Hana Doupovcová: „Pracuj na sobě tak, abys svému koni umožnil být výjimečným...“

27. 07. 2021 06:00

Obrázky: 18

Autor: Gabriela Rotová Spoluautoři: Hana Doupovcová Foto: Archiv Hany Doupovcové Rubrika: Kdo je kdo Počet přečtení: 1160 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Hanka Doupovcová je autorkou E-knih, koučkou a aktivní drezurní jezdkyní. Své zkušenosti sdílí s ostatními jezdci prostřednictvím přednášek, knih, online konzultací a osobních jezdeckých lekcí. Pomocí metod koučinku vede jezdce k úspěchu a zároveň dbá na to, aby během této cesty nedocházelo k narušení citlivé rovnováhy mezi jezdcem a jeho koněm... Jaké zkušenosti v rámci své praxe získala a jaké názory si vyprofilovala? O tom si s Hankou budeme povídat právě dnes!

Hano, jste autorkou E-knih, koučkou a aktivní jezdkyní... Co z toho všeho jste nejvíce? 

Myslím, že tohle se mění nejen v průběhu let, ale i během měsíce, dle toho, na co se více zaměřím. Dříve pro mě bylo prioritou především jezdit a věnovat pozornost sobě a koni, takže jsem byla více jezdec. Nyní jsou pro mě prioritou lidé kolem koní a jejich koně, což obnáší jak koučink, tak i psaní. 

Proč právě koně, proč jezdectví? Svět je plný všelijakých jiných lákadel? :)

Možná i kořeny v rodině, ale především koně byli a jsou součástí vesnice, ve které jsem vyrůstala. Kdybych to však měla brát z hlubšího pohledu, tak každý máme své poslání, takže bych se ke koním dostala jednoduše proto, že jsem se s láskou k nim už narodila. Moje cesta byla právě taková, jaká měla být a můj příběh zde rozvádět nebudu. Každý máme svůj příběh a ten můj není ničím zas tak výjimečný. Stačí pochopit, proč se nám dějí špatné věci, a něco změnit, aby se to dělo jinak a lépe, a to byl ve zkratce můj jezdecký příběh.:)

Když už jsme u jezdeckého příběhu... kdo je aktuálně Vaše koňské „srdcové eso“?

Nevím přesně, co si představit pod pojmem koňské srdcové eso, ale momentálně za významného koně ve svém životě považuji jednoznačně valacha Maurice, který se mnou prošel přes bouřlivé období. Chtěla jsem ho prodat, protože jsme si zpočátku vůbec nerozuměli. Jsem ráda, že jsem to tenkrát neudělala. Dovedl mě k hlubšímu pochopení a díky němu se mi splnily mé dětské sny. 

Hano, jako svoji disciplínu jste si vybrala drezuru. Proč padla volba právě na ni? Co Vás k drezuře
táhne?

Vybrala jsem si drezuru díky inspiraci, kterou jsem měla v sousední stáji. Když jsem začínala jezdit, tak tato disciplína u nás nebyla příliš rozšířená. Obdivovala jsem jezdkyně z vedlejší stáje, které se již této oblasti věnovaly a přivezly si zkušenosti ze zahraničí. Byla jsem naprosto okouzlena tím, jak jim to s koňmi funguje, a tehdy jsem se rozhodla, že tahle disciplína bude moje cesta. 

Naprosto jsem tomu propadla, což bylo šílené. :) Stále jsem o drezurách četla, sledovala videa a zkušenější jezdce. Vedlo to až k tomu, že jsem opravdu jednoho dne vjela do obdélníku, přestože to pro mě byl zpočátku jen vzdálený sen.

Máte pocit, že si drezura zaslouží kritiku? Někdy mám dojem, že je o strach publikovat fotku s udidlem. A co teprve s pákou!... :)

S tím s vámi souhlasím, ale nekritizuji. Na tohle si každý musí přijít sám. Dříve jsem hodně používala otěž. Měla jsem za sebou několik úrazů, takže jsem se bála koni dát volnost a stále ho brzdila otěží, a zároveň jsem také byla extrémně cílevědomá, což byla docela šílená kombinace jak pro mě, tak pro koně. Hodně jsem dřela, a to mnohdy způsobovalo necitlivost ke koni, takže plně chápu, pokud se s tímto ještě jezdci setkávají. Zároveň ale věřím, že je nás více takových, co si uvědomili, že tudy cesta nevede. Dnes s koněm pracuji především prostřednictvím telepatie, nikoliv prostřednictvím udidla. Páku jsem nikdy nepoužila, nevím, k čemu vlastně takový nástroj slouží, když koni lze sdělit požadavek myšlenkou.

Je pro Vás subjektivita hodnocení úloh problém?

Pro mě to nikdy problém nebyl. Když chce jezdec tuhle disciplínu dělat, tak se subjektivním hodnocením musí počítat. Každopádně souhlasím s tím, že to pro někoho může být problém, jelikož jsem studovala lidský mozek a dokážu si uvědomit, jakým způsobem funguje myšlení rozhodčího. Možná to zní šíleně, ale mnohdy vlivy na to, jaká padne známka, sahají do jiných sfér než k pravdivému posudku toho, co rozhodčí viděl. :) Já jsem ale s hodnocením většinou byla spokojená a mnohdy i mile překvapena.

Spolupracujete s někým dlouhodobě? Máte ještě nějaký sportovní cíl?

V době, kdy jsem se soutěžením začínala, jsem spolupracovala s Emou Kopuletou a později výjimečně s trenérem ze Španělska. Ema mi hodně pomohla. Dokázala mi zvednout sebevědomí v době, kdy jsem to jako začínající drezurní jezdec opravdu potřebovala. Přestože se naše cesty rozešly, tak jsem jí za tuto pomoc velmi vděčná. Poděkování patří také mým rodičům, kteří i když o jezdectví zpočátku nic nevěděli, tak se následně na soutěžích stali mým týmem.

Momentálně sportovní cíl nemám. Pro mě by sportovní cíl znamenal zaměřit se jen sama na sebe a svůj trénink, protože jsem zvyklá dělat věci naplno. V soutěžení momentálně už nevidím smysl. Vše, co jsem chtěla pro sebe v oblasti sportu, jsem si splnila. Samozřejmě, že by šlo pokračovat. Mohla bych jít v této disciplíně dál a snažit se dosahovat dalších výsledků, ale když se v životě řídíte intuicí, tak vás mnohdy zavede úplně jinam, než jste čekali. Každopádně kdo ví, třeba se to v budoucnu zase změní a k soutěžení se vrátím. Může se to stát. Nechám se překvapit :)

Co Vás vlastně dovedlo k tomu, čemu se dnes naplno věnujete - tedy ke koučování?

Ke koučování jsem se dostala nejspíš skrze psychologii, která mě zajímala už v dobách studia. Bavilo mě učit se o mozku, o přemýšlení a o tom, jak si sám člověk může ovlivnit svůj život, takže jsem se na tuhle oblast zaměřovala nejen během studia, ale i ve svém volném čase. Získané poznatky jsem začala praktikovat v jezdectví, jelikož osobnost člověka úzce souvisí s tím, jaký bude jezdec. Následně pro mě bylo přirozeností tyto zkušenosti předávat dál a začít pomáhat blízkým jezdcům ve svém okolí, aniž bych tušila, že se v budoucnu budu této oblasti věnovat naplno. 

Prostřednictvím svých přednášek, knih, online konzultací a osobních jezdeckých lekcí jste pomohla stovkám jezdců... máte tedy silnou zpětnou vazbu - co vám tato zpětná vazba říká o problémech jezdců a jejich koní? V čem je zakopaný pes nejčastěji?

Jako nejčastější problém vnímám oddělenost jezdce od sebe, což znamená, že jeho mysl a tělo nefunguje v souladu. Mozek některých jezdců pracuje nekoherentně, čímž nemůže dojít k hlubšímu vnímání a napojení na koně, a tak dochází během ježdění k neporozumění. Často také u některých jezdců převládají nízké vibrační emoce, které bohužel koně velmi ruší, a proto se v tomto případě s jezdcem nechtějí přátelit.

A koně tedy žádné problémy nemají? Koně nechybují?

Zda koně chybují nebo ne, je pouze výmyslem lidské mysli, koně nikdy nikoho nesoudí, neposuzují, co je chyba a co ne, pouze vnímají, v čem se cítí dobře a v čem ne, a podle toho reagují. Tohle bychom se měli učit i my lidé, abychom utišili svou analytickou mysl a začali se řídit více citem.

Pokud chce jezdec změnit chování a reakce koně, u čeho má začít? Na co se musí zaměřit? 

Jednoznačně začít sám u sebe. Takhle to funguje v jakémkoliv partnerství. Nikdy člověk nemůže chtít změnit někoho chování, pokud on sám nedokáže změnit to své. Stále jsem zastáncem hesla: „Změň sebe a změní se tvůj kůň.“ 

Co je podstata úspěchu a neúspěchu?

To, zda jezdec uspěje nebo ne, je opět pouze otázkou jeho mysli a jeho nastavení. Pro každého úspěch znamená něco jiného a pak už záleží, zda má jezdec dostatek vůle uspět, tedy splnit cíl, který si stanovil. Neúspěch je také pouze vytvořen v hlavě člověka. Například pokud vyhraje dvě stužky, ale chtěl mít tři, pak už se považuje za neúspěšného. Tohle si každý tvoří sám ve své hlavě. :)

Tvrdíte, že každý jezdec je talentovaný. Je tomu skutečně tak? :)

Tvrdím pouze to, že talent se skrývá v každém jezdci, ale to neznamená, že ho člověk dokáže během života opravdu rozvíjet. Na rozvinutí je třeba naučit se vnímat a cítit pohyb. K tomu mohou dopomoci různá cvičení. Talentem nazýváme již to, pokud jsou tyto schopnosti rozvinuté, pokud nejsou, tak já osobně vidím u jezdců i skrytý talent, ať je to jakýkoliv jezdec. :)

Je každý kůň tak trochu zrcadlem svého jezdce? Tedy přeneseně - i tady platí - jaký pán, takový pes?

Ano, myslím, že tohle si už spousta jezdců uvědomuje. Kůň však nebude jako my, tohle by jim nestálo za to :). Koně spíše reagují tak, aby nám ukázali, co máme pochopit, jakmile to pochopíme, problém zmizí. 

Lze tedy říci, že jen my sami poznáme, že děláme chybu a je třeba něco změnit? Co máme sledovat, abychom se dozvěděli, že to, co děláme, neděláme úplně nejlépe?

My sami i za pomocí koně to poznáme, ale pro většinu jezdců je důležitá zpětná vazba od trenéra, protože zatím třeba nemají rozvinutou sebereflexi a víru sami v sebe. Je důležité sledovat především své pocity a reakce koně. S některými jezdci komunikuji pouze online, v tomto případě kladu důraz na to, aby se během jízdy učili vnímat sebe a vnímat koně. Jakmile je jezdec uvědomělý, pak je schopný mnohem snáz vycítit problém a následně své působení na koně změnit. Uvědomělost je také schopnost vypozorovat, zda si s jezdcem nehraje jeho mysl, která má mnohdy snahu vytvářet problémy, které neexistují. :)

Často je slyšet, že my, jezdci, máme mít emoce pod kontrolou. Někdy je to ale těžké, máme problémy, jsme unavení... jak se máme přinutit myslet pozitivně?

Především se nenuťte :). Pokud se člověk k něčemu nutí, tak to v něm automaticky vyvolává odpor, tedy znovu špatnou emoci. Lepší je se pro pozitivní vyladění rozhodnout a jakmile se jezdec rozhodne, pak to samozřejmě obnáší celkově změnu životního stylu, k čemuž většinu jezdců vedu a často o tom i píšu. Nelze se držet starých životních vzorců vypětí a pak čekat, že stačí nějaké cvičení v sedle a bude to fungovat jinak. 

Je potřeba mít cíl? Je dobré toužit po vítězství? Anebo mohou být sny i na překážku?

Pokud chce někdo něčeho dosáhnout, pak je třeba mít cíl, pokud ničeho dosahovat nechce, cíl nepotřebuje :). Otázkou je, proč po vítězství jezdec touží. Na vítězství není nic špatného, ale jezdce by nemělo ovládnout jeho ego. Mohl by pak začít jezdit jen pro svůj prospěch a pod vlivem stresu, nikoliv pro radost a s láskou ke koni. Sny určitě nejsou překážkou. Překážkou může být pouze to, jak člověk přistupuje k jejich naplnění.

Většině jezdců se více méně daří být „pány“ svých koní... proč se jim tedy nedaří být jim partnery, přestože právě po tom obvykle všichni touží?

Jednoduše proto, že jsme k tomu my lidé doposud příliš nebyli vedeni. Už mezi sourozenci nebo ve školce se děti učí nadřazenosti a podřazenosti, a to se s nimi vleče až do školy, kde je třeba se podřizovat autoritě, a tak se to s některými přenese i do zaměstnání, kde se také hraje hra na autoritu a podřízeného a ve finále pak i do partnerského vztahu. Proto jezdci často začnou tuhle hru na autoritu a podřízeného hrát i s koněm, protože mají pocit, že na to, aby to mohlo fungovat, musí někdo nad někým zvítězit a dostat ho do nižší pozice. Není tomu tak samozřejmě vždy a všude, někteří jezdci jsou už vyrovnanými partnery koně. I mnohé vztahy mezi partnery, ve školách a na pracovištích jsou dnes ve větší rovnováze.


Co kůň potřebuje a co nepotřebuje?

Kůň potřebuje být koněm. Kůň nám má co říct, takže nepotřebuje být nástrojem jezdce, jehož názor byl umlčen.

A jak je na tom jezdec? Co potřebuje a nepotřebuje on? :)

Jezdec potřebuje mít rád sám sebe a k tomu nepotřebuje nikomu nic dokazovat :)

Jak překonat ztrátu? Stane se, že nám kůň onemocní, že o svého čtyřnohého přítele přijdeme. Pro mnohé z nás je to ale tak velké trauma, že je téměř nemožné se s ním vypořádat. Jsou i případy sebevražd jako reakce právě na tuto ztrátu...  

Tohle je velmi náročná otázka, především proto, že budu muset zabrousit hlouběji. V prvé řadě by člověk neměl být nikdy na nikom a na ničem závislý. Pokud bude závislý, pak také bude vždy velmi trpět, když o někoho nebo o něco přijde. Ztráta blízkého, ať už osoby nebo zvířete, je velmi bolestivá. Je však třeba pochopit smrt a vše, co je s ní spojené. Každý tu máme své poslání, a to neplatí jen pro lidi, ale i pro zvířata. Naši koně jsou tu s námi tak dlouho, jak je to třeba, jakmile odejdou, tak splnili vše, co bylo třeba, a člověk by se nikdy za jejich smrt neměl vinit nebo něčeho litovat. Samozřejmě, že je důležité projít si smutkem ze ztráty, ale mělo by také dojít k uvědomění, že na smrti vlastně není nic až tak špatného. Smrt je pouze odchodem duše z těla. 

Jak by vypadal ráj koní podle Hany Doupovcové a jak by vypadal ráj Hany Doupovcové?

V tomto případě bych neoddělovala ráj koní a můj osobní ráj, protože myslím, že koně si přejí ten stejný jako já a sice, aby na zemi mezi všemi bytostmi panovalo více lásky, radosti a vzájemného porozumění. 

Co byste poradila těm, kteří teprve o koupi koně uvažují... jak člověk pozná, že koně jsou tady opravdu právě pro něj?

Pozná to podle svého srdce. Kupovat koně by člověk určitě neměl z rozmaru nebo proto, že je to zrovna v módě. Pokud člověk cítí, že miluje jejich přítomnost a z celého srdce si přeje o koně pečovat, dát mu lásku a zajistit pro něj vše potřebné, pak ať koupí :)

 

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com