Každý hledá v životě osobní výzvy a mnoho jezdců po celém světě najde tento prostor v soutěžích všestrannosti (military). Kombinace drezury, krosu a parkuru do jedné soutěže, při níž musí kůň i jezdec vynaložit maximální fyzické úsilí a mnohdy překonat i hranice svých psychických možností, představuje velmi napínavé a mnohdy i poměrně nebezpečné dobrodružství od startu až do cíle. Proč jsme takoví blázni, že jsme se dali na military? Jak kdo… 🙂
Některé z nás přitahuje především adrenalin krosové části, možnost vyzkoušet si své síly a schopnosti na pevných skocích a obstát v nečekaných situacích, o které zde není nouze. Pro jiné je to možnost spojit všechny disciplíny dohromady a věnovat se současně drezuře i skokům. Jsou i jezdci (především v USA, kde se závodí v military podstatně více a v jednodušších soutěžích), kteří berou celý výjezd jako určitou formu dovolené a užívají si celkový čas strávený se svým koněm – přeci jen je rozdíl, pokud vyrazíte se svým koněm na jednodenní parkurové závody anebo s ním strávíte společně tři dny od rána do večera a při spoustě náročných a rozmanitých požadavků se po celou dobu snažíte udržet svého koňského partnera v té nejlepší kondici a rozmaru. Ve všestrannosti zpravidla nenajdete „žabomyší války", běžné pro jiné disciplíny, možná náročnost a vědomí, že stačí jedno špatné šlápnutí a vše je jinak, způsobuje, že i závodníci většinou drží mnohem víc pospolu. Zkrátka všestrannost nabízí velkou škálu seberealizace pro každého jezdce i koně a doopravdy stojí za to vyzkoušet ten pocit výzvy, kterou představuje.
Pojďme se podívat do zákulisí tohoto sportu, co která disciplína obnáší a jaké nároky jsou kladeny na jezdce a koně v jednotlivých fázích celé soutěže. Soutěž všestrannosti se skládá ze tří hlavních částí: drezura, krosová zkouška a parkur, které musí dvojice absolvovat na větších závodech zpravidla během tří dnů. (Dnes již pořadatelé ale vypisují i jedno- a dvoudenní soutěže.) Za každou část se sbírají trestné body, které se sčítají. Čím více trestných bodů máte, tím hůře. Finální pořadí je určeno nejnižším počtem trestných bodů. A jak probíhají jednotlivé disciplíny?
Každá soutěž všestrannosti začíná drezurní zkouškou. Ta má za cíl prověřit ovladatelnost a hlavně poslušnost koně. Je-li shledána nedostatečnou, může dojít k vyloučení jezdce po drezuře z důvodu nezvladatelnosti svého koně, aby bylo případně možné předejít nehodám v krosové části. Tato část je pro military koně mnohdy největším oříškem, protože se často jedná o koně s vyšším podílem plnokrevné krve, zvyklé cválat v dobrém tempu dopředu. Dobrý kůň pro všestrannost musí být rychlý, temperamentní atlet ve skvělé kondici, schopný bez únavy ucválat v tempu delší úseky – pokud by v takovéto formě nebyl, únava v krosu výrazně zvyšuje riziko chyby a následného úrazu. Drezura naproti tomu vyžaduje spíše nesení než pohyb v tempu a provádění precizních figur na malém obdélníku klade na koně požadavky místy až opačné než kros. Je velice náročné je sladit. Koneckonců stačí porovnat vizáž koně atleta připravovaného na všestrannost s kulatým a precizně nasvaleným drezurákem. I mnohdy výbušný temperament těchto koní je dělá složitější na ježdění.
Zkrátka, předvést takovéto zvíře klidně a uvolněně v drezurním obdélníku 20×60 (popřípadě 20×40), když je kůň už od příjezdu na závodiště natěšen na krosovou zkoušku, vyžaduje velkou dávku trpělivosti ze strany jezdce. Samotná drezurní úloha je také uzpůsobena této skutečnosti. Během klusových partií úlohy je možné vysedávat, což je mnohdy pohodlnější pro vznětlivé koně či koně, kteří nejsou zcela uvolnění ve hřbetu a zároveň i pro začínající jezdce, jejichž sed není ještě plně vybalancovaný. Na rozdíl od drezury, i úlohy na nejvyšším stupni lze předvést na uzdečce a bez ostruh.
I náročnost jednotlivých úloh reflektuje, že se nejedná o drezurní koně. V nižších stupních se dbá především na základní poslušnost demonstrovanou dobrými přechody, prací v obloucích, prodloužením rámce koně a změny rytmu/tempa během prodloužení a zkrácení. Na vyšší úrovni se ale už setkáme i se zařazením laterálních cviků, kontracvalu a letmého přeskoku. Hodnocení drezurních zkoušek všestrannosti probíhá podobně jako u klasických drezur s přihlédnutím k tomu, že u koně militaristy se neočekává tak vysoký stupeň vznosu a přilnutí. Tyto prvky jsou samozřejmě také hodnoceny, hlavní důraz je však kladen na uvolněnost a poslušnost koně.
Po drezuře přichází na řadu kros. Pro většinu jezdců všestrannosti je po „obdélníkové nudě" krosová zkouška tou hlavní událostí celých závodů, zvedající konečně hladinu adrenalinu. Kros nejlépe prověří spolupráci a připravenost koně i jezdce a zároveň schopnost řešit situace, na které se připravit nemohli.
V dřívějších dobách se kros při vyšších soutěžích sestával ze čtyř částí. Nejdříve jezdec absolvoval klusovou partii na zahřátí koně a dále pokračoval do steeplechase – zde bylo nutné ucválat předepsanou dráhu ve velmi rychlém tempu a přitom překonat několik typových skoků, které jsou často k vidění v pravých dostihových steeplechase. Po projetí „stýplu" následovala zklidňující druhá klusovka a finální čtvrtá část – samotný kros. Před krosem byla zařazena desetiminutová přestávka pro zklidnění koně a kontrolu veterinářem.
I pravidla byla upravena tak, aby odpovídala složitosti druhého dne soutěže. Bylo například povoleno nasednout po pádu z koně, během klusových partií někteří jezdci běželi vedle koně, aby šetřili co nejvíce síly svého partnera apod. Je tedy jasné, že druhý den soutěže podstatně zamíchal umístěním všech soutěžících. Dnes většinou platí pravidlo, že pro atakování předních pozic je nutné dobré umístění již při drezuře, v minulosti tomu tak vždy nebylo. Pro ilustraci náročnosti celého druhého dne soutěže doporučuji zhlédnout záznam ze závodu v Badmintonu z roku 1988 na youtube od minuty 3:52 – http://www.youtube.com/watch?v=ydl4X2Pi7iU.
V dnešní době je již krosová zkouška limitována pouze na samotný kros, který se liší svojí délkou, obtížností a počtem skoků dle vypsané úrovně. Pro všechny úrovně však platí, že jezdec musí absolvovat dráhu v určené délce – cca 1500 m na úrovni Z až po 6 km na olympijské úrovni a předepsaném čase. Pokud překročí optimální čas, získá stejně jako u parkuru trestné body za čas. V některých zemích platí také pravidlo, že pokud dokončíte krosovou zkoušku příliš rychle, získáte naopak trestné body za nedodržení minimálního časového limitu. Předepsaná rychlost se také odvíjí od obtížnosti soutěže, jedná se však o mnohem vyšší tempo než v parkuru. I na té nejnižší úrovni musí jezdec cválat alespoň 400 metrů za minutu (oproti parkurovému tempu 350 m/min), ve vyšších stupních se rychlost zvyšuje až k 550 m/min. Jen pro porovnání, průměrná rychlost při Velké pardubické je přibližně 750 m/min.
Při absolvování krosu musí jezdecká dvojice překonat daný počet skoků – na úrovni Z je jich okolo patnácti, na nejvyšší úrovni kolem třiceti. Netřeba dodávat, že krosové překážky na rozdíl od parkurových nejsou shoditelné, jedná se o imitaci pevných „přírodních" skoků a různých reálných objektů. Překážky budované z nových materiálů jsou alespoň do určité míry „rozbořitelné", tak aby se minimalizovalo zranění dvojice. Trestné body lze získat pouze za nepřekonání dané překážky, a samozřejmě za čas. Během absolvování této zkoušky je možné si ve volném terénu mezi skoky udělat kruh bez penalizace, jezdec však nesmí naznačit nájezd na překážku.
Krosové překážky jsou různého charakteru a liší se závodiště od závodiště. Najdete zde však hodně skoků s úzkým průčelím, řadu seskoků a výskoků, vodní komplexy, in-outové (kombinace bez cvalového skoku) kombinace či kombinace skoků do oblouků či pod určitým úhlem. Představují mnohem rozmanitější a zajímavější kurz než běžný parkur, i zážitek je to nesrovnatelný. Samotný design překážek je kapitola sama o sobě, záleží především na fantazii stavitele trati. Pro zajímavost a představu o variabilitě skoků se můžete podívat na skoky použité při olympijských hrách v Londýně – http://www.horseandhound.co.uk/galleries/v/london2012/xccourse/.
Podaří-li se dvojici zdárně absolvovat krosovou zkoušku, čeká je závěrečná parkurová zkouška. Sice se zdá, že po absolvování krosu je to už jen „banalita", ale ne vždy to tak je. Koně (i jezdci) jsou již z předchozích dvou disciplín často unaveni a mohou snadno udělat chybu. Fyzická únava je jistě hlavním faktorem, zároveň jsou však koně, „rozběhlí" z krosové zkoušky a získat jejich koncentraci zpět z pevných skoků a zároveň volnějšího tempa může být velmi náročné. Koneckonců, koně zcela jinak respektují mohutné, pevné překážky krosu a shoditelná „bidla". Navíc hodně koní, startujících v soutěžích všestrannosti, v sobě má vysoký podíl plnokrevné krve, takže jejich skoky jsou plošší. Ze všech těchto důvodů parkur v military není úplně triviální záležitostí a je velmi často k vidění i vyšší počet shození, než na jaké jsme zvyklí z klasických parkurových soutěží.
Zkrátka military koně nejsou parkuroví specialisté a výška i techničnost parkuru odráží tuto skutečnost. Výška překážek se opět odvíjí od soutěžního stupně, ale zjednodušeně se dá říci, že základní stupeň startuje na výšce 80 cm a jezdci na nejvyšší úrovni musí překonat překážky o výšce cca 120/130 cm.
Na tuto otázku není jednoznačná odpověď, každý kůň je individualista a i tomu je potřeba přizpůsobit výcvik a přípravu na závody. Příprava musí být všestranná a i když některé prvky jsou společné, liší se od přípravy skokových i drezurních specialistů. Na koně i jezdce jsou během všech tří fází military kladeny velké fyzické nároky. Především pro krosovou část je téměř životně důležité, aby kůň i jezdec byli ve výborné kondici a dobře připraveni.
Já se mohu podělit o svoji krátkou zkušenosti z menší stáje ve Spojených státech specializující se na všestrannost. Základem úspěchu každého koně (a to nejen koně do military) je dobrá proježděnost – nejčastější kámen úrazu military jezdců. Proto i většina tréninkového týdne byla v této stáji věnována právě drezuře. Co však bylo pro mne velmi zajímavé, jako absolutního laika v této disciplíně, byla kondiční příprava koní a jezdců a samotný trénink krosových skoků.
Každý kůň ve stáji měl individuální kondiční program většinou plněný jednou týdně. Ve zkratce se dá říci, že koně začínali během ledna pravidelně klusat, většinou v desetiminutových intervalech a s cca pětiminutovými krokovými přestávkami. Interval mezi přestávkami se během února zkracoval až na jednu minutu a byl pomalu zařazen také pomalý cval. Ve výsledku byl každý kůň během března schopen ostře klusat 2×20 min s pětiminutovou přestávkou a dále navazovaly dvě pětiminutové cvalové partie v tempu cca 400 m/min. Tato individuální kondiční příprava byla doplněna vždy sobotními společnými tréninky. Trenér stáje na čtyřkolce vedl skupinku jezdců a koní na podobné úrovni a udával vždy tempo, které bylo potřeba dodržet. Jezdec tak získal dobrou představu pro odhad tempa a naučil se, jakého tempa je potřeba docílit, pokud má kůň cválat v předepsané rychlosti v krosu. Zároveň tyto skupinové lekce trénovaly vychovanost koní při jízdě ve větším chumlu.
Tato kondiční průprava byla určena nejen koním, ale také jejich jezdcům. Každý jezdec musel sám odhadnout, zda je jeho fyzická kondice dostatečná, aby vydržel se silami během všech tří částí soutěže. Mnoho jezdců z naší stáje chodilo i běhat a plavat, ale pro krosovou zkoušku jsme speciálně trénovali jízdu ve stehnovém sedu ve cvalu i klusu (alespoň 15 minut). Při klasické vyjížďce je normální, že jezdec cválá ve stehnovém sedu, takže nám ani nepřijde, že je potřeba tuto záležitost nějak trénovat. Je však velký rozdíl, pokud v terénu přecválám louku a pokud musím vydržet delší dobu pobízet v této pozici v plném cvalu a ještě takto překonávat řadu terénních skoků. Cvalové pasáže během jarní kondiční přípravy koní byly také dobrým testem pro samotné jezdce, zda dokáží udýchat takto dlouhý cval. Přeci jen krosové skoky jsou dosti nebezpečné a je potřeba, aby byl jezdec během celého závodu plně koncentrován a svého koně dokázal podpořit. Pokud by tomu tak nebylo, může dojít velmi snadno ke zbytečnému zranění koně či jezdce.
Dobrá fyzická kondice je však pouze jedním z předpokladů pro úspěšné dokončení krosové zkoušky. Dalším důležitým předpokladem je, aby jezdec i kůň byli zvyklí překonávat hladce krosové skoky. To, že dvojice dokáže překonat parkur a v lese přeskočit kládu či příkop přes cestu, ještě neznamená, že dokáží úspěšně dojet do cíle krosové zkoušky. Pevné skoky působí mohutně a někteří bázlivější koně z nich mají respekt končící jejich neposlušností. Jezdec musí mít koně perfektně pod kontrolou a také ho musí umět v pravý čas dobře podpořit. A především, jezdec musí být plný sebejistoty a nesmí váhat. Pokud jezdec váhá, zda skok překonat, toto napětí se velmi lehce přenese na koně a opět může vyústit ve zranění o pevný skok.
V naší stáji byla důvěra mezi jezdcem a koněm také velmi důležitým stavebním blokem během přípravy na sezónu. Během zimní skokové přípravy v hale trenér velmi často zařazoval skoky na vlnovkách, šikmé nájezdy a zúžená průčelí. Pro mne jako čistě parkurového jezdce to byl velký nezvyk. Z parkurového sportu jsem byla zvyklá především na gymnastiku, vždy korektní rovné nájezdy a přesně spočítané distance. Skákání dvou skoků od sebe vzdálených na dva cvalové skoky a přitom s otočeným nájezdem o 90 stupňů mne doopravdy rozhodilo. Dalším překvapení na mne čekalo při nájezdu na samostatný skok, kdy však před nájezdem bylo potřeba prokličkovat mezi (záměrně) povalujícími se pytli od krmení a igelitovými taškami. Všechna tato cvičení však měla jeden hlavní cíl, a to připravit dvojici na bezpečné překonání skoku i přes veškeré možné složitosti a komplikace při nájezdu.
K výše zmiňované stáji patřila rozsáhlá louka, na které se nacházelo asi 40 skoků nejrůznější úrovně, což vytvářelo perfektní zázemí pro krosovou průpravu. Během sobotních společných tréninků vždy jezdci absolvovali cvičně sérii skoků různého charakteru. Vzhledem k tomu, že se jezdilo ve skupině, si mohli jezdci navzájem pomoci a navést koně, kterému některý skok dělal problémy. V naší stáji byli někteří jezdci i koně, kteří měli respekt ze skoků, pod kterými nebyla odskoková bariéra či se skákaly z kopce apod. Tím, že měla dvojice možnost trénovat tyto skoky každý týden, popřípadě vidět ostatní jezdce překonávat tyto problémové skoky bez větších obtíží, došlo k vybudování důležité sebedůvěry v nájezdu na skoky a samotné závody pak již byly rutinou i pro jezdce s větším respektem k pevným skokům.
Velmi často nás trenér také bral do jiných areálů, aby si koně i jezdci zažili odlišné profily skoků než u domácích překážek. Zajímavou zkušeností byly také každoroční závody pořádané v Kentucky Horse Park (dějiště Jezdeckých her v roce 2010), kam jsme pravidelně vyjížděli vždy poslední víkend v květnu a dále na soutěž družstev konanou během října. Samotný areál je úchvatný a již bylo o tomto místě hodně napsáno během konání jezdeckých her, možnost zajet si zde kros však pro mne byl nezapomenutelný zážitek. (Podrobný článek o všestrannosti i s fotografiemi, plánkem krosu a podrobnostmi k překážkám na Alltech FEI WEG Kentucky 2010 naleznete ZDE).
Bezpochyby každý, kdo jezdí určitou disciplínu, by přísahal právě na tu „svoji", že je tou nejlepší a nejzajímavější. Mne okouzlila všestrannost. V ní mohu realizovat současně svoji lásku ke skákání, adrenalinový zážitek v podobě překonávání terénních skoků ve vyšším tempu a také svůj perfekcionismus, protože při tom všem zastávám názor, že drezura je základ. Pokud máte chuť si to vyzkoušet, rozhodně vás nebudu zrazovat, ale pamatujte – tady je více než kde jinde pravdou, že za chyby se platí a nepřipravenost může mít mnohem vážnější následky, než v jiných jezdeckých sportech.
Ostrov Naděje v Běstvinách u Dobrušky se ponoří do sváteční atmosféry. Už tuto sobotu 13. prosince od 1...
Pět, čtyři, tři… a kruciš! Jistě víte, že si parkuroví jezdci odpočítávají cvalové skoky před odskok...
