Drásovská voltiž, aneb jak se na hřbetě koně dostat až na světovou úroveň

26. 07. 2011 05:00

Obrázky: 8

Autor: Dominika Švehlová Foto: archiv TJJ LUCKY Drásov Rubrika: Navštívili jsme… Počet přečtení: 9442 Počet komentářů: 5 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Přestože český jezdecký sport patří mezi světové Popelky, schovává se v koutě ČJF skutečný klenot: voltiž. V obyčejném domě jedné vesnice u Brna sídlí líheň voltižních superstar: TJJ LUCKY Drásov. S duší tohoto oddílu, MVDr. Petrou Cinerovou, a dvěma cvičitelkami a reprezentantkami ČR Danou Trčkovou a Janou Sklenaříkovou jsem si povídala o tom, jak to vlastně vypadá v takovém voltižním oddíle.

Jezdecký oddíl TJJ LUCKY Drásov má v současné době ustájeno v areálu 18 koní, z toho 5 koní voltižních, a 48 členů, především dětí, které se věnují v první řadě voltiži. Přestože sportovní úspěchy sklízí i na kolbištích drezurních a parkurových, právě díky voltiži se tento oddíl zařadil mezi nejlepší v ČR: vychoval celou řadu reprezentantů ČR - cvičenců i koní, kteří vybojovali několik titulů Mistrů ČR, několikrát vyhráli Český voltižní pohár a účastní se voltižních soutěží a vystoupení doslova po celém světě (například Světových jezdeckých her 2010 v Kentucky, USA). Od roku 1993 nevynechali žádné ME a MS. MS a ME juniorů dokonce v roce 2008 v Brně uspořádali.

Trocha historie

voltižní oddíl TJJ LUCKY DrásovTJJ Lucky Drásov byl založen v prosinci 1993. Jeho zakladatelka a „duše" MVDr. Petra Cinerová však s voltiží začala už v roce 1991, kdy měli koně ustájené přímo v areálu VFU Brno. V té době se členkou tohoto voltižního oddílu stala i současná nejlepší drásovská cvičenka Jana Sklenaříková. Petra Cinerová vzpomíná: „Voltiž jsem vlastně dělala ještě před rokem 1991 na Pegasu (pozn. red.: jezdecký oddíl TJ Pegas Moravany u Brna). Původně jsem ani netušila, co to voltiž je. Když jsem ale udělala cvičitelák, dostala jsem družstvo dětí, o které jsem se měla starat. Ale byly strašně malinké, nedosáhly ani na třmeny. V té době se dělala voltiž na severní Moravě a na Slovensku a já zjistila, že se přitom používají madla. Sehnali jsme tenkrát taková stará madla ze Slovenska, byl to jen takový pás a taková dvě madélka. Dali jsme to na kobylu, která strašně rychle cválala. A já říkám: „Tak ji doběhni a vyskoč." Tak jsme začali s voltiží. Pak jsem zjišťovala na Slovensku, co se vlastně má dělat, děti vystupovaly, měly sukýnky, dělaly vystoupení třeba na závodech. V té době jsem ale nevěděla, že existují nějaká pravidla a něco takového. Později jsme si vždy třeba na rok půjčovali koně ze Slovenska. Pozvali jsme si Slováky na soustředění, oni nám vysvětlili, co je to povinná sestava. Pak jsme byli s jednou cvičenkou na mezinárodních závodech a tak to šlo dál, postupně jsme zjišťovali, co to vlastně obnáší. Od roku 1993, možná ještě dřív, jsme měli vlastního koně - Giselu, pak jsme postupně měli další své koně, nabírali děti. Do té doby voltiž na jižní Moravě vůbec nebyla. I doteď jsme na jižní Moravě jen my, jednu dobu byl ještě voltižní oddíl na Pegasu."

Voltiž a děti dnes

V dobách jezdeckých oddílů byla mnohem větší základna dětí i pro voltiž. Méně koní a méně příležitostí jezdit „u soukromníků". Dnešní doba vše změnila a dokonce i jezdecké oddíly s celosvětovými úspěchy musí téměř „bojovat" o každého člena. Kromě toho, že se občas nějaký jednotlivec z vlastní iniciativy zajímá o členství v TJJ LUCKY Drásov, organizuje oddíl - kromě roku 2010 - každoročně nábor nových členů. Díky tomu zaznamenává určitý nárůst členů, přesto to je oproti minulým dobám málo. Navíc se stává, že určité procento nových členů časem odpadne. Proč? „Voltiž je náročný sport, bolí a musí se pro to skutečně něco udělat," vysvětlují cvičitelky Dana Trčková a Jana Sklenaříková. „To není jen přijít k vyčištěnému koni a jezdit. Tady máme oddíl, jako za socialismu. Děti přijdou, nakrmí koně, starají se o ně. Musí to také chápat rodiče. Na druhé straně se však ti členové, kteří vydrželi, pořád vracejí. Některé holky skončily, mají rodiny, nebo přešly do sedla, ale stále se vracejí, nebo přijdou jejich děti." „Socialistický oddíl" znamená, že kromě krmení a veškeré základní péče o koně členové oddílu musí měsíčně odpracovat určitý počet hodin. Pokud daný limit přesáhnou, dostanou malou finanční odměnu, pokud ho nezvládnou, musí zbývající hodiny zaplatit.

voltižní oddíl TJJ LUCKY DrásovDo oddílu většinou berou až dítka školou povinná. Jana Sklenaříková vzpomíná: „Měli jsme i pětileté děti, ale to je extrém. Většinou bereme tak od šesti let, mladší ještě moc nechápou. U nich je to spíš výchova než trénování. Samozřejmě je to individuální, někdy i pětileté dítě chápe a devítileté ne." Přestože všichni členové vlastně cvičí stejně, snaží se cvičitelky malým dětem trochu více pomoci: „Ty malé děti máme ve speciálním družstvu, kdy si je jednou týdně vezme cvičitelka na starost, vytáhnou si například poníka a čistí si ho. Také chceme, aby si u nich rodiče počkali, je to přece jen práce je všechny uhlídat." Se smíchem pak všechny dodávají: „Takový den, kdy je trénink pro všechny kategorie, to by jeden koukal na ten šrumec tady. Většinou to je tak v pátek odpoledne."

Kromě dětí mají v Drásově juniorskou skupinu do 16 let a pak jednotlivce. „Nejlepší je, když jsou skupiny věkově podobné, protože pak spolupracují dobře. Když je tu někdo, kdo věkově vyčnívá, je těžké ho tu udržet. Teď tu máme děti tak do 15 let." Samozřejmě to, jak poctivě se děti účastní tréninků, záleží i na podpoře rodičů, kteří je někdy musí vyloženě posílat na trénink. Jak lze předpokládat, voltiž dělají převážně dívky. „Přece jen tyto estetické sporty dnes kluci moc nedělají," vysvětluje Petra Cinerová.

V Drásově to ale není jen o „cvičení na koni". I ty děti, které dělají voltiž, jdou v den, kdy není trénink, do sedla, třeba na vyjížďku do terénu. V sedle jezdí hlavně v zimě. Ale priority jsou jasné: napřed voltiž a až pak za odměnu do sedla. Samozřejmě někteří členové oddílu voltiž vůbec nedělají.

Jak se trénuje voltiž

TJJ LUCKY DrásovVoltiž se v Drásově trénuje 3-4x týdně, v úterý, ve středu, v pátek a sobotu. Především od podzimu do jara chodí děti do tělocvičny, v letním období cvičí více na hřbetě koně, připravují se na závody. Mnoho času však stráví cvičenci na barelu, kde si nacvičují a zlepšují vše, co pak budou předvádět na živém koni. Voltiži na koni totiž velmi pomáhá řádná gymnastická průprava. Ta se podle drásovských cvičitelek musí dělat z 80 % na zemi. „To tady jí ještě mají málo. Když pak jedete do světa, tak vidíte, že ty holky jsou gymnastky, jsou úplně vymakané. My máme třeba tu gymnastiku 2x týdně, rozdělujeme to, takže někdy je víc posilování, jindy více akrobacie. Jedna maminka nám pomáhá s posilováním, aby to děti neměly jen od nás, aby se něco obměnilo a měly to různé. Máme tréninkový plán, ten se musí dodržovat. Ne každý toto zvládne, protože už to je náročné a mnoho dětí má tendenci se vymlouvat." Takže voltiž je vlastně o gymnastice. Podle doktorky Cinerové je i toto v dnešní době problém. „Dnes mají děti nedostatečný základ tělocviku ze školy, často neví, co s tělem. Ve voltiži se na držení těla dbá, to je jasně dané, hodnotí se to, při cvičení se musí usmívat, důležitý je i výraz obličeje."

Také každý tréninkový den má svůj jasně daný řád: nejdříve se cvičenci minimálně půl hodiny rozcvičují na zemi. Oběhnou si třikrát jízdárnu, pak cvičí na dvorku vypracovanou protahovací sestavu, procvičují a rozhýbávají tělo od hlavy dolů. Cvičitelky upřesňují: „Ti starší už cvičí sami, už to znají nazpaměť. Kroužíme například rukama, a podobně. Pak nastoupí cvičitelky a začne takové to lámání - rozštěpy, prostě gymnastika. Pak se musí jít na barel, aby si uvědomili, co vlastně budou cvičit, všechny cviky si nejdříve zkusí na barelu. Až potom jdou na koně."

Co dělají na koni, záleží na tom, zda se připravují na závody nebo se učí například něco nového. „Zaměříme se na povinnou sestavu nebo volnou sestavu, aby si každý zkusil to, co potřebuje," říká Jana Sklenaříková. „My jim například určíme: tady dnes půjdete tyto tři cviky a celá skupina jde ty tři cviky." Výcvik na koni není úplně individuální, všichni dělají to stejné. Cvičitelky jim opravují chyby a děti i navzájem na sobě vidí, jak se to má či nemá dělat. Právě tady vystupuje do popředí význam práce v kolektivu. Kolektiv je však ve voltiži důležitý ještě z jiného důvodu: „Bohužel často nemáme náhradníky, takže nemůže nikdo chybět," připomíná Petra Cinerová. „Když chybí jeden, tak je vlastně narušená celá skupina, takže se každý musí snažit, aby zbytečně nechyběl. Dnes je to ale docela problém, děti mají snahu se ulívat."

Cvičení na koni trvá různě dlouho. Kůň je na lonži od cca 40 minut až po přibližně 1,5 hodiny. Samozřejmě celou tu dobu necválá; chodí krokem, povolují se mu vyvazovací otěže pro protažení, mění se směr. Nejdéle cvičí nejmenší děti, protože jich je nejvíc. Než ale malé dítě na koně „naleze", než pochopí, co má dělat, než odcvičí celou sestavu, trvá to. „Za tu dobu, co cvičí děti na jednom koni, kolikrát odtrénujeme i tři jiné koně s jednotlivci," vysvětlují cvičitelky. TJJ LUCKY Drásov má pro voltiž k dispozici 5 koní a často trénují dvě cvičitelky zároveň, aby to bylo rychlejší. Junioři či jednotlivci cvičí ve cvalu a zvládnou to rychleji, zatímco děti se učí cviky nejdříve v kroku. Podobně se protáhne i cvičení skupin, protože se vše nejdříve zkouší v kroku. Skupina navíc procvičuje jen jednotlivé cviky, nedělá celé sestavy.

voltižní oddíl TJJ LUCKY DrásovJak vlastně nováčci začínají? První hodinu zkoušejí děti základní cviky v kroku: základní sed, klek, holubičku v kleku. Pak kůň nacválá a ony se maximálně pustí - jedna ruka, druhá ruka a obě ruce. Další hodiny se pak ve cvalu postupně přidávají nové cviky. V Drásově nemají začátečníci žádnou speciální přípravu. „Prostě se začlení do skupiny a cvičí jako oni," říká Dana Trčková. „Ti noví to musí odkoukat od těch starších a postupně se všechno pomalinku učí. Na koně jim pomáháme, v těch 6-7 letech ještě jejich koordinace není úplná. Ale pak se už musí nechat sami naskočit. Ony ty malé šikovné holky to zvládnou, i když jsou malé."

Pro děti je povinná juniorská sestava, kde je sed, upažení, holubička v kleku, mlýn, v kleku upažení. „Začíná se od statických cviků, až pak přijdou dynamické, tedy zášvihy, předšvihy, až do stojky. To je ale zatím pro ty malé děti těžké, musí se to postupně naučit na barelu." Barel je náhrada koně, aby se tento důležitý živý tvor zbytečně nepřetěžoval.

Na závody až do světa

V Drásově se voltiž dělá skutečně na vrcholové úrovni. Během roku se cvičenci účastní asi 8 národních soutěží a 5 mezinárodních; v květnu, červnu, září a říjnu se víceméně každý víkend závodí. I začátečníci vyjíždějí na své první závody velmi brzy, jen co zvládnou základní cviky. Mezi jinými jezdeckými disciplinami však stojí voltiž trochu stranou nejen svým charakterem, ale především vztahy, jaké mezi „rivaly" panují. Dá se říct, že vstupem do drásovského oddílu se každému otevírají možnosti stát se součástí celosvětové voltižní komunity. V ní se lidé navzájem znají, setkávají se nejen na závodech, ale svorně se baví na společných zábavách. Vztahy mezi závodníky jsou přátelské a pomluvy či nevraživost zde rozhodně nenajdete ani zdaleka tak často, jako mezi parkuráky či drezuristy. I dětem se otevírají možnosti cestovat po světě a dokonce v zahraničí působit. Lukáš Klouda, jeden ze světově úspěšných cvičenců TJJ LUCKY Drásov, momentálně hostuje v německém Kolíně nad Rýnem, s jejichž voltižním týmem se účastnil mimo jiné vystoupení v Hop Top Show Fabuloso na Equitaně 2011.

Samozřejmě - jako u všech voltižních oddílů u nás i ve světě - chvíli je i drásovský tým nahoře a chvíli dole. Jednou má oddíl výraznou skupinu či jednotlivce, kteří táhnou i ostatní členy, když pak odejdou, musí si cvičitelé nového tahouna nebo tahouny „vyrobit". Hodně záleží na tom, jaká se sejde parta, jak si všichni sednou, jak ti zkušenější táhnou ty méně zkušené. V Drásově momentálně mají dva špičkové jednotlivce: Janu Sklenaříkovou a Lukáše Kloudu, ale i mezi malými dětmi se jeví zvláště šikovné dvě holčiny. Nezbývá, než jim popřát, aby u tohoto krásného, ale náročného sportu vydržely a byly oporou tohoto ojedinělého oddílu i v následujících letech.

TJJ LUCKY Drásov

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. mika251

    ako je to s bezpečnosťou?

    08:20 - 26. 07. 2011

    Nosia sa pri tréningoch helmy? K začiatkom určite patria aj nejaké tie pády - keď si predstavím, čo všetko na tom koni robia - alebo sú tie deti tak gymnasticky zdatné, že padajú výhradne na nohy?
    Inak tomuto voltížnemu tímu fandím už dlho a prajem mnoho úspechov i v ďalších rokoch.

  • 2. jaja

    helmy a pády

    09:24 - 26. 07. 2011

    Reaguje na 1.

    Cvičenci nemají helmy ani vesty, protože to překáží ve cvičení. Pády ve voltiži jsou, četnost nevím, ale jsou a počítá se s nimi. Údajně je to prostě jako v gymnastice, tam se taky bez pádů neobejdou.

  • 3. Eva Holubcová

    bezpečnost

    10:20 - 26. 07. 2011

    Tak voltiž jsem dělala asi 4roky, opravdu není reálné nosit přilbu či vestu :) Asi nejhorší jsou kotrmelce ze zadku koně. Možná nejsem objektivní, ale tehdy jsem si fakt fest narazila páteř, že mě vezli do nemocnice:) Z ostatních úrazů, co měly děcka, si velmi dobře pamatuji, jak odstředivá síla koně cválajícího na kruhu vymrštila cvičence proti stěně:) Nebo prostě nečekané vyražení koně během cviku, cvičenka si zlomila ruku. Ale jinak nic vážného :)

  • 4. IvuleBambule

    Pády a úrazy

    21:13 - 26. 07. 2011

    Já si pamatuju jeden z mého pohledu hnusný pád, kdy kůň vyhodil, když na něm cvičenka (za boha už nevím, kdo to byl) stála. Letěla po hlavě, vůbec to nečekala, ale nic se nestalo. Co já si pamatuju, tak úrazů bylo paradoxně vždycky víc z ježdění a péče o koně, než z voltiže... Pravda, že moje působnost v Drásovském oddíle byla krátká (cca 3 roky), nevoltižní a už docela dávná :)

  • 5. Cvikr34

    Pády a úrazy

    21:50 - 26. 07. 2011

    Teda, jak koukám, hned na ten první obrázek s Astorem.... moje zkušenosti s ním byly ne úplně pozitivní, v lese me hned 2x sundal a to byl vyběhaný a šlo se domů krokem. A to jsem mu tak nešťasně spadla pod břicho, že mi zadní nohou přišlápl kotník tak, že jsem na to 2 měsice nemohla stoupnout - potrhané vazy. Ještě štěstí, že toto byl můj "nejhorší" úraz u koní :)

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: