V souvislosti se 160. jubileem americké občanské války (1861–1865) jsme se v minulém článku seznámili s kavalerií armády jižanských Konfederovaných států. Přestože jízda armády Unie za svými protivníky zpočátku markantně zaostávala, do poloviny konfliktu se od „Johnye Rebba“ mnohému přiučila a získala kvalitní velitele i personál. Z těchto i z mnoha dalších důvodů získávala čím dál větší převahu. Objevily se zde také jednotky, které na americkém kontinentu působily poněkud neobvykle, ačkoli tvořily nedílnou součást jízdních sil většiny států Evropy.

V tomto roce si připomínáme 160. výročí od vypuknutí nejkrvavějšího konfliktu v dějinách Spojených států amerických, tzv. americké občanské války. Hlavním cílem této ozbrojené konfrontace byla snaha celkem 13 států z jižní části USA o sebeurčení, k čemuž bylo základním předpokladem odtržení (secese) od Unie; proto je konflikt známý i pod názvem „válka Severu proti Jihu“.

Jménem Velcí Mughalové (též Mogulové) se označovali panovníci, jejichž původ sahal k samotnému Tamerlánovi (Timur Lenkovi), kterýžto byl velkým chánem mongolským. Je zajímavé, že expanze Timurovců do Indie začala v době, kdy následníci slavného dobyvatele prožívali úpadek. Tehdy, v 15. století, totiž Uzbekové vyvrátili jejich mocenská centra – Transoxánii a Chórezm. V článku s také dozvíte o koních, které si bojovníci chovali.

Pod označením 1. jízdní pluk (Skinnerův jízdní) dnes figuruje součást Obrněného sboru indických ozbrojených sil. Jeho původ sahá k jezdeckému pluku z období Východoindické společnosti, který následně sloužil v Britské indické armádě a po osamostatnění země až dodnes existuje jako čtvrtý nejstarší pluk Indické národní armády.

Jeho královská Výsost princ Philip, vévoda z Edinburgu, patřil mezi nejvýznamnější a zároveň nejoblíbenější monarchy minulého i tohoto století. Byl nejdéle působícím prezidentem Mezinárodní jezdecké federace (FEI), velice se zasloužil o její rozvoj a rozšíření. Sám byl aktivním a dlouholetým jezdcem póla a soutěží spřežení, získal medailová místa v družstvech na mistrovstvích světa a Evropy. V roce 1996 navštívil Kladruby nad Labem. Koním se věnovala velká část jeho rodiny.

Většina jezdců má svého životního koně – na kterém se učila jezdit, kterého milovala nebo s ním dosáhla vynikajících úspěchů. Takovým koněm byl pro pana Františka Zobala anglický plnokrevník Limit, se kterým v roce 1976 vyhrál Velkou pardubickou. K tomu ve VP získali ještě krásné druhé, třetí a páté místo. Vítěz VP František Zobal oslaví 25. dubna 2021 již 70. narozeniny – a stále je v sedle, ve stáji a ve víru dostihového dění.

Příběh litevských Tatarů, kteří byli na podzim 1812 zařazeni do Napoleonovy gardy, je hrdinský i tragický, stejně jako osudy jiných jednotek Grande armée, účastnících se nešťastného tažení do Ruska. Na počátku roku 1813 francouzské linie u Poznaně (Posen) překročilo pouze 30 Tatarů – vše, co zbylo z někdejší eskadrony. Jejich téměř sto kamarádů, včetně velitele majora Achmatowicze, našlo smrt na zasněžených pláních Rusi, mnozí až ve finálním boji před litevským Vilnem (10. až 12. prosince 1812). Ačkoli se pravoslavní kozáci pokoušeli muslimské potomky Zlaté hordy zcela vyhladit, zachovala si četa těch, kteří přežili, solidní bojeschopnost.

Léto 1812. Major Mustafa Murza Achmatowicz přichází za generálním guvernérem Litvy, hrabětem van Hogendorpem, císařovým pobočníkem, se zajímavým návrhem. Sděluje mu, že může do řad francouzské armády přivést až tisíc Tatarů žijících na Litvě, potomků Čingischánovy Hordy, bravurních jezdců, za předpokladu, že se stanou součástí Císařské gardy. Napoleon, který akutně potřebuje kavalerii, tento projekt okamžitě přijímá a svěřuje jeho realizaci generálu van Hogendorpovi. V prvé řadě se však nabízí otázka, jak se Tataři dostali až na území pobaltské Litvy.

Když v roce 1813 vrcholil osvobozovací boj německého národa proti francouzským okupantům, jehož symbolem se stali „černí jezdci“ generála Ludwiga von Lützow, sotva by některého ze současníků napadlo, že o více než sto let později – na sklonku druhé světové války – bude v rámci zoufalého odporu takřka „proti všem“ v Německu postavena jednotka, která ponese název tohoto hrdiny.

Září 1939. Někde v Polsku. Četa jezdců ve „feldgrau“ uniformách vyjíždí klusem na průzkum. Ranní mlha nad krajinou se pomalu zvedá a paprsky slunce se odrážejí v krůpějích rosy na vysokých stéblech trávy i zlátnoucím listí stromů. Podzimní idylu najednou přerývá frkání koní a pokřik jezdců v typických rohatých čapkách, vyrážejících z nedalekého háje. Ve dvouřadé formaci, s napřaženými šavlemi, žene se půl eskadrony do útoku...

8. listopad 1620. Kdo z nás by neznal toto datum? Tehdy na bělohorské pláni před branami Prahy došlo k „větší šarvátce“, která rozhodla o osudech našeho národa pro budoucí tři staletí. Vraťme se však ještě zpátky, do léta 1619. Tehdy, po dlouhém váhání, se na stranu vzbouřených českých stavů konečně přidala Morava. V čele nekatolické strany zde stál šlechtic Ladislav Velen ze Žerotína, renesanční kavalír v pravém slova smyslu …

V malebné rovině jižní Moravy, směrem k její nejjižnější části, v těsném sousedství Rakous a na nemnoho koňských délek od uherské hranice, vypíná se – jako kulisa k pohádkové hře – pohoří Pálavských vrchů, zde zvané Pálava. Její svahy jsou hojně osázené vinnou révou, kterou sem – podobně jako prý i dávno zdomácnělý břečťan – přinesli již legionáři rozšafného císaře Proba, kteří v této pohostinné krajině měli od dřívějška svůj opevněný tábor.