Jako Fénix, jenž povstal z popela

Tu noc, kdy byla její vesnice zničena zápalnými bombami, běžela ohněm k hořícím stájím. Třiceti lipicánům už nemohl nikdo pomoci. Zvířata, která přežila, lidé odvedli do bezpečí. Rozdělili je do stájí v Maďarsku, Slovinsku a v Záhřebu. Deset jich zůstalo v péči Liliany.

Dívka ukryla koně v opuštěném statku, vzdáleném dobré čtyři kilometry od vesnice a fronty. Trávila s nimi celé dny a sháněla potravu pro své chráněnce. Žebrala o ni u sedláků a sbírala zbytky na sklizených polích. Jejím jediným dopravním prostředkem bylo kolo, stará rachotina. A když obstarala zvířata a bylo ještě dost světla a klid, Liliana trénovala jako dřív.

Přes zimu se o všechny koně dobře postarala a na jaře, když se zdálo, že mír již vydrží, se vrátila do hřebčince. Přišli první jezdci a pomocníci, všechno vypadalo dobře – až do chvíle, kdy sem bez varování přilétla bomba…

Trvalo ještě tři roky, než celý ten horor pominul, než Lilianě a jejím koňům skončilo trápení. Když byl konečně mír jistý a objevily se zahraniční firmy, aby pomohly se stavební obnovou země, doslechli se u společnosti Samsung Electronic v Záhřebu o Lilianě a jejích lipicánech. Koncern se rozhodl pomoci. Poskytl nutné finanční prostředky, aby chorvatský tým mohl se svými lipicány v roce 2000 odjet na Olympijské hry do Sydney…