Jak rollkur ovlivní chody koně

4. 2. 2010 Theresa Sandin Autor fotek: archiv autorky

Prvním bodem výcvikové stupnice, prvním bodem, který by měli rozhodčí na drezurních závodech posuzovat, je takt. To znamená mimo jiné i čistotu chodů. Jak je tedy možné, že vyhrávají koně ježděni rollkurem - se zcela nepravidelnými chody?

SD logo

Kůň sníží předek při ježdění v hloubce.Dalším problémem při tréninku v hloubce je to, že čím níž nese kůň hlavu, tím více váhy přenáší na přední nohy. To platí pro jakékoli snížení hlavy, počínaje pasením, přes klasické ježdění dopředu-dolů-ven až po kontroverzní ježdění v hloubce. Kůň to umí vyrovnat zadníma nohama, a to způsobem, který je charakteristický pro koně ježděné v hloubce - došlapuje zadníma nohama hluboko pod tělo v naději, že tím trochu nadzvedne předek a opět získá rovnováhu. Avšak zadní nohy jsou natažené a všechny jejich klouby se narovnávají.

Natažené nohy nezvládnou vybalancovat tělo koně a přitom sunout/nést jeho hmotnost dynamickým a atletickým způsobem, takže místo toho jdou jeho přední nohy šikmo dozadu a kůň se začne houpat dozadu a dopředu od zadního konec těla k přednímu. Aby došlápl zadníma nohama co nejvíce dopředu, zatáhne břicho, vyklene hřbet a skloní pánev, ale nepruží ve hřbetě, má ho staticky vyklenutý. Kůň zkracuje dolní linii tím, že zatíná břišní svaly a dolní svaly krku, což ztěžuje jeho dýchání.

Zablokování hřbetu ovlivňuje rytmus pohybu a může způsobit nepravidelnosti chodů. Ve cvalu kůň nemůže použít zadní nohy a hřbet k tomu, aby nadzvedl předek a dostal se o do fáze vznosu. Přední noha je na zemi a tam taky zůstane, dokud nedošlápnou i zadní nohy a kůň se na nich nezhoupne dozadu, aby byl schopen pohnout předkem dopředu. Fáze vznosu je pryč.

V klusu způsobuje zablokování prostupnosti hřbetu to, že přední nohy koně klušou v jiném tempu než zadní. Zadní noha došlápne dřív než diagonální přední, někdy výrazně dřív. Tento fenomén se nazývá DAP, z angličtiny Diagonal Advanced Placement (v překladu něco jako předčasné došlápnutí diagonály).

Vědecky bylo „zjištěno", že to má určité výhody, je to znak, pro který se trénuje a šlechtí. A s moderními technologiemi a troškou přemýšlení to může znít opravdu dobře. Pokud se zadní noha dotkne země dřív než diagonální přední, musí to znamenat, že zadní nohy nesou více hmotnosti, protože začínají dříve než přední...? No, ano, možná to zní dobře na první pohled, ale má to 3 ALE:

  • První je to, že zadní noha se také rychleji zvedne než přední, takže když se kůň odráží, jeho hmotnost podpírá pouze jedna přední noha.
  • Druhé je to, že když zadní noha došlápne dříve než přední, ohne se a jde do zakročení, zatímco masa těla koně je stále ve vzduchu, kůň touto nohou nezachytí hmotnost těla. Už je totiž dost zakročená, když dopadne přední noha a většina masy těla koně. Často je zadní noha už za kolmicí spuštěnou z kyčelního kloubu a těžko by mohla podepřít více hmotnosti, než kdyby došlápla synchronně se svojí diagonální přední nohou. Jak se kůň sune dopředu, podporován diagonálníma nohama, zadní noha je mnohem více vzadu než u koně, který není naučen došlapovat zadní nohou „v předstihu".
  • Třetí je houpavý pohyb trupu koně, který je způsobený tímto asynchronním klusem. Houpající se tělo klame, pohyb koně vypadá na první pohled velkolepě, avšak jeho nohy se příliš nehýbou, protože se hýbe celý kůň. Ale to není moc dobré...

Předčasné došlápnutí diagonály (DAP) a houpající se kůň


Všechny 4 nohy pracují ve cvau společně jako jedna velká šlapka, kolébá se.Ve cvalu se trup koně houpe jako houpací kůň. Charakter tohoto chodu to umožňuje. Cval má „přirozené DAP", kdy se celé tělo koně pohybuje dopředu tak, že ho v každém jednom synchronizovaném cvalovém skoku podepírají/sunou všechny 4 končetiny, ale vždy jedna zadní noha došlapuje dřív (potom diagonála a potom poslední přední noha).

Houpání/kolébání ve cvalu

Houpání těla ve cvalu je zcela přirozeným důsledkem toho, že končetiny (více či méně) společně sunou tělo dopředu během kolébavého cvalového skoku. Ve fázi vznosu pak zhoupnutí umožní koni zvednout předek a následující cvalový skok došlápnout zadníma nohama hluboko pod tělo. Avšak v klusu to není příliš efektivní způsob pohybu, protože koně posouvá dopředu pouze jedna polovina těla - jedna diagonála. Kolébání těla v klusu pouze vyžaduje energii navíc, energii, která by mohla být využita lépe.

NODAP - normální klusDAP - rozložený klusKdyž se kůň v klusu odráží, zadní noha podepírající diagonály vykonává nejvíce práce. Přední noha podepírá hmotnost předku a trup se přes ni převalí (1). To vyžaduje, aby zadní noha posunula dopředu celé tělo a ne pouze vytlačila záď nahoru, zatímco přední noha teprve došlapuje.

Pokud zadní noha vytlačí záď nahoru a zanechá předek svému osudu (2), její kopyto se odrazí mnohem dříve, než je schopné se zvednout kopyto přední nohy. Pokud k tomu dojde, přední noha musí sama zvednout předek, což není vůbec dobré. Obvykle se kůň musí naučit odrazit o šlachy závěsného aparátu spěnky, aby dostal předek nahoru. To je velmi neefektivní způsob posunu.

NODAP - dopad nohou při normálním klusuDAP - zadní noha v klusu došlápla dříve než přední(3) ukazuje normální došlápnutí končetin, tedy ne zadní nohu v předstihu (NODAP), trup koně se nehoupe a (4) ukazuje výrazné DAP. DAP způsobuje, že trup koně se houpe s každým klusovým krokem. Dochází k mrhání energií, když kůň tlačí jeden konec nahoru, zatímco druhý jde dolů. Bohužel díky houpání vypadá klus nebo pasáž velmi výrazně a kůň je na první pohled považován za dobrého atleta, protože je přece tak pracovitý. Ve skutečnosti to je velký nápor na přední nohy koně, protože na ně padne plné zatížení, když jeho předek klesne dolů. A jak víme, přední nohy koně jsou rovné, takže nemají ideální uspořádání pro vstřebání tak velkých nárazů.

desynchronizace klusu u koně ježděného v hloubce


Zde je video Anky van Grunsven na YouTube, z něhož jsou snímky pořízené.

Vidíte několik snímků z videozáznamu zachycujícího koně trénovaného metodou rollkur. Je vidět DAP ve chvílích došlápnutí i odrazu končetin, zřetelné je i houpání jeho trupu. Záznam nebyl natočený na vysokorychlostní video, aby byl předstih (DAP) zřetelný, jak to dělají profesionálové ve výzkumu, ale je to dobře vidět i při rychlosti 16-25 políček za sekundu v přehrávači QuickTime.

(1) zachycuje došlápnutí zadního kopyta. Nedošlapuje příliš hluboko pod trup a diagonální přední noha je ještě hodně nahoře.

(2) ukazuje fázi, kdy kůň začíná zadní nohou zachycovat hmotnost těla. Diagonální přední noha se právě dotkla země a s ní se přesouvá hmotnost na předek. Zadní noha už je dost za úrovní kyčelního kloubu = to znamená, že tělo už posouvá, ne podepírá.

(3) ukazuje fázi, kdy přední noha sama podepírá celou hmotnost těla, která se přes ni sune. Spěnka je zatížená. Zadní noha má natažené klouby a záď je plochá. Všimněte si extrémně napjatého nesení ocasu.

(4) ukazuje došlápnutou přední nohu, zatímco diagonální zadní opouští zem. Spěnka je stále zatížená a záď je vysoko - trup se houpe dopředu. Na následujících obrázcích vidíme celý proces ještě jednou, probíhá naprosto stejně.

Všimněte si, že celkově kůň nenatahuje své končetiny příliš dopředu, nezvedá je a neohýbá. Veškerá „velikost" jeho pohybu, kterou vidíme na videu, je způsobená poskakováním/houpáním trupu koně a ne jeho oslavovanými atletickými schopnostmi. Všimněte si také toho, že jen minimálně došlapuje zadníma nohama pod tělo a že holeň zvednuté zadní nohy ani náhodou není rovnoběžná s předloktím diagonální přední nohy. A přední noha se také nezvedá příliš vysoko - zadní noha se jednoduše opožďuje.

Mimochodem, neříkám, že DAP je vždy způsoben tréninkem typu rollkur. Koně vykazují DAP z jakéhokoli důvodu - exteriér, výcvik, napětí atd. Existuje několik různých typů DAP, některé lze často vidět u hříbat nebo nezralých koní, u nichž zadní noha došlápne první, ale je rovnoběžná s přední nohou. Nevím o tom mnoho, nestudovala jsem příliš tuto problematiku a asi ani nebudu. Zajímám se o koně pod sedlem a o to, jak vypadá efektivní posun, což jsou věci, které potřebuji k výcviku - k trénování rovnováhy, síly a atletických schopností, v uvolnění.

Efekty shromáždění

Mechanismus vyklenutí hřbetu při ježdění v hloubce.Chybný názor, že shromáždění je „zvednout koni hřbet", je jedním z nejčastějších omylů dneška. V anglických jezdeckých časopisech bylo možné před několika lety číst seriál článků, kde Dr. Gail Williams Ba(hons)PhD „vyvrátila klasický mýtus", že koně ve shromáždění přesunou část své hmotnosti na zadní nohy. Říká, že místo toho se jedná o vyklenutí hřbetu, o napnutí luku, což způsobí, že jezdec se cítí, jako by se „vznášel ve vzduchu".

"Nepochybuji, že většina z vás se učila, že když kůň pracuje na otěži, přesune svoji rovnováhu tak, aby nesl více hmotnosti zadníma nohama. To není pravda."

Pokračuje:
„Když kůň pracuje korektně, ucítíte to, co jsem popsala výše. Kůň nepřesouvá svoji hmotnost na zadní nohy, spíš prodlužuje dobu, kdy zadní nohy stojí na zemi, to je zdrojem kmihu, který cítíte."

Avšak to, co autorka popisuje, je situace, kdy ve shromáždění táhnou břišní svaly pánev dopředu, aby „umožnily zadním nohám došlápnout více pod tělo a tím zvýšit posuvnou sílu, protože tak se může prodloužit fázi podpěru zadních nohou."

Aby doplnila luk a tětivu (neboli teorii kruhu svalů), zmiňuje malý kloněný sval, který má táhnout hrudní koš na druhou stranu a ohnout kloub mezi prvním hrudním a posledním krčním obratlem dolů. Tím vytvoří napětí v šíjovém vazu, který bude táhnout hrudní trnové výběžky dopředu. A jako poslední „ohnutí v týlu je výsledkem stahu dlouhých svalů hlavy a krku (pozn. překl.: svaly na dolní straně krční páteře)."

shromážděná piafaNa základě těchto názorů by mě zajímalo, jak daleko se autorka dostala coby praktická jezdkyně, ve srovnání s jejím vzděláním teoretickým.

Pružný hřbet, pocit jako „vznášet se ve vzduchu" je pouze začínající shromáždění. Pochází ze skutečnosti, že kůň aktivně pracuje svaly ohýbajícími kyčelní klouby a horní krční svaly používá ke zvednutí hřbetu pod sedlem tím, že ho vyklenou dopředu. To není shromáždění jako například v piafě, cvalové piruetě nebo dokonce ve shromážděném klusu.

Při skutečném shromáždění, které začíná shromážděnými chody na úrovni ST a dále, platí, že čím dále pod tělo došlapují zadní nohy, aby podepřely hmotnost, tím více je kůň shromážděný. Aktivita zádě a vyklenutí hřbetu by pak mělo být druhou přirozeností koně a on by měl tímto způsobem pracovat vždy. Navíc bude došlapovat pod trup a ohýbat klouby zadních nohou.

Nebo snad někdo viděl koně, jak „klene hřbet nahoru" v levádě?

Philippe Karl - shromážděné piafaJe třeba začít od začátku a myslet na příčinu a důsledek. Při skutečném shromáždění došlapují zadní nohy více pod tělo a pánev se podsazuje. Všechny klouby zadních nohou se více ohýbají a záď je více zatížená. Když se hýžďové/hřbetní svaly snaží zvednout předek, jako jeřáb, hřbet se vyklene. Odtud pochází vyklenutý hřbet v korektní piafě. Vyklenutý hřbet je výsledek shromáždění, není to přímo samotné shromáždění, stejně jako vzpřímené držení krku je výsledek zvednutí předku koně a ne samotné shromáždění. Tak, jak jezdci kroutí koni hlavou a krkem do hrozných poloh a nazývají to shromáždění, stejným způsobem se snaží kroutit i jeho hřbetem a také to nazývají shromáždění.

piafování nohama bez shromážděníKlenutí hřbetu snížením hlavy do hloubky předek neodlehčuje. Naopak, snížená hlava ho ještě více zatěžuje. Kůň se učí klenout hřbet změnou pozice hlavy. A když hlavu a krk zase zvedne, hřbet se opět prověsí dolů. A zpátky k bodu 1. Koně ježdění v hloubce nejsou na drezurním obdélníku vyklenutější, než koně netrénovaní v hloubce.

Někteří koně se snaží udržet hřbet vyklenutý, jak nejlépe to umí. Strčí hlavu a krk dolů, aby se jim to podařilo. Nebo zarolují krk, aby táhli za šíjový vaz

Takže tito koně, netrénovaní ke skutečnému shromáždění, ale pouze k vyklenutí hřbetu ve chvíli, kdy mají hlavu dole, jsou v takzvané horizontální rovnováze. Nejsou trénováni, aby měly více zatížené zadní nohy ve shromážděných cvicích. To je zvláště zřetelné v piafě. Při ní je vidět, že zadníma nohama nedošlapují pod tělo, nemají sníženou záď, jednoduše protože nejsou shromáždění. Naučili se cokoli provádět mimo rovnováhu a shromáždění (v nejlepším případě v horizontální rovnováze), takže trochu zapiafovat bez odlehčení předku pro ně není žádný problém. Pouze šlapou nohama na místě v klusovém nohosledu.

Jak vyvodila Dr. Clayton z jednoho ze svých pokusů:
"U stojícího koně nesou přední nohy asi 55 % jeho hmotnosti, zadní nohy asi 45 %. U mnoha špičkových drezurních koní se hmotnost nijak výrazně nepřesouvá z předních na zadní nohy, když se více shromáždí. Několik koní vykazuje výrazné přesunutí hmotnosti a zdá se, že to jsou koně, kteří jsou zvláště dobře vyvážení. Proto může rovnováha skutečně souviset se schopností koně nést zadníma nohama větší hmotnost, avšak absence této schopnosti neznamená, že by kůň nemohl úspěšně soutěžit v drezurních úlohách nejvyšší obtížnosti."

Myslím si, že to říká hodně o moderní sportovní drezúře a vůbec ne o shromáždění obecně, snad kromě toho, že zmiňovaní „koně v dobré rovnováze" byli ti, kteří předváděli shromáždění klasickým způsobem. Zajímalo by mě, proč?

Když je kůň trénován předvádět piafu v horizontální rovnováze, přechod do a z piafy může být skutečně hladký a plynulý, protože tato piafa není více shromážděná, než pasáž či klus, který jí předcházel nebo po ní následoval. Kůň ježděný a trénovaný v hloubce v různých obtížných obratech a přechodech se naučí pohybovat nohama v rytmu, ať už na místě nebo při pohybu vpřed.

Piafa s těžkým předkem bez shromážděníTohoto koně neučili přesunout více hmotnosti dozadu v piafě a potom ji zase přesunout dopředu, když opět vykluše. Proto nedochází k přesunu hmotnosti.

Přechod mezi shromážděnou piafou na místě a shromážděnou pasáží je mnohem složitější. Kůň musí přejít ze stavu, kdy má zatíženou záď a zádí podepírá tělo, do stavu, kdy zádí podepírá tělo a zároveň ho posouvá dopředu. Musí se naučit přesouvat hmotnost nenápadně na záď a potom zase zpět, aniž by přitom ztratil rytmus. Názor, že hladký přechod mezi piafou a pasáží je zkouška skutečného shromáždění, jednoduše není pravdivý. Avšak nádhera plynulého shromážděného přechodu dalece převyšuje přechod neshromážděný

Existuje velmi častý typ horizontální rovnováhy, který se nazývá triangulace. V tomto případě došlapují zadní nohy pod tělo, někdy. Ale do stejné míry, do jaké došlapují zadní nohy dopředu, se také přední nohy zakročují, aby zachytily část hmotnosti těla. Toto šikmé postavení předních nohou se stává druhou přirozeností koní, kteří jsou trénování v hloubce. Uměle vyklenutý hřbet způsobí, že se hrudník skloní dolů a jeho spojení s lopatkami se posune dozadu. Aby mohl kůň vykročit přední nohou dopředu, musí použít sval m. brachiocephalicus (pozn. překl.: ramenní zvedač hlavy), který se upíná na pažní kost a na lebku. Když je hlava dole, horní úpon tohoto svalu ochabne a noha se zakročí. Krční pilovitý sval se upíná na lopatku a na základnu krku, doslova táhne lopatku dopředu a tím jde noha dozadu. Pokud nejsou zadní nohy připravené nést větší zatížení v tomto shromážděném cviku, musí být přední nohy zakročené, aby jim pomohly.

To je velmi časté a stejně často to lidé komentují slovy: „Podívej, jak je ten kůň shromážděný!" a ukazují na to, jak zadní kopyta došlapují blízko k předním. Tito lidé totiž vědí, že kůň by měl stát předníma a zadníma nohama blíž k sobě, ale nějak nepostřehli fakt, že pouze zadní nohy se mají přibližovat k předním a že přední mají zůstat svisle.

Ve Španělské jezdecké škole a v Cadre Noir je triangulace dobře známá jako snaha koně vyhnout se shromáždění. Vědí to, protože piafu trénují jako přípravu na levádu, ne jako pouhou piafu. Aby byl kůň schopen přesunout celou svoji hmotnost dozadu na zadní nohy, musí být na to předem připravený. Pokud by tomu tak nebylo, musel by kůň švihnout hlavou a krkem nahoru a dozadu, aby se do levády vzepjal.

Tito koně se učí provádět piafu tak, že dobře ohnutá hlezna podepírají stále více a více hmotnosti, až je kůň schopen při levádě pouze ohnout přední nohy a zvednout je nahoru.

Philippe Karl, Odin a leváda

Arthur Kottas-Heldenberg

Během kliniky se někdo ptal Arthura Kottas-Heldenberga, co si myslí o „moderním způsobu výcviku koně v hloubce a s nadměrně vyklenutým krkem". On se smutně usmál a řekl:
"Je to špatné. To není žádná náhrada toho, co je správné. Dnes novodobí trenéři učí a produkují vítěze soutěží, aniž by tito vůbec pocítili, co to je sebenesení v jakémkoli cviku, se zdravými základy. Když dostanete hlavu koně do této pozice, zvednete a zablokujete jeho hřbet. To není pocit, který bychom chtěli. Lidé si myslí, že ano, ale není tomu tak. Oni ho neznají. Nikdy ho nepocítili. Jak ho mohou trénovat a učit? Mají různé techniky, které jim pomáhají dostat se k cíli. Ale oni neznají ten pocit."

Antitéze - ježdění silou nahoru?

Pojďmě dále. Nelze srovnávat vláčnost přehnaně vyklenutého krku s křečovitou ztuhlostí krků koní ježděných silově nahoře. Koně trénovaní rollkurem jsou ježdění v drezurním obdélníku na jemných pomůckách a nadměrné ohnutí krku není výsledek toho, že by kůň byl ztuhlý. Jejich svaly jednoduše nemají patřičný tonus.

Divný tvar krku u koní ježděných silově nahoře může být stejný. I u nich se krční páteř kroutí do S. Pokud jezdíte koně silově nahoře, jeho krk se sroluje stejně. Je to dokonce ještě horší, protože hřbet je prohnutý dolů následkem nadměrného vzpřímení krku a síly, kterou jezdec vkládá do otěží.

Tah za otěže vyvolává tlak do hřbetu koně, protože jezdec táhne proti svému sedu nebo třmenům. Kůň musí používat dolní linii krku, aby s tahem jezdce bojoval. Pokud by to nedělal, jezdec by vytáhl jeho krk natolik nahoru, že by se kůň už nemohl pohnout dopředu. A on ví, že když zpomalí, jezdec ho stejně nakope do té zdi z rukou. Mnoho koní ve skutečnosti nesou ve své hubě skoro celou hmotnost trupu jezdce. Celé jejich tělo musí být v neustálém napětí, aby zmírnilo tah jezdce a prohnutí hřbetu na takovou míru, kdy se ještě budou moct pohybovat dopředu.

Opakem ježdění v hloubce/rollkuru není „ježdění vždy nahoře" (jak říkají Sjef Janssen a Solange Schrijer v The Horse Magazine - Sjef Janssen, His Philosophy of training) nebo ježdění silově nahoře, kdy se hlava a krk koně „usadí" do požadované pozice. Ježdění vždy nahoře je stav, kdy je vzpřímený krk cílem, nikoli pouze výsledkem, a končí stejně špatným držením těla koně, jako při rollkuru. Podobné názory prezentuje i Lisa Wilcox:
"Ernst mi později říkal: „Ve Španělské jezdecké škole musí pracovat s koněm stejně jako kdokoli jiný, tak jako my - a potom, když vejdou do obdélníku, aby se předvedli, potom mají koně na kolmici. Musíte pracovat s nosem za kolmicí a budete to dělat i ve Španělské škole." Lisa má svůj vlastní výklad: "Pokud nestrčíte nos koně za kolmici, jezdíte jenom beton. Táhnete něco ztuhlého nahoru." (The Horse Magazine - Working with Lisa Wilcox and Ernst Hoyos)

Hlava, krk A kohoutek se mají zvednout až následkem snížení zádě. Snížení zádě způsobuje, že celý předek se zdá být více vzpřímený vzhledem k zádi, ale to není vše. Odlehčení předku ve skutečnosti způsobí, že kohoutek je výš. Trup koně visí na svalech mezi předníma nohama, a jak se sníží jeho hmotnost, svaly a šlachy nejsou tolik zatížené směrem dolů. Také spěnky jsou napřímenější a předek je skutečně vyšší.

Jeden známý trenér chtěl uchovnit svého hřebce, přestože byl příliš malý. Tak s ním před měřením piafoval ve velkém shromáždění. A voila, vyrostl o jeden palec (2,5 cm) :-)

rollkurPokud kůň pouze zvedne hlavu, aby se „ukázal v plné parádě", nemá to jiný účel, než splnit jeden požadavek z pravidel FEI - týl je nejvyšším bodem. Pokud místo toho jezdíte ve shromáždění zezadu, týl se sám od sebe stane nejvyšším bodem jako výsledek shromáždění, vzpřímení a vyklenutí.

Ale u koní, kteří jsou trénovaní v hloubce, to může být problematické. Často vidíme koně se vztyčenými krky, někdy dokonce silově vztyčenými krky, a hlavami stále za kolmicí, jako by krk neměli kostru. Tito koně jsou tak zvyklí na zarolování dolů/dozadu a za kolmici, že je ani nenapadne, že by v obdélníku měli dělat něco jiného. Zvyknou si na to, že na pomůcku otěžemi přitáhnou hlavu dozadu k hrdlu. Pomůcka otěží pak ale nemůže znamenat „zvedni základnu krku" nebo „ohni podepírající zadní nohu", protože v tréninku vždy znamenala „zaroluj krk a udržuj pohyb dopředu bez ohledu na rovnováhu".

Tito koně také mohou mít výrazné dolní krční svaly, které ve skutečnosti drží hlavu za kolmicí automaticky, jakmile jezdec zkrátí otěže. Tlak na jazyk se naučí vnímat jako povel „stáhni nos dozadu", jako Pavlovovi psi. Tak, jako korektně ježděný kůň má reflex „uvolni se v týlu", když ucítí akci udidla na jazyku, tito koně jsou naučeni úplně stejným způsobem, pouze s tím rozdílem, že jejich odpovědí je napětí a zatažení brady dozadu.

Příště se podíváme na to, že není za kolmicí jako za kolmicí - a že jezdit špatně lze i mnoha jinými způsoby.

Podobné články

Jak dosáhnout shromáždění... Mluvili jsme o kruhu pomůcek, polovičních zádržích a nyní si musíme něco říct i o sestavení koně. Co to vlastně je, jak…

Vyhrávají nejvyšší drezurní soutěže koně, kteří jsou skutečně shromážděni? Výzkumy zjistily, že ne. Ale proč to tak je - proč rozhodčí dají nejvíce…