Iveto, představíš nám stručně svoji knížku?
Jmenuje se "Přes překážky bez porážky" a velmi dobře ji charakterizuje citace z přebalu: Patnáctiletou Emu trápí na gymnáziu matematika a doma přísný otec. Ještěže má věrné kamarády - border kolii Kapitána, nejinteligentnější plemeno psí říše, a ryzáka Rubína, vzorného koně snů. S takovými kamarády po boku se zvládají překážky života bez porážek. Nebo ne...?

Zdá se, že kniha je tedy určena pro dospívající dívky, je to tak? Jsou všechny tvoje knihy určeny pro náctileté? Kolik jsi jich vlastně už napsala?
Kniha, která se právě objevuje u knihkupců, je 7. v pořadí..

Na stránkách www.ivetalazanska.estranky.cz se dozvíte o mé tvorbě více, tady jen trošičku upřesním, že kniha "Přes překážky bez porážky" je určena spíše pro čtenáře od 10 let, není to klasický románek pro náctileté - těmi ale určitě jsou mé předchozí knihy "V cizím sedle", "Slzy v hřívě, úsměvy v srdci" a "Pod kopyty nebe". Dětská knížečka pro čtenáře od 8 let je "Poník Terezka a tři Veroniky". Pro dospělé, hlavně pro maminky na mateřské dovolené, od kterých mi přišly nejvřelejší ohlasy:-), jsou humoristicky pojaté "Touhy pubertální stařeny". Povídková kniha "Mé sny voní, stády koní" je taková všehochuť pro všechny věkové kategorie.

Je o tobě známo, že jsi také chovatelkou koní - Iveta na EQUICHANNELu publikovala článek představující její ustájení. Čtenáře určitě bude zajímat, jak se dá práce spisovatelky skloubit s péčí o tolik koní a celý areál?
Když se něco s něčím kloubit musí, tak se to prostě skloubí:-) /Ještě, že to nebude číst nikdo z rodiny -doufám tedy:-) Ti by mi za to "se to skloubí" (...samo jako, mami, jo? nikdo nepomáhá?!...) dali!/

Nechci, aby můj článek na Eqch na téma volné venkovní ustájení, který vyšel na podzim, byl chápán a představován jako prezentace mého způsobu držení koní. Nemám zapotřebí zviditelňovat náš areál, protože je ještě stále za pochodu průběžně dobudováván a předěláván podle toho, jak praxe ukazuje potřebu věčně nových a nových vychytávek a řešení. Nemluvě o naprosto nedořešeném a provizorním zázemí pro lidi - zatím je pozornost pořád upřena především na koně. Manžel občas, s černým humorem v černý den blbec:-), kdy by nejraději z domu vykopl koně i mě:-), říká, že nic není možné u hajter udělat dobře a na furt - vždycky se časem zjistí, že lepší by bývalo bylo, kdyby... Je pravda, že dořešit volné venkovní ustájení většího počtu koní (v našem případě cca 10hlavého stáda, které není úplně stabilní a v průběhu času se sem tam mění - příchody a odchody koní, dočasné sezónní navyšování počtů), vychytat, aby bylo funkční celý rok, v mrazech, bahnech, vichrech i v letních parnech - to je běh na dlouhou trať (pokud není člověk finančně za vodou). Stále chybí fůra důležitých "maličkostí" a já tudíž stále nejsem spokojena a stále vidím příliš mnoho nedostatků na to, abych areál ukazovala světu s euforickými výkřiky "takto to má vypadat"!:-)

Zde se vracím k onomu článku o venkovním chovu - kdybych do něj měla k dispozici jiné fotografie z jiných volných chovů, vystihující to, o čem v článečku pojednávám - použila bych je mnohem raději. A ještě raději bych se podobnými články, hojně vycházejícími a četnými fotografiemi oplývajícími, nechala sama inspirovat - a také ochotně sdílenými zkušenostmi ostatních:-) Šlo mi o podpoření filozofie co nejvíce nechávat koně venku, protože se ve svém okolí stále setkávám s názorem, že koně ven lupnou jen ti, co nemají peníze na kvalitní boxy nebo stáj. Případně, a to je druhý extrém, mi majitelé stájí tvrdí, že na vybudování kvalitního venkovního zázemí pro koně by museli být milionáři, koně u nich že mají krásné prostorné boxy, což stačí - tak proč investovat tolik navíc do přístřešků a kdo ví jakých zpevnění povrchů venku? Na odpověď, že přece proto, aby v každém počasí mohl kůň užívat poměrně malé plochy základních výběhů, které nemají být zničeny v blátivé dny, kdy jsou pastviny zavřené, slýchám odpověď, že v takové dny jsou koně nejspokojenější doma, v boxu. Kam se prý stejně z výběhů netrpělivě již po pár hodinách chtějí dostat, ať je počasí jaké chce. Ano, snaží, chtějí, protože nejsou ve výbězích krmeni - a kůň se vždy těší tam, kde na něj čeká kus žvance. A právě proto, aby ve výbězích za každého počasí každý den krmeni být mohli a aby nečekali na žlab v boxu, protože jedině tam bude jádro - o tom už je, mimo jiné, zmíněný článek. Protože naše filozofie přece není o koních po kolena v bahně uprostřed ohrady, celý den zapíchnutých u balíku sena, napůl zašlapaného a pokáleného. Chceme klidně se v prostoru pohybující stmelenou skupinu zvířat, funkční stádo, které spolu žije 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Koně sžité, spokojené, bez etap, kdy je jim zima a dohřívají se třesem (proto závětří a velké přístřešky ve vhodně zvolených místech tak, aby byly zvířaty opravdu využívány) i bez druhého protipólu - tedy etap, kdy jsou zvířata z pastvin přehřátá a nemají kde nalézt trochu stínu a mírného průvanu bez hmyzu - dokud nejsou lidmi odvedeni do stájí. Chceme stádo nezávislé na lidském rozhodnutí, kde mu má být v kterou hodinu dobře, nezávislých na příchodu člověku, který je několikrát za den zavírá a zase vypouští - chceme, aby si koně užívali jakousi "svobodu" pohybu a rozhodování. S jejich psychikou to potom dělá divy...

Tak... teď, jak si to tak po sobě v rychlosti čtu, se fakt směju... Délka odpovědí na otázky o knihách versus těch o koních jasně ukazuje, čím se cítím být více (často se mě na to ptají i na besedách) - zda spisovatelkou, nebo koňákem:-)) Možná bych to povídání touto nepřímou odpovědí uzavřela...:-)

Nová kniha autorky Ivety Jebáčkové-Lažanské "Přes překážky bez porážky" vychází v Nakladatelství Erika a už nyní je k mání v knihkupectvích.