Přibližně 90 % případů laminitidy u koní a poníků dnes věda spojuje s inzulinovou dysregulací. Toto číslo, které uvádí přehledová studie Menzies-Gowa a Knowlese publikovaná v roce 2025, zásadně mění pohled na onemocnění, jež bylo dlouho vnímáno především jako problém pastvy a obezity. Středem pozornosti přestává být výhradně složení krmné dávky a pastva — stává se jím metabolický stav konkrétního zvířete. A právě zde vstupuje do hry nová třída léčiv, která původně vznikla pro léčbu diabetu 2. typu u lidí.
Inhibitory sodíko-glukózového kotransportéru 2 — zkráceně SGLT2 inhibitory nebo glifloziny — blokují zpětné vstřebávání glukózy v ledvinách. Tělo ji pak vylučuje močí místo toho, aby ji vracelo zpět do oběhu. Výsledkem je pokles hladiny glukózy v krvi a — pro predisponované koně a pony zásadní — snížení inzulinové odpovědi na příjem sacharidů.
V humánní medicíně patří tyto léky ke standardní terapii diabetu 2. typu a metabolického syndromu. Ve veterinární praxi pro koně zatím žádný registrovaný přípravek této třídy neexistuje. Přesto přibývá studií i klinických zkušeností s jejich použitím mimo schválené indikace — a výsledky jsou natolik slibné, že téma přitahuje pozornost předních světových výzkumných pracovišť.
Nejdéle zkoumaným přípravkem je velagliflozin, pro nějž Boehringer Ingelheim dokonce podal mezinárodní patentové přihlášky pro použití u koní. Klíčová studie Meiera a kol. (PLoS One, 2018) sledovala poníky s inzulinovou dysregulací při krmné dávce bohaté na nestrukturální sacharidy. Velagliflozin snížil vrcholovou hladinu inzulinu o 45 % — a žádný z léčených poníků laminitidu nerozvinul. Ve skupině bez léčby onemocnělo 38 % zvířat na stejné krmné dávce. Navazující studie (BMC Veterinary Research, 2019) potvrdila, že po 16 týdnech léčby byli všichni léčení poníci pod kritickým prahem inzulinu pro rozvoj laminitidy. Po vysazení léku se hladina inzulinu vrátila na původní hodnoty bez opětovného překročení.
Nejnovější placebem kontrolovaná klinická studie Thaneho a kol. (Journal of Veterinary Internal Medicine, 2025), provedená na 37 soukromě chovaných koních s přirozeně se vyskytující inzulinovou dysregulací, přinesla první důkaz účinnosti velagliflozinu v běžném chovatelském prostředí — nikoli pouze v experimentálních podmínkách.
V klinické praxi jsou dnes nejčastěji používány canagliflozin a ertugliflozin — oba dostupné jako humánní léčiva a podávané mimo schválené indikace. Studie Lindaseho a kol. (Journal of Veterinary Internal Medicine, 2023) prokázala, že canagliflozin snižuje nadměrnou inzulinovou odpověď na orální glukózový test průměrně o více než 66 % ve srovnání s placebem.
Nejčastěji hlášeným nežádoucím účinkem je hypertriglyceridémie — zvýšení hladiny tuků v krvi — jejíž klinický dopad u koní není dosud plně objasněn. U predisponovaných jedinců nebo při souběžném podávání nesteroidních antirevmatik, která jsou u laminitidy běžně předepisována, existuje i riziko poškození ledvin. Z toho důvodu je před zahájením léčby nezbytné vyšetření renálních funkcí a pravidelné biochemické kontroly v průběhu terapie.
Tato léčiva nejsou a pravděpodobně ani nebudou dostupná jako volně prodejné veterinární přípravky. Jejich použití vyžaduje veterinární dohled, diagnostiku inzulinové dysregulace a pečlivé sledování. Nejsou náhradou za správný management pastvy, pohybu a kontroly tělesné kondice — ale mohou být cennou součástí terapie u zvířat, u nichž samotná dietní opatření nestačí nebo která se nacházejí v akutní fázi onemocnění.
Skutečnost, že farmaceutická společnost usiluje o registraci přípravku přímo pro koně, naznačuje, že glifloziny ve veterinární praxi u koní pravděpodobně nezůstanou jen možností mimo schválené indikace. Pro tisíce koní a pony trpících opakující se laminitidou by to mohla být zásadní změna.
Zdroje:
