Jak naučit koně, aby k nám přišel na povel

21. 10. 2020 06:00

Obrázky: 7

Autor: Gabriela Rotová Foto: Gabriela Rotová Rubrika: Teorie ježdění Počet přečtení: 1935 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Kdo by nesnil o tom, že zapíská a jeho kůň s radostným ržáním přicválá napříč pastvinou a než bys řekl švec, pokorně zastaví na dosah naší ruky. Pro mnohé nesplnitelný sen... A přitom je to ve své podstatě základní cvik, který navíc nevyžaduje kdoví kolik praktických zkušeností a ani cvičitelského umu.

Tentokrát si odpustíme takový ten „hrneček plný omáčky“, kterému jsem se docela podrobně věnovala v jiných článcích. Kdo má pocit, že nějakou tu omáčku by přece jen mohl potřebovat, pár tipů na to, jak vařit „lehce stravitelnou“ práci ve volnosti, nalezne v článcích dole v odkazech. Shrneme si tedy jen to nejdůležitější, to, co pro poctivě zvládnuté přivolání budeme opravdu nutně potřebovat.

Začneme vcelku významnou informací. Přivolání koně je cvik. Není to magie, není to nic, co by se étericky vznášelo kdesi mezi nebem a zemí. Je to zkrátka a dobře cvik jako každý jiný. Bohužel ale každý dobře ovládnutý cvik vyžaduje dlouhodobý výcvik. A právě v tom bývá zakopaný pes! :) Žádná zkratka totiž v těchto věcech neexistuje. Ba co víc... právě práce ve volnosti bezpečně odhalí každou naši chybu, protože je, více než cokoli jiného, založena na svobodné vůli, na dobrovolnosti. Řvaním ani výhružkami k sobě koně zkrátka a dobře nepřivoláme a nepřivoláme. Ale to není potřeba připomínat, to jistě sami dobře víte! :)

Netrpělivost a nepochopení podstaty věci

Nezřídka jsem konfrontována s klienty, kteří si mě přivolají, abych jim pomohla se španělským krokem, vzpínáním anebo... s jejich nechytatelným koněm. Po pár lekcích ale trénink vzdají. Uvědomí si totiž, že chtějí hltavě spolknout příliš velké sousto. Nechtějí celé měsíce trénovat, ploužit se týdny krůček za krůčkem, chtějí výsledný efekt tady a teď hned. Bez práce. Bez vlastního pilného přičinění. A to samozřejmě nejde... Jsem sice stará čarodějnice, ale ke své škodě ne kdovíjak zdatná! :) Nemám ani koště a ani kouzelnickou hůlku. Bohužel opravdu platí, že všechny cviky, které koně provádí ve volnosti (tedy i přivolání), se cvičí a fixují skutečně dlouho. Kůň, který si s radostí a uvolněně na povel lehne ve volnosti – vždy a za všech okolností – je výsledek rok, dva trvající systematické práce. A i přivolání je otázka řádově několika měsíců, pokud chceme opravdu 100% výkon. Neočekávejte proto zázraky, ale pravidelnou práci. Bez práce totiž opravdu nikdy a nikde nejsou koláče! :)

Jestliže tedy skutečně chcete naučit svého koně dokonalé přivolání, obrňte se trpělivostí a smiřte s tím, že budete muset trénovat poctivě, dlouho a nebudete moci kdoví jak často chybovat. Význam má tedy nejen vytrvalost – investovaný čas – ale i důkladná příprava. Dobrá příprava totiž množství chyb významně sníží. Dobrý tip tedy je – nezačínejte s výcvikem přivolání jen proto, že jste právě bezúspěšně honili koně půl dne po pastvině. Taková (lehce zuřivá :)) příprava/motivace obvykle moc dobře, a hlavně dlouhodobě, nefunguje.

Než se tedy pustíte do výcviku, v klidu si sedněte na lavičku u výběhu a vygooglujte si vám blízký pracovní postup, pokud se vám z nějakého důvodu ten náš líbit nebude. Přemýšlejte. Práci ve volnosti se věnuje bezpočet trenérů a ti mají i bezpočet metod. Vybírejte pečlivě a míru svého odhodlání i postup práce důkladně rozvažte. Tady ale pozor. Ne poprvé opakuji. Nebuďte eklektičtí – vyberte si a držte se daného výcvikového plánu. Měnit pětkrát systém, protože proto a jelikož, je závažná chyba. Vy i váš kůň budete mít brzy v hlavě guláš. Radím tedy: „Jeden kůň, jedna cesta!“

Nesystematičnost ale není jediná možná chyba. Chyba je, i když se budete zuby nehty držet „recepisu“. Výcvik koní není docházka do fabriky. Uvědomte si, že každý člověk i kůň je jedinečný, a proto si musíte postup práce upravit na míru, tak, aby vám „chutnal“ a vyhovoval. Buďte otevření a kreativní!

Když začal být slavný Honza Bláha, uspořádala jsem s ním v našem jezdeckém areálu dvoudenní kurz. Mnozí si z něj jistě cosi vzali, někteří ale získané vědomosti proměnili v „bezútěšnou katastrofu“. Bezhlavě znovu a znovu kroutili – přesně dle návodu – provazovými ohlávkami, otravovali koně mrkvovými hůlkami. Opakovali znovu a znovu okoukaný postup práce, někde cestou jim ale utekla úplně celá pointa. Přestože tedy postup byl plus mínus správný, výsledek byl veskrze pochmurný. Koně byli po pár týdnech nejen kyselí a totálně otrávení, ale i odření od uzlů oněch svobodomyslných ohlávek. Místo toho, aby se koně radostně přibližovali ke svým majitelům, již při zvuku jejich hlasu mizeli za obzorem. Nic s koňmi nemůžeme dělat podle návodu. Musíme používat rozum a cit!

Důvěra

I o ní musíme mluvit stále dokola. A sama o sobě by vydala na další samostatný článek. Shrnuto a podtrženo jsou základem důvěry spravedlnost, empatie, srozumitelnost, předvídatelnost reakcí a uměřenost našich požadavků. Platí také – pokud se rozhodneme koně potrestat, musíme si být naprosto jisti, že souvislost mezi trestem a nevhodným chováním kůň chápe či pochopit může. A – když už trestáme, musíme mít své emoce vždy plně pod kontrolou. Tresty nejsou ve své podstatě vůbec efektivní, pokud se k nim tedy opravdu uchýlíme, musíme velmi dobře vědět, co právě konáme a proč.

Afektivní chování by ve výcviku koní nikdy nemělo mít žádné místo. Při výcviku ve volnosti pro něj ovšem nezbývá ani ta nejmenší skulina. Pokud máte pocit, že vám dochází trpělivost a můžete emociálně explodovat, štípněte se tvrdě do ruky. Jedna vzteklá rána je totiž horší než tucet štípanců. Co v této souvislosti platí v sedle, platí ve volnosti opravdu dvojnásob. V tomto se jistě shodnou i renomovaní mistři. Důvěru ztratíte rychle, obnovit ji ale trvá po čertech dlouho – kůň má vynikající paměť a ve volnosti s ní i překvapivě efektivně pracuje! :) Jistě, jsou koně srdcaři, kteří nám ledacos odpustí. Takoví ale rozhodně nejsou všichni. Takže pozor na emoce. Do výcviku koní patří jen ty pozitivní, ty dobré!

Přivolání ... jak na to?

Když se vám podaří naučit svého koně, aby přišel na zavolání, není to jen praktické, ale i vysoce efektní. :) Kdo by se netetelil radostí a lehce nedmul pýchou, když pískne a jeho kůň se plný radosti ihned přiřítí! Takže... jak tedy na to?

Co potřebujeme:

  • Kruhovou ohradu, jízdárnu – ohrazený prostor, který kůň vnímá jako pracoviště, považuji za významný bonus, i když mnozí si samozřejmě musí vystačit s oplocenou zelenou loukou
  • Lonž, dlouhé vodítko
  • Tušírovací bič (či jiný typ prodloužené ruky) – bič musíme umět používat, není to rákoska, ale ukazovátko. Bičem koně tušírujeme – žádné agresivní výpady, žádné nekoncepční máchání
  • Rukavice – s vodítkem nebo lonží nikdy nepracujeme bez rukavic, přestože nám mohou snižovat citlivost
  • Obnosek, ohlávku, případně uzdečku bez otěží

Výběr výstroje je odvislý od vašich preferencí a konkrétního koně. Pokud pracujeme s hřebci, a nemáme pod kontrolou ruch v okolí cvičiště, vždy bych volila obnosek a lonž. Obě tyto pomůcky nabízí vyšší míru kontroly, kterou můžeme potřebovat. U ostatních kategorií koní si obvykle vystačíme s obyčejnou ohlávkou. 

Pokud jste zvyklí pracovat „s napojením“ či využíváte jakoukoliv jinou výcvikovou metodu anebo systém, zkuste na ně v souvislosti s nácvikem přivolání zapomenout. Pokuste se začít psát úplně novou kapitolu. Takovou, která je jen minimálně zatížená prvky z minulosti. Je snazší budovat nové návyky, než se pokoušet propojit nové s těmi starými. Obzvláště, pokud nic z toho moc dobře neumíme. Nácvik přivolání by měla být novinka, samostatný prvek nezatížený dřívější, obvykle ne příliš pozitivní, zkušeností.

Postup při výcviku

S výcvikem přivolání můžeme začít s koněm, který má ukončený základní výcvik ze země. Umí zastavit, stát a umí chodit na vodítku. Nic moc víc už nepotřebujeme.

Fáze první

V první fázi výcviku udržujeme s koněm fyzické spojení. Máme ho na vodítku. Začínáme na stěně jízdárny/kruhovky. Koně postavíme ke stěně, snazší je začínat na lépe zažité levé ruce – kůň stojí pravým bokem u stěny. Postavíme se na jednu koňskou délku před koně (stojíme tedy ke stěně svým levým bokem, naše levá ruka je na stěně). Vodítko držíme v levé ruce, tušírovací bič v ruce pravé. Žádné prudké pohyby. Kůň musí mít zažitou důvěru v bič. Pokud se kůň biče bojí, věnujeme se této kapitole a jinou tedy za dané situace začínat nebudeme! :) Kůň v klidu stojí, následuje povel: „Ke mně.“ nebo kupříkladu: „Sem.“ Případně zapískáme. Je jedno, jaký povel si vybereme, jen se ho následně po celou dobu výcviku důsledně držíme. Povel je dobré používat v kombinaci se jménem koně. Pro všechny zúčastněné (samotného koně, koně ve stádě, ostatní majitele) je to výhodnější, do budoucna snazší... naším cílem totiž není shromáždit na jednom místě všechny přítomné slyšící savce. :)

Ve chvíli, kdy vyslovíme povel, lehce klepneme bičem koně na vnitřní pleci a současně ustoupíme o krok, dva vzad. Pokud nás kůň přirozeně nenásleduje a sám v reakci na povely o krok, dva nepostoupí, lehce ho vodítkem přitáhneme a ve vhodné vzdálenosti velíme: „Stát!“ Následuje pochvala – odměna.

Celý postup opakujeme a vzdálenost mezi námi a koněm postupně zvětšujeme – proto potřebujeme dlouhé vodítko, lonž. Pokud kůň dobře reaguje a smyslu cviku porozuměl, přestaneme používat tušírovací bič – koně se jím již nedotýkáme. Používáme pouze hlasovou pomůcku, lehké gesto ruky s bičem (jako bychom bičem působili) a ustoupení od koně. Gesto rukou zachováváme. Můžeme ho později potřebovat, pokud budeme chtít s koněm pracovat ve volnosti bez možnosti použití hlasové pomůcky (show, rušné/hlučné prostředí). Gesto ruky nejen, že doprovází / případně později i supluje hlasový povel, ale nahrazuje i funkci vodítka. To celé potřebuje mnoho výcvikových lekcí, vymezte fixaci cviku opravdu dostatek času. Potřebujeme skutečně dokonale odvedenou práci, nic polovičatého nestačí.

Shrnutí: Zazní povel. Cvičitel se dotkne tušírovacím bičem vnitřní plece koně a ustoupí o několik kroků vzad. Kůň v reakci na bič / případně i vodítko vykročí a cvičitele v klidu následuje, zastaví ve vhodné vzdálenosti od něj a zůstane stát. Poté musí přijít odměna. Důsledně učíme koně na odměnu čekat, dobu mezi zastavením a odměnou průběžně měníme a prodlužujeme. Žádné caplování, poskakování či vzpínání. Pokud je kůň příliš žhavý do odměny, neodměňujeme, počkáme a pak začneme cvičit znovu bez odměny nebo odměníme, ale s prostojem a jen výrazně vlažněji, než je obvyklé. To platí samozřejmě u dominantních hřebců dvakrát tak mocně než u klisen a valachů. I když i jich se to samozřejmě týkat může. Ne každá klisna je „dobrá víla“. :)

Ve chvíli, kdy cvik dobře ovládáme na levou ruku, začneme stejným způsobem pracovat na ruce pravé. Kůň tedy stojí u stěny svým levým bokem, cvičitel pravým.

Fáze druhá

Jakmile cvik ovládáme dokonale na obě ruce a nepotřebujeme se dotýkat plece koně bičem, začínáme pracovat na malém kruhu, a to obdobným způsobem. U temperamentních koní můžeme bičem zprvu „uzavírat“ cestu, ale bičem se již plece dotýkat pokud možno nebudeme. Gesto by v tuto chvíli již mělo stačit. Začínáme opět na levou ruku. Kůň se nejprve pohybuje krokem po linii kruhu. Vodítko je tedy stále v levé ruce, bič v pravé. Dáme povel. Souběžně ukážeme rukou/bičem na plec a ukročíme jeden krok směrem od koně a středu kruhu – chceme, aby kůň opustil linii kruhu a šel směrem k nám, do středu malého kruhu a ve vhodné vzdálenosti od nás zastavil. A opět – následuje nadšení, pochvala a odměna. Celé cvičení opakujeme, opakujeme a fixujeme k dokonalosti. Význam nemá délka lekce, ale jejich četnost. Trénujeme tedy velmi krátce, ale často. Nechceme koně otrávit, motivujeme! 

Pokud vše bez obtíží zvládáme, přecházíme pozvolna na stále větší a větší kruh a cvičíme jak v kroku, tak i klusu a případně i cvalu. Vždy, když se vyskytne problém, vracíme se zpět na malý kruh.

Fáze třetí

Další fází je výcvik v kruhovce/jízdárně ve volnosti. Necháme koně krokovat/klusat po obvodu kruhovky/jízdárny. Počkáme si na okamžik, kdy se na nás kůň podívá. Načasování je velmi důležité. Ve vhodný okamžik zazní povel, přidá se gesto ruky/biče a cvičitel viditelně ustoupí o krok, dva zpět. Rukou/bičem by již mělo stačit jen lehce pohnout, jako by směrem k pleci (u ohnivějších koní můžeme naznačit uzavření trajektorie – ale pozor, nikdy nesmíme koně vyděsit, překvapit). Pokud vše uděláme správně, měl by k nám kůň ihned přijít a zastavit přesně tak, jak to dělal na lonži či vodítku. Následuje jako obvykle odměna. Cvičíme na obě ruce po dobu několika týdnů v závislosti na temperamentu a schopnostech daného koně. Ke cviku se pravidelně vracíme a dále ho fixujeme. Důležité je stále udržovat pozornost a zájem. Koně by měla práce viditelně těšit, jinak brzy přijde na to, že k nám bez vodítka přicházet opravdu nemusí. Bohužel, koně nejsou hloupí! :)

Ve výsledku by k nám měl kůň přijít za všech okolností, i mimo výběh, mimo důvěrně známé teritorium. Jedná se tedy o základní cvik, který je nutné zvládnout, pokud chceme s koňmi začít pracovat ve volnosti. "The show must go on!" :)

Co říci na závěr?

V zásadě tedy platí: „Dočkej času jako husa klasu“ a: „Kdo si počká, ten se dočká“. Pokud výcvik neuspěcháme a budeme nejen přesní a důslední, ale i spravedliví a laskaví, záhy zjistíme, že nic snazšího než dobré přivolání vlastně ani není! :) A kde je to avizované radostné ržání? I toho se nejspíše dočkáte. Práce ve volnosti, pokud ji děláme dobře, je totiž zpestřením a zábavou nejen pro nás, ale i pro naše koně. Každý se tedy do lekcí zákonitě šíleně těší! :) A o tom, že každá dobrá lekce posílí partnerství a vztah mezi jezdcem a koněm, se zmiňovat asi už ani netřeba!

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: