I mimo sedlo číhá nebezpečí

8. 06. 2016 05:00

Obrázky: 5

Autor: Dana Kusebauchová Foto: Dana Kusebauchová, Kateřina Lipinská, Pixabay.com Seriál: Umíme předvídat rizika? Počet přečtení: 12776 Počet komentářů: 12 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Máte pocit, že když nesedíte v sedle, je nebezpečí menší? Tento článek vám přinese pár příkladů, kdy jsou pády z koně slabým odvarem. Určitě už i do vás kůň narazil, šlápl na vás či vás povalil. Rad, co u koní je a není bezpečné, jste jistě četli a slyšeli tuny. My místo nich přineseme raději příběhy. Jsou z praxe, ze života a pro pobavení. Poučení si jistě vyvodíte sami.

vbrNejen ze sedla se dá zažít spousta „veselých" situací. Nevím, zda jen já mám vyšší skóre úrazů právě vedle koní, ale většina návštěv nemocnic s potřebou rentgenování mé tělesné schránky byla zapříčiněna aktivitami mimo sedlo. Máte-li podobné zkušenosti, podělte se o ně s námi v komentářích.

To, že člověk si nemá omotávat vodítko kolem žádné části těla a měl by být vždy schopen ho pustit, jistě všichni víme. Ale co se stane, když vám vodítko k ruce přimrzne? :-) Byl krásný zimní den... Takový ten den, kdy chcete zalézt ke kamnům, protože venku je -5 °C. Mráz, proti kterému není moc obrana, zalézá za nehty, zimní boty samozřejmě postrádají po 5 hodinách venku svou účinnost a lyžařské rukavice jsou to jediné, co trochu chrání ruce před upadnutím. Ten den jsem jen prováděla klisnu po kování na ruce. Vodítko, ohlávka, hodný kůň, trasa, kterou jsme chodily denně. No a za plotem zaštěkal pes (jako pokaždé). Klisna uskočila do strany. Jenže moje zmrzlé ruce, chráněné mohutnými rukavicemi, držely jak přilepené k vodítku. Cukla se mnou, až mi to skoro vyrazilo dech. To bylo vše. Hned se uklidnila a šly jsme dál. Pod sedlem bych si toho asi ani nevšimla.

Jenže v noci jsem pochopila, že není vše v pořádku. Vzbudila mě nesnesitelná bolest a nemožnost se nadechnout, aniž bych měla pocit, že do mě někdo zaryl nůž. Celá pravá strana hrudníku byla jako v ohni. Logicky následovala růžová pilulka. Po dvaceti minutách, kdy normálně „lentilka" zabírá, jsem šahala po další a našla jsem si polohu, ve které jsem mohla alespoň trochu dýchat. Po dalších minutách jsem už začala brečet jak malá holka. To vzlykání bylo samozřejmě moc příjemné. Partnera to vzbudilo a chtěl mě hned vézt do nemocnice. Jenomže my, holky od koní, něco vydržíme. Tak jsem mu to vymluvila. Poté, co jsem takto profňukala zbytek noci a čtvrtý brufen nezabral, jsem se ráno nějak dohrabala do auta a odvezla se do nemocnice. Tam mi asi po 3 hodinách vyšetřování sdělili, že mám natržené mezižeberní svaly. Ale hlavně, dali mi něco, co konečně zabralo proti bolesti a svět byl zas tak krásný. Kéž by mi to vodítko projelo v ruce.

Chvála pevných bot

Další zimní zážitek nastal při lonžování. Byl to pětiletý valach, nováček ve stáji, který byl - úměrně svému věku - jak na pérkách. Trochu neúměrně svému věku měl asi 185 cm v kohoutku a nebojím se říct, že jeho váha se přibližovala 700 kg. Než jsem vešla do haly, postavil se na zadní a bohužel jsem už nestihla zareagovat, když se ve vzepětí pootočil. Dopadl z té výšky přímo na můj nárt. Byl samozřejmě okovaný. Měla jsem sice mohutné boty, nicméně zem byla zmrzlá. Okamžitě mi hrkly slzy do očí. Ta bolest byla strašlivá. Nevzdala jsem to a dobelhala jsem se těch pár kroků do haly. Lonžovala jsem vlastně jen na jedné noze, na té pravé už jsem nemohla skoro stát. Zpět do stáje jsem se sotva doplazila. V šatně jsem sundala botu a kontrolovala bebíčko. Nárt byl nafouklý, modrý a mně bylo jasné, že tohle mé zánártní kosti nemohly přežít.

Následovala návštěva pohotovosti. Když jsem panu doktorovi popisovala, co se stalo a viděl mojí nohu, poslal mě na RTG a sestru nechal rovnou připravovat sádru. Po návratu do ordinace jsem sledovala doktora, jak dlouze kouká na fotografii mé ploutvičky. Hlavou se mi honilo, jak mi řekne, že je to na operaci či amputaci. Po dost dlouhé době se ke mně otočil a řekl: „Teda, jestli máte tak tvrdou hlavu jako kosti, tak bych vás doma nechtěl..." Kosti to prostě vydržely. Na otok jsem dostala nějakou vonnou mast a asi po týdnu už jsem zase jezdila. Neumím si ale ani představit, co by se stalo, nemít na noze pořádné boty a rozhodně po tomhle zážitku vím, že to nikdy nebudu zkoušet. Děvčátka vodící v létě koně v „žabkách" mají můj „obdiv".

vwAle mám i letní zážitky. Zjistila jsem třeba, že skloněná hlava koně není úplně bezpečná. Ve stáji jsem si povídala s jednou majitelkou. Stála jsem ve dveřích boxu, koník si pode mnou pochutnával na slámě a majitelka čistila. Koník tu svou roztomilou hlavičku náhle zvedl a nabral mě týlem přímo do žaludku. Už vím, jak to bolí, když někdo dostane pěstí do břicha. Chtělo se mi asi 10 minut zvracet. Ustála jsem to, ale ještě druhý den jsem nebyla schopná jíst, měla jsem pocit, že jsem snědla něco strašně těžkého, mastného a hnusného (není to skrytá reklama na „mekáč").

A to je jen slabý odvar toho, co jsem zažila o pár let později. Měla jsem na starosti večerní krmení koní a zabezpečení stájí. Pokusím se popsat zážitek nejdřív z mého pohledu a po mé paměti a pak doplním o získané informace. Myslím, že si vybavuji, jak jsem si připravovala kýble s ovsem a granulemi. Najednou jsem se „probrala" na lavičce před zavřenými stájemi s ledovým obkladem na oku a strašlivou bolestí hlavy. Šla jsem se podívat do zrcadla, proč si chladím oko. Pohled mě trochu vyděsil. Měla jsem oteklou jednu půlku obličeje (oko, čelo, obočí), vytržené řasy a kus obočí a krvavý šrám v koutku oka. Byla jsem strašně zmatená a šla jsem si zase sednout ven na lavičku. Najednou se objevila šéfova manželka s dcerou a šly rovnou za mnou. Prý se mnou před chvílí mluvily po telefonu a já jsem mluvila naprosto z cesty, proto přijely. Já vůbec netušila, která bije. Obě šly zkontrolovat koně a stáje. Vše bylo hotové, nakrmené, voda dolitá, dveře zajištěné. Hledaly, zda nenajdou nějaké známky toho, co se stalo. Nic. Vše bylo tak, jak má. Za dalších deset minut se objevil můj partner s tím, že jsem mu volala, že mám něco s hlavou. Byla jsem zmatená, jelikož si to nevybavuji. Naložil mě do auta a odvezl na pohotovost. Zdlouhavá vyšetření, rentgen hlavy a neurologie.

vwAsi za tři dny jsem měla něco jako sen. Špatně se to popisuje, mám pocit, že to bylo někdy v momentě, kdy jsem už skoro usínala. Těžko říct, zda to tak bylo či ne, ale jeví se to velmi pravděpodobné. Vybavil se mi moment, jak sem otevřela dveře od boxu u koně, který měl žlab na druhé straně, takže se muselo vejít dovnitř. Do dveří jsem položila kýbl s ovsem a nabírala odměrku. Koník nacpal svůj čumák do toho kýble. Když jsem ho chtěla odehnat, naklonila jsem se nad jeho hlavu a kůň samozřejmě cuknul vzhůru. Jeho hlavou jsem dostala tentokrát přímo do oka. Pak je moment, který si nevybavuji, až do sezení na lavičce. Lékařka mi řekla, že mnohdy i po takovém zranění člověk ještě funguje, než mu hlava vypne. Asi jsem vše dodělala tak, jak jsem byla zvyklá, a šla si chladit oko. Asi až v ten moment jsem se hodila do režimu off.

Stejně nebezpečné jsou ale i jiné části těla koně, třeba karpy. Přijela k nám na soustředění slečna s hodnou, vcelku dobře vychovanou kobylkou. Vyložila ji z vleku, zaparkovala k trávě (kobylka byla úplně v klidu) a začala jí sundavat transportní chrániče. Evidentně už myslela na svůj trénink, protože si přitom čapla na bobek přímo před přední nohu koně. Je asi jasné, co následovalo, kobylka vykročila a tvrdým karpálním kloubem se jí trefila přímo do brady. Namísto trénování si tak slečna „užívala" drátování čelisti. Prý nic příjemného, říkala.

Ulov si svého trenéra

Mnozí možná netuší, jak nebezpečné je být trenérem. Při jedné školní lekci jsem nechala dvě pokročilé jezdkyně nacválat na dvou kruzích a neopatrně jsem zůstala stát uprostřed. Nevěřím na náhody, ale věřím, že ten, kdo má naše osudy trochu v rukách, se chtěl prostě jen pobavit. Při třetím kruhu se oba koně přibližovali ke středu a ve stejný moment, když byli těsně proti sobě, uskočili do strany. Bohužel dovnitř. Takže mě zmáčkli mezi sebou. Skončila jsem na kolenou s pocitem, že mě srazil náklaďák. Tahle taškařice dopadla docela dobře.

bsPři jiné lekci, tentokrát na hale, jsem stála uprostřed, horlivě jsem něco vysvětlovala klusajícím jezdcům. Když jsem se otočila k jednomu z nich, kůň druhého za mými zády se poplašil a skočil přímo na mě. Tento koník byl slepý na levé oko a evidentně mě neviděl. Pak jen vím, že jsem se zvedla ze země, ale u mě už stál jeden z jezdců a s vyděšeným pohledem se ptal, co mi je. Řekla jsem, že nic, ale pak mi došlo, že než koně zastavil, seskočil a došel ke mně, musela uplynout nějaká chvilka. Takže mi bylo sděleno, že jsem si chvíli odpočinula v bezvědomí.

Oblíbenou představou trenérů je, že když si stoupnou do rohu, který dvojice „krouhá", přimějí ji k lepšímu vyjetí rohu. Nespoléhejte na to! Jezdci se sice snaží a koně také radši šlapou jinam než na člověka, ale když jsem viděla, jak malý poník dokázal s jezdkyní doslova převálcovat plastovou židli a urazit jí nohu, byla jsem moc ráda, že v tom rohu nestojím já.

Vůbec, pokud chcete svěřenci pomoci ze země, spíš než vlastní tělo použijte radši přiměřeně dlouhý bičík. Učit koně zacouvat tak, že si stoupnete před něj a štípnete ho do prsou, je sice velmi efektivní způsob, ale vyplatit se nemusí. O pobídkách ze země ani nemluvě. Jednou jsem pozorovala trenérku, jak se snaží pod dítětem udržet v klusu poněkud oplácaného poníka, který má zjevně všechno „na salámu". Neměla po ruce bič, ani nic jiného, čím by se dalo pobídnout a na tlesknutí nereagoval. Evidentně v zoufalství nejvyšším, kdy už asi ani mozek nefungoval, stáhla z krku šátek a zamávala jím poníkovi za zadkem. Zrychlení nedocílila, ale trefil se, naštěstí do ramene a naštěstí byl bosý. Dítko na hřbetě incident skoro nezaznamenalo.

bedNo a poslední historka, co dokáže vymyslet kůň. Je to ten mladý koník, kterého jsem zmínila v druhé příhodě. Ten přerostlý ňuňánek. Jednoho letního odpoledne se ze stájí ozval křik a pláč jedné slečny, že kůň má zadní nohu v hubě a nemůže ji vyndat. Nevím, jestli jste už někdy slyšeli takovou diagnózu. U mě to v prvním momentě vyvolalo lehký úsměv a zvědavost. Ale když jsem viděla výraz té slečny, pochopila jsem, že to asi nebude úplně k smíchu. Přiběhla jsem k boxu a obrázek, který se mi naskytl, mi na další dlouhé minuty vzal z tváře úsměv nadobro. Na zemi tam ležel kůň, který byl zcela mokrý, z huby mu tekla krev a z nepochopitelného důvodu měl zadní kopyto nacpané do huby bez možnosti ho vyndat. Panikou sebou dost mlel a zadní nohy, tedy vlastně tu jednu, měl přesně ve vchodu do boxu. Pořehtával a byl naprosto bezradný. Nebylo možné se tam dostat, aniž by hrozila rána kopytem. Samozřejmě v tu chvíli u boxu stálo asi 6 lidí, všichni jsme jen bezmocně přihlíželi. Po chvíli se trochu zklidnil a mě nenapadlo nic lepšího, než mu kolem spěnky nohy, která byla zapříčená v hubě, mu omotat lonž a protipohybem nohu vyháknout.

Ovšem dostat se k jeho hlavě znamenalo překročit koně ležícího na boku s naprosto nepředvídatelnou reakcí. Stál tam jeden pán, který mi to vymlouval, že je to nebezpečné. Ale já byla přesvědčená, že sám se z toho nedostane. Mezitím už všichni volali veterináře. Jeden v zahraničí, druhý hodinu cesty od nás, prostě pech. Vzala jsem si lonž. V tu chvíli sebou zase začal mlít. Měla jsem tak stažený zadek, ale hnala mě potřeba mu pomoci. V momentě, kdy se uklidnil, jsem udělala nejdelší a nejodvážnější krok. Překročila jsem ho a on se ani nehnul. Obvázala jsem mu lonž kolem spěnky a teprve v tu chvíli jsem viděla, co se mu to stalo. Byl kovaný i na zadní nohy a podkova se mu zarazila do horního patra. Tím, jak sebou cukal, samozřejmě nohu zaklínil víc. Tahala jsem za lonž proti jeho pohybu. Nevím kolikátý pokus, ale nakonec se to podařilo. Začal se hystericky zvedat a hlavou mě odhodil na protější zeď. Ale zvedl se. Z huby mu tekla krev, nohu měl pokousanou, ale dostal se z toho. Dostal antibiotika, huba se vyplachovala bylinným odvarem, noha se zahojila docela rychle. Zážitek strašný. A jak k tomu došlo? Viděli jste někdy koně, jak se drbou zadní nohou za uchem, pak si občas podrbou koutek huby a zuby si ještě poškrábou spěnku? Pravděpodobně v tento moment se mu noha zahákla podkovou o patro a následně ztrátou rovnováhy spadl. Mokrý byl proto, že na sebe skopl závěsný kýbl na vodu - měl zrovna rozbitou napáječku.

Tak co vymysleli vaši koně?

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. kokina

    To nevymyslíš

    07:37 - 08. 06. 2016

    Poslední příhodou se mi připoměl můj loňský zážitek....už roky v rohu ohrady stojí domácky udělané stojany na překážky, koně si jich nevšímají, prostě si tam stojí a sem tam se vytáhnou. Nový přírůstek se šel očividně podrbat....a já ho našla se stojanem v uchu!!!! Nepochopitelné, prostě mi šel naprosti mírně nechápající kůň a na uchu se mu houpal celý stojan (tyč + pneumatika). já sama, bez telefonu, koníka jsem ještě neznala, netušila jsem, jak zareaguje...naštěstí valach nepanikařil, když jsem se k němu připlížila, tak po krátkém boji jsem stojan vytáhla. hrůsné scénáře se nekonaly, milý oř si prostě a jednoduše do zkukovodu navlíknul cca 10-ti centimetrovou závitovou tyčku, kterou se posouvá hák na překážku, zvedl hlavu a s celým stojanem na uchu kráčel výběhem...kdo nezažil, nepochopí. Odnesl to jen mírně poškrábaným uchem a stojany jsou od té doby úplně mimo koně :D

  • 2. ponca

    Šlápnutí na palec

    13:55 - 08. 06. 2016

    Můj mladší syn, v té době asi 5letý pouštěl poníka do výběhu a nevím, jak se mu to pdařilo, ale poník mu šlápl na palec u ruky. Protože synek dost brečel a palec taky nevypadal nejlépe, radši jsme zajeli na chirurgii. Na příjmu se nás sestra ptala, co se stalo, tak jí říkám, kůň mu šlápl na palec a ona na kterou nohu? Po mé odpovědi, že na levou ruku na mě koukala dost divoce. Nakonec to nic nebylo, jen stržená kůže.

  • 3. Leny

    Omotávání

    13:55 - 08. 06. 2016

    Pravidlo, že si člověk nemá omotávat vodítka, lonže apod. kolem těla známe opravdu všichni. Ale někdy se to stane i neúmyslně, jak popisujete situaci se zmrzlým vodítkem, tak to by mě ani nenapadlo, že je možné. Já nakládala mladého hřebce do vozíku na závodech, dělal bugr, odmítal tam vlézt. Po asi půl hodině byl půlkou těla uvnitř a najednou vyskočil ven, ani jsem si nevšimla, že se mi v tom zmatku zamotala ruka do otěží, za kterou mě pak vytáhl za sebou. Naštěstí to odnesl jen zlomený prst.

    Jinak pěkný článek, člověk se diví, že jste pořád ještě naživu :-)

  • 4. vattunka

    Omylem zlomený nos

    14:02 - 08. 06. 2016

    Také se přidám s úrazem ze země,je to už dlouho,prostě jako vždy procházím ve stádě mezi koňma ,kontroluju jestli jsou v pořádku,v tom do mě nějaký žďuchne ze zadu a tak jak jdu jen na něj otočím hlavu a něco mu povídám a v momentě když jsem se otáčela hlavou zpět do směru kterým jsem kráčela,zrovna kůň který stál přede mnou do mého směru švihl hlavou,odháněl si mouchu a naše hlavy se setkali,ale z blbého úhlu takže mi zlomil noc a rozlomil stoličku,zub i nos se podařilo zachránit,ale přesně jak na mě všude hleděli,když jsem jela na ošetření...

  • 5. Katka K.

    Re:

    19:01 - 08. 06. 2016

    Jednu humornou historku mám také se svým mladším dítkem, tehdy jí byly zhruba dva roky, možná ani ne. Hlídala ji na dvoře starší osmiletá, já si sedlala koně. Obě dobře věděly, že ke koním nesmí, všude plno dospělých... najednou mladší přiběhla s řevem, že ji bolí paleček. Když jsem se jí ptala, co dělala, vypadlo z ní jen, že ho "někam strkala". Předpokládala jsem, že si ho skřípla do dělených dveří stáje, kde jsem je viděla si hrát. Paleček jsme pofoukali, dítko se rychle uklidnilo, nic se nedělo. Jenže za pár týdnů začal nehtík fialovět a brzy bylo jasné, že sleze. Nuž to by také nebyla žádná tragédie, ovšem všimla si toho starostivá babička (samozřejmě odpůrkyně koní, která mě má za velmi nezodpovědnou, že tam ty nebohé děti pořád tahám:-).
    "Kampak jsi Andulko strkala paleček?" zeptala se... a já se tak v té nejnevhodnější chvíli dozvěděla, že "strkala.... koníčkovi do čumáčku." :-)

  • 6. sisi58

    Zlomený nos; naštíplá žebra.

    20:51 - 08. 06. 2016

    Nic tak dramatického, jako v článku se mi naštěstí nestalo, ale také šlo o zlomený nos.
    Spadl mi při čištění krku koně kartáč na zem, když jsem se pro něj sehnula, kůň zvedl nohu. V půli cesty se jeho noha a můj nos setkali.
    Nos jsem měla zlomený, ale prý naštěstí, podle doktora, nebude nutno nic rovnat, neb je zlomený pěkně :D
    Zahojil se, ale celou dobu jsem nemohla nosit brýle.
    Ještě jedna příhoda.
    Mé okolí ví, že jezdím na koni.
    Většina nepříjemných úrazů se ovšem nestane na koni, ale v domácnosti. Já si tak naštípla doma při zalívání kytek žebra, neb jsem lezla v pantoflích na kuchyňskou linku, nahoře mám kytku, no nevyšlo to. A já zhavarovala hrudníkem na kraj, máme tam kus kamenné desky na horké hrnce. Tu jsem trefila.
    Všichni si mysleli, že jsem spadla z koně :D

  • 7. Jánošík

    Potok a velké štěstí

    21:50 - 08. 06. 2016

    Já vedle do výběhu chladnokrevníka, takový správně stavěný udělaný drobeček. Cestou se musel přejít potůček, ale kůň přes něj chodil 2x denně, takže jsem nečekala žádný problém. Jenže kůň se před potokem zastavil a pak z ničeho nic potok skočil. A já letěla elegantním obloukem vedle něho, protože přece cizího koně nepustím. Dopadla jsem na zem na všechny 4, okované kopyto dopadlo asi 10 cm od mého kotníku. Vodítko jsem stále zarputile držela, kůň se dal do klusu směr výběh s kámoškou a já si dala ještě jeden let vedle koně. Naštěstí se mi podařilo po asi 5 metrech vstát a koně zastavit. Protože jsem většinu času letěla vedle koně vzduchem, tak to odnesl jenom sedřený loket a dlaň se zarytými kamínky. Ale to kopyto vedle kotníku mě děsilo ještě hodně dlouho. Do dneska nechápu, jak to, že jsem vodítko nepustila, omotané kolem ruky jsem ho neměla určitě, na to si dávám pozor...

  • 8. šutřík

    Hodně hnusnej úraz

    22:08 - 08. 06. 2016

    jsem měla po vodění koně. Změnil mi život. A následky časem zřejmě ovlivní i moji budoucnost. Pak jsem měla další tři roky, kdy jsem si říkala, že lepší jezdit na šílencích, než stát vedle nich. A to jsem často sedala na některé koně s velmi tísnivým pocitem. Ale furt jsem si říkala, že dokud je člověk v sedle, moc toho nehrozí. Pokud kůň nevběhne nebo neskočí někam, kam by neměl, nebo nespadne i s jezdcem. Při vodění jsem měla obavy i u klidných koních. Potom jsem měla 11 let pauzy. Ač od návratu ke koním uplynuly čtyři roky, ještě jsem se nerozjezdila, no, jezdím jen občas, pravda. Kdyby nastala krize, asi opustím sedlo poměrně rychle. Na druhou stranu jsem se setkala s převážně pohodovými koňmi při manipulaci. Neskutečný rozdíl oproti dřívějšku. Ale strachu z vodění mě zbavila až moje mladá kobylka, která ve dvou letech vodění neznala. Pomáhaly jsme si vzájemně zbavovat se svých strachů. Pořád mě ale stále překvapuje, jak běžně se u koní porušují nejzákladnější pravidla bezpečnosti. především těmi, kteří jsou u koní už roky. Zrovna minulý týden mě překvapila malá holčina, která když procházela za zadkem mlaďošky, nečekaně ji plácla po zadku :-( Koně, kterého zná jen dva týdny od vidění :-(

  • 9. pipilota

    Helma při manipulaci u děcek

    07:04 - 09. 06. 2016

    Bude to tak nějak měsíc nazad co 2 slečny moc chtěly začít chodit ke koním. Vysvětlilo se jim, že musí přijít s rodiči a hlavně že si musí donést helmu a tu prostě u koní budou nosit. Že ta helma je nutná i na zemi. Rodičům jsme kromě podepsání canc papíru chtěli zdůraznit že i při vší opatrnosti se u koní úrazy stávají. A hádejte.... už nedošly.
    Já svému děckovi u koní helmu nechávám celé odpoledne. Prostě jak dojede na kole, tak ji má furt celou dobu. (nejezdí, má necelých 6 let a zatím se pouze vozí) A zrovna má přišlápnutý modrý nárt, ale hlava neotlučená.

  • 10. tmel

    zrovna včera v sedle

    07:57 - 09. 06. 2016

    jsem dostala od svého nervního plnokrevníka (vedro, mouchy, panička chce jet pomalu) pořádnou do hlavy - šli jsme do kopce (takového slušnějšího) a jak jsem odlehčovala, měla jsem hlavu zrovna v trajektorii jeho hlavy. Ale měla jsem helmu:-) Kdybych ji neměla, tak mě asi odvážela rychlá, páč jsem měla co dělat i s helmou, abych neletěla...

    Vesta mi loni na jaře zachránila žebra a nejspíš i obratle, a to byl trapný pád na louku v rychlosti nula nula nic. A kdybych neměla holiny, které trochu potlumily náraz, ale třeba tenisky, tak mám oba kotníky dolámané (takhle jen jeden vnější kotník odlomený hrot kosti).
    Zrovna před 14 dny zavedla kamarádka na jezdeckém kroužku povinnost bezpečnostních vest, pokud je děti vlastní, neboť jedno dítko (naštěstí ne na mé hodině, uff) spadlo a naštíplo si obratel. Myšlenka helmy (nebo vůbec celého bezp. vybavení) u těhle kroužkových dětí po celou dobu pohybu mezi koňmi mě zaujala, ale to by zřejmě provozovatelka neschválila (já jsem "jen" dozor, tj. ten, co má "jen" 50% odpovědnost...)

  • 11. vattunka

    nošení helmy pořád

    08:05 - 09. 06. 2016

    Tak právě u nás v kroužku to tak je,že děcka jak přijdou na dvůr přes šatnu narazí si helmu a mají ji celou dobu dokud zase neopustí dvůr přes šatnu,takže v době chytání,vodění,čištění,pak ježdění pak i při pomoci okolo koní,prostě se jim vysvětlilo,že riziko je právě i na zemi a nikdo s tím nemá problém,mají kvalitní,dnes už to větrání je fakt dobrý,takže ji mít několik hodin na hlavě i při té lehkosti,prostě o ní ani nevědí,maximálně si v tom vedru pod ní namočí vlasy...

  • 12. Trin

    Úrazy v domácnosti

    12:41 - 09. 06. 2016

    Reaguje na 6.

    Tak je pravda, že i mně se poslední dobou stávají drobné úrazy právě v domácnosti nebo při jiných banálních činnostech, navzdory tomu, že kromě ježdění na koni ještě běhám, chodím lézt na umělou stěnu a každou chvíli se účastním všelijakých extrémních závodů a podobných podniků :D Naposled jsem zakopla asi o 2 cm velký kamínek na hliněné rovince a dost ošklivě jsem si sedřela obě ruce, nebo předtím jsem si při ranním protahování v koupelně rozsekla nehet na palci na noze vejpůl o vanu... Když to čtu, tak díkybohu za to :D

    Jinak ale prima článek a dobře, že se i bezpečnost ze země připomíná... člověk už si po letech u koní říká, že má ta základní pravidla zmáknutá a má tak trochu tendenci ztrácet pozornost. Naposledy jsem pro něco poodešla a mezitím se mi kůň na dvoře uvolnil z úvazu, začal se pást a vodítko táhl za sebou... tak jsem se automaticky sehnula pro konec k jeho zadním nohám - no a valach o mě zřejmě nevěděl, takže se lekl a poskočil... Naštěstí u toho nevykopl, takže se nic nestalo, ale kdybych v tu chvíli přišla o hlavu, byla by to jen a jen moje blbost :(

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: