Co dělají děti u koní?

4. 08. 2016 05:00

Obrázky: 7

Autor: Dana Kusebauchová Foto: Pixabay.com, Katka Lipinská Seriál: Umíme předvídat rizika? Počet přečtení: 16987 Počet komentářů: 2 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Jestli si myslíte, že děti jsou v blízkosti koní klidné a ukázněné, protože jim to neustále opakujeme, vyvedu vás z omylu. Za léta práce s dětmi jsem se setkala s nejrůznějšími momenty, při kterých zůstává rozum stát. Někdy jsou to úsměvné situace, jindy jsou velmi nepříjemné. Přidáváme pár postřehů, které pomohou zamezit průšvihu.

vsKdyž nám rodič svěří svou ratolest do rukou, předpokládá, že zajistíme a naučíme základy bezpečné práce s koněm. Tedy pokud vůbec rodič tuší, že je něco takového potřeba. K tomu většinou máme koně, jejichž chování a psychická vyrovnanost umožní dětem dělat drobné chyby bez okamžitého "potrestání" ze strany koně.

My se snažíme předat všechny zkušenosti a v každé situaci být dítěti oporou a učitelem. Reagujeme na konkrétní momenty a vysvětlujeme, co se právě děje, aby mladý (malý) jezdec měl možnost do budoucna stejnou situaci řešit či pochopit sám. Zde platí několikanásobně, že opakování je matka moudrosti.

S nekonečnou trpělivostí opakujeme pravidla, pomáháme, ukazujeme, upozorňujeme a podporujeme, trvá to týdny, měsíce, někdy roky.
Postupně necháváme děti s větší volností pracovat s koňmi, zpovzdálí vše stále sledujeme, už za tu dobu víme, kde mají své slabiny, strachy a kde naopak machrují či přestávají dávat pozor.

To je asi standardní postup, kdy po pár letech zjistíme, že děti už jsou docela samostatné. Ale jsou to stále ještě děti.
Vždy jsem všem (nejen dětem) říkala, že když se dostanou do stavu, ve kterém si neví rady, není ostuda požádat o pomoc. Proto tam jsme.

Leč, praxe říká, že není vše tak, jak se zdá :)

Děti, ve stáji a kolem koní se neběhá!

Kolikrát jste tuhle větu někomu řekli? A kolikrát jste ji řekli jednomu človíčkovi? Děti jsou prostě divoké a občas nadšení a zápal pro jinou věc znemožní udržet tuto informaci v hlavě. Obzvlášť, když jsou tam ve větším počtu. I dvě děti dohromady stačí.

Jediné, co docela zabírá, je neustálé zabavení a řízená aktivita. Ale když takové caparty požádáte, aby vám něco přinesly ze stáje, je to jako když střelí. Proto začínám podobné požadavky: Holky, můžete mi velmi pomalu přinést... Ale není to stoprocentní.

vs

Děti, opatrně u čištění kopyt!

Tím "opatrně" mám na mysli samozřejmě mnohem komplexnější vysvětlení, co vše se kolem nohou koně může a nemůže. Teď jsem to tedy zkrátila jen do tohoto hesla.

vbsCo ale nenapadne nás, může napadnout dítě. Moje výška mi znemožňuje něco podobného absolvovat (mám 188 cm). Ale dítě, které má 120 cm, bez problémů podleze pod koňským břichem. Holčička, která čistila přední nohu koně, já jí koně přidržovala za vodítko a navigovala ji, slyšela ode mě: Šikulka, tak teď další nohu. Během dvou vteřin byla slečna u druhé přední nohy. Prostě se skrčila a koni prolezla pod břichem. Než mi došlo, co dělá, jsem se stihla akorát nadechnout. Málem mě omyli, protože tou svou hlavičkou i s helmičkou koníka pěkně polechtala na bříšku. Mně se před očima vyjevil samozřejmě obrázek, jak se kůň ožene po mouše na břiše zadní nohou. Helma nehelma, hrklo ve mně. Abych jí nezpůsobila šok, v klidu jsem jí vysvětlila, že tohe není zrovna dobrá varianta. Ale nenapadlo mě to do momentu, než jsem to viděla na vlastní oči :)

Další příhoda s čištěním kopyt byla ještě vtipnější a možná méně rizikovější. Měla jsem děti na táboře, asi 6 holčin ve věku od 9 do 13 let. Ty dvě nejmladší jsem učila čistit kopyta. Poník byl přivázaný v uličce, aby všichni viděli. Když jsem ukazovala zadní nohu a předala jí jedné z dívek, začal se poník trochu divně potácet ze strany na stranu. Podívala jsem se, co se děje, a k mému překvapení ta druhá si už držela protější přední nohu. Ponička tam stála na dvou nohách a s vykulenýma očima držela balanc. Holky nohy položily a já se dost upřímně zasmála. Hlavně jsem obdivovala klid poníka, který nijak výrazně neprotestoval.

Děti, balíky sena a slámy nejsou prolézačky!

Je to žrádlo pro koně a ke všemu takový balík dost váží. Takže když požádáte pár děvčátek o zametení krmírny a víte, že neblbnou u koní, tak je zaručeně najdete na nejlepších prolézačkách. Takovou radost v očích vždycky mají... A zase jim to kazím nějakým poučováním. Ale zkoušeli jste vytáhnout malou osobu zpoza dvou balíků na sobě? Nebo hůř, zavalené dítě balíkem taky nic moc. Naštěstí jsem si děti většinou počítala a rodiče by se ozvali, kdyby jim jedno chybělo. Díkybohu jsem tohle nemusela řešit, jen nám jedna dospělá slečna malého vzrůstu vklouzla do mezery mezi balíky na sobě. Asi 4 dospělí ji vytahovali a vytáhli.

vsTo, že si pak jedna holčička přišla stěžovat, že má asi "seníčko v zadečku", je spíš na natržení břišních svalů toho, kdo tuto informaci obdrží.

A teď dva příklady, které mě trochu zarazily. Jedna starší 14letá slečna, která docházela na lekce a jezdila na tábory pravidelně od svých 7 let, se dostala díky svému věku a zkušenostem (oproti ostatním) do nadřazenější pozice v hierarchii skupiny. Děti měly po dvojicích čistit koně - vždy starší a zkušenější s těmi méně zkušenými. Já byla ve stáji a chodila od jednoho k druhému a kontrolovala, pomáhala. Zaslechla jsem ale, že na druhém konci stáje se něco děje. Když jsem tam přišla, tato zkušenější slečna se jala sjednat pořádek tím, že vlezla do boxu s bičem a před koněm s ním zamávala. Klisna se totiž šklebila a holky měly strach. Tak aby asi nedošlo ke "ztrapnění" tím, že by šli pro mě, slečna usoudila, že to zvládne vyhrožováním.

V životě jsem snad tolik neřvala. A to vlastně nekřičím nikdy. Ale zaprvé - viděly to ostatní holky, tudíž muselo být jasně řečeno, že tohle je zakázané chování. Zadruhé - vyhrožovat už tak rozčílenému koni bičem ze strachu v boxe, je jasná sebevražda. Zatřetí - nikdy nikdo tohle chování u nás ve stáji neviděl. Naopak, fyzické trestání koně ze strany žáka je prostě zakázané právě proto, že neodhadnou situaci, kdy je trest na místě. Většinou k němu inklinují právě ti, kteří mají strach. Ti, kteří ho nemají a kůň se po nich třeba ožene, většinou zareagují hned, správně a bez emocí. Nezbývá, než se domnívat, že toto chování bylo okoukáno jinde.

vsPoslední příklad je velmi, velmi smutný. Asi devítiletá holčina, která též docházela pravidelně, čas od času dostala panický strach ve chvílích, které jsme já ani moje kolegyně nepochopily. Jeden den čistila poníka, druhý den se rozklepala strachy, že nebyla schopná se ke koni přiblížit. Jednu lekci bez problémů klusala, druhou zase hystericky plakala, že chce jen na procházku. Ale pak přijela na tábor... Po jednom z podobných záchvatů, kdy začala plácat ručičkou do poníka, že ho čistit nebude, plakala, klepala se a nebyla k zastavení, jsem ji poodtáhla stranou a snažila se ji uklidnit. Ten den jsem ji vzala jen na procházku, když ostatní děvčátka byla s kolegyní a učila se popis koně. Z téhle dívenky vypadly takové informace, že ještě teď se mi chce brečet vzteky. Nebudu zacházet do podrobností. Jen zmíním, že jsme téhle holčičce daly číslo na Linku bezpečí... Koně mají zvláštní schopnost probouzet v dětech (i dospělých) emoce a psychické bloky, o kterých někdy ani nevíme, že je máme.
K tomuto snad jen - nebuďme lhostejní.

Ale abych to nezakončovala pesimisticky, zde je pár věcí, které se stanou, když sbíráte zkušenosti v rámci hesla "chybami se člověk učí":

  • kůň nasedlaný obráceně (Schválně, kdy si toho jezdec všimne. No když nejde zapnout podbřišník. Zasáhnu spíš kvůli koni.)
  • kůň naužděný s udidlem plandajícím pod bradou (Schválně, kdy si toho jezdec všimne. Nevšiml. Klidně by ho vyvedl.)
  • nasedání zleva s pravou nohou ve třmenu (Kdy si všimne? No samozřejmě až v momentě, kdy už je jezdec vyhoupnutý na napnutou nohu, ale na přehození chybí volná končetina. Ta levá fakt přes ten krk nejde a až tady je jasné, že by jezdil obráceně.)
  • zvedání přední nohy, kdy je jezdec čelem dopředu (ti šikovnější si toho všimnou, ale někteří tvrdí, že je to takhle v pohodě)

Děti jsou prostě továrna na překvapení a přiznám se, že po těch letech už mě málo co překvapí. Ale začátky byly opravdu náročné. Přesto spoléhám na to, že se dozvím zase něco nového.

A čím překvapily děti vás?

vs

Několik bezpečnostních doporučení na závěr

Zázemí pro děti by mělo být pokud možno stranou, nikoli ve stáji nebo na dvoře.
Jednak budou mít koně klid a za druhé se nestane tak snadno, že by se dítě "nepozorovaně" vypařilo ke koním.

Vždy buďte pozorní k výrazu koní. I když máte hodné koně a víte, že jsou k dětem velmi pozorní a vstřícní, uvědomte si, že i přesto jsou pro ně děti psychicky náročné (koneckonců stejně jako pro vás). Když už v létě jedou pátý turnus, můžou být unavení a i hodný kůň se pak najednou po dítěti ožene nebo zareaguje jinak nepředvídatelně. Pokud ale budete pozorní k jejich výrazu, poznáte předem, zda toto nebezpečí hrozí.

Potřebujete hodně personálu. Tohle nepodceňte. Člověk by si řekl, že uhlídat pár dětí přeci není problém, ale on je. Jednomu něco ukazujete, další na vás mluví, vedle vás stojí kůň a v tu chvíli opravdu nemáte kapacity vnímat, že jedno z pěti přihlížejících se náhle vypařilo. Maximum, kolik stihne spolehlivě a bez nervového tiku uhlídat jeden člověk, je 3-5 dětí. Je tedy potřeba mít víc dospělých nebo skoro dospělých instruktorů. Můžete děti rozdělit na skupinky k jednotlivým koním a instruktorům, nebo je s dozorem mít ve svém zázemí stranou od koní a u koní je střídat po skupinkách.

Ošetřovatel není vedoucí. Možná vás napadne spásná myšlenka, že by děti mohly také vypomáhat ve stáji. Nu, pokud na to máte nervy, proč ne. Rozhodně to ale nemůže fungovat tak, že je dáte k ruce ošetřovateli, který má své práce nad hlavu. To by skončilo přinejmenším konfliktem, v tom horším výpovědí ošetřovatele :-).

vasPozor na náctileté instruktory (myšleno 16 a méně). Je to běžná praxe, zkušený teenager může být skvělým vedoucím, s dětmi si báječně rozumět a zastat spousta práce, ale pořád je to puberťák, kterého může napadnout ztřeštěnost třeba proto, že se chce předvést. A pokud se něco stane, není to on, kdo by mohl mít zodpovědnost.

Mobily a pusinky. Vedle toho, že děti nedomýšlejí své chování, jak bylo psáno výše (vybafnu na kamarádku a přitom neregistruji, že zrovna sedí na koni), jsou tohle asi největší nešvary. Dítě, čučící do mobilu, je schopno do koně i nabourat. V zájmu bezpečnosti je nejvhodnější jim mobily u koní nepovolit. A pusinkování... snad všechny holčičky mají tendence koníčky pusinkovat. A co to udělá, když se koňská hlava srazí s lidskou, to už jsme názorně ukázali v předchozím díle.

Nepřeceňujte obratnost a "gumovost" dětí. Dnešní děti u koní nejsou stejné jako naše generace. Nejsou zvyklé lézt po stromech a padat z nich a není pravda, že jsou "gumové". Když jsme my začínali, instruktor v klidu řekl, že dokud nevylezeme na koně, máme smůlu a šel si dát kafe. Pětkrát jsme spadli, když kůň popošel, pak jsme se mu na ten hřbet nějak vydrápali z hrazení jízdárny a šlo se jezdit. Dnes má polovina dětí problém dostat se do sedla poníka a když ho vyhodíme, skončí na druhé straně a zlomí si ruku. Ono to není tím, že by dnešní děti obecně byly výrazně horší, ale spíš větším rozmachem a dostupností jezdeckého sportu. Dnes se ke koním dostávají často i děti, které o fyzické aktivity v podstatě nemají zájem a ani nemají základní obratnost, protože se venku a u zvířat nepohybují. Zkrátka si to chtějí zkusit, nebo to napadne rodiče. Dřív, kdy koně nebyli dostupní a nebylo to podporováno, takovéhle děti zkrátka nechodily.

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. mo007

    Perfektní

    10:27 - 04. 08. 2016

    Skvěle napsané, díky.

  • 2. draace

    Čím překvapily děti mě?

    12:04 - 05. 08. 2016

    Obecné pravidlo u dětí u koní zní "důvěřuj, ale prověřuj" a u rodinných příslušníků platí dvojnásobně.

    Dcera naší tehdejší cvičitelky bývala samozřejmě potěžována a své role "máma tady tomu velí, takže já jsem KÁPO" nemálo využívala. Historky, kterak v nepřítomnosti dospělých machrovala před ostatními dětmi, jsou s odstupem času úsměvné - protože se nikomu nic nestalo. Tak dlouho toho valacha otravovala oplácáváním, až ji "odstrčil" a ona se rozplácla na stěně boxu, a když si to pak šla s valachem vyřídit, napodruhé z boxu vyletěla po kopanci, rozplácla se na podlaze chodbičky a už k němu naštěstí nešla.

    Když vymyslela, že po ježdění a odvedení koní na pastvinu se bude tajně jezdit a skákat (bez sedel a udidel a přileb, samozřejmě), jedna ze starších holčin mi to nakonec práskla a rozhovor s její matkou proběhl v režii "to by přece nikdy neudělala, to by mi řekla..."

    Neřekla. A neřekla toho mnohem víc. Její vrcholný majstrštyk se odehrál v den, kdy vymyslela, že než půjdou koně do stáje, tak že je s kamarádkou vylonžují na vodítkách, načež jeden z nich vykopl a trefil holčinu do hlavy.

    A tak se narychlo splácala historka, jak se šlo nahoru na pastvinu a holčička spadla bradou na kámen, a nebýt kapky krve, která vytekla z ucha, k doktoru by se nejspíš nejelo...

    Samozřejmě všechny děti musely dceři cvičitelky přísahat, že pravdu neprozradí, a musím uznat, že jim to vydrželo dlouho, protože já se to dověděla vloni na podzim, tedy po nějakých šesti letech. A když postupně prosakuje víc a víc historek, co všechno se tam bez dozoru dospělých pod vedením cvičitelčiny dcery dělo, je mi naprosto špatně z představ, co všechno se mohlo stát.

    Naštěstí nestalo. Ale nedivím se, že jí pak jeden z valachů vyrazil přední zuby, asi k tomu měl osobní důvody.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 4 čtenářů. Celkový počet bodů: 20.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: