Filip Minařík: Do života mě vrátily manželka a dcera

19. 01. 2021 06:00

Obrázky: 19

Autor: Jana Šejnohová Foto: Zenon Kisza a archiv Filipa Minaříka Rubrika: Dostihy Počet přečtení: 430 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Za svůj život vyhrál 1769 dostihů v jedenácti zemích světa. Jeho jméno je v dostihovém světě pojmem stejně jako Jaromír Jágr v hokeji nebo Pavel Nedvěd ve fotbale. Filip Minařík, pětačtyřicetiletý rodák z pražského Radotína, díky nespornému talentu a nezměrné píli dokázal velké věci: mj. byl čtyřikrát šampionem v Německu, vedl tým Evropy na slavném střetnutí žokejů Shergar Cup v britském Ascotu a splnil si i sen o angažmá v dalekém Japonsku, kde si mezi tamními turfmany získal řadu obdivovatelů. Jeho bohatou kariéru však loni 3. července na závodišti v Mannheimu předčasně ukončilo těžké zranění. Nejen o tom, co vše změnil jeden na pohled nevinně vypadající pád, hovořil nejúspěšnější český žokej v lehce retrospektivním rozhovoru na trase Praha – Kolín nad Rýnem.

Mít za otce úspěšného žokeje asi trochu předurčí budoucnost jeho dětí. Jak to bylo u vás?

Otec byl mým vzorem i učitelem, kdo jiný by mě také měl učit první kroky ve sportu, kterému se tolik let věnoval. A bylo to „richtig“ – naučil mě to správně, jak ukázala nejbližší budoucnost, teď už vlastně minulost.

Vybral jste si stejné povolání sám, nebo k tomu přispěla rodinná tradice, případně prostředí, v němž jste vyrůstal?

Povolání žokeje jsem si vybral sám, ačkoli rodinná konstelace a vliv prostředí určitě sehrály svou roli. Nejdřív ale byla maturita na gymnáziu v Radotíně, kterou si prosadila moje mamka.

Nejprve složit maturitu a pak se věnovat koním, stejným modelem prošel i váš starší bratr Ferdinand. Dnes již bývalý žokej a trenér aktuálně působí v Jockey Clubu ČR a je uznávaným sázkovým expertem. Jaký jste měli jako kluci vztah? Byli jste spíše rivalové, nebo bratři, co se podporují?

Vždycky jsme byli spíš rivalové, nikdy jsme největší kamarádi nebyli. Otec nás odmalička srovnával ve sportu a později v ježdění. Přestože bratr byl ve škole o hodně chytřejší, já měl u otce vždycky navrch, protože jsem byl sportovně nadanější.

FILIP MINAŘÍK (45 / *10. 3. 1975)

cca 15 000 startů – 1 769 vítězství

Jím vedení koně na prize-money vyhráli přes 20 milionů eur.

110 „black type“ vítězství

  • 14 × Group 1 (Gr.1)
  • 16 × Gr.2
  • 24 × Gr.3
  • 56 × Listed

6 klasických vítězství

  • 2 × německá Velká jarní cena
  • 2 × německé Oaks
  • 1 × německý St. Leger
  • 1 × švýcarská Velká jarní cena

Další významná vítězství:

  • 4 × vítěz Grosser Preis von Bayern (Gr.1)
  • 4 × vítěz Grosser Preis von Baden
  • ostatní Gr.1: Preis von Europa, Deutschlandpreis, Grosser Dallmayr-Preis, Gran Criterium

Vaše jezdecké začátky se vážou především k jednomu místu – pražské Velké Chuchli. Co se vám vybaví, když se řekne Chuchle?

V Chuchli jsme trávili všechny volné soboty. Bylo to tehdy obrovské středisko a všichni nejlepší koně v tomto sportu – československém turfu – tady stáli. Ježdění bylo ve srovnání s dneškem opravdu hodně. Když jsme nejezdili koně Státního statku Nové Město pod Smrkem, nabídnul nám trenér Drlík „otrapovat“ jeho zákupské, nebo jsme šli za odměnu „odkentrovat“ napajedelské k Romanu Vítkovi. Byla to obrovská zkušenost. 

V Německu má pro příští sezony nejlíp našlápnuto Bauyrzhan Murzabayev. Jezdí na jiném levelu a má to v hlavě v pořádku.

Zkušenost, kterou jste později zúročil nejen na tuzemských drahách, ale především v zahraničí. Ve které z necelé dvacítky zemí, kde jste jezdil, se vám nejvíce líbilo, a na kterou naopak nerad vzpomínáte?

Jezdil jsem ve spoustě zemí a ježdění i cestování mě vždycky moc bavilo. Bylo výborné, že se daly tyto dvě věci spojit. Asi nejlíp jsem se cítil v Japonsku, i když v Německu to také nikdy nebylo špatné, však jsem tady taky strávil nejdelší část svého života. Kde se mi nelíbilo? V Norsku. Jezdil jsem tam jen jednou, ale dodnes vzpomínám, jaké to bylo. Dráha samý kopec, samá zatáčka a už tehdy tam byly zakázané bičíky, což pro mě byla další „strašná“ zkušenost. Jezdil jsem koně, který jednou běžel v Paříži, a ten byl úplně ztracený. Takže za mě velice špatná zkušenost.

Naopak Japonsko, kam jste se po zimních měsících strávených v Macau a Singapuru vypravil hned třikrát, si nemůžete vynachválit…

Je to tak. Japonsko pro mě znamenalo splnění jednoho obrovského dostihového snu. Vždycky se mi líbil jejich styl života. A dostihy? Ty tam pořádají na velmi profesionální úrovni, což musí každý žokej ocenit. Japonsko u mě stojí úplně nade vším.

Váš kladný vztah k druhé nejlidnatější ostrovní zemi světa je naprosto zřejmý. A že šlo o náklonnost oboustrannou, je dobře patrné ze vzkazů vašich fanoušků na sociálních sítích. Jak se přihodí, že žokej z Čech se stane miláčkem japonských davů?

To, že mě v Japonsku milovaly davy, bylo úplně normální, protože oni milují každého žokeje. Tak jako v Čechách každý pozná druho- a třetiligového fotbalistu na ulici a je pro lidi obrovská hvězda, tak tam je to podobné s žokeji. Japonský život, japonská strava a dostihy, to všechno bylo geniální a já doufám, že se tam ještě někdy podívám, i když ne jako žokej, ale jen jako turista.

Bohužel jen jako „turista“ se budete moci přijet podívat také na České derby. Váš otec ho nevyhrál, i když měl mnohokrát k jeho zisku velmi blízko, stejně jako vy. Myslíte, že dostih roku, který vám oběma unikl, je pro Minaříky zakletý?

U derby – Českého, Československého – by se o nějakém zakletí dalo určitě mluvit. Tátovi se nikdy nepovedlo, já ho taky párkrát jezdil a neuspěl jsem. A teď už ho nikdy nevyhraju… Je pravda, že i v Německu jsem v něm čtrnáctkrát nebo patnáctkrát startoval a nejlíp jsem byl pátý. Přitom dva derby vítězové mi prošli pod rukama. Takže nějaké zakletí tam asi je.

Za svou bohatou kariéru jste působil u různých trenérů. Prozraďte, pokud to není moc osobní otázka, kde jste byl nejspokojenější?

Nejlepší angažmá v mém životě? To bylo u Fanelsů v letech 1997–1999. Sice jsem toho moc nevyhrával, ale byli jsme super parta a byl jsem tam nejspokojenější.

Mluvili jsme spolu o zemi, kde se vám nejvíce líbilo, o angažmá, kde jste byl nejšťastnější. Který kůň, a že vám jich prošlo pod sedlem opravdu mnoho, se zapsal do vaší paměti jako ten nejlepší?

Nejlepším koněm, na kterém jsem kdy seděl, byl Ivanhowe. Vyhrál jsem s ním v Baden Badenu Grosser Preis von Baden, v Mnichově Grosser Preis von Bayern a pak jsme byli fantasticky šestí v Japan Cupu. V tréninku jsem ho moc nejezdil, většinou pouze v rychlých pracích a on vždycky ukázal všechno, co v něm je. I „v robotě“ šel pokaždé jako „Grupa 1“ kůň. Navíc měl jednu báječnou vlastnost. Před dostihem byl vždy neuvěřitelně klidný a na žokeje ten svůj klid přenášel. To bylo super.

Z jezdeckých kolegů jsem měl vždycky nejblíž k Eddiemu Pedrozovi. Možná i proto, že jsme v devadesátých letech začínali oba úplně dole.

O své profesi mluvíte s velkým zaujetím a láskou. Byla někdy chvíle, kdy jste chtěl s dostihy skončit?

Krize byla určitě v roce 2013, kdy jsem absolvoval tříměsíční terapii a přestal jsem pít alkohol. To hodně změnilo můj život a celkově náhled na život i sport. Ale s dostihy jsem nikdy skončit nechtěl.

I když jste konec aktivní kariéry už lehce naznačoval, přišel dříve, než všichni čekali. Pamatujete si něco z osudného dne, kdy jste spadl? Případně co první vám proběhlo hlavou, když jste se probudil v nemocnici?

Z posledního dostihu kariéry si nepamatuju vůbec nic. Nevybavuju si nic z celého dostihového dne, vlastně ani to, jak jsem se tam dostal… A co mi proběhlo hlavou, když jsem se probudil v nemocnici? Zase nic. Vím, že první týdny probírací fáze jsou hodně nepříjemné, člověk má na všechno negativní náhled. Sám si na to nevzpomínám, ale vyprávěla mi o tom žena a zbytek jsem viděl na videu. Probouzel jsem se víc jak měsíc…

O tom, že jste se probudil a fungujete v rámci možností normálně, lze hovořit jako o malém zázraku. Jak vypadá nyní váš obyčejný den se všemi rehabilitacemi?

Každý den v rámci rehabilitací dojíždím na sportovní kliniku, kde mám čtyři až pět hodin cvičení. Z toho dvě hodiny jsou většinou vyhrazeny aktivnímu cvičení a zbytek je cvičení pasivní jako třeba masáže. Všechno je hodně náročné. Člověk se snaží znovu chodit a učí se i ostatní pohyby, které v kómatu a poté, co opuchly svaly, zapomněl. Není jednoduché se do toho znovu dostat. Takže abych to shrnul – pod dohledem rehabilitačních cvičitelů tam na sobě makám a většinou jsem z toho dost „hotovej“.

Váš příběh je velmi silný, a proto bych se vůbec nedivila, kdyby o něm chtěla točit příspěvky a psát články různá média…

Zájem médií je docela velký. Hodně mě překvapilo, že dvakrát se můj příběh dokázal prosadit i za hranici sportu. Dělal jsem například interview do Frankfurter Allgemeine Zeittung, což jsou noviny jako u nás MF DNES, které o dostizích vůbec nepíšou. Neinformovaly ani o triumfu ve Vítězném oblouku, ale tohle napsaly, protože to byla pro ně zajímavá story.

Rád bych se ještě někdy podíval do Japonska, když už ne jako žokej, tak jako turista.

Ve své cestě k uzdravení jste teprve na začátku, přesto mi to nedá nezeptat se, jak plánujete svou budoucnost. Čemu byste se rád v příštích letech věnoval?

Určitě bych rád v budoucnu dělal něco, v čem budou figurovat koně. Třicet let jsem nic jiného neznal a vlastně ani nic jiného neumím. I když teď přemýšlet o budoucnosti je trochu brzo. Uvidíme, jak to s dostihovým sportem dopadne a jestli vůbec přežije koronu.

To je určitě velice aktuální otázka, která trápí turfmany po celém světě. Jak to vidíte vy, je pro dostihy nějaká naděje na „restart“?

Dostihy jsou sportem pro bohatší společnost a koronavirus, který je všeobecně obrovské téma, všude ubere na penězích. Takže i tento sport si to odskáče a nebude to jen v Čechách a v Německu, ale i v Anglii a všude po světě. Bude těžké prodávat ročky, protože peníze budou chybět všude. Epidemie určitě ovlivní dostihy negativně, ale naděje na restart je vždycky. Tento sport přežil dvě světové války, po druhé světové válce se i v Německu relativně rychle nastartoval a já doufám, že i tentokrát se vzpamatuje. Snad rychleji, než si dovedeme představit.

Když nějaká životní etapa končí, člověk se většinou rád vrací ke kořenům. Zůstáváte natrvalo v Německu, nebo uvažujete o přesunu do Čech?

Mám rodinu v Německu a žiju tady víc než polovinu života… Měnit nebudu.

Manželka a dcera jsou pro mě úplně vším, bez nich bych se neuzdravil.

Vaší velkou oporou jsou manželka Katja a čtyřletá dcera Finja. Jaký je jejich vztah ke koním, potažmo dostihovému sportu?

Manželka a dcera jsou pro mě úplně vším. Pozdě jsem se ženil a pozdě jsem měl dítě, protože do té doby jsem si užíval života a neměl o manželství žádnou velkou představu. O to víc si to ale teď užívám. Myslím, že nebýt mé ženy, která mě dostala z nemocnice v Mannheimu, kde mě nechávali „u ledu“, byl bych se nikdy nedal dohromady. A to není vtip. K dostihům mají obě moje holky obrovský vztah, malá na ně chodí odmalička a já věřím, že bude chodit i dál, i když už táta nebude jezdit.

 

První vítězství: 7. 4. 1991 (Velká Chuchle) – klisna Lučina

První grupové vítězství: 8. 10. 2000 (Mnichov) – hřebec Tertullian (Grosser Buchmacher Springer Sprint-Preis – Gr.3)

74 hattricků (3 vítězství během jednoho dne)

8 × čtyři vítězství během jednoho dne

4 × 100 a více vítězství během jednoho roku

  • 2000: 100
  • 2005: 112
  • 2012: 103
  • 2014: 101

 

Další zajímavé články najdete v lednovém Jezdectví, které si nyní můžete koupit i v online verzi.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com