Člověk líný od přírody?

25. 01. 2016 05:00

Obrázky: 5

Autor: Tereza Kucharská Foto: Aneta Hnyková (Novotná) Rubrika: Zdraví a psychologie jezdce Počet přečtení: 10199 Počet komentářů: 22 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 1 krát

Nedávno Katka psala článek o „koních líných od přírody“. Dnes z opačného konce - oni to totiž nejsou jen koně, kdo jsou od přírody líní tvorové, ale i jejich jezdci. Často mám pocit, že chyby a příčiny hledáme všude, jen ne u sebe a v sobě. Přitom právě tam bychom měli začít.

Za co pane bože, za co

Co mě poslední dobou často napadá, je otázka, kam jako lidstvo spějeme. Jsme obklopeni vymoženostmi, stroji a technologiemi, které dříve nikdo ani ve fantazii nevysnil. A nám je to pořád málo. Lenost mnohdy nezná mezí. Nechce se nám dělat, nechce se nám přemýšlet. Nečiní mě to šťastnou a všechny tyto vlastnosti se prolínají i do oblasti koní. I proto je možná dnešní článek trochu rýpavější než obvykle.

Někteří se už při pomyšlení na manuální práci pousmějí s pocitem, že to je pro ty, „co se špatně učili". Vysokoškolských absolventů je v dnešní době takové množství, že mají leckdy těžší situaci při hledání práce než manuální pracovníci všeho druhu. Každý chce sedět v teple své kanceláře. Chceme mít co nejvíce peněz za co nejmenší úsilí a zároveň za málo peněz hodně muziky. To je nejspíš přirozený vývoj, jenže...

fcaOno se to pohodlí dotýká všech oblastí našeho života. Když se pak věnujeme nějakému koníčku - v našem případě koníčkům, a vyskytnou se u nás ambice, čelíme podmínkám. Úplně stejně jako jsme čelili dříve v životě, ale tehdy nám to ještě tak nepřipadalo. Museli jsme se biflovat na přijímací testy, aby nás vzali na určenou školu. Museli jsme se snažit a učit, mnohdy přemáhat a potit, abychom splnili nejrůznější zkoušky a nároky. A potom to stejné nastane u koní. Už nestačí bezduše se poflakovat po lese, ani bez trenéra v poklidu poklusávat na jízdárně a sem tam přelézt křížek. Musíme se něco naučit a poté si udělat licenci. Vídám to nejčastěji u vytrvalostních jezdců, snad mi odpustí, že poslouží za příklad.

Neustále se z řad zájemců o disciplínu opakují dotazy, proč by vytrvalostní kůň (ano, ptají se na koně, nikoli jezdce) měl umět drezuru nebo skákat. Je to jako ptát se, proč by administrativní pracovník měl umět číst a psát. Bude-li umět jen jedno, nejspíš na to jednoho dne dojede. Nebude-li umět ani jedno, může dělat dobře spoustu dalších věcí, ale zaměstnanec roku v oboru administrativy nebude. Protože i kůň na trati se setká s desítkami dalších a neumí-li se pohybovat v souladu s požadavky a sedem jezdce a dodržovat udané tempo, je nebezpečný sobě i okolí. Potká-li pak takový na trase spadlý větší kmen, jistota, že dorazí do cíle, je těžce narušena. Místo abychom vzali jako výzvu, že se naučíme přeskákat 80 cm vysoký parkur, který běžně skáčou děti na ponících, a lehkou drezurní úlohu prověřující základní ovládání koně a přechody, budeme vymýšlet varianty, jak to všechno obejít a učit se co nejméně. A shazovat vinu na koně, protože je to přeci on, kdo to nejvíc nepotřebuje a tím pádem nejvíc odnese. Budeme argumentovat, proč je to všechno zbytečné a proč to nejde. Stejně jako radši dítěti vyběháme papír na poruchu učení (titul „dys"), než abychom mu věnovali více času a důkladněji se učili. To by dalo více práce. To už je taková doba... Naštěstí i uvědomělí jsou mezi námi, nerada bych byla nefér a házela všechny do jednoho pytle.

fva

Dříve odměna, dnes z donucení?

Zatímco rodiče vzpomínají na jejich úsilí dostat se někam do oddílu a mluví o trnité cestě za příležitostmi být u koní, dnešní vedoucí oddílů a majitelé stájí převážně kroutí hlavou, kam se posunul vztah mládeže k těmto zvířatům. Ještě za dob mých dětských let nebylo stájí tolik a možnost jezdit měla svá jasně daná pravidla. Patřila mezi ně například pravidelná pomoc ve formě služby, kdy jsme se byli (pod nenápadným dohledem) schopni komplexně postarat o celou stáj. Odvodit celé stádo do výběhu, vykydat boxy, připravit krmení, uklidit sedlovnu, namazat sedla a uzdečky. Mnohdy nezbyl čas ani síla na ježdění samotné a neexistovalo, že by si někdy někdo stěžoval. Kdo by tak učinil, byl by rychle nahrazen. A kupodivu, učili jsme se u toho spolu i vycházet a kooperovat. Na všem jsme se nakonec domluvili, protože nešlo o nás, ale o koně a vše muselo být hotové. Dnes dítě mnohdy vystoupí z auta, přijde ke komplet nastrojenému koni, v teple haly je ochotno (někdy více, někdy méně) poslouchat trenérovy pokyny, za mohutného povzbuzování přihlížejících rodičů. Po hodině sleze, někdy koně odstrojí, jindy rovnou sedá do auta a honem domů k počítači. Tam, kde není ochotný personál připravující koně ani slušná hala, dnes mnohdy opravdu zápasí se získáváním členů a existencí vůbec. Kam se poděla cesta k odpovědnosti, budování vztahu s koněm, pocit uspokojení, radosti z odvedené práce? Je to všechno důvod, nebo důsledek?

Kdo neumí, učí

vsAni strana trenérů, cvičitelů a majitelů stájí není zcela bez viny. Mnohdy jsou to právě tyto osobnosti, které nás dokáží otrávit a znechutit, a často jim za to ještě zaplatíme. Přísloví „kdo neumí, ten učí" nabývá dnes gigantického rozměru, protože lidem chybí zdravá sebekritika, sebedůvěra i někdo, kdo by je objektivně zhodnotil a poskytl zpětnou vazbu. Vzpomeňte si, jaký vliv na vás měly již na prvním stupni učitelky. Kdo nesnáší matematiku, nejspíš k tomu přišel už během prvních školních let. Minimálně každý si jednu ze svých učitelek vybaví a spojí si s ní třeba i názorový směr, který díky ní zaujal. Opravdu hodně nás ovlivňuje okolí, proto si najděme vždy někoho, kdo má podobnou životní filozofii, pohled na věc. Někoho, kdo nám je schopen opravdu porozumět a dobře poradit. Někoho, kdo sám na sobě pracuje a netvrdí, že všechno zná a dělá nejlépe. Někoho, kdo je ochotný se dále vzdělávat a vnímá to jako celoživotní proces, má oči otevřené. Bohužel většina takových v dnešní době buď mizí do zahraničí, nebo kvůli tomu, že nemají zapotřebí se nabízet, funguje v utajení. Ale kdo hledá, najde. Hlavně to nevzdávejte.

Vzdělání jako takové, zisk titulu nebo osvědčení však ještě neznamená, že je daná osoba opravdový odborník. Bylo by to skvělé a chtěla bych tomu věřit jako před lety. Dnes jen v duchu doufám, že by tomu tak mohlo být alespoň z většiny například u doktorů, veterinářů nebo právníků. Znám značné množství trenérů bez cvičitelského průkazu, kteří jsou svojí empatií vůči jezdcům i koním, i svými zkušenostmi a celkovým přístupem několikanásobně hodnotnější než ti „papíroví" trenéři. Jdou proti proudu a tyto zkoušky neskládají třeba právě z principu, že o ničem nesvědčí. Je to ale úplně stejné i v jiných oborech - kdo by si myslel, že titul za či před jménem znamená odborníka na slovo vzatého, možná by se krutě zmýlil. Vždy záleží na konkrétních schopnostech, motivaci a zkušenostech daného studenta. Jsou tací, kteří vystudují „bokem", se třemi povoláními a zcela jinými myšlenkami, a naopak typy, kteří při studiích dřou, jdou do hloubky, vzdělávají se nad rámec i ve volném čase a dávají věci do širokých souvislostí. Otázka teorie a praxe je pak kapitolou zcela samostatnou, ale jsou i lidé, kteří svou kvalitu získali jen letitou dřinou a praxí v oboru. A výraznou roli zde hraje zmiňovaná motivace - opravdový nadšenec do modelů letadélek a aviatiky možná bude mít větší přehled o letectví než průměrný pilot, co myslíte?

vsPomůcky místo času, citu a umění

„Ten kůň na to nemá, je fakt líný jak veš. Je to lempl, ani po týdnu snahy pořád nechodí, jak požaduji. Nenech ho se prát, přitvrď." Jen dennodenní důsledek našich postojů. Naší pohodlnosti. Trvá-li něco dlouho, je to většinou špatně. Neumíme si cestu k cíli rozfázovat, ani být objektivní k časovým potřebám. Kůň na obsedání na měsíc, rada ohledně výcviku ideálně po internetu a hned. Nemáme trpělivost a chceme vše nejlíp teď. A tak sáhneme k průvlečkám, vyvazovákům, bičům, špornám, ostřejšímu udidlu. A když ani to nestačí, začneme to kombinovat a přitvrzovat znovu. Místo abychom se naučili trpělivosti, citu a vymýšlení možností, jak co nejjemněji dosáhnout stejného cíle. Vymýšlení možností, jak dosáhnout toho, aby to šlo, spíše než konstatování beze snahy, že něco nejde a je zapotřebí síly. Kdo chce, hledá způsob, kdo ne, vždy jen důvod. Obhajovat se ale umíme dobře.

Tento vývoj, to všechno, není chyba jen nás. Je to chyba systému, celé civilizace. Nebuďte prosím rozčarovaní z dnešního článku, spíše se nad tím vším zamyslete a pokuste se na sobě pracovat. Přijměte to, jak to je, ale nesmiřte se s tím. Nemá smysl se nesnášet za to, co neznám a neumím. Ani se v tom utápět a připadat si méněcenný. Smysl má si to uvědomit a začít na tom pracovat. Tvrdě, postupně a bez lenosti. Protože kde jinde začít, než u sebe?

Připojené obrázky

Připojené články

05.10. 2015 11:00 O problémech a blbém ježdění
02.11. 2015 05:00 Jste řešič, nebo jezdič?
14.12. 2015 11:00 Líný od přírody?
01.01. 2016 12:00 Přání do nového... nikoli jen roku

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Trin

    Díky

    11:56 - 25. 01. 2016

    Díky, Terko :) Moc hezký článek!

  • 2. TeriRez

    Děti

    15:25 - 25. 01. 2016

    Ano, ano, ten trend končících JO a neochota dnešních dětí a mladých vzít lopatu do ruky je do očí bijící. A co se s tím dá dělat?? :(
    Měli jsme radost, že jsme objevili fajn holčinu, od 10ti let chodila k nám, jezdila za práci a fakt se snažila a makala....za pár dní jí bude 12 a skoro před měsícem se rozhodla, že si bude ježdění platit a nebude už dál pomáhat, prý jí bolí záda...

  • 3. Jánošík

    Smutná pravda

    17:33 - 25. 01. 2016

    Já to vídám kolem sebe jak v Praze, tak i na vesnici, což mě překvapuje mnohem víc. Na vesnici se za ty necelé 4 roky, co můžu ke koním docházet pomáhat, vystřídalo spousta dětí. Za pomoc s kydáním (vyházení nepodestlaných boxů 6 koní v režimu 24/7, žádná práce) a poklizením okolo je kamarádka po domluvě s majitelem schopná děti zadarmo povozit, vzít na lonž.... Chvilku jim to vydrží, ale za chvíli by jenom jezdily a nic nedělali a pak se diví, když je na koně nikdo neposadí...

  • 4. radka

    Díky

    18:20 - 25. 01. 2016

    Jsem moc ráda, že je nás víc, kteří tu nešťastnou situaci v lidské společnosti (nejen koňské) vidí.

  • 5. vladka

    jjiný pohled

    22:09 - 25. 01. 2016

    Článek mi připadá velmi jednostranný a subjektivní. Specializace provází lidskou společnost už od jejího počátku. V posledních dekádách velmi zrychluje, postihuje všechny obory lidské činnosti. Na počátku minulého století nebyly vyprofilované disciplíny tak, jak je známe teď. Jezdci byli univerzálové a teprve postupem času se oddělily klasické dostihy, drezura, parkur, military, westernové disciplíny, vytravalost.... A celkem normální je, že se jezdci začali specializovat. Asi těžko budete od westernové drezury vyžadovat skoky a od klasického drezuráka ježdění barelů, že?

    Co se týká dětí - když dítěti zaplatím hodiny angličtiny tak nepředpokládám, že bude uklízet nebo topit v kamnech, aby mohlo sedět na hodině angličtiny. Stejně tak se někteří rodiče rozhodnou, že chtějí aby dítě umělo jezdit, nikoli kydat. Pro jiné je zase samozřejmostí, že se dítě bude schopno o koně i postarat, včetně místování a čištění. nakonec stejně rozhodne dítě, jakým způsobem, a zda vůbec, u koní zůstane.

    Po pravdě řečeno, pokud chceme, aby koně s námi zůstali a nedostali se na úroveň zvířátek v ZOO, měli bychom být rádi, že máme tolik možností a je jen na vůli jednotlivce, co a jak chce dělat.

  • 6. Jánošík

    Právo volby

    09:37 - 26. 01. 2016

    Reaguje na 5.

    Já si myslím, že je dobře, když má dneska vlastně každé dítě možnost si vybrat, jestli chce chodit do klubu nebo jen jezdit, i když to dost záleží na finanční situaci rodiny... Ale pokud se dítě přihlásí do oddílu, kde se přímo říká, že se dítě kromě ježdění naučí péči o koně, úklid stájí, krmení atd. a pak člověk jenom poslouchá, jak děti nedělají nic pořádně, musí se pomalu na každém kroku hlídat, a když už ta neochota přesáhne mez a nejdou jezdit, tak ještě držkují, to už mi připadá moc.
    Nebo jako u nás u soukromníka na vesnici, kde holky čekala práce asi na 30 minut, možná ani to ne, po pár týdnech by si jen vozily zadky a tahaly si zadarmo povozit všechny možné kamarádky.

  • 7. Jakub Petr

    De

    09:51 - 26. 01. 2016

    Reaguje na 5.

    Jednostranný? Jednostranná je politika většiny areálů, kteří pro výdělek rezignují na to nejpodstatnější v jezdeckém oboru, a to je vztah mezi člověkem a koněm. Ježdění začíná poznáním podstaty koně a jeho psychiky. A to nejlépe začne takovými věcmi, jako je bezprostřední kontakt s koněm v boxe, nebo výběhu při čištění a nebo i toho mistování a krmení. A jestli mluvíme o specializaci, tak když se chce dítě naučit anglicky, je dobré se nejdřív naučit vůbec mluvit a psát a zvyknout si na určitou disciplínu a proces učení. Je s podivem, že v čase, kdy je k dispozici tolik nových informací a věda pokročila v bádání koní tak revolučně, se to jen nepatrně promítá do každodenní praxe. A trendem je určitě despecializace, kdy dostihové koně jsou přiježďovány a skokani se věnují drezuře a pod. Nechat věci na jednotlivci znamená, že kašleme na jakýkoliv princip systému učení se.
    Jistě jsou trenéři a areály, které dbají o systematický a rozumný vývoj nových adeptů, ale je skutečně spousta hovad, které vychovávají zase nové hovada.
    Takže jestli chcete, aby Vaše dítě skutečně proniklo do světa koní a milovalo je, zkuste mu místo debilních růžových deček dát pod stromeček pořádné holínky, nebo mu vybavte, ať si zkusí nějaký ten den pomáhat nějakému ošetřovateli. A jestli z toho nebude zrovna nadšené, co tak to zkusit radši s tou angličtinou. Nebo dneska radši s arabštinou?

  • 8. kavkazáček

    Jakub Petr

    10:40 - 26. 01. 2016

    Líp bych to nenapsala ......

  • 9. vladka

    růžová dečka .-)

    11:05 - 26. 01. 2016

    Reaguje na 7.

    Pan Jakub Petr ukázal jasný český přístup. Aniž by si cokoli ověřil, tak začne tepat do růžových deček.

    Takže pro info - koně máme 3, máme je v celopastevním managementu víc jak 10 let, přestože sportují na vysoké úrovni. A stará se o ně celá rodina (včetně 2 kluků).

    zkuste si všichni prosím uvědomit, že morální imperativ dob minulých je passé. Přežití koní stojí a padá s lidmi, kteří je budou ochotni a schopni platit a nějak využívat. Stejně jako tu angličtnu či arabštinu.

    Nových poznatků je fůra, některé se uchytí, některé zapadnou, některé budou překonány. Je na každém majiteli, aby se rozhodl, jestli se bude či nebude vzdělávat a co z nových poznatků si osvojí a co ne.

  • 10. Verumik

    Je to tak :-/

    11:08 - 26. 01. 2016

    Mám za domem koně a poníka. Chodí mi dvě holčiny, boužel ted nejsem schopná pro ně zajistit ježdění, protože kobyla je čerstvě obsednutá, ale poníka mají k dispozici jak na procházky na ruce, tak pro práci ze země. Holky nejsou ani po půl roce schopné ve stáji cokoliv samostatně udělat, koním nenapustí ani vodu, když mají zamést, nametají binec někam do kouta, aby ho nemusely nakládat na kolečko. Nenaučily se bezpečnostní uzel, takže jim koně musím i vázat. Po jejich odchodu ještě uklízím čištění, ohlávky apod. Jsem z toho rozčarovaná. Při tom se jedná o moc hodné, slušné, dobře vychované holky, ve škole samé jedničky. Jen prostě asi nejsou zvyklé něco dělat. Jinak článek je pravdivý a nejen o dětech, sama se v některých věcech vidím.

  • 11. Lucie Zikmundová

    Chvála oddílů?

    11:31 - 26. 01. 2016

    Nevím, ale mám trochu jiné zkušenosti. Jak s těmi opěvovanými zlatými časy, kdy všechny děti v jezdeckých oddílech pracovaly do úmoru a byly rády, že mohou být u koní. Tak i s těmi dnešními jezdeckými stájemi, kde se jim za práci dostane všestranného vzdělání ohledně koní. Zažila jsem klasický pražský jezdecký oddíl před 20 lety a byla to hrůza: koně 24/7 na boxech či vazném stání (výběhy jaksi nebyly a nikomu nechyběly), zato hojně krmení jádrem, naprosto nevhodní pro výcvik dětí a začátečníků, leckdy nebezpeční (kousali, kopali, vyhazovali, prchali...), cvičitelé "hrubšího zrna", sprostá slova a nadávky na denním pořádku, úrazy pochopitelně taktéž. Od starších členek "elity" i šikanu mohlo leckteré dítko zažít. Doufala jsem, že tohle už vymizelo, ale když jsem hledala stáj, kde by se mohla učit jezdit má dcera, zjistila jsem, že nikoli. Takže já bych své dítě do oddílu nedala. Chodila na placené výcvikové lekce na ponících, cvičitelku jsem pečlivě vybrala (a vyhovovala mi jen 1 ze 3, protože opravdu nechci nikoho, kdo by učil mé dítě vulgarismům a nadávání koním bral jako normu) a nakonec koupila vlastního poníka a dala ho domů do rodinné stáje. Protože normy, jaké mám pro welfare koní, jsou prostě někde jinde. A oddílovky tam opět rajtovaly na "školních" koních, tentokrát drezurácích, které těžce nezvládaly a ani zvládat nemohly, protože byli překrmení, boxovaní, špatně přiježdění. Opět mraky pomocného řemení a rotující nezastavitelní koně kroužící zběsile po hale. A tam někdo soudný pustí své dítě, aby se "něčemu učilo"? Myslím si, že koňák asi ne. A není to o penězích.

  • 12. žofré

    vladka-re

    15:30 - 26. 01. 2016

    Reaguje na 9.

    Myslím, že specializace je nevyhnutelná-od určité úrovně dané dovednosti, ne od prvního kouknutí daným směrem, to je kontraproduktivní..Kalokagathia. Moc brzy i moc pozdě je špatně a správná míra se těžko se to trefuje.Univerzálně.

    Morální imperativy mohou být kdekoli, to ale nebrání tomu, že já mohu, pokud jsem o tom přesvědčena, krom zastávání i vyjadřovat názor, že pokud mám živého tvora, je žádoucí vědět, jaké to má požadavky na welfare, co to žere, čím to nejčastěji stůně, a o tohle se mu postarat co nejlépe, osobně nebo námezdně,nejprve.Protože jinak živý tvor strádá a mohu za to a to je e-e. Až pak je výchova a výcvik, což má taky doporučené posloupnosti.
    Mně nebude líto koní, kteří nebudou dál přežívat u těch, kteří toto extrémně ignorují.Přežívání není synonymum života..

  • 13. fran

    Ano i ne

    16:29 - 26. 01. 2016

    Nejdřív ad oddíl. Mám podobnou zkušenost jako Lucie. V elitním drezurním oddíle welfare pod bodem mrazu, zato řvaní, hrubost, pády v hodině na denním pořádku, úrazy běžně. Bylo nám doslovně, ale opravdu přesně takto řečeno, že kůň je sportovní nářadí, jako například bradla, a tak je nutno a vyžadováno k němu přistupovat. Takže bez ohledu na objem odvedené práce a výchovný účinek s tím spojený, žádné dobré základy v péči nebo ježdění mi to nedalo. Oddíl jsem nenáviděla, vypadla jsem jak to šlo a asi i tam někde má kořeny můj despekt ke sportovním elitám. Pro mě never ever.

    Děti nemohu komentovat, nepotrpím si na ně, a jednotlivá zkušenost – pozitivní – nic neznamená. Obecně si ale myslím, že je důležité naučit koňaře adepta dobře se o koně postarat, což může být provedeno formou „udělám“ nebo „zaplatím“. „Udělám“ by mělo alespň krátkodobě předcházet placení, aby se vědělo, zač je v Pardubicích perník.

    Se zbytkem článku úplný souhlas, bohužel. Těžko říct kam to povede. Jezdecké umění vymírá, nemá ho kdo institucionálně zachovat. Na druhou stranu, mé idoly mají stále plno :-), tak snad přece......

  • 14. TeriRez

    Souhlas

    21:51 - 26. 01. 2016

    Reaguje na 11.

    Ano, s těmi oddíly souhlasím. Začínala jsem u jedné soukromnice na vesnici, o víkendu, chodila jsem pomáhat a za to mě občas svezli. Chtěla jsem ke koním i v týdnu, a tak jsme našli v Praze oddíl... naučila jsem se tam hodně... tedy jak vzít do ruky lopatu, vidle a koště, jak skládat balíky sena a slámy, jak si poradit s kousavým a kopavým koněm, jak usedět vyhacovacího hajzla, jak se kouří a mluví sprostě, jak si hájit svého miláčka před ostatními, kteří ho taky milují (bože, já byla žárlivá, když mi na něj lezl někdo jinej!! :D :D ) ... a taky jak mlčky přežívat to, co se mi vůbec nelíbí... po pořízení vlastního koně mi trvalo dva roky, než jsem se odprostila od oddílových způsobů a začala hledat vlastní cestu. Vzpomínám na oddílová léta ráda, ačkoliv jinak zásadně nepovažuju to, co se tam dělo, za správné. Tehdy jsem brojila jen proti tomu, že koně chodí málo na vyjížďky a moc na jízdárnu... chodili dvě hodiny denně (2 jezdci hned po sobě), jinak byli zavření v boxeh, výběh žádný, jen v neděli měli volno a byli vypouštění na jízdárnu. Občas je pouštěli vedoucí i v sobotu po ježdění. Půlka koní v boxe kousala, pod sedlem vyhazovala nebo naopak nešla "utlačit".
    Přesto jsem byla ráda, že jsem tam mohla 2x týdně docházet a prostě být u koní... ty negativa vnímám až teprve teď v dospělosti s odlišným pohledem na welfare a chov koní (máme koně doma, 24/7 venku, atd, atd).

  • 15. Jánošík

    Oddíly, co znám

    22:06 - 26. 01. 2016

    Já znám oddíly 2. V jednom chodí koně na obrovskou pastvinu na celou dobu, co je světlo. Jsou pěkně nakrmení, zdraví a hodnější zvířata jsem v životě neviděla. Děti zvládnou licenci, pomáhají při obsedání, učí se lonžovat, v dospělosti stále do oddílu chodí pomáhat. Děti tu teda mnohem víc pracují, ale zase míň platí.
    Druhý klub je mnohem novější, i když stáj jako taková existuje delší dobu. Koně 24/7 venku, menší část venku jenom přes den. Jezdecká průprava dost podobná prvnímu oddílu.

  • 16. vladka

    informace nutné

    07:22 - 27. 01. 2016

    Reaguje na 12.

    Žofro já nepolemizuji s tím, že by člověk měl o tom koni něco vědět. Polemizuji s tím, že jediný přístup k tomu starání je trávení času kydáním hnoje apod.

    V zahraničí jsem viděla naživo přístup - majiteli, vystoupivšímu z auta přivedli nacajkovaného koně - majitel si zajezdil a pak ho odevzdal. Na práci byla mechanizace + stájníci. Ti koně krmili (podle jasně stanovených pravidel), vodili do výběhu, přiježďovali a připravovali. pod sedlo. Kůň viditelně spokojený. na rozdíl od mnoha koní v oddílech výše popsaných.

    Na to, že o tom koni chceš vědět víc, že se mu chceš víc věnovat, že se chceš i jezdecky vzdělávat, na to si musíš přijít sám. Mohou ti k tomu pomoci ti okolo, ale nezajistí to žádný oddíl ani žádná jiná buzerace.

  • 17. janinka

    Mno...

    10:03 - 27. 01. 2016

    Mně to přijde jako hodně zjednodušené :-)
    Jsem ráda, že existuje povědomí a možnost určit různé "dys". Spoustu z nich jde přervat hodinami dřiny, ale zbytečně ty děti rostou s pocitem, že jsou dementní, když se musí učit o několik hodin déle. Existují i vysokoškoláci s "dys", kteří říkají, že byli překvapeni, když odmaturovali, protože základní a částečně i střední školství je udržovalo v pocitu, že jsou hloupí. "dys" nemá znamenat "nemusíme nic dělat", ale možnost najít odbornou pomoc, konkrétní metody, které pomůžou, aby to v mozku doteklo, které ostatní nepotřebují.
    A zcela vážně si myslím, že vytrvalci nepotřebují umět přeskákat parkur. Je to něco diametrálně odlišného, než přeskočit jeden strom/potok v terénu, jestliže to neumí ani kůň, ani člověk, jepotřeba hodně času a úsilí, aby to bylo koukatelné. A ano, jde to překonat i "jako strom v terénu", ale pak by se s tím u zkoušky nemělo uspět. Z našich koní by parkur, byť o 80cm, nepřešel koukatelně ani jeden. Nevím, kolik by dalo práce to natrénovat, nehodlám to dělat, protože to pro nás znamená odjet někam, kde je slušný povrch, opakovaně - a to ty peníze radši dáme do drezurní přípravy, tu do určité míry za nutnou považuju.
    A určitě to je i tím, že to zbytečně prožívám - ale povrch vhodný pro skákání máme tak pětkrát do roka. A i na blbých 80 cm lze koně zchromit.
    A co mi vadí na "lehké úloze" je to, že neprověří nic. Ruku na srdce, koní, co na obdélníku excelují, ale v terénu, nedejbože (!) v lotu koní nefungují vůbec, je dost.
    (ZZVJ mám všeobecné, v tréninku dříve odskákáno do 130 cm)

  • 18. žofré

    informace nutné

    14:20 - 27. 01. 2016

    jsou v základní míře u každého člověka zodpovědného za živého závislého tvora/ majitele koně/, protože jak jinak si vybere toho odborníka, kterému jako lajka svěřence svěří?
    Dělat to nemusí/ KD,kopyta, červy,ubytování s ohledem na duševní a tělesné zdraví, výchovu a vzdělání/, názor na to by si měl dělat, na základě informací. Třeba je někde ráj a neznámý odborník je na 90% dobrý na současné výši znalostí a možností a lze nevybírat, svěřit a nestarat se, možná je to i tady a já prostě jen ve hře malých čísel měla častěji pannu než vorla-může být. Pravidla jsou fajn, ale ani největší možné množství co nejpřesnějších pravidel nenahradí "přizpůsobení rychlosti stavu vozovky dle obvyklého rozumu". A jasně, že kydáním hnoje se parazitologií ještě nikdo neinfikoval:-).
    Já si vedu furt svou- pokud mi jde o něco vážného-pojištění, investice, půda, volba vzdělání- musím si o tom něco zjistit z více dobrých zdrojů a až pak hledat odborníka na problém, který mi s tím pomůže-jinak je to loterie a veškerá rizika jsou moje.Nejhůř se mi hledal finanční poradce, zlatá herkologie:-).

    A ne , souhlasím, nezajistí to nikdo, jen dotyčný sám, až-když si na to přijde. Zdrojů je myslím k dispozici dostatek, ač nemumím nic moc s compem a ani anglicky.

    janinka:jj, je prima vědět, co je možností a nuancí a že můžeš volit/ tam, kde můžeš, já jsem pro široké možnosti volby, ne směrnice/, ale vybírat to musíš na základě toho, že si o tom nejprve dost zjistíš, abys mohla vybrat, co zkusit a co ne, a věděla, proč tak volíš..

  • 19. Katka K.

    Re:

    07:52 - 28. 01. 2016

    Žofré, perfektně napsáno.
    Dodám ještě jednu myšlenku - je přirozeností člověka (pokud není úplně zdegenerovaný) o něco bojovat a usilovat, věci které jsou zdarma jsou považovány za méně hodnotné (což je asi v principu v pořádku). Člověk, který si svého koně nemusí odedřít (z tohoto ppohledu není podstatné, zda si ho odpracovává, nebo má hluboko do kapsy a musí dřít jinde, aby ho uživil), nemusí překonávat překážky a chodí k hotovému, to buďto vzdá, protože uspokojení bez práce není takové, anebo naopak se do toho zakousne a svou potřebu si něco vybojovat si realizuje na něm - osobně se domnívám, že tady má kořeny mnoho sporťáků (ale i hurásporťáků), kteří se s koňmi perou, bojují a ubližují jim. Kdyby před ježděním vykydali pět boxů, myslím, že by se chovali jinak.:-)

  • 20. vladka

    informace nutné

    08:18 - 29. 01. 2016

    Reaguje na 19.

    No holky, a teď si aplikujte to, co chcete po majiteli koně, na jakéhokoli rodiče. Pokud by vaše požadavky byly povinné a všichni ti, kteří chtějí děti by museli udělat zkoušku, tak těch dětí bude sakra málo:-).

    Zkuste vidět svět reálně a ne podle vlastních subjektivních požadavků.

  • 21. HelaS

    Ano, informace ;-)

    12:49 - 29. 01. 2016

    Reaguje na 19.

    Vlaďko, no, já nevím... já se nadřela jak blázen v souvislosti se vznikem a odchovem dětí; a zkoušky na ně? Skládám už třicet let s rozličným úspěchem bezmála denně ;-)

    Napadlo mě ale tohleto: myslím si, že člověk se - taky obecně - chová ohleduplněji k tomu, čemu aspoň trošku rozumí.
    Pro to rozmazlované dítě je kůň prostě hora masa, respekt budící (což děti nerady dávají najevo). Někdy by tedy mohlo pomoci takové to běžné vysvětlování, krátkověté...

  • 22. žofré

    informace vhodné , nikoli vnucované :-)

    21:28 - 29. 01. 2016

    Ale houbec. Nevyjádřila jsem, co jsem chtěla, zkusím to znovu.

    Obecně: rodič nebo majitel koně nebo kdokoli-má mít v oblasti svého zájmu nějakou představu "ideálu", nějakou představu/požadavky/, co by teda bylo krásné, nejlépe ve shodě s paragrafy a etikou a morálkou skupiny, ke které se slovy hlásí.. A má vědět, že ideály reálně neexistují :-) a nařizovat je nelze už teprve a požadavky an druhé lze klást až po požadavcích na sebe:-). .Ale pokud není zásady "zásadně nic neovlivňovat, žiji okamžikem, vývoj neřeším", potřebuje si udat směr vývoje a svého eventuelního pinožení, k nějakému cíli
    Klidně mohu i s představou cíle nechat věci průběžně plynout samy, dost často to s alespoň průměrnými okolnostmi a prostředím půjde "mým" směrem k "mému cíli" samo, zejména pokud je "laťka nízko". Dítě se naučí mluvit a zdravit a číst, kůň v komerčním ustájku nebude chcípat ani nezešílí a na hubertu nebude "největší magor", aniž bych dělala něco extra krom žila. Nemusím od sebe chtít v podstatě nic než to, abych si všimla-pokud se vývoj začne od mnou žádaného směru odchylovat a stáčet opačně, maximálně něco půjde pomaleji nebo vyhodím trochu energie a peněz zbytečně- no a co, to úplně vyloučit nejde stejně..
    Pokud se směr začně odchylovat, budu mít problém "lajka v oboru hledá toho nejlepšího odborníka na pomoc". Pokud mi dítě začne koktat nebo herka mít "furt něco" pochopím časem i bez "řidičáku", že je třeba konat, zkusit stav zlepšit, vrátit na směřování k "ideálu". A tam zas musím vzpomenout na "svůj ideál" a marná sláva, podle mého přebrat alespoň část chaoticky navršených okolních informací, abych měla aspoň trochu šanci na smysluplné vlastní konání nebo dobrý výběr odborníka, kterého tou /spolu/prací pověřím.
    Takže: určitě ve většině soužití s dětmi a koňmi netřeba velkých požadavků na vlastní osobu- a nejspíš to půjde bez jasně hororového výsledku.V nikoli nepatrném procentu to půjde hůř a k zlomku možného potenciálu soužití-což taky není žádná hrůza:-).
    .
    Šalebné je, že se ty "ideály" mohou v čase měnit, s jídlem roste chuť- od "jsem dobrá,červi z něj nepadaj, odčervuju pravidelně třikrát ročně" k " přece zvládnu okaučovat pět červů a pět chemií na ně", od " usedím a ujezdím i magora" k "reaguje na gesta a myšlenku a vypadá spokojeně", u dětí od "má úspěch" k "cítí se fajn a máme prima vztah", a tak.

    To není o vnucovaných požadavcích na svět a jeho posuzování a odsuzování už vůbec ne-ale o o svět upravovaných požadavcích na sebe. A jsem ráda, když druzí ukáží své "ideály" a není to jen " žije normálně, žere normálně, ujezdím,pohodaí",protože je o čem přemýšlet. Je krásný námět k přemýšlení a inspirace, že někde s vysokou pravděpodobností žije Anja Beran, která vezme do tréninku koňskou nicmoc křivuli a pro mě zcela akceptovatelnou formou postupného výcviku jí pomůže udělat krásného koně / a samozřejmě vím a přesto spím klidně, že osobně nenarovnám ani sebe a velmi se podezírám, že při vožění se házím koně na předek a dobře vím, že kus toho jde za mou leností, jak připomněl článek, a nechám si ji:-)/.Je prostě fajn vědět o možnostech výběrů

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 3 čtenářů. Celkový počet bodů: 15.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: