Michaelo, koně jsou většinovou náplní vaší tvorby. Jsou i náplní vašeho života?

Jako dvanáctileté děvče, které milovalo od malinka všechna zvířata, jsem inklinovala ke koním všech velikostí. Chodila jsem do všech stájí v okolí mého bydliště a byla vděčná, když jsem koně mohla pohladit nebo vyčistit a za odměnu se svézt. Později jsem začala s ježděním ve Staré Boleslavi, kde byl jezdecký oddíl v Houštce. Věnovala jsem se parkurovému ježdění.

A s fotografií jste začala kdy? Studovala jste obor nebo jste samouk?

Když mi bylo asi patnáct, půjčila jsem si občas fotoaparát od táty a snímky si vyvolávala doma v koupelně. Samozřejmě to tehdy byly fotky černobílé. Koně, psi, lidé, krajina...to byly moje objekty před fotoaparátem. Ale vše pouze na amatérské úrovni. S nástupem digitálních fotoaparátů se můj zájem zdvojnásobil. Pamatuji si jako dnes den, kdy jsem k Vánocům dostala od manžela nový digitální foťák značky Olympus. Byl pro mě jako zlatá cihla. Z dnešního pohledu velmi úsměvný foťáček, ale mnoho mi dal. Při pořízení nového poloprofesionálního fotoaparátu jsem už zůstala věrná značce Sony a s ní fotím i dnes. A to už je bezmála 20 let.

Profesionálně jsem se focení koní začala věnovat tak před 15 letty. Mému ježdění byl konec a protože jsem milovala spíše koně ve volnosti a v přírodě, začala jsem tento způsob setkávání upřednostňovat. Na své cestě za profesionální fotkou jsem se začala zajímat o techniku a úpravu digitální fotografie. Bylo to nezbytné. A jak je dnes vidět, bylo to i prozíravé. Chodila jsem na různé vzdělávací kurzy a workshopy a tam jsem se učila.

Měla jste vzor? Kdo váš pohled na fotografii významně ovlivnil?

Mým velkým vzorem byl a je brazilský fotograf koní českého původu Raphael Macek, který působí v Jižní Americe a i po světě. Jeho obrázky mě doslova uchvátily. Tak si představuji dokonalé fotografie. Mou velkou rádkyní a pomocnicí ve světě fotografie byla a je Martinka Burianová, kterou nejspíš znáte jako fotografku koní a psů. Myslím, že spolu máme nadstandardní vztah. Martina je nesmírně hodný človíček a hlavně špičkový fotograf. Zažíváme spolu krásné fotografické výlety za klienty po celé Evropě. Obě milujeme Španělsko a španělské koně a proto se toto téma v naší tvorbě velmi často objevuje.

Fotka, které si nejvíce ceníte?

Fotografie, která je top? To nemůžu říct, protože pro mě je fotografie vyjádření mých pocitů, je to můj příběh. Strašně záleží na situaci, světle, ročním období...Občas se stane, že fotografie přesně splní moji představu, doslova a do písmene. A ta je pak top. Většinou se na ní dlouho čeká a je dlouhodobě připravována. Abych uvedla příklad. Měla jsem v hlavě fotografii bílého hřebce v chodbě kladrubského zámku. Ale musela jsem dva roky čekat, než se všechno dalo dohromady a podařilo se fotografii udělat.

Jak se pozná, že fotografie je dobrá? V éře digitální fotky máme často k dispozici desítky fotografií prakticky jednoho a téhož objektu, z nichž se těžko vybírá...Byla by rada?

Poznat dobrou fotografii...Ano, poznáte ji, protože ta fotka vás osloví, udeří do očí. Pořádáme s Martinou občas foto výlety pro fotografy. A každý fotograf, přestože stojí na stejném místě, má jinou fotku toho samého objektu. Ano, výsledek můžete ovlivnit Photoshopem a někdy to tak bývá. Setkávám se také s fotkami, které jsou jakoby okopírované. jsou naprosto stejné, bez duše. Nepoznáte ani styl a ani fotografa. Tak by to být nemělo, ale někdy se tomu nevyhnete.

Fotit dnes chce opravdu skoro každý... měla byste nějaká doporučení pro začínajícího „equifotografa“?

Fotografie vás musí oslovit, musí mít svůj příběh. Proto bych začínajícím fotografům poradila - držte se svého pohledu, svého stylu. A vzdělávejte se! Neusněte na vavřínech. Foťte, foťte! Začít můžete kdykoli, nepotřebujete k tomu výbavu za statisíce. Pokud vás to baví, dělejte to. Vy jste ti výjimeční a váš pohled je důležitý. Nenechte se zviklat. Všechno trvá dlouho, ale když jste poctiví, úspěch přijde. Jde hlavně o to, že focení vám dá náplň života. A jednou...Kdo ví?

Je před vámi něco, na co se těšíte?

V současné době si buduji domácí fotoateliér a připravuji se na mobilní ateliérové focení. Láká mě také možnost používat světla v přírodních podmínkách. Prostě opět výzva a ty já miluji .

Za fotografií pravidelně jezdíte i za hranice. 

Za fotografií jezdím po celé Evropě. Dánsko, Holandsko, Německo, Polsko, Slovensko, Rakousko, Itálie, moje milované Španělsko. Byla jsem fotit i v Kanadě v Calgary a Albertě. Je to pro mě vždy obrovská výzva a radost, protože cestování miluji. Destinace v přírodních podmínkách severní a jižní Evropy jsou pro mě jako malířské plátno. A když se to vše spojí, přijde super výsledek.

Hodně je toho od vás k vidění z Kladrub nad Labem.

Starokladrubský kůň je moje srdeční záležitost. Poprvé jsem se s tímto plemenem setkala, když mi bylo tak sedmnáct...Byla jsem tehdy na výletě v Kladrubech nad Labem a zahořela láskou, která mě doprovází až do současnosti. Bílý majestátní kůň s moudrým okem a úžasnou povahou. Miluji i kladrubskou krajinu, jezdím tam velmi ráda a neumím si vysvětlit proč na mě tak pozitivně působí. Díky okolnostem, a všem skvělým lidem v Kladrubech a Slatiňanech, mohu svou lásku k těmto koním předávat dál prostřednictvím svých fotek. Velmi blízký vztah mám k jednomu bílému hřebečkovi, který nyní působí v dánských královských stájích. Zaznamenávala jsem jeho každodenní život na kladrubských pastvinách od narození až do dospělosti a nyní se s ním, alespoň jednou za rok, setkávám v Kodani.

Co vám fotografování dalo a co vzalo?

Víte, koně mě přivedli k lidem. Byla jsem hrozný introvert, ale koně to změnili. Díky nim mám známé a přátele v místech, o kterých jsem ani nesnila. Mě fotografování nic nevzalo. Naopak. Obohacuje mi život, který je díky fotografování velmi pestrý!