Haste s námi, co vás pálí: Fotím, fotíš, fotíme?

Lukáš Sieger

Jaké máte obecně zkušenosti s pořadateli jezdeckých závodů? Berou vaši přítomnost na závodech jako přínosnou, či nikoliv?

Obecně se dá říci, že se setkávám s neutrálním přijetím. Na každém místě to však bývá jiné – někteří pořadatelé mne kontaktují s předstihem a dotazují se, zda bych mohl dorazit. Tato část lidí vidí přítomnost profesionálního fotografa jako přínos v podobě kvalitní fotodokumentace pro sebe samotné i pro zúčastněné jezdce. Na druhou stranu někteří majitelé areálů či pořadatelé dávají jasně najevo, že o ‚nezvané‘ profesionální fotografy nemají zájem. Jejich postoj se však většinou rozkřikne mezi kolegy a podruhé se jim snažíme vyhnout.

Musel jste již někdy za akreditaci na jezdeckých závodech platit? Myslíte si, že je to správné, nebo tím pořadatelé jenom znechucují zástupce médií a odvracejí jejich pozornost od jezdeckého sportu?

Ano – setkal jsem se s tím několikrát. Penězi jsem však platil jen naštěstí jen jednou – na jednom kole ČSP v Plzni. Žádný zákaz nebyl předem ohlášen a, jak jsem později zjistil, ani neplatil pro všechny. Bylo tenkrát vynikající počasí a nechtělo se mi vracet zpět, tak jsem poplatek obětoval. V jiných případech jsme se domluvili na poskytnutí pár snímků pro webové stránky pořadatele s proklikem na moji fotogalerii – což je oboustranně výhodné. Jinak si myslím, že popularita jezdeckého sportu v povědomí běžných lidí (nemajících koně jako hobby) je stále malá, a proto by se jim měli všichni snažit tuto sportovní oblast co nejvíce zpřístupnit a zpopularizovat. Problém však nevidím u redaktorů či fotografů známých novin a časopisů. Pokud vím, nejvíce jsou osočováni fotografové na volné noze, kteří snímky nabízejí jak redakcím, tak ostatním lidem pomocí vlastních distribučních kanálů.

Je fotografování na jezdeckých závodech výdělečnou činností, nebo spíše pokrývá vynaložené náklady?

Děláte si legraci? 🙂 Situace u nás je taková, že výdělek za snímky v průměru kompenzuje základní náklady na vlastní nafocení. Největším nákladem je stále zdražující se doprava. Spokojit se pouze se skromnými autorskými honoráři redakcí je proto naprosto nemožné. Z tohoto důvodu nabízím (podobně jako mí kolegové v Čechách i zahraničí) fotografie i zájemcům z řad samotných jezdců a jim blízkých. Na nákladné fotografické vybavení (bez kterého se dobré snímky pořídit nedají) to však stejně nestačí, to se musí platit z jiných zdrojů.

Budete se po této zkušenosti někdy v budoucnu snažit o akreditaci na závodech pořádaných společností In-expo Group?

A myslíte, že akreditaci vůbec vypíší? Možná se budou snažit měnit pravidla hry znovu až zpětně… 🙂 Ne, teď vážně – určitě již nebudu mít zájem jezdit někam, kde vládnou lidé, kteří neumí odpovědět na email či pozdravení. Za to mi jejich následná hrozba žalobou nestojí. Stále je naštěstí dost jiných míst, kde mne přivítají s radostí a navíc je tam příjemná atmosféra. Focení jezdeckých závodů je pro mne zábava, tak proč si ji kazit?

Co vám na tuto kauzu říkali vaši kolegové z branže?

To bohužel nemohu opakovat. Slušně řečeno – byli pohoršeni. Díky celé kauze jsem však s překvapením zjistil, že se s podobnými problémy nepotýkám sám. Dokonce jsem na tom ještě relativně dobře. Proto jsem rád, že se o této problematice mluví a jsem zvědavý na názory druhé strany z řad široké jezdecké veřejnosti.

Reakce oslovených fotografů na otázku:

Jaké máte obecně zkušenosti s pořadateli jezdeckých závodů? Berou vaši přítomnost na závodech jako přínosnou, či nikoliv? Musel jste již někdy za akreditaci na jezdeckých závodech platit? Myslíte si, že je to správné?

Tomáš Holcbecher

Všeobecně je potřeba vidět celou záležitost v několika rovinách.

1. Místo, pohyb osob na parkuru.
Pokud mohu posoudit, tak zásadní omezení jsou na velkých jezdeckých akcích typu CHIO Aachen, ME, OH nebo třeba Hamburg Derby. Omezení v místě se vždy sjedná dopředu a jsou jasně daná pravidla pohybu v areálu a z/do parkuru. Všeobecně se dá říci, že vše se podřizuje TV, ale co je ZÁSADNÍ, vždy je zde „person responsible“, který s fotografy jde do kolbiště, a pokud něco nevyhovuje, má na starosti domluvu s pořadatelem nebo stavitelem, a ten většinou vyhoví. Důležité je, že každý přesně ví, co může a nemůže a kdo je za co zodpovědný. Tyto omezení zatím díky spíše regionálnímu významu akcí u nás zatím nejsou nutná a tím pádem to pořadatelé nemusí řešit. Pokud vím přístup do parkuru podle pravidel ČJF závisí na hlavním rozhodčím, který ho může a nemusí povolit. V zahraničí jsou místa – hlavně indoor závody, kde přístup do parkuru je dovolen pouze při dekorování.

2. Akreditace a akreditovaní.
Proces akreditace byl a je standardní hlavně u CSIO, předpokládám u MS ve voltiži a dále třeba u Velké pardubické. U poslední zmiňované akce jsou požadavky na „kontrolu osob po dráze“ nejvíce sledovány. S podobnou restrikcí jsem se setkal hlavně při CHIO Aachen, ale i zde je to třeba pochopit, protože je nutné mít cca 400 novinářů z celého světa pod kontrolou. Je pravdou, že i zde se často dostanou lidé, kteří tam nemají co dělat, nejsou novináři a využívají akreditace k možnosti bezplatného vstupu, protože vstupenky jsou drahé atd. Toto mně osobně nejvíce vadí, protože to může přinést problémy se získáváním akreditací. Naštěstí díky osobním kontaktům a spolupráci se zahraničím se už nad mou osobou nikdo nepozastavuje. Z osobní zkušenosti jsem se setkal i s prověřováním lidí, kteří žádali o akreditace např. u WEG Aachen 2006, kdy se mne lidé z FEI dotazovali na novináře z ČR a Slovenska – pro jaká periodika píší a fotí; stejně tak se při mých začátcích dotazovali na mou osobu.

3. Servis pro novináře.
Novináři z mého pohledu nepotřebují mnoho, zásadní je místo, které je pouze vyhrazeno pro akreditované. Fotografové mohou v klidu pracovat a mohou zde nechat svou techniku bez dozoru, stejně tak píšící novináři. Na akcích světového významu je samozřejmostí, a dneska již i nutností rychlé připojení k internetu. Z hlediska občerstvení samozřejmostí jsou nápoje zdarma (litry kávy, balené nebo čepované nápoje), většinou bývá i občerstvení od sendvičů po teplou kuchyni. Myslím, že v tomto ohledu nejsou novináři vybíraví. Důležitý je výsledkový servis a doplňkové informace, které mohou novinářům pomoci. Zpětná vazba od novinářů je třeba od IAEJ (www.equijournalists.com), která pravidelně komunikuje s FEI.

Berou pořadatelé vaši přítomnost na závodech jako přínosnou, či nikoliv?
Toto je spíše otázka pro pořadatele, osobně ji nedokážu posoudit. Má úloha nebo snaha je mít ve své fotobance záběry, které splní očekávání zákazníka, a pokoušet se vytvořit snímky, které jsou nadčasové a ne pouze dokumentační. Mým cílem je pomocí fotografie ve spojení s následným grafickým zpracováním dosáhnout výsledků, které pomohou zatraktivnit tento krásný sport. Všeobecně si myslím, že propagace je u nás stále slabším článkem. Každý se snaží soustředit na TV, ale při jednání s potenciálními sponzory přeci nebudete pouštět TV nebo reklamní spot, ale spíše ukážete propagační materiály či prezentace.

S tím souvisí celkové podceňování fotografické činnosti a honorování snímků, ale to spíše závisí na typu zákazníka a jeho vztahu k propagaci, popř. soudnosti nebo neznalosti, která ovšem někdy může hraničit s neomalenou drzostí a neúctou k práci fotografa (ve stylu no vždyť každý umí něco cvaknout a digitálem je to ZADARMO).

Jsem ochotný přistoupit na jakoukoliv formu spolupráce, která nemusí být vždy POUZE formou finančního plnění, ale na druhou stranu jsou zde náklady na dopravu, techniku, připojení k internetu, které je potřeba brát v potaz, nemluvě o velké časové náročnosti, není v mých možnostech vyhovět všem požadavkům typu „dejte nám fotografie jen za reklamu na webu“. Má strategie na poli fotografie je v dlouhodobém horizontu vytvoření všeobecného povědomí „sportovní jezdecká fotografie = Holcbecher“.

Musel jste již někdy za akreditaci na jezdeckých závodech platit?
Ano, musel, nechci se k tomu moc vracet, je to pro mne nepříjemné, protože zdůvodnění, která jsem obdržel především pak v souvislosti s „domácími“ závody, jsou z mého pohledu naprosto neadekvátní.

Myslíte si, že je to správné?
Je to jistě nesprávné, hlavně vůči fotografům, kteří publikují jakýmkoliv způsobem, zejména pokud jsou „freelance – na volné noze“. Pokud prokážu, že jsem členem profesního klubu, asociace nebo novinář, mělo by již toto potvrzení postačovat pořadateli k prokázaní mé publikační činnosti a profesionality. Požadavky na členství např. v AIPS (International Sports Press Asociation) jsou kontrolovány prostřednictvím národní organizace, která je garantem (V ČR Klubem sportovních novinářů). Jsou sporty – lyžování nebo jiné, kde bez tohoto členství de facto není šance získat akreditaci zvláště jako fotograf. Z mé dosavadní zkušenosti i ti nejlepší fotografové v Evropě z velké části pracují „na volné noze“, nejsou a ani nechtějí být vázáni na jednu redakci, naopak úzce spolupracují s mnoha redakcemi, výrobci jezdeckých potřeb, pořadateli atd..

Josef Malinovský

Z pozice zástupce médií (byť třeba jen externího) považuji za zcela scestné, abych platil za akreditaci – a to jak penězi, tak fotografiemi. Pořadatelé by si přítomnosti novinářů měli vážit a hýčkat si je, jelikož na jejich přízni podstatnou měrou závisí úspěch celého odvětví. Dovolím si tvrdit, že jezdectví nikdy nebude na takové úrovni, aby pořadatelé mohli médiím diktovat podmínky, za jakých budou přinášet informace z jejich akcí (natož děje-li se tak zpětně). Naopak budou muset nadále bojovat za sebemenší článek či reportáž. Pokud některý pořadatel s novináři jedná jak obtížným hmyzem, tak může počítat s tím, že se víckrát v jeho areálu neobjeví a navíc se podělí o „pěkný“ zážitek se svými kolegy z branže. V horším případě takoví novináři zanevřou na celý jezdecký sport.

O moc jiná situace není ani u odborných periodik. Párkrát jsem již zaslechl názor pořadatele, že bychom stejně neměli o čem jiném psát, když nebudeme psát o jeho akcích. To ovšem není vůbec pravda a velmi nerad bych se dočkal chvíle, kdy o tom budeme muset nějaké pořadatele přesvědčit.

Věřím, že toto žhavé téma je dostatečným varovným signálem a pořadatelé si uvědomí důležitost veřejné publicity jezdeckých akcí. Pokud se již rozhodnou vypsat akreditační podmínky, měli by pamatovat na určitý pořadatelský servis, který usnadní předem ohlášeným novinářům jejich práci. Možností, kde se inspirovat, je spousta.

Magdaléna Straková

„Zastávám názor, že pořadatelé by měli akreditace (nejen na jezdeckých) akcích poskytovat pro novináře zdarma – vždyť je to pro ně ta nejlepší reklama, pokud se o nich píše v co nejlepším světle a reportáž z akce je navíc doplněna kvalitními fotografiemi. Pokud konkrétní fotograf zastupuje významné médium, není podle mne co řešit, to by pořadatelé byli sami proti sobě a postupovali proti logice věci. Navíc čím více zástupců médií je na akci přítomno, tím více je zdůrazněna i důležitost a prestiž akce. Otázkou někdy může být omezení počtu akreditací – to lze ovšem pochopit pouze pokud se jedná o prostorově velmi omezenou a extrémně významnou akci, kde by hrozil příliš velký zájem fotografů a jejichž zástupy by v průběhu konání mohly překážet (např. Velká pardubická, velké koňské show), u akcí malého a regionálního charakteru je omezení počtu akreditací nebo dokonce jejich zpoplatnění absurdním počinem, nemajícím v zahraničí obdoby.

Navštívila jsem ty největší mezinárodní výstavy koní (Equitana, Fieracavalli) i různé sportovní akce, ale nikdy jsem se s požadavkem na zaplacení akreditace ani s žádostí o bezplatné poskytnutí snímků nesetkala, právě naopak – o novináře je vždy co nejlépe postaráno, mají k dispozici občerstvení, nejlepší místa, veškeré podklady včetně katalogů a případných DVD, připojení k internetu, šatnu atd. A například show Apassionata dokonce každoročně v rámci zahájení nového turné zve vybrané novináře na několikadenní výlet, jehož náklady hradí. Nicméně je na každém, jestli praktiky typu zpoplatnění fotografování na akcích chce začít zavádět – proč se však ‚cpát‘ někam, kde vás nechtějí (respektive chtějí obrat), jsou na vás nepříjemní, kde stejně nebudete mít fotograficky dobré příležitosti a kde byste tudíž na případných fotkách těžko něco vydělali, i pokud by to bylo vaším záměrem? To si raději udělám výlet tam, kde si důležitosti prezentace vědomi jsou a ještě k tomu nabízí patřičný komfort, špičkové výkony a ty nejzajímavější motivy.“

Jiří Bělohlav

„Pokud jde o placení za akreditaci, tak v tom nevidím problém, ale od pořadatele vyžaduji možnost fotografovat tam, kam neakreditovaní fotografové nemají přístup. Bezplatné poskytnutí fotografií záleží vždy na dohodě! V žádném případě nemíním poskytnout někomu fotografie k libovolnému účelu! Vždy chci vědět a mít možnost rozhodnout, k jakým účelům budou fotky sloužit.“

Martina Kůstková

„Ne.“

Zenon Kisza

„Odpověď zní NE. Pokud si na závodech vyřídím akreditaci, tak pro to, abych měl co možná nejlepší podmínky pro pořízení fotografií, které následně budou využity k dalším účelům. A pořadatelé by měli být naopak rádi, že fotky jim dále dělají reklamu v tiskovinách, na webech atd.“

Renáta Kolářová

„Za a): rozumná (otázka je, co je rozumná?) částka za akreditaci – eventuelně ano, nejlépe jednotně stanovená oficiálními organizacemi (i když např. v Essenu na Equitaně nic takového nepožadovali, proč to tedy platit na místních závodech Z-L v Horní Lhotě?). Ovšem za to bych si představovala, že budu mít možnost fotit v místech, kam nemají ostatní vstup umožněný, a tudíž budu mít kvalitnější snímky, než když se tísním s diváky za zábradlím kolbiště. Motat se na plácku s lidmi s kompakty a dělat snímky vhodné pro média je nesmysl. (Nebo jde jen o to, aby si novinář též koupil vstupenku?)

Za b): dávat pořadateli všechny snímky, které bude libovolně užívat, považuji za nesmysl. Organizátor by neměl znemožňovat práci lidem z médií – vždyť ti jsou tam proto, že se chystají napsat článek, čili pořadatel bude mít reklamu (zda pozitivní nebo negativní, to už záleží na něm!:-) Pokud by chtěl konkrétní fotky, považovala bych za rozumné např. pět snímků s omezeným rozlišením a s jasně stanovenými podmínkami k použití ev. poskytnout.

A poznámka na okraj: pokud pořadatel profesionálovi focení zakáže, a on si tedy koupí vstupenku a fotí z hlediště, je stále ještě divák nebo profesionál (byť upozaděný)? A jako divák si smí s fotkami dělat, co chce?

Zavírat vrata novinářům před nosem – to opravdu není řešení…“

Tomáš Sigmund

„Na toto žhavé téma odpovím velice rád. Fotografování koní je již sama o sobě finančně dosti náročná disciplína. Většina fotografů tuto činnost provozuje spíše jako koníček a v mém případě cena fotografií maximálně zaplatí výdaje spojené s cestou do areálu a zpět (a to nepočítám náklady na fototechniku samotnou). Proto bych tuto podmínku ze strany pořadatelů považoval za jistý druh vydírání, neboť závody jsou veřejně přístupné a nikdo z fotografů během závodů nepořizuje choulostivé, kompromitující či diskreditující fotografie, takže jeho chování nijak neodporuje právům této země. Fotografování v areálech spíše chápu jako zdarma přidanou službu pro účastníky bez jakékoliv angažovanosti pořádající organizace. Myslím si, že ani fotografové na fotbalových a hokejových stadionech nemusí odvádět povinné desátky majitelům komplexů a areálů, neboť fotografie z akcí a závodů jsou chápány spíše jako jakýsi druh neplacené reklamy pro daný subjekt.

Můj názor je záporný, a pokud by k fotografování majitelé areálů přistoupili tímto směrem, dočkají se pouze toho, že na jejich závodech nebude přítomen jediný fotograf – a biti na tom budou pouze jezdci, kterým tímto krokem bude znemožněno pořídit si památku z chvil, které měli nejraději a o které by se někdy v budoucnu chtěli podělit se svými blízkými a přáteli.“

Jiří Gebauer

„Nesouhlasím s akreditací. Dělám pořadateli reklamu, na které se pořadatel nepodílí. Např. pozvánky na závody do tisku i s fotografií domácího jezdce, následně pak výsledky. Když požadují nějakou fotografii na vlastní propagaci, také ji poskytuji bezplatně.

Fotografie uveřejňované na webových stránkách, dávám také zdarma, např. na stránkách ČSP ČSOB, nebo na info.jezdectví, což je soukromý web Richarda Bauera, platí si ho sám a já mu dodávám fotky do výsledků a také bezplatně. Oba to děláme jen pro propagaci jezdectví.

Já jako důchodce také musím počítat i s náklady na dopravu – benzin, abych se na závody dostal. Již nepočítám s náklady na foťák, objektivy, baterie apod.

To, co tady dělám z fandovství zdarma, jistě není v Praze obvyklé. Pokud bych měl trvale uveřejňované velké množství fotek ve stabilní redakci a měl z toho pravidelný příjem, pak bych se již asi akreditaci nebránil. Mé paběrkování nemohu hodnotit jako pravidelný příjem, ale spíš příspěvek na uhrazení benzinu do míst konání závodů.“

Cyril Neumann

„Akreditace na závodech je pro mne samozřejmostí a z vlastní zkušenosti musím říci, že jsem se doposud nikde v Evropě a jednou i v zámoří s praxí platby akreditace nesetkal. Naopak je většina pořadatelů k novinářům velmi vstřícná. Konkurence sportů je natolik velká, že se pořadatelé i v zemích, kde jezdectví zajímá výrazně větší část populace, snaží práci novinářům co nejvíce usnadnit.

Na druhé straně by mělo být, tak jako tomu bývalo v minulosti, věcí profesionální cti každého reportéra, aby se v případě čerpání určitých výhod ze strany pořadatelů osobně zasadil o zmínění sportovní akce v příslušném periodiku. To však není předepsáno žádnou ‚povinností‘ a v současném přetlaku událostí je někdy skutečně obtížné zprávy o méně populárním sportu prosadit.

Osobně jsem dosud nezažil, že by kdokoliv z pořadatelů žádal za akreditaci ode mne jakékoliv protislužby. Již jsem se však setkal s požadavkem, většinou po kritickém hodnocení, abych o zmíněných jezdcích či závodech v budoucnu neinformoval vůbec. Tomuto požadavku jsem většinou ochotně vyhověl, rozhodně ne však ke škodě mé či mého periodika. Obávám, se že přesně to by se stalo, kdyby někdo z pořadatelů chtěl zavést jakékoliv reciproční plnění za akreditaci novinářů, nehledě na to, že pro takové požadavky neexistuje ani žádný právní rámec.“