět, kde jezdecký sport znamenal harmonii, soulad a partnerství s koněm. Otevřeně kritizuje a upozorňuje na rollkur a další kontroverzní metody a ve svém přístupu ke koním a tréninku vychází z partnerství, souladu a naprosté důvěry mezi jezdcem a koněm. Závodí do stupně PSG, jezdí drezurní koně do stupně GP, i koně skokové, pracuje hodně s mladými koňmi.

Podobné články
Foto od výborné fotografky a kamarádky Barbory Chlebové, která vždy dokáže zachytit ty nejkrásnější momentky

Cesta k úspěchu jako příběh z pohádky? Životní kůň Barbory Zourkové je český teplokrevník Fénix. V loňském roce se tento krásný ryzák umístil na 23.…

Miguel Tavora v článku The Horse Magazine radí, jak se dopracovat ke shromáždění pomocí stranové práce.