Další drezurní soustředění s Davidem de Wispelaere ve Spomyšli

Zmíněnou zajímavou osobností je David William de Wispelaere, Američan žijící v Evropě. V posledních letech je možné ho zastihnout několikrát ročně v České republice, kterou si velmi oblíbil. Původně přijížděl na pozvání pana Jana van Geeta , dnes spolupracuje s větším množstvím českých jezdců. Jeho životní cesta je důkazem toho, jak vášeň pro koně usměrní a utvoří náplň osudu člověka. David začal jezdit až ve čtrnácti letech v Rochesteru, USA. Věnoval se všem možným disciplínám, byl i oblastním mistrem ve westernovém ježdění. Po první drezurní lekci byl ale chycen- drezura byla to, co hledal. Začal se zajímat o kořeny drezury a uchvátila ho její starobylost, ale i popularita, které se drezura těšila v průběhu času- zejména v době baroka. Jezdil barokní čtverylky- u nás prezentované minimálně-mimo jiné byl členem Barokního koňského baletu na Salzburgském hudebním festivalu. Postupně se stával profesionálem. Od roku 1987 pak jezdil mezinárodní Grand Prix s klisnou Daktari, na úrovni GP soutěžil v Německu, Francii, Nizozemí a USA. Roku 1991 trénoval především s dr.Klimkem , roku 1995 se účastnil stáží s Herberkem Rehbeinem. Davidovým doposud nejúspěšnějším koněm byl Rýnský teplokrevník Figaro, se kterým vyhrál několik GP v USA. Následovalo soustředění s Arturem Kottasem Heldenbergerem- a Davidovo přestěhování do Vídně. Natolik ho bývalý první jezdec Španělské jezdecké školy zaujal. Studium klasického jezdectví vedlo nutně dále k zájmu o staré kulturní rasy koní. Vydal se na cestu do Španělska, zde několik koní koupil a importoval do USA, kde je trénoval. V roce 2002 se se třemi z nich vrátil do Španělska, kde se účastnil Národního drezurního šampionátu španělských koní. Úspěchem bylo 4.místo z 11 nejlepších PRE hřebců ve Španělsku.

 V současnosti David žije v severozápadním Německu. V souladu se svým zaměřením si pronajímá část zámeckých budov a stájí ze 16.století. Celý areál se nachází v přírodní rezervaci s množstvím jezdeckých stezek. Jeho prozatím soutěžně nejlepší kůň Figaro si užívá důchodu a na mladé koně David samozřejmě nespěchá.

To byl přehled relativně slušné jezdecké kariéry v mezinárodním měřítku. Ale mě David zaujal jinou věcí. Domnívám se, že trenér tohoto formátu-pokud soudíme podle dosažených sportovních úspěchů- není v našich zemích běžným jevem. Když ano, tak preferují důrazně spolupráci s materiálově velmi kvalitními koňmi a nejlépe i nadějnými jezdci, kteří dohromady splňují statut perspektivní sportovní drezurní dvojice. Peníze hrají i nehrají roli- je to více o naplnění trenérského očekávání. S potěšením mohu z vlastní zkušenosti konstatovat, že David je výjimka. Zajímá ho jezdectví jako takové a v souladu se svou filozofií v partnerské spolupráci s koněm nachází radost z drobných denních pokroků svých svěřenců. Především si všímá přístupu lidí ke svým koním a podle toho se rozhoduje, jestli je bude nebo nebude trénovat. Peníze kupodivu nehrají hlavní roli, ale samozřejmě bez nich to logicky také nejde. Jeho cílem je spokojený  a šťastný kůň, který má citlivého, třebaže nedokonalého jezdce.Jezdce, jenž se chce dál vzdělávat a ve svém koni nehledá cvičební náčiní.

Kůň je dle Davida vždy dobrý, je třeba vyzdvihovat přednosti jednotlivých koní a ne akcentovat jejich nedostatky. Pokud se řídíme tímto přístupem a z nedorozumění neobviňujeme koně, ale hledáme chybu u sebe, nemůže se nám stát, že se nám naši koně nebudou zdát dost dobří. Jen je nutné včas poznat, na co fyzicky i psychicky stačí a nenutit je do výkonů, které je zničí po obou stránkách.

Tato klišé a řadu dalších si lze přečíst v mnoha publikacích, ale málokdo je naplňuje v praxi. Záleží hlavně na našem pohledu, co je považováno za úspěch. V osobě Davida Williama de Wispelaere se v mnohém ohledu dá najít i slušný úspěch po sportovní stránce, ale i úspěch ve schopnosti hledat stále kvalitnější cesty spolupráce s jiným živočišným druhem, nesoustředit se pouze na výkon, ale těšit se z jezdectví samotného A to by měla být základní motivace všech, kteří se jezdectvím ve všech jeho formách zabývají. Pokud budeme v klidu pracovat na sobě, vždy se zlepší i naše koně a tím vyloučíme traumata v jakékoli podobě. Musím říct, že na stážích, které David vede, je radost z ježdění to hlavní.

Mgr.Romana Hájková