Přihlásit se
Lekce vedla paní Nadèje Bourdon, mistryně a profesorka jezdectví, která v roce 2002 obdržela tradiční symbol členství v elitní jezdecké skupině Cadre Noir v Saumuru, černý bičík se třemi zlatými kroužky.
Nejprve byla na pořadu teoretická přednáška, zabývající se základními principy francouzské školy v praxi. Byla nám představena Francouzská jezdecká škola v Saumuru a hlavní náplň její činnosti, kterou je kromě reprezentace především vzdělávání – a to jak jezdců, tak koní, jejichž výcvik je posléze zhodnocován při účasti v soutěžích.
Co se vzdělání koně týče, i Francouzi se řídí podle stupnice vzdělanosti (pravidelnost, ohebnost, kontakt, kmih, rovnost, shromáždění). Každý bod byl podrobně probrán a vysvětlen, celkový průběh tréninku koně zastřešovalo několik zásadních myšlenek:
Autonomie koně – kůň má pracovat sám od sebe, s chutí, bez donucení, bez použití nadměrného tlaku. Má reagovat na jemné pobídky jezdce, sám se nést a sám jít dopředu. To se skrývá za oním kouzelným slůvkem „légèreté", lehkost. Z této myšlenky vychází i pro francouzskou školu typické „descente de mains" – přerušení kontaktu za účelem kontroly sebenesení a nezávislosti na pomůckách pro udržení rovnováhy.Stejná pozornost byla v druhé části přednášky věnována i vzdělávání jezdce. Byl představen Federální vzdělávací plán napomáhající cvičitelům ve výuce. Ten je rozdělen do 9 úrovní, tzv. „galop". Každá z úrovní má svůj základní cíl a obsahuje část zdokonalovací a část věnující se novému prvku. V každé „galop" jsou zahrnuty požadavky ze tří okruhů jezdectví (rovnováha, pohyb vpřed, změna směru) a to v nárocích odpovídajících dané úrovni. Co se rovnováhy týče, jezdec se učí nejprve nacházet rovnováhu, poté rovnováhu stabilizovat a nakonec používat. Pohyb vpřed začíná udržováním chodu, navazuje v přechodech mezi chody a ruchy a končí v kontrole chodu. V posledním okruhu se jezdec učí nejprve vést koně v obloucích, poté vést koně v kontra sestavení, následně vést koně na rovné linii a nakonec pracovat na dvou stopách.
Pro získání určité úrovně musí jezdec u zkoušky prokázat, že v ní předepsané nároky zvládá. Dle Nadèje Bourdon však v systému není postižena psychologická stránka jezdce, kterou považuje také za důležitou.
Po obědě jsme se přesunuli do prostorné a světlé haly s cílem teorii převést do praxe. Paní Bourdon je zvyklá v Saumuru pracovat se skupinami šesti nebo i osmi žáků, proto i zde si vyžádala výcvik ve skupinách, i když s menším počtem jezdců. V sobotu byly na programu čtyři skupiny: nejprve dvě věnující se drezurnímu ježdění, rozdělené podle výkonnosti na nižší (L-S) a vyšší (ST-T) a později dvě, které měly v plánu zabývat se skokovou drezurou – Z-ZL a ZL-L.
V první skupině se nakonec objevily tři dvojice: Magda Škardová a Casper, Hana Moudrá-Konečná a Ismael, Zbyněk Herkner a Tajči. Jezdci samostatně opracovali, druhá část opracování už probíhala pod dozorem paní Bourdon. Hlídala především stálost kontaktu, což je „důležitý parametr v komunikaci s koněm". Jezdci měli problém s udržením přiměřeného, stálého a především symetrického kontaktu. Velmi často byli upozorňováni na pravidelné prověšování jedné z otěží a také na nutnost působení udidla ne na spodní čelist, ale do koutků huby, čehož se docílí držením rukou mírně nad hubou koně. V druhé části lekce byli jezdci vyzváni, aby si dle svého mínění zvolili jeden z cviků na dvou stopách a předváděli jej v klusu. Dbáno bylo především na již zmíněný pohyb vpřed. Jakmile kůň ztrácel v laterální práci chuť pohybovat se dopředu, radila paní Bourdon obnovit tuto chuť pomocí vyjetí rovně vpřed ze cviku a provést sérii přechodů. Považovala za velmi důležité skončit s provedením cviku vždy před tím, než se chuť jít dopředu a tudíž i kvalita pohybu zhorší. Nakonec se na každého z jezdců zaměřila individuálně a pomáhala zlepšit nejvíce viditelný problém.
V další skupině se představily dvě dvojice: Marcus s Lucií Čejkovou a Bon Voyage s Filipem Kološem. Opracování probíhalo stejně jako v předchozí lekci v duchu základních požadavků – zachování neutrality jezdce (jezdec nesmí svou nerovnováhou rušit koně), udržení pravidelného kontaktu a využití chuti koně jít vpřed.
Luciin Marcus tentokrát nevypadal tak dobře, jako když jsme ho viděly posledně (na MČR). Jedním z důvodů nejspíše bylo, že tato dvojice nemá k dispozici halu, dokonce ani jízdárnu a téměř veškerá drezurní práce je prováděna v terénu. Dle slov trenérky a maminky jezdkyně poslední dva měsíce pracuje pouze jedenkrát týdně, což je samozřejmě na výkonu znát. Působil proto poněkud zlenivělým a nerozhýbaným dojmem s tendencí schovávat se za otěž. Dle paní Bourdon měl prý poněkud tendenci opírat se jezdkyni do rukou a pomáhat si tak k udržování rovnováhy. Také se občas objevily chyby v rytmu způsobené momentální ztrátou pružnosti hřbetu koně. Snahou tedy bylo eliminovat naprosto působení pákových otěží, dostat nos koně před kolmici a docílit toho, aby svou hlavu a krk nesl sám a aby se jeho váha posunula k zádi a přitom byl zachován pohyb vpřed. Aby k tomu došlo, měla Lucie za úkol co nejméně působit rukou v přechodech, uklidnit své tělo a podpořit koně ve shromáždění více holení.
Bon Voyage měl problémy o poznání větší. Při požadavku shromáždění se celý prohýbal. Pokud se stane, že kůň při vyšším stupni shromáždění přestane používat hřbet, radila Nadèje Bourdon vrátit se zpět a zapracovat na obnovení kvality pohybu. Zároveň často střídat náročnější práci ve shromáždění s prací na kruhu zaměřující se na kvalitní pohyb. Důležité je také umožnit koni protáhnout se po náročném cvičení dopředu. Jezdec byl opět upozorňován na důležitost ukončení cviku dříve, než dojde ke zhoršení kvality pohybu koně.
V druhé části hodiny dostali jezdci možnost procvičovat cviky dle svého uvážení. Filip se svým Bon Voyage požádal o procvičování letmých přeskoků jedna-jedna. Problém byl stejný jako na počátku hodiny – nedostatečná angažovanost hřbetu a tudíž zhoršení kvality pohybu. Jezdci bylo opět doporučeno, že méně je více a v nejlepším se má přestat – raději udělat jen dva tři přeskoky a vyjet ze cviku dopředu k podpoření kvality pohybu, než provádět cvik přes celou diagonálu a následně kvalitu pohybu ztratit. Postupně bude možné přidávat další a další přeskoky aniž by zapojení zad zmizelo a pohyb se zhoršil.
Lucie s Marcusem dál pracovali na zlepšení sebenesení koně. Lucie se měla ujistit, že ve všem, co po koni žádá, její ruka koně následuje. V okamžiku, kdy totiž kůň ucítí odpor, okamžitě toho využije a pomůže si opřením se o hubu jako o berličku. Dvojice prováděla na kruhu přechody klus – cval – klus, kdy se v každém přechodu měla jezdkyně snažit o co nejdelší krk a nenechat se koně o ruku opřít. Nadèje Bourdon žádala jezdkyni, aby posunula nos koně dopředu, aniž by došlo ke snížení krku a jakmile se toto podařilo, pohyb koně se zlepšil.
Následovala čtyřčlenná skupina skokové drezury. K tomu byly v prostoru haly rozmístěny 4 kladiny, položené na zemi – dvě na dlouhé stěně a dvě vždy v protilehlých rozích jakoby na cviku „obloukem změnit směr" ovšem s obloukem téměř přes celou krátkou stěnu. Opět byla zdůrazněna nutnost zachovávat neutralitu – jezdec musí sedět v rovnováze, nesmí provádět zbytečné pohyby a koně rušit. Nerovnováha koně je často způsobena nerovnováhou jezdce. Stejně tak musí být jezdec v klidu i po psychické stránce. I zde platí, že stres jezdce se přenese na koně. Navíc dle Bourdon spousta zbytečných pohybů jezdce vychází z toho, že jezdec nemá klid „v sobě", po psychické či řekněme duševní stránce.
Poté přišla na řadu práce s kladinami. 
Jezdci byli vyzváni aby najeli v klusu na dvojici kladin na dlouhé stěně. Po přejití první kavalety měli provést přechod do kroku a pokračovat dál v kroku. Pokud kůň byl po přechodu do kroku stabilizován – v rovnováze a na pomůckách, mohli kus před druhým bidlem opět naklusat. Účelem bylo zlepšit a zrychlit reakci koní mezi kavaletami, naučit je „očekávat", soustředit se na přicházející pomůcky jezdce. Zároveň museli jezdci hlídat svou stabilitu, pravidelnost chodu a symetrii kontaktu. Jakmile jezdci provedli toto cvičení na obě ruce, následovalo to samé ve cvalu. Překonat první kladinu ve cvalu, přejít do klusu a pokračovat v klusu. To se ještě jezdcům dařilo, ale nacválat znovu před druhou kavaletou už se podařilo jen málokomu. Ostatní měli problém svého koně po přechodu včas stabilizovat. Toto Bourdon okomentovala slovy, že „čím méně je stabilní kůň, tím více musí být stabilní jezdec".
Když si i toto cvičení vyzkoušeli jezdci na obě ruce, přidaly se k dvojici kladin na dlouhé stěně ještě kladiny na obloucích. Dvojice měla tedy vždy cválat po dlouhé stěně, přecválat první kládu, přejít do klusu, opět nacválat, přecválat druhou, velkým obloukem změnit směr přes třetí, opět přejít do klusu, znovu nacválat na druhou ruku a přejít totéž v opačném směru. Jezdci tedy jezdili velkou osmičku přes čtyři kavalety stále dokola s přechody do klusu a zpět do cvalu. K problémům se včasnou reakcí koně při přechodu do nižšího a pak zpět do vyššího chodu se přidal u některých dvojic ještě problém s korektním projetím oblouku a správným nájezdem na prostředek kladiny. Zde radila paní Bourdon především už nad jednou kavaletou sledovat očima a posléze celým tělem kavaletu následující.
V poslední skupině byli jezdci o poznání pokročilejší než v předchozí. Opracování i následné cvičení bylo stejné jako u minulé skupiny, jezdcům se již dařilo provádět cvičení lépe. Paní Bourdon opět upozorňovala hlavně na chyby v kontaktu a pravidelnosti pohybu, hlídala správné tempo nájezdu na kavalety. Samotná reakce koní mezi kladinami byla rychlejší a uhlazenější.
V mezičase jsem položila paní Bourdon několik otázek:
1) Jak hodnotíte úroveň jezdců dnešního soustředění a jak jste spokojena s pokroky, které v průběhu lekcí udělali?
Měla jsem pocit že se opravdu snaží dělat to, co jsem po nich chtěla. Výsledek byl více či méně zřetelný, z toho důvodu, že jsme pracovali v podstatě na základech. Žádala jsem po nich, aby nějakým způsobem změnili své zvyklosti a to je to úplně nejsložitější, takže proto byl výsledek někdy zřetelný, někdy ne tak jasný. Co naopak bylo velice zřetelné, byla vůle jezdců vyhovět mi a dělat to, co po nich zrovna žádám. Někdy je ale potřeba zasáhnout ve velmi přesném okamžiku, aby v tom okamžiku jezdec učinil, co chci, a v tom nám překáží aspekt překladu, což nám přeci jen ztěžuje práci. Co se týče úrovně jezdců, byli zde na svém místě, bylo vidět že znají dost věcí, ale viděla jsem tam, že se potřebují vrátit zpět k základům. Ale to je situace stejná jako ve Francii.
2) Jsou schopnosti našich jezdců na daných úrovních (vycházíme-li z dnešního rozdělení na skupiny podle výkonnosti) srovnatelné s jezdci francouzskými?
Momentálně nemám časové možnosti sledovat odpovídající úrovně na francouzských kolbištích, protože se účastním vyšších soutěží nebo soutěží mladých koní, takže zrovna tato úroveň mi trochu uniká. Navíc u nás máme jiné odstupňování výkonnostních úrovní, takže příliš srovnávat nelze.
3) Pokud trénujete se svými pravidelnými žáky a vyskytne se nějaký problém, jste ochotná i na koně svěřence sednout sama, ať už pro nápravu koně nebo pro demonstraci toho, co přesně jste měla na mysli?
Ano, to je samozřejmé, s tím nemám problém.
4) A má poslední otázka, bylo toto soustředění výjimkou, nebo plánujete navštěvovat ČR častěji a pořádat jezdecké semináře pravidelně?
Paní Prokešová: To je spíše otázka na mě. 🙂 Ano, plánujeme sled soustředění, máme zpracovaný projekt, který se nazývá „Eurocavalier" a tento projekt zahrnuje stáže organizované pod vedením francouzských členů skupiny Cadre Noir tady v České Republice a na Slovensku a výměnou i možnost stáží ve Francii. Momentálně se pro tento projekt zajišťuje finanční podpora.
5) Bude tento sled soustředění probíhat pouze v Bohuslavicích nebo budete areály střídat?
Je v plánu areály střídat a to jak po celé republice, tak i na Slovensku.
Po víkendovém soustředění proběhla v pondělí ještě přednáška v kině Francouzského institutu v Praze. Sešlo se mnoho zájemců a v publiku nechyběla ani známá jména. Vedle Nadèje Bourdon, která se soustředila spíše na praxi, přednášela také Sophie Biau z Národní jezdecké školy v Saumuru. Mezi diváky byl i pan Robert d´Artois, ředitel Národní jezdecké školy a zástupce ředitele Francouzského institutu pro koně a jezdectví.
Přednáška měla představit Národní jezdeckou školu nejen jako místo, kde se v duchu tradic francouzské školy učí noví trenéři a připravují koně pro vystoupení, ale také místo, kde se provádějí moderní vědecké výzkumy. Jako příklad byla zvolena dvě témata – první se věnovalo výcviku jezdce na jezdeckém simulátoru Persival, druhým tématem byl stres koní při transportu.
Persival se plným jménem nazývá Progamme de Recherche de Simulation du Cheval (v překladu Program pro výzkum simulátoru koně). O tomto úžasném stroji, jeho možnostech a funkcích si můžete podrobně přečíst zde, nebudu to tedy podrobně rozepisovat. Pouze shrnu, že Persival umožňuje jezdci opakováním dovést k dokonalosti svůj sed a vysezení všech chodů koně (včetně skoku).
V posledních měsících ale disponuje jednou novinkou – do tohoto simulátoru je možno nahrát pohybový stereotyp jakéhokoli konkrétního koně. Má-li jezdec problém s některým chodem u svého koně, může tedy trénovat na simulátoru pohyb svého vlastního koně a samozřejmě i na svém vlastním sedle.
Tento simulátor může být využíván jak výcvikově, tak diagnosticky. Jak je používán v praxi? „Nejprve se žáci učí správnému sedu. Přitom se soustředíme v první řadě na pánev, posléze na hrudník a nakonec na holeně," vysvětlovala aplikaci paní Bourdon. „Pánev musí být v rovnováze mezi anteverzí a retroverzí." Převedeno do běžného jazyka to neznamená nic jiného, že nesmí být nakloněna ani vpřed, ani vzad, musí být v rovnováze. „Není možné upravovat ostatní části těla, pokud není pánev správně usazená." V další fázi se potom učitel zaměřuje na pozici jezdce, ten musí být narovnaný. Je potřeba také eliminovat veškeré zbytečné pohyby těla, jezdec musí vypružit koňský pohyb, ale zbytek těla musí zůstat klidný. Toto zabere při výcviku mnoho času. Co se týče holeně, paní Bourdon zdůraznila význam „dlouhé nohy" pro stabilitu jezdce. Čím lépe jsou nohy uvolněně spuštěné dolů, tím níž se posouvá jezdcovo těžiště, tím je stabilnější a tím lépe je schopen se přizpůsobit pohybu koně. Persival potom podle ní rozvíjí schopnost žáka se koni přizpůsobit.
S reálným koněm se často dostáváme do situace, že se spíše kůň přizpůsobuje jezdci a jeho zlozvykům – Persival toto pochopitelně nedělá a tím se stává i neocenitelným diagnostickým nástrojem. Chyby, které u jezdce zůstávají skryty (jsou kompenzovány koněm), se totiž na simulátoru plně projeví. Jak také zaznělo, velmi dobře se na Persivalu vyvrací časté tvrzení jezdců „já to dělám jen proto, že to dělá můj kůň". Jednou z vymožeností Persivala je i schopnost změřit rozložení váhy jezdce a sílu tlaku. Přednášející uvedly konkrétní případy jezdců, kteří byli překvapeni, že působí úplně jinak, než jak si dosud mysleli. Další výhodou Persivalu je možnost okamžité zpětné vazby. Při tréninku na Persivalu je totiž jezdec snímán a svůj obraz může zároveň sledovat na obrazovce před sebou. Může tedy konfrontovat své pocity s vizuálním vjemem okamžitě a pozici svého těla upravit. V rámci tréninku samostatnosti jezdec tráví s učitelem jen několik prvních hodin, pak již trénuje sám a řídí se pouze obrazovkou.
Poznatky, zjištěné na Persivalu, pomáhají i handicapovaným jezdcům. Na základě analýzy jejich omezení se totiž momentálně pracuje na vývoji nového typu sedla, které by jejich postižení mohlo kompenzovat.
Ve druhé části přednášky byl prezentován etologický výzkum stresu koní při převozu na představení. Sedm koní strávilo dva dny (1370 km) na kamiónech a přitom jim byla měřena hladina kortizolu ve slinách a v trusu. Informace byly obohaceny ještě o měření srdeční frekvence. Kontrolní odběry slin byly prováděny dva dny před přepravou a tři dny poté. Zjištěné informace dle mého názoru nepřinesly nic nového. Dle zvýšené hladiny kortizolu ve slinách 30 minut před přepravou se potvrdilo, že koně dokáží odhadnout, co je čeká a dostávají se do stresu ještě před cestou. V noci během cesty (koně byli ustájeni ve stáji) se hodnoty ve slinách vracely prakticky do normálu a vrchol hladiny kortizolu byl uprostřed dne. Nejvíce byli koně stresováni první den (dle měření srdeční frekvence první hodinu), při opakovaném transportu byl stres nižší. Po ukončení cesty stres rychle mizí, ale kortizol je vylučovaný trusem ještě devět dnů po transportu. Jeho hladina se postupně snižuje.
Iniciátorka celé akce, paní Kateřina Nevečeřalová byla s průběhem spokojená: „Vše se vydařilo, našim francouzským přátelům se zde líbilo a byli potěšeni vysokou návštěvností. Vzhledem k velkému zájmu by mohla spolupráce do budoucna pokračovat, třeba formou dalších přednášek nebo vystoupení Cadre Noir v České republice. Pan ředitel d´Artois se v tomto ohledu vyjádřil, že bude-li to možné, rádi přijedou."
„Témata přednášek možná nezaujala úplně všechny, ale domnívám se, že zazněly i zajímavé a přínosné informace. Mně osobně to tak trochu připomnělo návštěvu módní přehlídky – předváděné modely si pravděpodobně nekoupíte, ani nebudete nosit. Budete-li ale mít otevřené oči, uvidíte tam i spoustu zajímavých doplňků a nápadů, které potom můžete využít," uzavřela paní Nevečeřalová.
(Dostihový den Elektrizace železnic Praha.) Po téměř sedmi měsících dnes skončila letošní dostihová sez...
Devítiletá klisna českého chovu doběhla v I. kvalifikaci na 135. Velkou pardubickou se Slavia pojišťovnou druh...
