Plemeno fríských koní, kterému se kvůli jeho vzhledu také říká „černá perla“, vzniklo v 13. století v provincii Frísko (Friesland) na severu Holandska. Je pravda, že koně tehdy vypadali jinak než dnešní frísové. Dříve to byli pracovití a vytrvalí koně robustnější postavy, ale postupem času získali větší tělesný rámec a harmoničtější postavu. Moderní plemeno bylo vyvinuto v 16. století přidáním krve andaluských a částečně i arabských plemen, kvůli čemuž frísové začali vypadat ještě elegantněji a ušlechtileji. Během této éry se začali používat jako kočároví koně, kde efektní krok a klus s vysokou kolenní akcí a harmonický exteriér byly velmi žádané; fríský kůň je dodnes součástí královských stájí v Nizozemsku, Lucembursku a Dánsku.
1. května 1879 byla založena plemenná kniha fríských koní (het Friesch Paarden-Stamboek). V roce 1965 bylo do plemenné knihy zapsáno pouze 500 klisen a 3 starší plemenní hřebci, jednalo se o hřebce Age 168, Tetman 205 a Ritske 202, kteří založili moderní linie všech fríských koní.
Plemenný hřebec Ritske 202 Preferent (Zdroj: https://vanbohemia.horse/ 2015)
Vzhledem k tomu, že toto plemeno několikrát bylo na pokraji vyhynutí, ale bylo zachráněno pomocí inbreedingu (příbuzenské plemenitby), jsou současní koně náchylní k různým genetickým chorobám. Chovatelé by měli na tuto skutečnost brát zřetel, poskytovat koním vhodné životní podmínky a včas odhalovat predispozice koní k možným genetickým onemocněním, případně by měli předcházet šíření dědičných onemocnění vyřazováním z chovu a zamezením importu postižených koní.
V polovině minulého století se fríský kůň používal především jako tažný kůň pro zemědělskou práci. V dnešní době jsou frísové opět hodně využíváni, ale nyní pro rekreační, chovatelské a sportovní účely, nebo pro kombinaci těchto účelů. Toto plemeno můžeme také často vidět v drezurních soutěžích a soutěžích spřežení, nejvíc vynikají jako reprezentační karosiéři. Vzhledem ke svým kořenům jsou fríští koně také populární ve filmové práci.
Koninklijke Vereniging „Het FrieschPaaarden-Stamboek“ (KFPS) registruje fríské koně od roku 1879. Dnes je po celém světě registrováno více než 60 000 koní a plemenná kniha má 15 000 oficiálních členů. Sdružení organizuje aktivity, které se zaměřují na přenos znalostí, a umožňuje zapojit se do diskusí o nejnovějších záležitostech týkajících se chovu fríského koně.
Fríští koně jsou známí vysokou mírou příbuzenské plemenitby, která u nich vedla ke vzniku genetických chorob, jako je dwarfismus (DW) a hydrocephalus (HCP). Inbreeding je proces páření geneticky příbuzných zvířat, který produkuje potomky s vyšší úrovní homozygotnosti, snižuje počet heterozygotních skupin a zvyšuje prevalenci genetických defektů. Mnoho plemen koní se vyvinulo za podmínek větší či menší izolace, někdy kvůli geografickým omezením, a u jiných plemen jednoduše kvůli vytvoření uzavřených plemenných knih (PK), do kterých se již nepovoluje zapisovat koně z jiných PK, a tudíž ani je používat v čistokrevné plemenitbě. Tak je tomu i u fríského koně. Zvíře s vysokým stupněm příbuzenské plemenitby a vážnými genetickými vadami (jako je HCP, DW) nedosáhne dospělosti a reprodukční fáze svého života; ti vysoce inbrední potomci, kteří přežijí až do dospělosti, zase mohou mít sníženou plodnost.
Udržení genetické rozmanitosti prostřednictvím individuálně přizpůsobených chovatelských postupů je zásadní pro zdravé pokračování inbredních a (fakticky) malých populací koní, které se již potýkají s problémy souvisejícími s inbreedingem. Pomocí takových chovatelských postupů v rámci populací lze snížit riziko dědičných poruch na minimum a zabránit ztrátě znaků a inbrední depresi. Je třeba pravidelně sledovat rozvoj v populaci, například příbuzenskou plemenitbu a počet hřebců a klisen používaných k plemenitbě, aby bylo možné včas zasáhnout.
Testování na známé genetické choroby u tohoto plemene je nezbytné pro správnou šlechtitelskou praxi určenou ke snížení dopadu mutací na celkové zdraví populace. Navzdory hlášené vyšší incidenci výskytu genetických onemocnění u fríského koně ve srovnání s jinými plemeny jsou genetické testy dosud k dispozici pouze pro dvě genetické choroby: DW a HCP. Odhaduje se, že přibližně 12 % populace nese mutaci DW, zatímco přibližně 17 % koní jsou nositeli mutaci HCP. Tyto poruchy mohou rovněž ovlivnit fríské křížence. Dále pokračují výzkumy, které objasňují genetický základ několika dalších chorob fríských koní včetně megaesophagu (ME).
CAFK (Česká asociace fríských koní) udává povinný DNA test na red faktor (ryzí gen) u fríského koně, který sice nepodmiňuje žádné onemocnění, ovlivňuje však barvu svého nositele, která je dána plemenným standardem, a proto se koně na tento gen testují. V závislosti na genotypu pářícího se partnera mohou nositelé red faktoru produkovat červeně zbarvené potomstvo, což by se u fríských koní vyskytovat nemělo vzhledem k jejich plemennému standardu, tj. vranému zbarvení. Genetické testování plemenných zvířat poskytuje majitelům, veterinářům a chovatelským sdružením nezbytné základní znalosti k navrhování vhodných strategií chovu, které zabrání výskytu postižených jedinců.
Porucha růstu kostí v mladém věku vede v dospělosti ke dwarfismu (zakrslosti růstu). U fríského koně se vyskytuje neproporcionální DW, se zkrácenými končetinami, relativně velkou hlavou a dlouhým hřbetem. Postižená zvířata jsou přibližně o 25 % menší a váží o 50 % méně než nepostižení jedinci. Příčinná mutace pro autozomálně recesivní DW u fríského koně byla poměrně nedávno identifikována v genu B4GALT7. U fríských koní se DW rozpoznává již mnoho let a vyskytuje se s 0,25% frekvencí.
Neproporcionální DW u fríského koně. Trpasličí fríský kůň (vlevo, 1,12 m KVH – kohoutková výška hůlková) vedle dvou nepostižených fríských koní (prostřední 1,54 m, což je blízko minima povoleného standardem plemene (1,53 m), kůň vpravo má KVH 1,66 m) (Zdroj: Boegheim et al. 2017).
V současné době je možné rychle identifikovat geny a mutace, které jsou základem tohoto stavu, za předpokladu, že jsou k dispozici dobře fenotypizované případy a kontroly. Poté mohou být vyvinuty jednoduché testy založené na PCR pro řízení chovu a eliminaci nežádoucích rysů DW u hospodářských zvířat. PCR testy mohou zabránit dalším projevům DW, ale nesníží frekvenci heterozygotů (přenašečů), protože výběr heterozygotů do chovu je stále možný. Vzhledem k recesivnímu způsobu dědičnosti DW u fríských koní by mělo být možné vymýtit onemocnění prevencí křížením mezi nositeli, což je strategie, která se v současné době provádí v chovech tohoto plemene.
Neurologická onemocnění u koní jsou obtížně diagnostikovatelná a často mají špatnou prognózu. K dnešnímu dni existuje 5 genetických chorob koní, které lze diagnostikovat genetickým testováním, jednou z nich je hydrocephalus (HCP), který se u fríského koně nejčastěji vyskytuje jako vrozený hydrocephalus. Je to vrozená vada, při které se mozkomíšní mok hromadí v mozkových komorách, což způsobuje výrazné a škodlivé zvýšení objemu dutiny lebeční. HCP u fríských koní postihuje plody a hříbata bez závislosti na pohlaví a dědí se jako autosomálně recesivní znak. Mutace pro HCP u fríského koně byla identifikována v genu B3GALNT2.
Mrtvě narozené fríské hříbě s HCP (Foto: J. F. Anguiano-Islas) (Zdroj: Ayala Valdovinos et al. 2017).
U většiny hříbat se HCP projevuje nadměrným vyklenutím lebky, některými z příznaků mohou být například head pressing a kompulzivní (nutkavá) chůze; ventrolaterální strabismus (šilhavost) a nepřiměřená reakce na hrozbu jsou běžnými abnormalitami koní postižených HCP. Prevalence hydrocephalu u koní se odhaduje na 0,6 postižených hříbat na 1 000 narozených, kdy u fríských koní je na stejný počet narozených 2,5 postižených hříbat. Stupeň makrocefalie u postižených jedinců je závažný a hříbata jsou často při narození usmrcena, aby se usnadnil porod.
Hydrocephalus u potraceného plodu (fríská klisna podstoupila částečnou fetotomii, aby bylo možné extrahovat plod) (Zdroj: Boerma et al. 2012).
Definitivní diagnózy HCP lze dosáhnout genetickým testováním. V současné době byl vyvinut DNA test na příčinnou mutaci, který je nyní k dispozici pro členy KFPS v komerční laboratoři. Jakmile je identifikován příčinný genetický defekt, lze potenciálně provést screening DNA k identifikaci nosičů mutace v populaci fríských koní. Chovatelé jsou prozatím informováni o stavu mutací (přenašeč/nepřenašeč) nově schválených mladých hřebců a mohou provádět dobrovolné testování vlastních klisen. Páření dvou nosičů by se mělo zabránit.
Dalším z dědičných onemocnění, která se u fríských koní vyskytují, je megaesophagus (ME), chronické rozšíření jícnu, které může vést k udušení a smrti. Atonie těla jícnu, která je způsobena ME, má za následek akumulaci potravy a slin v dilatovaném jícnu, což často vede k obstrukci a následné regurgitaci (návratu nestrávené potravy do úst), a v některých případech k aspirační pneumonii. ME je diagnostikován především u fríských koní ve věku od 1 týdne do 19 let a předpokládá se, že je geneticky podmíněnou neuromuskulární poruchou. Studie potvrzují mnohem vyšší prevalenci (35,3 %) závažných onemocnění jícnu, která mohou způsobit smrt nebo mohou vést k eutanazii fríských koní ve srovnání s jinými plemeny koní (0,5 %). Jiné studie zaznamenaly větší výskyt abnormálního kolagenu mezi svalovými vrstvami jícnu u postižených koní, který lze identifikovat u velmi mladých hříbat, což naznačuje, že ME je u fríských koní dědičný.
ME s podélnou rupturou u 12letého fríského valacha (Se svolením Veterinary Pathology, Utrecht) (Zdroj: Boerma et al. 2011).
Bez ohledu na příčinu, mezi běžně pozorované klinické příznaky onemocnění jícnu patří výtok z nosu, nadměrné slinění, kašel, koliky, pocení, polykání a respirační potíže způsobené aspirační pneumonií. V mnoha případech mohou tyto příznaky indikovat diagnózu ME. Další indikace existence ME lze získat radiografií a endoskopií. Prognóza je špatná, a to především kvůli časté komplikaci, což je aspirační pneumonie. Pokud aspirační pneumonie reaguje pozitivně na antibiotika, lze prognózu zlepšit specifickými podmínkami krmení a ustájení. Takový režim je však nezbytný aspoň po několik měsíců, a proto vyžaduje motivovaného majitele. Další možností, jak zlepšit prognózu, je pastevní chov, kdy spásání porostů je jediným způsobem příjmu potravy.
Ruptura aorty je u fríských koní mnohem častější než u jiných plemen koní, k těmto rupturám dochází spontánně, bez jakéhokoli poranění. Fríští koně mají tendenci trpět rupturou aorty v poměrně mladém věku a koně s tímto stavem často mohou přežívat týdny až měsíce, než dojde k zjevnému srdečnímu selhání. Studie naznačují, že defekt kolagenu specifický pro dané plemeno s mírným defektem elastinu je základem patogeneze ruptury aorty u fríských koní. Do této doby bylo hlášeno více než 40 případů ruptury aorty u fríských koní. Při zkoumání rodokmenu se zdá, že postižená zvířata jsou příbuzná, což posiluje podezření na dědičnost tohoto stavu.
Ruptura aorty (označená přerušovanou čarou) je u většiny plemen typicky lokalizována na bázi srdce v oblasti aortálních chlopní a). U fríských koní je ruptura aorty lokalizována kaudálněji, poblíž ligamentum arteriosum b) (Zdroj: Ploeg et al. 2017).
Ruptura aorty se obvykle vyskytuje u dospělých fríských koní, je vždy smrtelná a má prevalenci kolem 2 %, proto představuje pro toto plemeno skutečnou hrozbu. Ruptura v aortálním oblouku může způsobit náhlou smrt, ale většina koní s takovým postižením vykazuje subakutní příznaky, jako je kolika, tachykardie, kašel, přerušované kulhání, silná pulzace v krční tepně několik týdnů až měsíců před smrtí. Věk 4–5 let, ve kterém se u fríských koní nejčastěji objevuje ruptura aorty, se shoduje s věkem, ve kterém většina majitelů začíná připravovat koně do sportu. Proto může být pravděpodobnější, že rostoucí fyzická zátěž je důležitějším spouštěcím faktorem než věk sám o sobě. Fríští koně s mírnými nebo středně závažnými příznaky mohou zůstávat stabilní několik týdnů s podpůrnou léčbou nebo bez ní, ale tento stav je vždy smrtelný.
Ruptura aorty s aortálním lumen (#) vlevo a typickým pseudoaneuryzmatem (*) uprostřed, které je charakterizováno prstovitými váčkovitými změnami ve stěně. (Zdroj: Ploeg et al. 2015)
Před několika lety byla popsána technika pro ultrasonografickou identifikaci ruptury aorty, to je potenciálně užitečné pro identifikaci vývoje onemocnění u koní s predispozicí k tomuto stavu a může to umožnit včasnou preventivní nebo terapeutickou intervenci.
Z provedených studií vyplývá, že popsaná onemocnění nejsou vyléčitelná, přežití koní se dosahuje pomocí speciálních životních podmínek a omezení, v těžších případech pak dochází k výskytu mrtvě narozených jedinců. Proto je velmi důležité, aby chovatelé fríského koně znali možnosti výskytu a přenosu popsaných chorob mezi generacemi a k chovu tohoto plemene přistupovali zodpovědně. Důkladná genetická kontrola jak pomocí molekulárně genetických metod, tak rodokmenovou analýzou, je naprosto nezbytná. Pomocí takových chovatelských postupů v rámci populací lze snížit riziko dědičných poruch na minimum, a zároveň zabránit ztrátě znaků a inbrední depresi.
Ostrov Naděje v Běstvinách u Dobrušky se ponoří do sváteční atmosféry. Už tuto sobotu 13. prosince od 1...
Pět, čtyři, tři… a kruciš! Jistě víte, že si parkuroví jezdci odpočítávají cvalové skoky před odskok...
