Jezdecký sport je víceméně doménou žen. Katherine Dashper uvádí, že dvě třetiny jezdců ve Velké Británii jsou ženy. Podle amerického časopisu Horse Illustrated je to dokonce kolem 90 %. Pokud bychom se podívali konkrétně na drezuru, pravděpodobně bychom se (celosvětově) dostali na ještě vyšší číslo. Muži se mnohem více věnují dostihům (kde nad ženami převažují), military nebo třeba vozatajství. Je to s podivem, když si uvědomíme, že v minulosti bylo jezdectví především mužskou záležitostí a odráželo bohatství, um a schopnosti muže. Úzce tedy souviselo s jeho mužností. Již ve středověku patřilo dobré ovládání koně k základním ctnostem rytíře. Naše sportovní jezdectví potom vychází z vojenské tradice. Ještě na počátku 20. století v něm výrazně převažovali muži. O sto let později se poměr úplně obrátil.

Muži versus ženy

To je zajímavé, ale naprosto logické. Umění ovládat koně přestalo být známkou mužnosti a také praktické využití poněkud upadlo. Známkou síly, úspěšnosti a dá se říci mužnosti se staly zcela jiné artefakty - silnými motocykly počínaje a tučnými konty v bance konče. Ke slovu mohla přijít jiná stránka koní. Emoce, které koně vzbuzují. Prázdné místo, které zaplní, aniž byste vůbec předtím tušili, že takové máte. Pocit souladu s přírodou. To nemá nic společného s mužstvím a blíží se to spíše ženskému principu, oslovuje to spíše ženy. I potřeba pečovat o někoho a mít k němu blízký vztah (v tomto případě o zvíře) je vlastní spíše ženám. A proto, logicky, se jezdectví stalo v drtivé většině doménou žen. Až na jednu výjimku - gaye. Proč je v jezdeckém sportu, především v drezuře, tolik gayů? Ve srovnání s ostatními oblastmi lidské činnosti a především dalšími odvětvími sportu je to naprostý unikát.

V každém případě, homosexuální muži jsou při ježdění v ohromné výhodě. Spojují v sobě totiž výhody obou pohlaví. Podíváme-li se z pohledu anatomie, muži jsou ve výhodě - jsou od přírody lepšími jezdci než ženy. Možná zpočátku působí trochu ztuhle, protože mají těžší kostru a jsou přirozeně méně pružní, ale postavení jejich pánve, tvar sedacích kostí a beder, stejně jako úhel stehenních kostí (abychom zmínili alespoň to nejdůležitější) jednoznačně nahrává mužům. Podíváte-li se na sed dvou srovnatelně dobrých jezdců, z nichž jeden bude muž a druhý žena, pak sed muže se vám bude zdát lepší, muž bude vypadat lépe. Podrobněji o rozdílech v mužské a ženské anatomii jsme již psali v článku Venušanky a Marťané v sedle. Nezanedbatelnou výhodou mužů je i jejich větší síla. Poučka, že silou se na koni nejezdí, je sice hezká a často i pravdivá, ale v případě nabušených závodních „mašin" jsou momenty, kdy se prosadit potřebujete. Nebo vám zkrátka při sportovním výkonu dojdou síly. A když není kam sáhnout...

Ženy ale mají také své výhody. Jedná se zejména o větší senzitivitu - lépe se dokáží naladit na svého čtyřnohého partnera, vycítit jeho rozpoložení a odhadnout, kolik po něm ještě mohou chtít. Jsou také méně konfliktní, nemívají sklony řešit věci silou, ale spíše intuicí a hledáním kompromisu. Není těžké odhadnout, že ideální by bylo spojení nejvhodnějších mužských i ženských rysů. Mužská stavba těla, větší síla (ale ne příliš, takže spíše jemnější konstituce) spolu s větší citlivostí je ideálním řešením, spojujícím výhody obou pohlaví. Platí to v praxi? Pokud se podíváte na sexuální orientaci našich i světových drezurních jezdců, velmi snadno si ověříte, že na tom něco bude. Zatímco heterosexuální jezdci se ve vrcholové drezuře příliš neprosadili, gayové kralují.

Může být tohle důvodem, proč je v jezdeckém sportu tolik homosexuálně orientovaných mužů? S vyvinutím o něco menšího úsilí dosahují velice dobrých výsledků a to je motivuje, aby u tohoto sportu zůstali a přivedli k němu i své přátele? Domnívali jsme se, že toto je důvod. Ovšem výzkum Katherine Dashper a její studie s podtitulem Masculinity, Sexuality and Equestrian Sport (publikovaná v roce 2012) ukazuje, že příčina je možná ještě někde jinde.

Kdo je kdo: Dr. Katherine Dashper, PhD, Msc, BA
Dr. Katherine Dashper působí jako vědecká pracovnice a vyučující na univerzitě v Leedsu. Ve svých výzkumech se zabývá jezdectvím z různých úhlů pohledu. Kromě genderových otázek v jezdectví se věnuje i výzkumu jezdectví jako volnočasové aktivity a jezdecké turistiky. Zajímá se také o etnografii a ráda své výsledky zpřístupňuje i neakademické veřejnosti. Aktuálně se mj. zabývá průzkumem trhu v oblasti jezdecké turistiky a aktivitami spojenými s islandskými poníky.

Muži a ženy společně

V minulosti byl sport téměř výhradně doménou mužů. Až rostoucí masové rozšíření sportu, profesionalizace a komercionalizace ve dvacátém století sice způsobily, že se ve sportu začaly prosazovat i ženy, ovšem soutěží odděleně od mužů ve svých kategoriích. Autorka ale uvádí (a dokládá odbornými pracemi), že ženský sport je vnímán jako podřadnější. Například je mu věnována menší pozornost v médiích a má méně sponzorů. Postoj k ženskému sportu stejně jako k homosexualitě ve sportu se časem mění k lepšímu, v posledních letech se objevují sportovci, kteří se veřejně hlásí ke své homosexualitě, ale stále je jich velmi málo. Až na jezdectví.

Jak jsme uvedli výše, i jezdectví bývalo silně maskulinním sportem, vycházejícím původně z vojenské, rytířské a farmářské tradice, ale to se již dávno změnilo. V současnosti je to jediný olympijský sport, v němž muži a ženy závodí společně proti sobě. Konkrétně se jedná o disciplíny drezura, parkur a všestrannost, které si také Katherine Dashper vybrala ke své studii. V ní za pomoci pozorování a distribuce dotazníků ukazuje, že jezdectví je také jediným z olympijských sportů, v němž je homosexualita přijímána neobyčejně tolerantně. Mohou tyto dvě okolnosti souviset? Podle ní „se zdá, že v jezdectví všichni víme o přítomnosti mužů, otevřeně se hlásících k homosexualitě a jsme rádi, že o tom můžeme otevřeně mluvit jako o neobvyklém a pozitivním rysu tohoto sportu." Autorka sama je aktivní jezdkyní a v rámci sběru dat mluvila s jezdci, navštěvovala stáje i závody a sledovala jejich vyjadřování i interakce s koňmi.

Jedním z jejích zjištění je i fakt, že i mnoho heterosexuálních jezdců oceňuje, že v jezdectví, na rozdíl od jiných sportů, se nehledí na to, zda je jezdec muž nebo žena, homo- nebo heterosexuál, ale jen na to, zda umí nebo neumí jezdit. Cítí to jako velmi osvobozující a považují to za „jednu z nejlepších věcí v drezurním sportu". Autorka cituje heterosexuálního jezdce „Johna", který říká: „Lidé vždy předpokládají, že jsem gay. Mám zesvětlené vlasy, pracuji jako recepční a jezdím na koni. To pro mě nevyznívá dobře, že? (směje se) Takže ano, každý předpokládá, že muži, kteří jezdí na koni, jsou gayové, podobně jako muži, kteří tančí. Takže vím, že tenhle předpoklad a tohle stigma kolem mě je, ale nevadí mi to. Já sám vím, co se mi líbí a ostatní ať si myslí, co chtějí." Pro homosexuály je potom takové prostředí ještě příjemnější. Autorka ve své práci upozorňuje i na velmi uvolněné chování gayů na veřejnosti v jezdeckém prostředí, které by v jiném sportu bylo nemyslitelné.

Skutečné důvody tolerance

V čem jsou ale podle této práce důvody této tolerance? Zdá se, že hlavním důvodem je právě trénování a závodění společné pro muže i ženy. Předchozí výzkumy ukázaly, že v čistě mužském kolektivu (což je i případ sportů, kde soutěží a trénují muži a ženy odděleně) je kladen velký důraz na až přehnané maskulinní charakteristiky - vlastnosti, jako je agresivita, síla, výbušnost a houževnatost. A také přezíravost vůči ženám a homosexualitě, která se neslučuje s hegemonním pojetím mužnosti (termín hegemonní maskulinita označuje názor, podle něhož maskulinita je nadřazena femininitě a ideální muž, k jehož vlastnostem patří mj. bílá pleť a heterosexualita, je předurčen vládnout ženám, jiným rasám a homosexuálům. Jakékoli vlastnosti, odlišující muže od ideálu snižují jeho hodnotu - pozn. překl.), které je ve sportu stále ještě rozšířené více než v běžné společnosti. Homosexualita je proto považována za něco méně mužského, zženštilého, až slabošského. Proto byl sport vždycky více nepřátelským prostředím pro gaye než běžná společnost. A na rozdíl od žen, které soutěží samy mezi sebou, gayové trénují a utkávají se spolu s heterosexuálními muži. Je evidentní, že se v tomto prostředí nemohou cítit úplně dobře a v rámci začlenění do skupiny se snaží zdůrazňovat spíše maskulinní charakteristiky a sexuální orientaci si raději nechat pro sebe.

Autorka vyslovuje hypotézu, že právě proto, že je v jezdectví tolik žen, zde toto hegemonní pojetí maskulinity nemá místo. Jak ženy, tak homosexuální muži se zde cítí lépe. Ilustruje to mj. citací „Toma", pětadvacetiletého parkurového jezdce, který uvádí, že kdyby měl sportovat mezi homogenní mužskou populací, jako homosexuál by to vnímal jako ohrožující, zatímco ženská společnost tento pocit rozptyluje.

V ženské společnosti totiž přichází ke slovu poněkud jiné pojetí mužnosti. Málokterá žena dnes obdivuje jako pravého muže toho, který se bude projevovat agresivitou a výbušností a dávat jí najevo svou nadřazenost. Proto se ve smíšené společnosti toto hegemonní pojetí maskulinity vytrácí a respekt vzbuzují zcela jiné charakteristiky. „Pravý muž" nemusí být agresivní, ani výbušný (to se s jezdectvím obecně příliš neslučuje), a dokonce ani heterosexuální. Může vykazovat určité znaky, které bývaly považovány spíše za femininní, jako jsou například láska ke svému koni, citlivost, pečovatelské sklony nebo odlišná sexuální orientace, a nepřestává proto být mužem. Docela dobře se to doplňuje i s rysy, které jsou chápány jako vysloveně maskulinní, například soutěživost, průbojnost, odvaha a určitá míra tvrdosti. (Hegemonní pojetí maskulinity chápe mužnost a ženskost jako své protiklady, tedy to, co je ženské, se vylučuje s mužností.) Jedná se o tzv. inkluzivní pojetí maskulinity.

Podtrženo shrnuto, autorka věnovala zhruba tři roky pozorování a rozhovorům s heterosexuálními i homosexuálními muži v jezdeckém sportu. Vyzpovídala 33 dobrovolníků různého věku (od 18 do 60 let) a vzdělání, z nichž převážná většina žila na venkově (který je ve svých názorech rigidnější než obyvatelé měst). Potvrdila skutečně neobyčejně příjemné prostředí pro gaye a ukázala, že toto prostředí je zrovna tak příjemné i pro heterosexuální muže. Prokázala, že to souvisí s tím, že jezdectví je jediným sportem, v němž trénují a soutěží muži i ženy společně a že díky tomu se zde mužnost nechápe jako něco, co je nutně nadřazené ženskosti a není to ani jejím opakem, ale že se jedná o složky, které se vzájemně a k dobru věci mohou doplňovat. To zní pozitivně, že? :-)