Družiníci velkomoravských knížat

8. 09. 2020 06:00, Aktualizováno 10. 09. 2020 12:08

Obrázky: 17

Autor: Edgar Pachta Rubrika: Historie jezdectví Počet přečtení: 488 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Svítá. Zora svými červánky zabarvuje obzor do ruda. S vrzáním se otvírají křídla brány, zhotovená z mocných, okovaných dubových kůlů, a trámy mostu přes široký vodní příkop se otřásají pod údery koňských kopyt. Sám vladyka Kosťa, pán hradiska vprostřed lužního hvozdu, chráněného vysokými náspy s palisádami a ze dvou stran rameny řeky Dyje, vede výpad. V lesklé zbroji, přilbě zdobené sokolími pery, s pádným mečem v ruce, dává svým mužům povel k útoku.

Cvalem ho následuje jízdní družina na dobrých koních, s napřaženými kopími, za ní se hrne houf pěšáků, vyzbrojených oštěpy a sekyrami. „Gospody, pomyluj! Krleš!“ překvapení obléhatelé, bojovníci bavorské Východní marky, zmožení vedrem a malárií, po krátkém boji spěšně opouštějí své stany a věci. Stejný osud čeká jejich druhy o něco dál na sever, před nedobytnými náspy a kanály mikulčického hradiska. A při jejich neslavném útěku křivolakými lesními stezkami na ně čekají bojovné moravské ženy, které je ze zálohy přepadají, strhávají z koní a pobíjejí kyji.

Vítězní obránci hradiska, které se dnes nazývá Pohansko u Břeclavi, se však tváří rozpačitě. Jejich velitel, který – jak mu kázal dobrý mrav a staré zvyky – vedl svůj lid do boje, je smrtelně raněn; pod sprškou nepřátelských šípů padl i jeho věrný kůň, starý dobrý Sivák.

Kosťa, stejně jako mnozí jiní, již před časem začal navštěvovat kázání dvou řeckých bratří, kteří Slovanům dovedli vysvětlit mnohem lépe než bláboliví kněží ze západu, proč je dobré zahnat do temnoty pohanské bůžky a bez zbytečných okolků uctívat jediného Boha – Vykupitele. Ačkoli ví, že pohřbít koně je zvyk pohanských předků, nemůže dopustit, aby jeho čtyřnohý druh, který mu mnohokrát zachránil život před franckým kopím, maďarským šípem či rozzuřeným divočákem, byl po smrti jen tak někde pohozen. Jeho posledním přáním tedy je, aby byl jeho věrný kůň pohřben vedle něj. A tak se také stalo.

Odkaz našich předků

Laskavý a vzdělaný čtenář mi snad odpustí neškodnou fikci, jíž jsem se dopustil v předchozích řádcích. Samozřejmě, že nejsou známy okolnosti jednoho z mnoha rozhořčených bojů, které se na úsvitu našich dějin odehrávaly, a již vůbec ne jména jejich aktérů. Jisté však je, že – mimo jiné – v bohatém archeologickém nalezišti na Pohansku v nejjižnějším cípu Moravy se několik koňských hrobů našlo. A fakt, zda pocházejí z dob „dřevního pohanství“ – kdy byly takovéto pohřby, pod vlivem nomádů, celkem běžné –, nebo šlo jen o zakopaná uhynulá zvířata, nemění nic na záměru tohoto článku, totiž povědět čtenáři něco málo o tom, jak to bylo s vojenskou jízdou v dobách, kdy se teprve začínaly psát dějiny našeho národa, kdy se začaly rýsovat hranice státního celku, dnes známého jako Česká republika. A zbožným přáním nejen mým, ale jistě i většiny mých krajanů je, aby tento stát i pro naše potomky zůstal zachován pod tím jménem a v té – alespoň geografické – podobě, v jaké existuje dnes, bez zhoubných cizích vlivů, před nimiž se naši stateční slovanští předkové po více než tisíc let dokázali ubránit. A, světe div se, již odpradávna jim k tomu pomáhali také – koně.

Staří Slované ve válce

Podle zpráv byzantských kronikářů byli naši slovanští předkové vysocí a dobře stavění, žijící takřka spartánským životním stylem, který se jaksi neslučoval s jejich bojovnou a jako oheň vznětlivou povahou. Předností slovanských mužů nebyla jen fyzická síla, ale v neposlední řadě i smysl pro detail a schopnost rychle se rozhodovat. Slované rychle zahajovali boj, při němž uplatňovali a mistrovsky využívali své přednosti. Jelikož vedli pohyblivý životní styl, nemohli válečníci hromadit velké bohatství; jejich obydlí byla prosta jakýchkoli ozdobných prvků, až na válečné trofeje, jejichž počet se rozrůstal úměrně tomu, jak mohutněla slovanská expanze na západ.

První ozbrojené houfy starých Slovanů nečítaly více než 200 válečníků, aby tak byly schopny rychle napadnout a stejně rychle opustit nepřátelské území. Vyhovovalo to vojenské taktice našich předků, spočívající v nečekaných přepadech a partyzánské válce, v útocích do boku soupeře. Ačkoli Slované bojovali zpočátku jako pěšáci, již brzy se v jejich řadách objevili i jezdci, zejména prostřednictvím styků s Huny a Sarmaty. S tím, jak se moc starých Slovanů rozrůstala, začali ve válečnictví uplatňovat taktiku kombinovaných zbraní – lukostřelců, pěšáků a jezdců, kteří v boji těsně spolupracovali.

V životě těchto „barbarských“ válečníků hrál významnou roli pojem cti, stejně jako smysl pro rodinu. Specifické místo v kultuře starých Slovanů mělo „pobratimství“, které, ačkoli nebylo pokrevního rázu, neslo všechny znaky partnerství. Toto založení ovšem vycházelo z vojenské nutnosti, kdy každý muž v boji potřeboval svého druha, jenž mu bude spolehlivě „krýt záda“.

Ačkoli byli Slované krutí a tvrdošíjní, někdy takřka „nezastavitelní“ bojovníci, prosluli v míru svou milou a pohostinnou povahou. Laskavě zacházeli i se svými zajatci, kterým po určité době, až bylo složeno výkupné, bylo nabídnuto vrátit se domů, nebo zůstat žít mezi Slovany – jako přátelé a jejich rovní.

Staří Slované se naučili dobývat opevněné body s pomocí obléhacích zbraní a zařízení, převzatých od Byzantinců, takže představovali účinnou složku ve vojscích Avarů, která obléhala byzantská města včetně Konstantinopole. Zatímco jejich krajané ze severu si osvojili stavbu dlouhých lodí vikinského typu, s nimiž dokonce ohrožovali pobřeží Skandinávie. Je možné, že Slované své znalosti o lodích získávali od Skandinávců výměnou za své znalosti o stavbě mostů.

Značnou nápaditost a houževnatost naši předkové prokázali v budování opevnění. Ve fortifikačním stavitelství používali dřevo a hlínu, ale vhodně také využívali přírodních překážek, jako jsou kopce, vodní toky a bažiny, které pak zesilovali svými pevnostmi. Jako dobrý příklad takového řešení může posloužit právě hradisko na Pohansku, nebo mnohem rozsáhlejší opevnění u Mikulčic, obtékané rameny řeky Moravy.

Slovanská jízda

Záhy poté, co si staří Slované osvojili koně, představovala jejich jízda sílu, s níž bylo nutné počítat. Právě jejich jezdecké umění, k němuž značnou měrou přispělo dlouholeté soužití s kočovnými Avary, lze považovat za jeden z klíčových bodů jejich expanzivního vojenství. Jejich koně měli v prvé řadě zvyšovat pohyblivost bojovníků a usnadňovat přesuny omezeného počtu mužů, určených pro expresivní útok. Jak již bylo řečeno, „barbarská“ partyzánská taktika, kterou upřednostňovali, jim zajišťovala velkou strategickou převahu. Výkonnost jezdectva vzrůstala s tím, jak byli válečníci vyzbrojováni kopími.

Již v raných slovanských armádách bylo jezdectvo zastoupeno nezanedbatelnou měrou. Jak uvedl Konstantin VII. Porfyrogennetos (905–959), byl poměr mezi pěšími a jízdními bojovníky Chrobatů (Chorvatů) 6:10. A vojsko polského knížete Boleslava Chrabrého v době hnězdenského sněmu (r. 1000) čítalo 3900 „loricati“ a 13 000 „clipeati“. Znamená to, že pokud byli „loricati“ (zbrojnoši) jezdci a „clipeati“ (štítonoši) pěšáci, představovala jízda 23–24 % celkového stavu armády. Předpokládá se, že velkomoravská knížata mohla postavit do války kolem 8000 jízdních družiníků.

Jízdní družina, vybavená kvalitními a drahými koňmi, byla také jádrem velkomoravského vojska. Podobně jako fortifikační stavby neboli hradiska, i družina neměla za úkol jen bránit zem proti vnějšímu nepříteli, ale sloužila velkomoravským knížatům i k ovládání obyvatelstva. Jednalo se o zvlášť vybírané, dobře živené a vyzbrojené muže, kteří se soustřeďovali jednak v bezprostředním okolí panovníka, ale také tvořili jádra posádek na velkomoravských hradiskách. Přestože předpokládaný počet družiníků byl poměrně vysoký, nestačila tato ozbrojená moc k tomu, aby odrazila útoky silnějších franckých vojsk. V případě hrozby ozbrojeného nepřátelského vpádu svolával panovník k obraně země svobodné obyvatelstvo, v prvé řadě mužskou populaci, na základě trvající zvyklosti z dob rodového zřízení.

O používání koní v době Velké Moravy svědčí poměrně hojné nálezy zbytků udidel, kování postrojů, trojúhelníkových třmenů s rovným šlapadlem západního stylu i ostruh. Železné třmeny přejali naši předkové od Avarů. Jejich původ je nejistý, ale pravděpodobně pocházejí od starých Sarmatů, pokud ne až z Číny. Každopádně šlo o prospěšný vynález, protože třmeny zavěšené na sedle umožnily jezdci lepší manévrování s koněm, mnohem větší stabilitu, zjednodušily změnu jeho polohy (např. při otáčení v plném cvalu a střelbě dozadu) a dovolovaly mu zapřít se a tím získat větší razanci při útoku kopím.

Od Avarů přejali Slované také železná udidla a způsob zdobení koňských postrojů kováním a kulatými falérami, odlévanými z bronzu. Avarského původu nejsou ostruhy, které nepoužívaly ani jiné kočovné národy. Ostruhy jsou záležitostí západní Evropy. V raném středověku byly podlouhlé s krátkým hrotem; sloužily nejen k pobízení koně, ale i jako odznak společenského postavení, o čemž svědčí jejich plátkování stříbrem, zdobení zlatem a stejně zdobené spínací kování.

Ačkoli je pravda, že dobře připravený a vycvičený jezdecký kůň reaguje na jemné pohyby jezdce, stala se v rytířských dobách symbolem disciplíny právě ostruha. Používání těchto pomůcek souviselo do značné míry s novým způsobem boje, kdy jezdec-rytíř, s dopředu vytrčenýma nohama zkrátka nemohl komunikovat s koněm formou „letmých doteků“. Nicméně, ostruhy z dob raného středověku, s krátkým hrotem, jsou poměrně jemné a připomínají ostruhy používané v současnosti. V každém případě sloužily především jako symbol nadřazeného postavení majitele, až v druhém případě k drastickému „ovládání“ drahocenného koně.

Podobně jemná a šetrná jsou také udidla, která se příliš neliší od těch současných.

O tom, jak vypadala výzbroj velkomoravských bojovníků, si dnes dokážeme udělat poměrně přesnou představu díky archeologickým nálezům jejich zbraní a také z příležitostných zmínek v cizích kronikách, později také z líčení kronikáře Kosmy – vždyť móda i vojenství se v té době neměnilo tak často, jako v našich uspěchaných dnech.

Jedním z nejjednodušších typů zbraně byl nůž, jehož delší exempláře naznačují, že nešlo jen o nástroj každodenní potřeby, ale také o skutečnou zbraň.

Své místo ve výzbroji bojovníků – ovšem, že těch bohatých – si v té době získával meč. Ještě v dobách Sáma si kníže a jeho družiníci opatřovali meče ze západu, avšak brzy se je naučili vyrábět i slovanští řemeslníci. Meče byly dlouhé až 90 cm, oboustranně broušené, se zaoblenou špičkou, což napovídá, že šlo především o sečnou zbraň. Odlišovaly se různými typy jílce (v prvé řadě záštity a hlavice). Vzhledem k tomu, že meč mohl vlastnit skutečně jen představitel vyšší společenské třídy, je pochopitelné, že jej můžeme nalézt jako součást milodarů v hrobech jezdců.

Meč u prostých bojovníků nahrazovala sekyra (bradatice), která sloužila nejen jako zbraň, ale i pracovní nástroj. Mezi archeologickými nálezy je však často zastoupen typ s úzkou hlavicí, o němž lze předpokládat, že sloužil výhradně k boji. Úzké ostří takových sekyr se nehodilo k práci, velmi dobře však vyhovovalo k prosekávání plátků šupinatých zbrojí.

Častou zbraní jízdních družiníků bylo kopí. Jeho železný hrot měl většinou listový tvar, nebo byl opatřen praktickými křidélky (zamezovala vniknutí zbraně příliš hluboko do těla protivníka). Délka hrotu se pohybovala kolem 20 cm, ratiště měřilo 2–3 m. V písemných pramenech se kopí – často spolu s praporcem – objevuje jako symbol, který má posvátný charakter. Ratiště honosného kopí nesoucího praporec bylo vyváženo botkou, zhotovenou z barevného kovu, často i zlacenou.

Velkomoravští bojovníci používali často luk a šípy, ačkoli zde nešlo o vysoce účinnou zbraň nomádských jezdců (Avarů, Maďarů, Kumánů), ale jednoduchý dřevěný luk pěchoty.

Poměrně běžnou součástí výzbroje byl štít různých velikostí, zhotovený z dřevěných latěk, zpevněný kováním, často potažený kůží. Ve slovanském prostředí byl jeho tvar často čtverhranný (se zaoblenými rohy), dále pak kulatý nebo kapkovitý. Jezdci z praktických důvodů používali štíty menší.

Hlavu bojovníka chránila kožená, kožešinová nebo plstěná čapka, ačkoli v raném středověku – zejména u příslušníků knížecí družiny – se stále víc prosazovala kovová přilba. Již od pádu římského impéria se prosazoval typ zvaný žebrová nebo křížová přilba, původem zřejmě ze sásánovské Persie. Její zvon byl zkonstruován z několika (obvykle 4 nebo 6) překřížených kovových pásů, mezi nimiž byly upevněny kovové lamely; k dolnímu okraji byl připojen kovový pás, na temeni se často nacházel násadec s tulejkou pro uchycení dekorace v podobě ptačích per nebo koňských žíní. Na dolním okraji přilby bývaly zavěšeny lícnice a závěs, chránící zátylek. Tento typ přilby byl poměrně jednoduchý a poskytoval dobrou ochranu hlavy, takže se s ním setkáváme až do počátku 14. století.

V raném středověku se začal prosazovat další typ přilby, který pocházel ze severu Evropy, a proto se nazývá normanská přilba. Jeden z nejlépe dochovaných exemplářů této helmy se nalézá u nás, v podobě tzv. přilby svatého Václava. Nálezy přileb jsou však ve velkomoravských hrobech vzácností, takže se můžeme domnívat, že je nosili pouze přední bojovníci, kníže a jeho družina.

Podobně tomu je i v případě ochranných zbrojí. Kromě prostých kožených kazajek a jakýchsi prošívaných kabátců se střetáváme již se skutečnými ochrannými zbrojemi. Ty byly zhotoveny z vydělávané kůže, na níž byly nanýtovány nebo našity kovové destičky. Pokročilejším druhem této zbroje byla šupinatá zbroj, která poskytovala dobrou ochranu před šípy východních nájezdníků. Dalším typem ochranné zbroje byla kroužková košile, snad keltského původu, kterou znali již staří Římané. Ačkoli taková zbroj byla poměrně lehká, vzdušná a ohebná, její výroba si vyžadovala velmi zručné řemeslníky, což se také odráželo v její ceně. Ochranné zbroje svým střihem v podstatě kopírovaly běžně nošenou halenu či tuniku, délky ke kolenům, s krátkými rukávy.

Např. francký Ripuálský zákon ze 7. století uvádí, že pancíř stojí tolik, co dva hřebci, přilba jako jeden hřebec, štít přesně tolik, co býk, atd. I proto lze vysvětlit nedostatek nálezů přileb a pancířů v hrobech našich předků; nejen, že si je nemohl pořídit každý, ale také se jako cenný artefakt dědily z otce na syna. Celá výstroj – „rystunk“ – těžkého jezdce v karolínské době (vč. koně) měla hodnotu 45 krav, což bylo jistě pěkné jmění …

Navzdory tomu těžké jezdectvo rytířského typu nejpozději v 11. století (někde dříve, jinde později) nadlouho ovládlo evropská bojiště. Těžký jezdec byl pečlivě, individuálně vycvičený profesionál, jenž mistrovsky ovládal své zbraně: těžký dvojsečný meč, kopí, dýku, sekyru či palcát. Již od mládí se učil jezdit na koni, a boj byl každopádně součástí jeho života, ne-li přímo posláním.

Jak přesně mohl probíhat boj velkomoravských vojsk, nevíme. Ovšem podle pramenů z pozdějších dob (10. – 11. stol.) útočila v čele bitevního šiku družina jezdců na vyšších koních, v různých typech zbrojí, s přilbami a až 3 m dlouhými kopími, s mečem po boku, někdy ještě se sekyrou. Za nimi postupovaly houfce pěších bojovníků, jejichž výzbroj a ochranná zbroj byla mnohem prostší. A navíc, podle starého zvyku se před silnějším nepřítelem stahovali do mohutných pevností a uplatňovali gerilový způsob válčení.

Kůň jako pomocník i objekt uctívání

Z kosterních nálezů můžeme odvozovat, že v našich zemích (i na Slovensku) se koně používali pro jízdu již asi od věku dvou let. Je zajímavé, že více než polovina zkoumaných skeletů koní vykazuje patologicko-anatomické změny, zapříčiněné jejich přetěžováním, špatným sedláním, zraněními či nemocemi. Často se jednalo o zkostnatělé výrůstky (exostózu) na páteři (až u 42 % zvířat), patologické změny se našly rovněž na kloubech a kostech končetin. Nicméně jen 10 % zvířat bylo postižených natolik, aby to snížilo jejich použitelnost, jinak chorobné změny nebyly tak závažné. Pokud jde o výšku tehdejších koní, na základě archeologických nálezů se pohybovala mezi 132 a 145 cm, což je zařazuje mezi dnešní pony. V některých hrobech byly nalezeny dokonce kostry zvířat nižších (nejméně 120 cm), zatímco jediný, nejvyšší hřebec dosahoval výšky 150 cm. Každopádně se jedná o dědictví Avarů, kteří, stejně jako všichni ostatní nomádi, preferovali koně lehčí, menší, tím pádem však skromnější a rychlejší. Až v pozdějších dobách začali převládat koně vyšší a statnější, předchůdci středověkých rytířských ořů (těžší pracovní koně se objevili až v 10. stol.).

Jako u mnoha jiných národů, i u starých Slovanů a Germánů existoval kult koně, k němuž patřilo jeho obětování. V hradbách slovanských hradišť se nalezly koňské lebky, které jim měly dodat větší sílu a chránit před nepřáteli. Někdy byly skutečné hlavy nahrazovány jejich dřevěnými napodobeninami. S kultem koně souvisí rovněž nálezy dřevěných a kovových sošek koní.

Slovanům však kůň sloužil hlavně jako orákulum (viz pověst o kněžně Libuši apod.). Tento prastarý indoevropský zvyk je doložen u polabských a pobaltských kmenů Slovanů, znali ho také Řekové, Římané, Germáni, Indové či Iránci. U Slovanů se věštba uskutečňovala ve svatyních, kde posvátný kůň překračoval zkřížená kopí. Důležité bylo, kterou nohou kopí překročil – nebo se alespoň dotkl jeho části – jako první. Příznivá byla pravá noha. Kůň byl zasvěcen několika staroslovanským bohům: Svantovítovi, Triglavovi a Radegastovi.

Lze předpokládat, že z víry v magickou a ochrannou sílu koně se někdy v době stěhování národů zrodil zvyk pochovávat koně v místech, kde nacházeli poslední odpočinek i lidé. Koňské hroby v oblasti pohřebišť známe od 5. století i ze slovanského prostředí, ačkoli zcela osobitou kapitolu představuje období 7. až 8. století, kdy se naši předkové nacházeli pod nadvládou Avarského kaganátu. Pro toto období jsou charakteristické jezdecké hroby, tzn. pohřby jezdců společně s koňmi. Svědčí to o skutečnosti, jak velký význam Avaři (potažmo i Slované) koním přikládali, když považovali za vhodné, aby své zemřelé pány doprovázeli na onen svět. Slované tento zvyk převzali od Avarů, avšak jen dočasně; se zánikem nadvlády stepních kočovníků mizí z našich zemí i jezdecké hroby. A v době Velké Moravy – s tím, jak se rozšiřovalo křesťanství – se v hrobech vyskytují již jen ostruhy jako atributy jezdců. V hrobech našich dávných soupeřů, starých Maďarů, nacházíme lebky a části končetin koní, zatímco zbytky zvířat se konzumovaly během pohřebních obřadů.

Závěrem

Na přelomu 9. a 10. století dochází k úpadku Velké Moravy. Hradiska i osady pravděpodobně ničily velké povodně, a zdecimované obyvatelstvo již nebylo schopné klást účinný odpor neúnavně útočícím tlupám Maďarů. Středisko státní správy se nakonec přesunulo do Čech, které byly před nájezdy kočovníků chráněny hradbou hor a neproniknutelných hvozdů. Nic pro Maďary, kterým mnohem více svědčila rozsáhlá nížina podél Dunaje a pláně na jihu Slovenska. Tak se vlády nad celou naší zemí postupně ujali Přemyslovci, spříznění s moravskými vládci z rodu Mojmírova.

Mezitím palisády opuštěných moravských pevností pozvolna tlely, zvětralé zdi kostelů a knížecích dvorců se rozpadaly, mohutné náspy pohltil les a zimní vichřice odvály jména slavných bojovníků. Vzpomínka na dávné, slavné časy však přetrvala v podobě kusých zpráv kronikářů i mnohem hojnějších lidových pověstí. V nich vystupují hrdinové a mocní panovníci, kteří brání svou zem a dobývají slávu s pomocí dvou nerozlučných druhů: pádného meče a věrného koně.

  

Prameny

  • Daniela Dvořáková: Kôň a člověk v stredoveku. Vydavateľstvo Rak, 2007
  • Petr Klučina, Pavol Pevný: Arma Defensiva. Vydavateľstvo Slovart, 1992
  • Kolektiv autorů: Vojenské dějiny Československa, I. díl. Naše vojsko Praha, 1985
  • Arre Caballo! (webové stránky)
  • Curia Vitkov
  • Edgar Pachta: Obránci velkomoravských pevností. Příspěvek na web valka.cz, 10. 6. 2019

Připojené články

25.10. 2019 10:00 Polští huláni vs. německé tanky – mýtus, nebo skutečnost?
04.12. 2019 06:00 Polští kozáci na Bílé hoře, L. P. 1620
16.01. 2020 06:00 Napoleonovi kyrysníci
05.02. 2020 06:00 Napoleonovi kyrysníci II
17.04. 2020 07:00 Kurucká jízda
18.06. 2020 06:00 Husaři v rozjezdu
23.07. 2020 06:00 Nejen o trojském koni

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: