Hana Kabelková: Věřit nelze, snad jen doufat

V českém turfu se úspěšně prosazujete již řadu let. Každý, kdo vás jen trochu zná, musí uznat, že jste koňák tělem i duší. Předpokládám tedy, že pocházíte z rodiny, kde koně nebyli neznámou.

Možná vás překvapím, ale z naší rodiny nikdo nic s koňmi společného neměl. Jen prastrýc pocházel z rodiny sedláka a hospodského v jednom, a ti vždycky koně měli, většinou je ale využívali pouze jako pracovní nástroj. Svého prastrýce jsem měla moc ráda. Byl řezníkem a ti často, ač se to může zdát nepochopitelné, mají velmi dobrý vztah ke zvířatům. On preferoval koně stejně jako já.

Láska ke koním vás tedy provází od dětství?

Dalo by se to tak říct. Pocházím z Rakovnicka a k babičce a dědovi jsme každý týden jezdili přes Rudu (shodou okolností rodiště jezdce Jana Kratochvíla), kde byli koně. Tam se muselo kvůli mně stůj co stůj zastavit. Když to šlo, byla jsem u koní pečená vařená. Rodiče nechápali, kde se to ve mně bere, protože oni takový vztah ke koním nikdy neměli. Když jsem přišla ze stáje, musela jsem se hned převléct a umýt, abych jim náhodou nesmrděla. Od začátku mi tuto zálibu rozmlouvali, ale já se nedala. Koně jsem měla vždy pouze za odměnu, třeba za dobré známky ve škole, což naštěstí nebyl problém.

„Na krmení kladu velký důraz. Není žádné tajemství, že dlouhodobě spolupracuji s firmou Fitmin a jsem velmi spokojená. Kromě toho denně vaříme „mač“, takže koně mají teplý oběd.“

Řadu dívek přivede ke koním, že vidí Popelku s vlajícími vlasy, jak cválá sněhem na Juráškovi. To ale asi není úplně váš případ, že?

Není. Od začátku mě bavil sport a všechno aspoň trochu spojené s adrenalinem. Ježdění na jízdárně mě vůbec nenaplňovalo, ale pak to přišlo… dostihy! Svět, který mě naprosto pohltil, i když v té době nebyl ani zdaleka tak populární jako dnes.

První nesoulady s představami rodičů obvykle přicházejí v době, kdy si mladý člověk volí střední školu. Jak to bylo u vás?

O tom, že bych šla rovnou do učení, nechtěli naši ani slyšet. Nicméně za úspěšné přijímačky na Střední zemědělskou školu jsem dostala odměnu – návštěvu stáje Evy Palyzové v Lysé nad Labem. Okamžitě jsem si to tam zamilovala. Škola v Poděbradech nebyla nic pro mě. Bydlela jsem na internátu, což mi nevyhovovalo, protože jsem chtěla být doma a chodit ke koním. K tomu, abychom všichni zjistili, že dál pokračovat nemá cenu, stačil bohatě první ročník. Přestoupila jsem do Chuchle, kde to ale také nebylo úplně ono. Učení mě bavilo moc, ale nelíbilo se mi chodit na praxi do učňovské stáje. Chtěla jsem do Lysé, kde byl úplně jiný standard a kde jsem to milovala od první chvíle.

Přesídlila jste tedy do Lysé, do inspirujícího prostředí, kde působil šampionský tandem Vlastimil Smolík – František Vítek. Který z nich měl na vás větší vliv?

Určitě Vlasta Smolík – měla jsem ho opravdu moc ráda. Byl to on, kdo spoluvytvářel atmosféru a tvořil výsledky stáje. Při všech úspěších, kterých dosáhl, byl skromný a pracovitý. Pocházel z početné rodiny ze Sázavy, a pokud něco chtěl, musel si to zasloužit. To se na něm podepsalo. Symbióza s Františkem Vítkem pak byla dokonalá. Obou dvou si velmi vážím a jsem ráda, že jsem je při práci mohla sledovat a zažít.

Nejen na ně ale ráda vzpomínáte. I v učení jste našla spřízněnou duši.

Ano, Dušana Andrése, kterého velmi ctím a vážím si ho. Je to přesně typ člověka jako Vlasta Smolík, skromný a pracovitý. Jeho výsledky jsou neuvěřitelné. I po několika letech, co ukončil kariéru, se pořád ještě objevuje na předních příčkách statistik v počtu vyhraných dostihů, a to jak na rovinách, tak na překážkách. Uznávám ho i proto, že úspěchy sbíral jak na malých závodištích typu Brno, Netolice, tak na velkých bánech. Uměl vyhrát kdykoliv a kdekoliv. Z mého pohledu je to výjimečný člověk a velký profesionál.

Vcelku brzy jste dostihové prostředí opustila kvůli mateřským povinnostem.

V osmnácti letech se mi narodil syn, od koní jsem si dala načas pauzu, nicméně mě přitáhli zpět. Chvilku jsem byla v Lysé, pak u Františka Horáka v Pardubicích, a pak i mimo dostihové koně v Hřebčíně Slatiňany. Když jsme si s druhým manželem koupili klisnu Deli Rules, udělala jsem si nejdříve majitelskou trenérskou licenci, a pak i licenci profesionála.

Jaké bylo vaše první trenérské působiště?

To byl Neratov, kam jsem se odstěhovala se svými prvními šesti koňmi. Určitý čas jsem byla i v Pardubicích, když ještě fungovaly jako tréninkové středisko. Pak se mi ozvala rodina Tomáškových, zda bych se nechtěla přestěhovat na Polánku a trénovat tam.

A právě na Polánce se vaše trenérská kariéra rozběhla.

Měla jsem štěstí – pan Tomášek je skvělý majitel. Má rád všechna zvířata, nejen koně, a přeje si pro ně především krásný život. Jeho cílem nikdy nebyla velká vítězství, ale aby jeho koně běhali s radostí a byli zdraví. Na Polánce jsem strávila několik pěkných let, jediný problém, který nás trápil, byla tréninková dráha. Každý den jsme ale mohli s rovinovými koňmi jezdit cválat do Pardubic. Pro překážkáře to tam bylo naprosto ideální, všude kopce a k dispozici kvalitní vybavení.

V době, kdy jste začínala na Polánce, jste jako rodina vlastnili starší usedlost ve Vápenném Podolu, je to tak?

Ano. Vždycky jsem si přála mít vlastní statek a kus pozemku. Když byl na prodej statek ve Vápenném Podolu, koupili jsme ho, tedy tu ruinu, co se za statek vydávala. Když jsme ho začali postupně opravovat, přišla nabídka od pana Tomáška. A tak se z Vápenného Podolu kvůli přilehlým pastvinám stalo místo rekonvalescence a chovu, které jsme využili i pro naše klisny Deli Rules a Tavbeccu (matku hrdiny loňské Velké pardubické Talenta – pozn. red.). O několik roků později, když jsem z Polánky odešla a nahradil mě jiný trenér, jsem se s koňmi přestěhovala právě sem.

Odešla jste z místa, kde bylo nejen veškeré vybavení, ale i spousta dalších rukou na práci. Jaké to je, začínat znovu od začátku, i když ve svém?

Přechod z Polánky nebyl úplně jednoduchý, najednou jsme byli na všechno tak trochu sami, což se za posledních osm let moc nezměnilo. Co nás žene dopředu? Entuziasmus! Člověk musí být trochu praštěný a mít kolem sebe dobré lidi, se kterými si vzájemně musíte umět nalít optimismus do žil, když je to potřeba. I když sama občas nemám kde brát, vždycky se překonám. Můžu se také opřít o stabilní personál, což je v dnešní době skoro nejdůležitější. Tvoří ho David Nevřala a Jirka Glacner, který ke mně přišel od pana Luky. Pracuje i na klinice, ale chodí k nám stále jezdit, už třináctý rok.

Po celou dobu vás podporuje a je vám velkou oporou manžel. Jak jste se seznámili, pokud to není tajné?

S manželem jsme se potkali u společných kamarádů. Jako mladý jezdil parkury s hvězdou všestrannosti Jaroslavem Kadavým, jinak má ale práci v naprosto jiném oboru.

Společně jste založili Dostihovou stáj Kabelkovi, kterou vloni výrazně zviditelnil vítěz Velké pardubické a zároveň váš vlastní odchovanec Talent. Nesou barvy vašeho rodinného dresu nějakou symboliku, nebo jde jen o náhodný výběr?

Spíš náhodný výběr. V době, kdy jsme zakládali stáj, bylo už hodně barevných kombinací obsazených. Volala jsem tedy paní Chaloupkové, které jsou volné, a rozhodli jsme se – zelenou mám ráda, můj manžel je myslivec, takže se k nám oběma hodí. Žlutá je moje oblíbená a hnědá je barva země. Kombinace tedy byla na světě.

Ačkoliv vás mnoho lidí vnímá jako překážkovou trenérku, vy se s tím úplně neztotožňujete.

Ačkoli se to může zdát divné, roviny u mne mají trochu navrch. Těší mě, že pan Adam, majitel stáje Epicos, se k nim pomalu začíná přiklánět. Proč tedy trénuji převážně překážkové koně? Snad proto, že na rovinové dostihy jsem nikdy neměla dostatečně třídové koně. Vyhrávat čtyřky není špatné, ale když jsou Pardubice blízko a koně rádi a dobře skáčou, najdou lepší uplatnění na překážkách.

Nejste tedy vyhraněná, jak by možná někteří na základě výsledkových listin tuzemských dostihů předpokládali.

Dostihový sport se mi líbí jako celek – třeba takové proutěné překážky nebo sprinterské dostihy. Nicméně uznávám, že překážky jsou přece jen asi poctivější. Když máte třídového koně, můžete ho natrénovat, aby dobře běhal. Pokud koni chybí třída, v překážkách ji doženete objemovou prací a náročným tréninkem. Obdivuji Emila Zátopka za to, jaký to byl dříč, a vidím tam i podobnost se svými koňmi – rychlost nenatrénuješ, když není, ale vytrvalost, na té se zapracovat v rámci možností dá.

„Ráda mám pod kontrolou celou stáj. Nedovedu si představit, že bych se neúčastnila jejího chodu a dělala jen jakýsi dohled.“

V životě jste si mnoho věcí musela vybojovat. Kde čerpáte energii, když přijdou špatné dny a nic nevychází?

Jsem takový buldok, vlastně ani nevím, kde se to ve mně bere. Když už nikdo z nás nemůže, řeknu, že musíme, a vždycky to nějak zvládneme. Jsem tvrdá na sebe i na ostatní a jdu si za svým, čím víc překážek, tím větší motivace. Nedělám věci za každou cenu, ale když cítím, že by to tam mohlo být, tak se snažím nezklamat a přesvědčení naplnit.

Ke koním přistupujete velmi individuálně a s citem. Je to něco, co se dá lety naučit?

S citem pro koně se člověk rodí, ale určitě se rozvíjí i tím, kdo vás v mládí učí. Já měla to štěstí, že nablízku byli Vlasta Smolík a František Vítek. Z jeho školy beru doteď. Vždycky ho zajímalo, proč se kůň chová právě tak, jak se chová. Svým přístupem byl v mých očích výjimečný. Dobrý trenér musí mít informace, a tak, když mi kluci po ježdění řeknou – dobrý – nestačí mi to. Chci vědět, jestli byl kůň veselý, nebo proč byl naštvaný, jestli není bolavý, jestli na něj práce nebylo moc. Roky si vedu tréninkový deník, do kterého si všechno zaznamenávám, a zpětně z něj čerpám. Vracím se ke starším záznamům, a v řadě případů tak odhalím příčinu problému. Snažím se být maximálně precizní, což chci i po lidech kolem sebe. Když pak přijde radost, jako bylo vítězství ve Velké pardubické, je o to větší. Jde o hřejivý pocit v týmu, který se sice nedává na odiv, ale existuje. Jen mezi námi.

Loňská Velká pardubická ukázala, že uspět lze nejen s drahými koňmi pořízenými v zahraničí, ale i s poctivým českým chovem. Věřila jste alespoň ve skrytu duše, že by to mohlo vyjít?

Upřímně? Ne, protože ve Velké musíte mít tolik štěstí, že věřit zkrátka nelze, snad jen doufat. Je pravda, že v padoku jsem řekla Pavlíkovi (žokeji Pavlu Složilovi ml. – pozn. red.), že když bude točit na trávu v dostřelu nejlepších, může i vyhrát. Usuzovala jsem z toho, jak se Talent ukazoval v práci a také podle výsledku z předcházejícího ročníku. Při pardubickém mítinku i v samotné Velké pardubické už jsem se několikrát spálila, takže v soudech jsem byla opatrná. Po zkušenostech s Trezorem, kdy mi spousta lidí říkala, že byl buď přetrénovaný, nebo naopak měl málo práce, jsem si už nevěřila. Pořád jsem si myslela, že něco dělám špatně. Navíc na pardubickém mítinku se nám nikdy jako stáji nedařilo – Trezor, přezdívaný král kvalifikací, nepotvrdil své ambice, Turdus jako favorit Ceny Vltavy skončil na Irské lavici. Kdybych Talenta nevodila, asi bych tam ani nejela. Nakonec jsem ale měla radost, že jsem jet musela.

To věřím a radost byla oprávněná. Kde jste dostih sledovala a kdy vás poprvé napadlo, že je to doma?

Seděla jsem na tribuně v sekci pro trenéry naproti podkově a po celou dobu měla svěšenou hlavu. Dívala jsem se na paní Školníkovou z Fitminu a z jejích reakcí a komentářů se snažila vyčíst, jak na tom doopravdy jsme. Dostih jsem začala sledovat až po Havláku. Pak přišla naprosto chaotická změť pocitů. To víte, pobrečela jsem si radostí, protože nikdy jsem si nepředstavila, že bych právě tohle mohla zažít.

Hned při prvním interview po velkém triumfu jste chválila především práci žokeje.

Pavel Talenta moc dobře odjel. Je to hloubavý kluk, který asi ne úplně každému sedne, protože umí člověka i popíchnout. Po chvilce však poznáte, že si jen dělá srandu. Profesně máme blízký pohled na věc a troufám se tvrdit, že naše spolupráce je oboustranně plodná a úspěšná. Je velmi pracovitý, ambiciózní, s vyvinutým jezdeckým myšlením a zápalem pro dostihový sport. Velkou odjel čistě, krásně a velmi profesionálně.

Talent dostál svému jménu a v lukrativním kursu 25:1 potěšil možná i nemálo sázkařů. Prozraďte, jaký je typ koně? Má nějaké neřesti, jak už to u šampionů bývá?

Nemá. Povahově je skvělý, dá se říct i lehce flegmatický. Je to spolehlivý skokan, po rodičích vytrvalec, který má v hlavě všechno srovnané.

Abyste v překážkovém vrcholu uspěli, vynaložili jste nemalé úsilí. Jak nyní s odstupem času vzpomínáte na měsíce, kdy jste s Talentem jezdili plavat nebo trénovat na Ještěd?

Nebylo to lehké období, ale vyplatilo se nepolevit. Když jsme jezdili na Levín plavat, říkal mi vždycky Michal Kalčík, že jejich koně plavou maximálně 1,5 minuty. A tak jsem si dala za cíl, že my zkusíme minut sedm. U každé činnosti, kterou s koňmi dělám, se snažím hodně přemýšlet. Analyzuji dýchání a čas zátěže, tak abych vše ideálně nastavila podle délky dostihu. A pokud to jde, chci ještě přidat. Možná můžu občas někomu připadat moc tvrdá, ale radost po vyhraném dostihu je pak zaslouženou odměnou pro všechny.

Ještě před startem Velké se spekulovalo o tom, zda bude v kariéře pokračovat, a tak se nabízí otázka – pokusíte se letos o obhajobu?

Je to velmi dobrý kůň, to jsem cítila hned od začátku. Jen málo koní je tak charakterních jako on, a to od mládí. I přes zdravotní problémy, které ho provázejí, jde dál a to oceňuji. Je to velký profík, srdcař. Ví, že on Velkou pardubickou vyhrál. Stále sem za ním totiž jezdí lidé, aby si ho vyfotili, pomazlili, podívali se na něj. A on je moc spokojený, protože má pořád zásoby mrkve a jablek, které miluje. Poslední dostih? Když jsme v srpnu a září už byli všichni znavení, protože jsme s ním jezdili do bazénu, na vodní pás a na Ještěd, domnívala jsem se, že to absolvujeme naposledy, ať dopadne Velká jakkoliv. Protože ale po Velké byl hned druhý den čilý a vzpínal se v boxu, zrušila jsem i plánované wellness. Ještě zmohutněl, je krásný a v kondici, zůstává v tréninku a během pár dní mu to znovu začne. Rádi bychom letos zopakovali, co se vloni povedlo, protože i když se muselo vynaložit hodně sil, finále stálo za to. Mám ale ještě jeden bláznivý nápad. V Kolesách jsem se potkala s Lubošem Urbánkem, který mi prozradil, že by rád s Mr.Spexem (třetí místo na VP 2021 – pozn. red.) zkusil Cheltenham. Nasadil mi brouka do hlavy, že bychom to také mohli zkusit. Je to pro nás další výzva. V Cheltenhamu dlouho nikdo z našich nebyl, navíc Angličané po Velké projevili o Talenta zájem, tak asi tuší, že by mohl uspět i tam.

Co na tento nápad říkal Pavel Složil, jehož otec byl v roce 1997 v Cheltenhamu nedaleko od vítězství?

Nejdřív na mě nevěřícně hleděl, ale po chvíli bylo jasné, že ho tato myšlenka zaujala. Je to ještě hodně dlouhá a nejistá cesta, i s ohledem na Talentův zdravotní stav.

Radost vám vloni dělala také Wellunca, předloňská senzační vítězka při Evropském poháru žokejů.

Od začátku jsem věděla, že bude dobrá, jenom měla stejný problém jako Nagano Gold – neřízeně prchala a pak neměla konec. Zlomilo se to v Pardubicích, když vyhrála svůj první dostih. Teď už se s ní dá normálně pracovat, zdá se, že pochopila, co se od ní chce.

„Alternativní metody jako bazén, masáže, solárium? Nebojím se jich. Když v tom vidím potenciál, zkusím to.“

Pokusí se o hattrick při Evropském poháru žokejů, nebo zamíří do chovu?

I ona zůstává dál v tréninku. Původně jsem byla nakloněná tomu, aby šla do chovu. Však pan Vítek vždy říkával: „Kobyla má jít do chovu nejpozději jako čtyřletá a v plné síle.“ Nicméně majitel by si ji přál vidět ještě na dráze a já myslím, že je to rozumné. Potomci Egertona později dospívají, kobylka vypadá skvěle a letos se na ni vyloženě těším. Naším cílem bude jako každý rok Velká cena českého turfu při mítinku EJC, a možná i Cena prezidenta republiky.

Vašima rukama prošla už pěkná řádka koní a věřím, že většina z nich vám i velmi přirostla k srdci. Nicméně kdybyste měla říci jen jedno jméno,toho nejoblíbenějšího, jak by znělo?

Je moc těžké říct jen jedno jméno. Asi Charccari a Turdus, to byli takoví býci, kteří dávali do dostihů celé srdíčko. Třetí takovou byla Tavbecca. Měla jsem ji ráda, vážila jsem si jí a oběma valachům se asi nejvíc blížila svou povahou.

Další zajímavé články najdete v únorovém Jezdectví, které si nyní můžete koupit i v online verzi.